I. Mastodon - The Hunter

Trym: Bezpochyby jedna z desek roku, i když je jasné, že se najde spousta jedinců se špenátem v uších, kteří budou tvrdit, že tomu chybí to nebo ono. Omyl, nechybí tomu vůbec nic, je to jízda jako kráva.

Zdeno: Američani Mastodon útočí s novou deskou! A připravte se, že ze souboje s touto hrozivou pravěkou stvůrou, která vás každou melodií může rozsápat svými hrozivými kly, nemůžete vyjít s vítězně vztyčenou hlavou. Co naplat, že je o něco klidnější než dříve.
 
 
  
  
 
 
II. Textures - Dualism

Gianni: Na rovinu říkám, že očekávání Texturky nenaplnily. Né že by snad vydali pánové z Hollandu něco špatnýho, ba naopak, ta deska má svoje kvality, jen sem asi po předchozích albech chtěl něco víc. Navíc s novým pěvcem Danielem z Cilice jsem se opravdu těšil na mnohobarevné vokální party, na které bohužel nedošlo. Z mojí strany krapet zklamání, ale časem se tahle deska stejně zabydlí na dlouhou dobu v přehrávači… jsem si tím jistej.
 
 
 
 
 
 
 
III. Maruta – Forward Into Regression

„Prvky z debutu zůstaly (punkové základy, paskvilní disharmonie, rychlostní anihilace, hrdelní sugestivní hysterie, špetka death metalu a hardcoru), ale jejich kombinatorické poskládání do půlhodinového celku je ovšem práce anarchisty. Nebo chaotika, který až moc dobře ví, co dělá - udělat ve skladbě to, co by nikdo neudělal. Skladby končí naprosto nečekaně, a i když je kapela jako hrubozrnně valící se sud střelného prachu, primitivní agrese to není. Na styl se tu hraje nad očekávání technicky.“ Toliko z Ondrajsovy röcönzö.
 
 
 
 
 
 --- -- - -- ---
 
Lunaris

Sepultura – Schizophrenia
Po prasečích začátcích je Schizophrenia prvním ze tří alb, které definovaly skutečnou thrashmetalovou Sepulturu. Schizophrenia to je ohňostroj božských riffů, které se vám do zadku zaříznou jako ta nejtěsnější tanga. Po zvukové stránce album rovněž exceluje, takhle má znít pořádná metalová nálož, špinavě a heavy. Jedno z nejlepších thrashových alb všech dob.
 
Bulldozer : Střídavě dávám první tři desky The Day of Wrath, Into Final Separation a IX a všechny jsou neskutečně chytlavé. O Bulldozer se říká, že to byla italská odpověď na Motörhead a Venom, jediný rozdíl spočívá v tom, že Bulldozer jsou lepší muzikanti a jejich styl je tudíž o něco rozmáchlejší a promakanější. The Day of Wrath vyniká raw feelingem, Into Final Separation kompozičně a IX přímočarostí.
 
Pentagram : obě dema této chilské kapely bouří thrashovými blesky a deathovými hromy ve stylu Slayer a Possessed, které za sebou nechávají spálenou zemi podobně jako Němci po Stalingradu. Nelze se pak divit, že v očích takových borců jako Napalm Death se jedná o elitu old school deathu, které vysekli poklonu i cover verzí hitu Demoniac Possession (originálu ale nesahá ani po paty). Jejich kvality znal i Max Cavalera z již zmíněné Sepultury. Pentagram se zároveň prezentují možná nejnasranějším vokálem v celé původní jihoamerické scéně, což vzhledem k obrovské konkurenci neznamená málo.
 
Black Hand

Nader Sadek – In the Flesh
Člověk, který pro Mayhem a Sunn O))) vytvářel koncertní masky a sochy, se rozhodl střihnout si menší výkřik do deathmetalové tmy. Aby měl jistotu, že ho aspoň někdo uslyší, tak povolal do zbraně mj. Flo Mouniera, Runea Eriksena či Stevea Tuckera. K tomu navrch přidal spoustu hostů. Výsledek je hodně poetický death metal, který rozhodně stojí za poslech i za pohled. Nader Sadek je samozřejmě také vizuální umělec a na klipech si dal zaležet. Hodně se asi inspiroval u klipů Mastodon…
 
N.K.V.D. – Власть

Trochu industriální black metal s neskutečné totalitní atmosférou, která je navíc podpořená i texty. Buď Gestapo, či revolucionář Ibn Al-Khattab vám ochutnávkou témat textů.
 
Skaldic Curse – World Suicide Machine

Aosoth – Aosoth

Funeral Mist – Marantha
 
Gorth

Coil - Black Antlers + ... And Ambulance Died in His Arms
Já vím, že na podzim bych měl vybrat Autumn Equinox, ale zase jsem v rámci projíždění diskografie Coil narazil na perlu. Dvě perly. Takže jsem naprosto unešen.

Manes - [View]
Starší věc, na které jedu už asi tři týdny. Neskutečně mě baví ten cover od 16 Horsepower a ty dvě další popiny.

Grumbling Fur - s/t
Jak jsem se po Miracle a novém songu Mothlite bál, že OSullivanovi měkne v Ulver mozek, tak mě tahle deska uklidnila. Drone, psychedelie a tak, Guapo rozplizlý do Aethenor. A je to svým způsobem all-star projekt - je tam někdo z Circle, druhý člověk z Mothlite a pár dalších takových postaviček. 

Chelsea Wolfe - Apokalypsis

Enablers - Blown Realms and Stalled Explosions

Einstuerzende Neubauten - Silence Is Sexy

Fennesz - Seven Stars

Burial + Four Tet + Thom Yorke - Ego Mirror
 
Trym

1. Mastodon - The Hunter : bezpochyby jedna z desek roku, i když je jasné, že se najde spousta jedinců se špenátem v uších, kteří budou tvrdit, že tomu chybí to nebo ono. Omyl, nechybí tomu vůbec nic, je to jízda jako kráva. 

2. Judas Priests - Single Cuts : doháněl jsem, co jsem v mládí zanedbal.

3. Les Discrets - Septembre Et Ses Dernières Pensées : protože září.

4. Red Hot Chili Peppers - I'm with You : další deska starých dědků, která právem vzbuzuje debaty, jestli je to ono, nebo to ono není. Nemám potřebu se do podobných spekulací pouštět, protože Redhoti mi jsou v zásadě jedno; u I'm with You se dobře spí, dobře hraje Diablo a jsou tam minimálně dvě skladby, které si na mém Lástku vysloužily srdíčko, čili palec spíš vzhůru.

5. Maria Mena - Viktoria: luxusní inteligentní pop a další deska, která se letos šplhá k nejvyšším ovacím.
 
Jamos

1. Astronautalis – This is Our Science
A cenu za desku pro měsíc září vyhrává… bílý rapper? Ne, nemluvím o Eminemovi, letos je v kurzu někdo úplně jiný. Dechberoucí flow, charisma, na které si můžete téměř sáhnout, filozofickým nadhledem obalené texty plné nejen úvah o životě, trocha radosti, trochu víc melancholie, občas patos… to k tomu ale tak nějak patří, ne? Všechno tohle plus kopec hitového potenciálu navrch. Nejen album měsíce, ale i horký kandidát na album roku.
 
2. Omega Massif – Karpatia
Dlouhá čtyři léta čekali příznivci řádně zahuštěných bahenních lázní na druhé řadové album tohoto německého buldozeru. Po prvotině Geisterstadt přichází kapela s materiálem dělajícím čest celému sludge/post-metal žánru a svým typickým soundem, industriálně tepajícími kytarovými stěnami a místy až spirituální atmosférou opět smetává vše, co jí přijde do cesty. I když lze jen stěží mluvit o evoluci žánru, svou porci pozornosti si tohle album bezpochyby zaslouží.
 
3. Cursed – Two
Druhý díl crustové trilogie z pera kanadské kultovky Cursed se vyznačuje zejména solidními žánrovými přesahy a zatěžkaným feelingem ruku v ruce jdoucím s kousavými vokály frontmana Chrise Colohana. Nejen díky textům, překypujícími (jak jinak) sociální kritikou, se jedná o povinný večerníček každého anarchisty.
 
Baara

1. Textures - Dualism

2. Mastodon - The Hunter

3. Opeth - Heritage
 
onDRajs

Return To Forever - Romantic Warrior
Vím, že budu svým staromilectvím pro většinu z Marastu trapný, ale když já se u většiny novinek tak nudím... Ok, ale vážněji. Těžko říct, jestli mi elektrické piano jazzrockového Corey připomíná hru našeho klávesáka Marka, ale evokace dobou dávno zašlou je neoddiskutovatelná. Ta nostalgie... Poslední deska z klasické sestavy kapely (Clarke, Corea, White, Meola) se ze všech alb prodávala nejlépe, což je k její složitosti, členitosti a komplexnosti těžko k uvěření. Téměř všechny písně však obsahují hitový potenciál, zejména úvodní chytlavá Medieval Overture nebo hned následující Sorceress toho budiž důkazem. Chick Corea nikdy nebyl takový zvukově ultimátní surovec typu Cecila Taylora, Return To Forever znějí nonšalantně, až „rytířsky“ vznešeně a zvolenými klávesovými rejstříky oproti svým tehdejším stylovým souputníkům mnohdy až zženštile. Pakliže tvorbu srovnáte s Mahavishnu Orchestra nebo jazzrockovým obdobím Soft Machine, kapela zní spíš artrockově. Souhra s tklivým sólováním Meoly, precizního Whita a bezprostředně slapujícího Clarka je ovšem jedinečná. Ano, budu trapný podruhé, zde se mi dostává skutečného pocitu, že poslouchám umění.

Red Hot Chili Peppers - I‘m with You

Elephant9 - Walk the Nile
 
LordSnape

1-2. Sixx:A.M. - This is Gonna Hurt
Tento měsíc jsem se zkrátka nemohl rozhodnout, a tak u mě na předních příčkách visí hned dvě desky. každá je svým způsobem jiná a přitom i geniální. První v řadě mě uzemnila nová řadovka basáka Mötley Crüe. Jedná se o klasický hard rock s vlivy grunge, který, i když nepřináší nic zásadního, se o to výborněji poslouchá. Kytarové nápady jsou místy opravdu radikálně přející mému sluchu. Zpěvy jsou na vynikající úrovni a celkově na mě deska působí velmi dobrým dojmem i po stránce textové, kde se míchají Sixxovy vzpomínky s různými životními problémy... Rozhodně doporučuji.

1-2. In Legend - Ballads 'n' Bullets
Druhým počinem, který mě ale naprosto odrovnal, je debut kapely hrající piano metal. Prostě vypusťte kytary a vše zahrajte na piano, baskytaru, bicí a máte In Legend! Z pár skladeb dýchá i atmosféra neo-klasiky, ale podstatné je, že vše zní dobře tvrdě, melodicky a naprosto originálně. Tuhle desku jsem si totálně zamiloval a jedná se o konečný debut roku, který už nic a nikdo nepřekoná! Piano nikdy neznělo lépe a metalověji.

3. KerecsenSólyom - Aquileia Ostroma

4. Finsterforst - ...zum Tode hin

5. Voluspaa - Åsa
 
Kuba

Ordinance – Internal Monologues
The Faceless mají ve své škatulce moderního tech metalu velkou výhodu – byli mezi prvními, kteří stáli u velkého boomu tohoto stylu. Zákonitě budou tedy další kapely přirovnávany právě k nim. Nejiný osud potkal i mladíky Ordinance, kteří se vydali na stejnou cestu a nutno podotknout, že si nepočínají špatně. Technická zručnost na velmi vysoké úrovni, zvuková stránka také v pořádku. Kousek od The Faceless, kousek od Meshuggah a máme tu Ordinance.

Face Of Oblivion – The Embers Of Man
Tato kapela na sebe upoutala pozornost hlavně díky skutečnosti, že se stala novým působištěm Jamese Leeho (ex-Origin). Debut připravil řádnou porci brutálního death metalu, který si nezadá třeba právě se zmiňovanými Origin. Prostě klasická jízda US střihu – rychlost, brutalita a technická ekvilibristika. Bláznivá arpeggia, která se v moment přehoupnou na valící se buldozer riffů. Kladem nahrávky (alespoň pro mě) je vytažená basa, která dává tušit nevšedním zážitkům.
 
Gianni

Srpen? Okurková sezóna…nic zajímavýho, nebo spíš jsem neměl info o nových, neznámých kapelách a nebejt Marastu, tak se v tom topím asi doteď.

Všechno to odstartovala výborná recenze na Concealment – Phenakism. Tahle fošna je právem u mě číslo jedna za měsíc září. Už předchozí deska Leak mě zaujala svojí dost nahuštěnou a psychicky labilní atmosférou, podpořenou masivní basou. Na Phenakism se dost přitopilo pod kotlem. Ukrutný disonance, tlak, výborný bicí a hlavně nádech jazzu dělá z týhle desky zprvu dost špatně stravitelnou věc, ale když se do toho dostanete, není cesty zpět a stanete se třeba jako já, na téhle fošně závislý. Pro mě určitě lepší věc než Cursed od ID, i když mi je jasný, že oběma bandám jde tak trochu o něco jinýho.

Samosebou jsou venku nový Textures s deskou Dualism. Na rovinu říkám, že očekávání Texturky nenaplnily. Né že by snad vydali pánové z Hollandu něco špatnýho, ba naopak, ta deska má svoje kvality, jen jsem asi po předchozích albech chtěl něco víc. Navíc s novým pěvcem Danielem z Cilice jsem se opravdu těšil na mnohobarevné vokální party, na které bohužel nedošlo. Z mojí strany krapet zklamání, ale časem se tahle deska stejně zabydlí na dlouhou dobu v přehrávači… jsem si tím jistej.

V červencový dečce byl super tip na Eryn Non Dae, do tý doby pro mě absolutně neznámej band. Ihned jsem se sháněl po jejich zatím jediný dlouhohrající desce Hydra Lernaia a začal do sebe soukat tenhle skvost z Francie. Je to mazec a zase mazec! Víc plácat nemá smysl, všechno důležitý je napsaný v červencový desce měsíce. Každopádně pro mě objev roku!

Závěrem doplním další více, či méně známý věci, kterýma jsme se snažil nabrat trochu energii do novýho zimního semestru...

Animals As Leaders 2009 – už se z toho stává prakticky celoroční záležitost

Bedlam Of Cacophony – Neuroleptic 2011 – super záležitost, když si chcete odpočinout při bordelu, kterej relativně má hlavu a patu. (Lze stáhnout zdarma v libovolnym formátu – pozn. Annal)

 Lost Sphere Project - 3rd Level to Internal Failure – jooo! Pro podobný kapely mám prostě slabost. Docela rychle návyková fošna, která má ukrutnej tah na branku. Těžkotonážní, rychlé…jemně šílené, ale hlavně výborné.

Maruta – In Narcosis a Forward Into Regression

Zu – Carboniferous

Opeth – Heritage – tady si nejsem ještě tak jistej, ale zatím - po pár posleších - se mi to moc líbí.
 
Annal

Deivos – Demiurge of the Void
Dobře udělanej natlakovanej death metal. Už nejsou tak splašený jako na minulý desce, což je trochu škoda. Cover od Necrophagist pobavil.
 
Defeated Sanity – bonusy u reedic Prelude to the Tragedy a Psalms of the Moribund
Jsem po nový tvorbě těhle Bavoráků tak vyhladovělej, že mě jediná nová skladba spíš rozdráždí než nasytí. Bonusy na Prelude zvukově OK. Znova nahraná Expectoration of Fear super. Cover Cannibal Corpse fajn. Bonusy u Psalms trochu trpěj prasáckým zvukem. Novej song (jedinej), znova nahraná titulní skladba a dvě skladby z Chapters. Potěšilo, ale kupovat kvůli tomu obě desky znova podle mě nemá cenu...
 
Cryptopsy – None So Vile, Whisper Supremacy, And Then You’ll Beg
Co dodat? Jejich starší tvorba je geniální. Doufám, že se po návratu Jona Levasseura konečně vzchopěj...

Brutal Truth – End Time
Starý desky zbožňuju (ano, včetně Sounds of the Animal Kingdom). U Goodbye Cruel World jsem truchlil, teď mám Brutal Truth zpátky, ale nová tvorba mě ne a ne chytnout. End Time mi připomíná Sounds..., ale chybí mu ta podmanivost předrozpadovýho alba. Our sweet drug man, please don't try to understand. Shot alone, we're alone, so alone.

Ontogeny - Discord and Disillusion
Ontogeny na druhý desce zpomalili a přiteplili (i když ne tolik jako jejich kolegové Anomalous). Deska je volně ke stažení a ač má svoje mouchy, tak fanoušky tech-deathu určitě potěší. 

Maruta - Forward Into Regression
 
D.

Jardín De La Croix - Ocean Cosmonauts
Dvě kytary, basa, bici, instrumentalní rock, výrazná nervozní rytmika, dobře poslouchatelné.

Corpse For Breakfast - Nebraska 
4 songy, 15 minut, deathcore, občas ňákej závan grindu a punku - taková trendovka, co si budem nalhávat, ale hrozně mě to baví a těším se na delší album.
 
 

 
Zzn

Když se vrátím k září, neslo se ve znamení soundtracků dvou Wendersových filmů.

Ry Cooder – Paříž, Texas : Prvním z nich je soundtrack k filmu Paříž, Texas z dílny Ry Coodera, což zároveň není nikdo jiný než autor hudby k filmům jako Jižanská Pohostinnost, Psanci (od Waltera Hilla) nebo třeba spoluautor soundtracku k dokumentu Buena Vista Social Club (taky Wenders). Akustický zásek na bázi wendersovské melancholie. A zároveň i něco o dost jiného, než nabízí Pina, má druhá zářijová úchylka.

Pina – soundtrack 
Pina je Wendersův dokument o Pině Bausch, německé choreografce a průkopnici avantgardních tanečních postupů, což už samo o sobě naznačuje, jak různorodý a nápaditý soundtrack film asi bude mít. Práce Juna Miyakeho (elektronika, mrazivé napětí), Thoma Hanreicha (vesměs smyčce), zároveň sedmnácté století a klasika v podobě Henryho Puncella. Různá hudba při různých krocích a najednou je tu choreografie pro jakoukoliv scénu. Schizofrenní, divné, silné, napínavé a svůdné.

Uneven Structure – 8 

Cilice - Deranged Headtrip
 
A „nejvyšší“ bizzaro si opět zamudruje závěrem: Tenhle měsíc jsem novou muziku dost mazal, páč mě nic až tolik nenadchlo, ale pár kousků se jako vždy našlo, nicméně největší zážitek ve mně zanechal film, ke kterému je výše soundtrack od Zzn.

Pina - film
„Pina je Wendersův dokument o Pině Bausch, německé choreografce a průkopnici avantgardních tanečních postupů, což už samo o sobě naznačuje, jak různorodý a nápaditý soundtrack film asi bude mít.“ (Zzn) Jo, takhle nějak. A film, vlastně dokument, jako takový sice asi až tolik nezapůsobí (a myslím, že mu o to až tolik ani nešlo), protože se vlastně jedná o volně plynoucí pohybové, ale naprosto úchvatné scenérie, které improvizačně rozhýbávají tanečníci Pinina souboru, jímž místy i vévodí až učarovávací hudba. Ale nejsem šťoura, nebudu rýt do filmu, co mohlo být lepší a co jinak, abych si nechal kazit zážitek, který mi snad i ještě teď ježí husí kůži. Svévolně narativní a místy až epicky vypadající pohyb na různých, atmosférou dýchajících místech v souladu s citlivě vybranou hudbou (na soundtracku není zdaleka vše! :/) působil ve 3D nevšedně a dopravil mě do míst, kam bych se jinak nikdy nedostal. Neznalý sice místy až nechápe, oč těm „kroutílkům“ běží a jak to dělají, ale hudba tam jde tak ruku v ruku s pohybujícími se (nejen) údy, až místy člověk nevěří. „Různá hudba při různých krocích a najednou je tu choreografie pro jakoukoliv scénu. Schizofrenní, divné, silné, napínavé a svůdné.“ (Zzn)

A co hudba? Zmíním nový Mastodon, kterému jsem přišel na chuť (více v recenzi), dá se říci, že i Textures bych snad uvedl, ale Dualism je jako deska tak nepřekvapivá, že nevím, co si o ní mám myslet, takže z novinek asi nakonec nic. Ale hojně jsem poslouchal třeba Tatabojs a jejich Nanoalbum, kde je co song, to hit, které má nejen krásný příběh (Halík se nakonec našel), ale i krásnou hudbu přesahující do všemožných žánrů (jo, i post-rock tu je), pak třeba Cilice a jejich Deranged Headtrip, Němce Obscura a trochu nedoceněnou dvojku Omnivium (a tak jsem to i napsal), zpětně taky fúzující deathaře Continuo Renacer nebo třeba taškařici There Be Squabbles Ahead od Stolen Babies.