Album října tentokrát přináší čtyři top místa a pětici tipově zdvojených alb. Následuje klasicky žebříček dalších doporučení jednotlivých Marasťáků, ještě níže, pod hlavičkou Staroby, pak naleznete flákoty, které vyšly do července 2013 (ať jsou „aktuální alba“ taky trošku aktuální, že jo).
 
Takže ještě raz, trochu srozumitelněji - struktura článku:

1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků
Pro ty, kteří se v top žebříčku nenajdou (i když nejen pro ně!), je tu pak seznam dalších desek, ve kterém si můžete vesele prolézt tipy jednoho autora po druhém:

2) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete nejaktuálnější alba

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly před červencem 2013
 
Zároveň je potřeba avizovat, že příští měsíc možná deska měsíce nebude (z čistě prozaického důvodu, že ji pravděpodobně nestihnu napsat), o to vydatnější pak ale případně – doufám – bude Album roku 2013, kde si společně uplynulé měsíce zrekapitulujeme. Prozatím přeju příjemné objevování, jistě bude opět z čeho vybírat.
 
 
1. MOTÖRHEAD – Aftershock (2013)

Stray to během října shrnul ve své recenzi následovně: „Aftershock vrací Motörhead znovu blíže jejich dravé rock´n´rollové podstatě a je přesně tím albem, jaké bych si přál, aby tahle grupa vydávala až do svého konce.“ 

Ač to možná zní neuvěřitelně, Sicky si tentokrát myslí to samé co Stray. Což je, uznejte, docela nezvyk. „Opravdu jsem nečekal, že se od Motörhead ještě dočkáme takto řízné a hitové desky, podle mě patří Aftershock mezi jejich, dejme tomu, top 5.“

Brutusáček cituje Lemmyho: „Do not forget us, we are Motörhead and we play rock–n–roll!“ A jak to má s novinkou? „Ta novinka… Jasně dokazuje, že po 30 letech a 66 deskách jde pořád vydat album, které je prostě super!“

„Nejlepší deska kapely od devadesátých let, líbí se mi hlavně ty probleskující rnr a blues kořeny,“ toť názor pf.

píTRs: „Všechno na svém místě.“
 
 
 
2. SEPULTURA – The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart (2013)

Ohledně nové Sepultury jsou ne všichni úplně rozhodnutí. Třeba Sickyho první dojmy jsou celkem rozporuplné, ale prý to „pomalu začíná růst, ještě tedy uvidíme“.

Trym má zatím taky poměrně neutrální postoj: „Já vlastně nevím, slyšel jsem to několikrát, ale na albu mě nic nechytlo ani neurazilo. Jsem kacíř, co má raději Sepku s negrem, protože za časů Cavalery jsem beztak tahal kačera nebo žral Cobaina, každopádně jiné Sepky s negrem mě baví víc než toto.“

GIANNI měl nejprve také trochu rozpačitou reakci, později se ale deska vyvrbila v následující názor: „Stará známá (moje milovaná) Sepultura s novou deskou a bubeníkem. Může tahle banda po tolika letech své dost charakteristické tvorby někoho ještě ohromit či překvapit? Ale to víte, že jo! A na novinkovém albu se jí to, myslím, daří velice dobře. Musím se přiznat, že po prvních asi třech přehráních novinky jsem byl mírně vykolejen. Rozjezd vlastně dost přímočarý, ale postupem desky se hudba tak trochu rozvětvuje a zanechává pocit pečlivě promyšlené muziky, která má hlavu a patu, ale určitá zapamatovatelnost nikde. Materiál je lehce zahalen černou mlhou a působí na mě skličujícím dojmem, na který tak nějak nejsem u Sepultury zvyklý.“

„Rozhodně velké překvapení, které jsem od Brazilců nečekal. Trocha Arise, trocha Chaos AD a i trocha těch Roots, šlape to, valí to, poslouchám to, dobrý je to!“ pochvaluje si album Brutusáček.

„Jde jen o to dostat to do hlavy a přijmout trošku jinou tvář týhle kapely... Odměna kvalitního poslechu, dost možná nejlepší desky v éře Dericka Greena, na sebe nenechá dlouho čekat. Nutno podotknout, že bicí jsou výborný. Eloy Casagrande hraje prvotřídně a jeho styl hraní (hodně agresivní groove) je přesně to, co tak trochu v hudbě Brazilců chybělo,“ dokončuje své povídání o tMBHaHMBtH GIANNI.
 
3.-4. IHSAHN – Das Seelenbrechen (2013)

Tak tenhle úspěch máš, Ishane, od Marastu k narozeninám.

Strašně pozitivní reakce D’avena: „Tenhle člověk si vytvořil vlastní škatulku, jeho mix blackových kořenů, progresivního myšlení, technicky vyspělé hry a schopnosti komponovat metal jako vážnou hudbu je nejen geniální, ale s každým albem i nový, novátorský, objevný… a zábavný. Nejinak je na tom i velmi pestrá, neskutečným způsobem nazvučená a vyprodukovaná novinka, na kterou jsem se těšil hodně, ale výsledek ještě předčil očekávání.“

Bizzaro prozrazuje k desce pár faktografických i podtextových zajímavostí a hodnotí ji kladně: „Okolo Ihsahna se toho dělo poslední dobu hodně. Krom zvukově ne úplně povedeného vystoupení na BA vyhlásili na příští rok koncertní návrat Emperor, což byla záležitost hojně propíraná. Vyšla ale také jeho pátá deska Das Seelenbrechen, kteráž je – minimálně její jméno – inspirována Nietzcheho knihou Lidské, příliš lidské (Menschliches, Allzumenschliches, příp. Human, All Too Human: A Book Of Free Spirits). Má jít o převzatý aforismus o umění, co není ani dobré, ani špatné. A troufám si tvrdit, že toto vysvětlení ji vystihuje dokonale. Sice ještě nejsem přesvědčen, že Das Seelenbrechen je ‘taková‘ pecka, ale Ihsahn odhodil zábrany a jako pravý vojevůdce a myslitel si troufl na této desce udělat prakticky všechno jinak. A to oceňuju hodně, takže se budu pokoušet to celé dovstřebat. Některé momenty jsou ale prakticky geniální, ne že ne.“

„Ihsahna jsem vždycky tak nějak přehlížel, ale s posledníma dvěma deskama mě tenhle Devin Townsend Skandinávie začíná hodně bavit. Možná se mnoha lidem to přirovnání nebude zamlouvat, ale já tam vidím poměrně dost spojitostí, i když každý produkuje trochu jinou hudbu,“ tolik Kícr.

D’aven: „Absolutorium!“
 
3.-4. INFERNO – Omniabsence Filled by His Greatness (2013)

Že Inferno se svým albem na mezinárodní úrovni vyvolají rozruch a vzbudí nadšení, bylo jasné už po prvním poslechu. Vychvaluju, vychvaluješ, vychvaluje:

pf: „CZ médl špička anebo nelezeme po stromech a banánama v puse…“
(Něco proti Keep on Rotting?!)

„Album, které ctí tradice, aniž by je slepě dodržovalo a které je střetem čistého blackmetalového žánru s moderním pohledem. Jde o prozatímní tuzemský žánrový vrchol až transcendentálního zážitku,“ cituje Bizzaro svou říjnovou recenzi. „Často po širém okolí pátráme, aniž bychom objevili, jaký poklad máme pod vlastním nosem. Nechci malovat žádné čerty na zeď, ale věřím, že po poslechu Omniabsence Filled by His Greatness se najde i pár jedinců, kteří s poslechem black metalu začnou. Na Omniabsence Filled by His Greatness se toho totiž odehrává mnoho. Je to střet čistého žánru s moderním pohledem (smíchejte Blut Aus Nord s Deathspell Omega a třeba Oranssi Pazuzu s Dodecahedron), ctí se tu tradice, ale nepoddává tomu, jak je uchopit. Žádné slepé vzhlížení k padlým modlám, ale mocně zlozřivá psychedelie proudící z hor šílenství. Nezemskost. Yog–Sothoth.“

Vaněna je zcela konsternován: „Nemůžu pořád uvěřit tomu, že je to opravdu česká kapela Inferno. Vynikající deska - kdybych se nebál velkých slov, řekl bych, že druhá blacková deska od nás, která snese nejpřísnější srovnání. I bez ohledu na národnost jedna z nejzajímavějších blackových desek letoška.“
 
 
První příčky máme za sebou, následuje pět desek, u kterých se sešly vždy dva hlasy:
 

KORN – The Paradigm Shift (2013)

Opět je možné odkázat na recku, kterou v průběhu října napsali Stray s Bizzarem. – „Zapomeňte na jejich první čtyři alba, stůjte pevně nohama na zemi, zhluboka dýchejte a zapojte mozek, doba už je vážně patnáct let jinde.“

Tipy v Albu října se sešly od Sickyho („Nejlepší Korn od alba See You on the Other Side. Návrat Heada se kapele vyplatil a zároveň ukázal, kdo byl v minulosti zásadní skladatel a má tak největší podíl na renomé kapely.“) a od píTRse („Podobně jako u LaBrieho, kdekdo už by lámal hůl, a oni takhle… A video k Never Never je mezi záplavou nicneříkajících klipů pokropením živou vodou.“).
 
 
 
NECROPHOBIC – Womb of Lilithu (2013)

DemiMortuus: „Nová deska švédských čerchmantů se dle očekávání k těm nejsilnějším chvilkám kariéry kapely nepřiblížila, přesto ji zatím poctivě naposlouchávám, a i tak se mi už dle prvních dojmů pořád dostatečně líbí. Otázka je, co s nimi bude dál…“

D’aven: „I tito veteráni jsou stále v kondici. Vždycky jsem je měl rád a novinková deska znovu ukazuje proč. Šťavnatá black/thrash/deathová směs, chytlavé, nikoli vlezlé melodie a především dostatečně ostré zuby, které nijak neobrousila ani překvapivě monumentální aranžmá. Čisté Švédsko ve své prémiové podobě.“
 
 
 
 
ORANSSI PAZUZU – Valonielu (2013)

„Zpočátku jsem měl z alba hodně rozpolcené pocity, ale s přibývajícími poslechy se mi začíná celkem líbit. Najdou se zde slabší místa, ale i skvělé songy. Například pětka Olen Aukaissut Uuden Silmän je super hit. Finové pomalu ale jistě upouští od black metalu a sází více na psychedelic a kraut rock, ale stále to funguje. Někdy více, někdy méně, ale funguje,“ popisuje ValonielumIZZY.

A to je taky dost, že se Trymovi něco líbí: „Pecička! Kapela zraje jak víno, s každým albem se vzdaluje dál od black metalu (zůstává jen nádherně ohavný zpěv) a míří dál k zelenofialovým hvězdám. Rozhodně jejich nejsilnější kus a jedno z nejlepších alb letoška.“
 
  
 
PEARL JAM – Lightning Bolt (2013)

Pozor názorový rozpor páně redaktorů:

„Nejlepší deska kapely od prvních dvou, i když se vkrádá otázka, co pěti plodným autorům trvalo pět let, než ji napsali. Nejsilnější skladby od Ten a největší drive od Versus,“ to si myslí pf.

„V rámci diskografie PJ spíše slabší kus, ale ve srovnání s tím, co dnes vychází za desky, je to stále ta lepší muzika,“ a to si myslí Sicky.
 
 
  
 
 
RED FANG – Whales and Leeches (2013)

Je někdo, kdo by neslyšel o klipech skupiny Red Fang? Vlastně si nejsem jistá, jestli se nové album náhodou neumístilo hlavně kvůli jejich nesmrtelnosti. Ale to samozřejmě nevadí.

Brutusáček: „No už teď se těším na videoklipy a v únoru na koncert! Míň prvoplánovitých hitů, o to víc riffů a muziky, líbí!“

„Třetí album těchto stoner rock/metalistů začíná tam, kde předchozí končí. Což je samozřejmě v tomhle případě více než dobře. Red Fang – je to jedna z nejzábavnějších kapel současnosti. Má to prostě tu správnou energii a neskutečně mě to baví a vím, že bavit bude minimálně do další řadovky,“ říká závěrem Kícr, který zároveň doufá v nějaký zase dokonalý klip jako k Prehistoric Dog a Aires.
 
 

bizzaro

HELL – The Age Of Nefarious (2013)
– A teď se držte. Ač vrchní titulka vůbec nenapovídá, nejde o black metal ani o žádné zlo. Singl The Age of Nefarious Hell je 100%ní heavík, ale udělaný a zahraný takovým způsobem, že pokud tu někdo po jeho poslechu řekne jediné špatné slovo, nechť nechce, abych byl u toho. Nápadité kytary i bicí, masivní zvuk, silný a živelný zpěv, výborná stavba skladby! Nejlepší (až prog) heavík, co jsem v životě (kam mi paměť sahá) slyšel! A ještě něco. První singl Hell vyšel r. 1982.

RIVERS OF NIHIL – The Conscious Seed of Light (2013)
– Na debut téhle mladé kapely jsem se dost těšil. Nejde sice o žádnou revoluci, ale zvuk osmiček do emocemi provázaného jinak nazleného death metalu sedí. Vokál mírně směřuje do Vincetova, melodie klidně až k Chuckovi, ale muzikálně to nejen tlačí a sype, ale sáhne i po vzdušnější pasáži, která desce u žilky nanejvýš vkusně povoluje škrtidlo.

sicky

PROTEST THE HERO – Volition (2013)
– Kanadští provokatéři předkládají další dávku své typicky ohromující instrumentální zběsilosti a opět to stojí za to.

DANCE GAVIN DANCE – Acceptance Speech (2013)
– Barevné, energické post-hardcore, kapela od poslední desky dost pokročila.

ERRA – Augment (2013)
– Djent/prog sice trochu po sezóně, ale místy slušné.

GLASS CLOUD – Perfect War Forever (2013)
– Nové EP vypadá trochu tvrdší než debut, má drive, občas solidní nápad, zkrátka dá se.

MONSTER MAGNET – Last Patrol (2013)
– Kapela předkládá více zhulenou, méně stoner a více psychedelicky space rockovou desku. Podle mě je to správný směr, který mi k MM nejlépe pasuje.

brutusáček

CORRECTIONS HOUSE – Last City Zero (2013)
– Lidi z Yakuzy, Neurosis, Eyehategod, Nachtmystium dělaj solidní industriální bordel, pro fanouška stylu asi nic moc, pro mě ale naprosto parádní. 18.12. v Praze!

HAIL OF BULLETS – III: The Rommel Chronicles (2013)
– Návrat mistrů oldschool death metalu! Další zmar z války, tentokrát z Afriky!

 MELVINS – Tres Cabrones (2013)
– Setrvačníci ze Seattlu po desce coververzí opět se svým materiálem.

NEW MODEL ARMY – Between Dog and Wolf (2013)
– Druhá deska roku.

MODERN LIFE IS WAR – Fever Hunting (2013)
– Deska roku.

Střap

ALTARS – Paramnesia (2013)
– Máte rádi Behemoth, Solefald a Agrimonii? Přípomínají vám Immolation Behemoth? Fajn vkus, jen na Altars nesahejte. Opět jedna z těch fajn deathmetalovejch kapel z Austrálie. Jako existuje US škola nebo holandská škola, hezkých pár let existuje ta z Austrálie. Fajn záležitost. Třeba ne top, ale fajn. Rozhodně palec hoře.

gorth

KABOOM KARAVAN – Hokus Fokus (2013)
– Miasmah. Mix klasických nástrojů s až ambientními plochami, temné, bizarní. Tak trochu dark jazz pro lidi, kterým už lehce vadí opakování šablony.

VATICAN SHADOW – Remember Your Black Day (2013)
– Promyšlenější než Epka.

LAUREL HALO – Chance of Rain (2013)
– Poloha z OFFu Halo zjevně baví. Temná, strohá, neurotická, jemně lámaná elektronika.

AddSatan

MITOCHONDRION – Antinumerology (EP 2013)
– Pro mě už od Archaeaeon nejzajímavější kapela, která vzešla z té kanadské „war“ black/death metal scény (i když tady je to spíš už jen lehce „nablacklý“ death metal). Nové EP je méně chaotické než Parasignosis, za to s větším „tahem na bránu“ a víc do Immolation.

ATARAXIE – L'Etre et la Nausée (2013)
– Death/doom metal z Francie, občas až funerální, nejblíž to má k těm obhroublejším polohám Mournful Congregation, ale je tu méně plačtivé romantiky a více temné zkázy, trochu do raných Evoken, ale i střední tempa a sypačky, ve kterých se blíží až Incantation nebo Funebrarum. Parádní growl sem tam doplněný až hysterickým řevem. Žádný zázrak, dá se tomu ledasco vytknout, ale poctivá porce zkázy pro podzimní večery zaručena.

mIZZY

BLUT AUS NORD – What Once Was... Liber III (2013)
– Jó, na tohle jsem čekal. Bylo mi sice předem jasné, že to bude zas to samé, jako předchozí dva Libery, ale jelikož se jedná o moje nejoblíbenější věci od Blut Aus Nord, tak mi to vlastně ani nevadí. Je to sice téměř stejné, ale stále stejně dobré. Jo, když se se mnou kdokoli začne hádat o tom, že BAN mají lepší desky, tak mu dám za pravdu. Některá alba těchto Frantíků toho mají v sobě opravdu víc a jsou zajímavější. Ale znáte TO, když vás něco baví a je vám úplně jedno, že si o tom jiní myslí svoje? Jsem zvědavý, jak dlouho to Vindsvalovi budu žrát, ale za mě opět ANO.

THE BODY – Christs, Redeemers (2013)
– Asi můj nejoblíbenější sludge. Deskou All the Waters of the Earth Turn to Blood, kterou nahráli před třemi roky, mě dostali naprosto do kolen. Jejich kolaborace s Braveyoung, která vyšla o rok později, mě až tolik nebaví, ale letošní deska je opět parádní. Sludge v podání tohoto dua je hodně originální. Občas sice hrají typické bahno, ale v některých sonzích jsou prvky, které byste tam nečekali. Třeba v klipovce An Altar or a Grave najdete housle, ženskej chorál a ještě téměř DSBM jekot, který je pro The Body typický. Tímhle mě opět přesvědčili o svých kvalitách a zůstávají na mém sludge žebříčku na prvním místě. Mimochodem i Epčko Master, We Perish, které vyšlo v dubu, stojí za poslech.

GRAVE UPHEAVAL – Untitled (2013)
– Hrozně hnilobný a zlý death metal. Austrálie opět pohřbívá představy o veselých hopsajících klokanech hluboko pod zem a připomíná, co místní deathmetalová liga dovede. Nuclear War Now! Productions, členové Portal a Impetuous Ritual, má cenu pokračovat?

GRAVE MIASMA – Odori Sepulcrorum (2013)
– Další zlo–death, tentokrát z Anglie. Po dvou skvělých Epčkách konečně řadovka, která taky nemá chybu. Oldschool death v novém kabátě s nemalou kapkou černoty. Pokud znáte Cruciamentum, tak můžete zbystřit, protože dva chlápky najdete v obou kapelách.

Sud

URFAUST – Trúbadóirí Ólta An Diabhail (2013)

piTRs

JAMES LaBRIE – Impermanent Resonance (2013)
– Poprvé od Octavarium a Elements of Persuasion, kdy mě LaBrie, resp. jeho doprovodná kapela, zase baví. Nejde sice o nic extra objevného, hlavně variací na obehrané gothenburské motivy mohlo být klidně míň, jako celek je to ale udělané parádně.

GIANNI

VILDHJARTA – Thousands Of Evil (EP 2013)
– U tohodle počinu mě napadá stále dokola jen jedna jediná otázka. Jak dlouho tohle EP vznikalo? Mám pocit, že práce na něm trvaly docela dlouho, nicméně ten uspokojující efekt je v nedohlednu. Což o to, riffy jsou stále totálně někde mezi realitou a fikcí, hlavně co se týče pochopení, ale moc dobře nechápu smysl všech těch aranží. Celý dokupy to na mě působí, že miliarda nápadů a riffů se tak nějak poslepila v kompu a nazdar. Hudba jako taková se mi stále líbí, je to prostě brutální stotunovej tank, kterýmu všechno skřípe a řídí ho pohádková sova z lesa, ale neuškodilo by se vysrat na nesmyslné utnutí motivu, nahodit ambientní pasáž a pak ji ve vteřině přeseknout dalším námrdem. To mi trochu hlava nebere, proč to tak je. Zatím jsem v rozpacích, i když to vlastně točim furt dokola.

pf

GOLDFRAPP – Tales of Us (2013)
– Bonmot, že G poprvé natočili desku s opravdovými písničkami, o skutečných lidech se skutečnými pocity, ztrácí při pohledu zblízka ironické ostří… komorní nálada a až folkové motivy mezi akustickými kytarami a smyčci a éterickým vokálem z toho dělají nejlepší desku G.

vaněna

PYREXIA – Feast of Iniquity (2013)
– Zase trocha nostalgie, ale upřímně bych to asi nedoporučil tomu, kdo nezná starší kusy, nic extra, ale potěší staré bdm harcovníky.

DemiMortuus

GERM – Grief (2013)
– Kouzelná poetická deska austeráckého Tima Yatrase člověka nenápadně vcucne do svého světa a láduje jeden silný moment za druhým. Co se zoufalostí týče… sázka na jistotu.

THE VISION BLEAK – Witching Hour (2013)
– Oddechová novinka, která potěší všechny fandy šerého rokenrólu, který dlabe hlubokým šufanem v hororových tématech. Najde se tu od všeho něco, je to energické, vyložené hitovky jako Kutulu! zatím spíš hledám, ale rozhodně stojí za poslech.

D’aven

THE FLOWER KINGS – Desolation Rose (2013)
– A ještě jednou Švédsko, tentokrát ovšem z přivrácené strany Měsíce. The Flower Kings pokračují ve své spanilé progresivní jízdě, také na novince bude stále co objevovat, i s desátým poslechem. Kdo je unavený moderním digitálním pojetím progu hnaného na krev, na toho může působit jako balzám analogový zvuk, pohodovost a lehký retro nádech (ovšem v současném balení) těchto milovníků Yes a King Crimson.

schizmo

BEAR – Noumenon (2013)
– Nová a velmi nadějná belgická formace vycházející z odkazu tDEP, ale jejich sound je rozhodně mnohem více groovy, plný odvážných čistých vokálů, hitových pasáží i mimostylových vlivů. Nová akvizice u Basick!
> youtube

Kícr

THE GATHERING – Afterwords (2013)
– The Gathering jsou kapelou, která se tolikrát proměnila, a vždycky to bylo téměř dokonalé. Od odchodu Anneke to trošičku zaskřípalo, ale současná podivná proměna The Gathering mi opět začíná hezky vonět. I když nejde o stoprocentní řadovku, možná bude pro budoucnost tG velmi důležitá. tG se začínají poohlížet po trochu ambientnějších vlnách, a je to dobré. Ty neurčité vokální linky mi připomněly letošní Leprous, akorát od ženského vokálu to sedí více.

SAMARIS – Samaris (2013)
Samaris sleduju už od jejich dem a hodně jsem se těšil na debut. A je to přesně takové, jaké jsem doufal. Klasická melancholická „islandovina“ s mrazivou elektronikou a jemným klarinetem.

KEEP ON ROTTING – Unforseen Consequences (2013)
– Doufám, že při vydání článku už budu držet placku v ruce. Zatím můžu usuzovat jen podle zveřejněných ukázek, protože jsem Nekřest bohužel nestihnul. A je to pecka! Přesně to, co u nás chybí (už teda podstatně méně než dřív), a to jsou kapely, který znějí moderně, ale zároveň je ta „moderna“ nevykořeňuje. KoR si pamatuju ještě ze zkušebny jako nesmírně nadějnou kapelu, které se neustále (souhrou nepochopitelných náhod) vyhýbal živý bubeník, dokud nepřišel Hanzz-spasitel :D. Strávil jsem teď docela podstatný čas na Bandzonu, tak se těším, až ho budu trávit s celým albem.

kotek

KAYO DOT – Hubardo (2013)
- Dostal jsem se k tomu až s měsíčním zpožděním, myslím, že minulej měsíc už se vynachválilo dost. 

ZEVIOUS - Passing Through The Wall (2013)
- Tohle album je zlámaná kytarová dobrota. Žádný velký vlny, spíše poklidně, ale kytara ujíždí do správně mimózních rovin, rytmy se lámou a navíc to celý má slušnej groove. Takže ano. 

DANNY BROWN – Old (2013)
- Tady nic novýho pod sluncem, trošku špinavější rap s velmi osobitým rapovým přednesem. Starýho psa novejm kouskům nenaučíš, ale bude kousat dokud má zuby.

AUTECHRE - L-event (2013)
- Krátká, ale poctivá porce zlámanejch beatů.

 WHORE PAINT - Swallow my Bones (2013)
- Noise Rock, Riot Girrrl a ozvuky Black Sabbath. Zní to skvěle, potenciál je velkej, ale daří se ho topit. Tentokrát v bezzubým synth popu.
 
 

bizzaro

OCTOPUS – Into The Void Of Fear (2013)
– Fusion, jazz, matika, metal, Čile. Takže? Ano, Coprofago je nejspíš nenávratně pryč, ale divoši z Octopus jsou stále mezi živými a dokonce s novou deskou (sem tam ságo jako bonus), která reflektuje přesně první čtyři slova toho odstavce. Fusionovací math metal, takže si své přijdou jak Meshuggerz, tak hledači fusionovacího free stylu, byť v tvrdší podobě, než je zvykem. Snad Octopus ještě někdy vyrazí do Evropy.

Střap

MEDESKI, MARTIN & WOOD – 20 (2011), Radiolarians I (2008), II (2009), III (2009), It's a Jungle in Here (1993)
– Po jejich naprosto brilantním vystoupení na Staromáku jsem je oprášil a jejich směsici jazzu, funky i rocku můžu moc. Nebojí se to snad elektroniky atd. No prostě dost mazaná muzika a notnou dávkou vtipu.

VIJAY IYER TRIO – Historicity (2009), Accelerando (2009)
– Piansta z Jůsej s kořenama z Indie. Příjemný desky. Starší Historicity je technicky větší, řekněme, nářez. Accelerando je atmosféričtější. Asi tak nějak. Prostě mě to fakt baví.

ALAN PASQUA, PETER ERSKINE, DAVE CARPENTER – Badlands (2002), My Old, New Friend (2005), Standards (2008)
No, prostě velmi kvalitní jazzové trio. Kdyby někdo nevěděl, o jaké se vlastně jedná lidi, nechť je nápomocná pro základní orientaci Wikipedie (http://en.wikipedia.org/wiki/Peter_Erskine), možná to pár progresářů kopne.

HOMICIDE – They Work for Me (2008), Mechanized Torments (2012)
– Kolumbie a death metal je vcelku zajímavá rovnice. Tyhle týpci to táhnou od roku 1988 a je to poctivost sama. Pokud má někdo death metal rád, pošmákne so, pokud někoho podhoubí nezajímá, ať neztrácí čas.

KETIL BJØRNSTAD – Water Stories (1993)
– Skvělá deska. Podle mě je možný, že si tuhle jazzovou parádu vychutná i posluchač třeba Biosphere. Ono to vlastně není tématicky úplně nepodobné, jen se prostě pánové vyjadřují jinak. Pohoda na podzimní chladné večery.

MAGNUS OSTROM – Thread of Life (2011)
– Deska bubeníka E.S.T. - ten chlápek prostě má kompoziční talent. Jak překvapivé…

TONBRUKET
– Kapela kontrabasisty od E.S.T. - možná někdy napíšu víc a možná ne.

DIM MAK
– Kompletní diskografie. Ve sluchátkách nejvíc točeno Enter the Dragon a Knives of Ice. Prostě to mám rád.

SLAYER – Divine Intervention (1994)
– No, jak to říct… vím, že pro spoustu lidí je a bude asi nejvíc Reign in Blood. Bylo mi čtrnáct, když vyšla tahle deska, a tak nějak tou srdcovkou už zůstane.

DEEDS OF FLESH – Of What's to Come (2008), Portals to Canaan (6/2013)
– Poslední dvě desky Deeds diktujou. Co víc říct? Vůbec nic, prostě matadoři USBDM. Už se moc těším na koncert Disgorge!

gorth

BASIC HOUSE – I'm Not a Heaven Man (2012)
– Zajímavá rychta, v listopadu ve Finalu.

JAMES FERRARO – Night Dolls with Hairspray (2010)
– Příšerná, bizarní záležitost, synťákový taneční punk. Cítím v tom podobný přístup jako u Nuit Noire.

DOT ROTTEN – Rest in Peace Young Dot (2010)
– Grime.

SVARTE GREINER – Knive (2007)
– Příjemně mě překvapilo, jak málo dark ambient to je. Hodně originální.

AddSatan

AIDAN BAKER – Already Drowning (2013)
– Bakera i Nadja jsem v posledních letech přestal sledovat, chrlil toho hrozně moc, tohle album mě ale zaujalo. V každé skladbě mu tu zpívá jiná žena (mj. i Jessica Bailiff), každá z nich jinak a většinou moc pěkně. Žánrově je to takový minimalistický, melancholický rock (asi ten „slow/sadcore“ ?) s vlivy trip–hopu, post–rocku, jazzu a folku. Jeho klasický ambient/drone/shoegaze se tu o slovo přihlásí jen zřídka. A je to o vodních vílách, takže návrat k tématu 11 let starého At the Fountain of Thirst, ale tentokrát uchopeného jinak.

ERIK SATIE – Gymnopédie (1888) a jiné
– Praotec ambientu, avantgardní klasiky a i jinak zajímavá a svérázná postavička konce 19. a začátku 20. století.

Jukl

DEVEYKUS – Pillar Without Mercy (2013)
– Židovská verze Earth. Příjemné překvapení.

SETNA – Guérison (2013)
– Jedno z nejsilnějších jmen aktuálního světa zeuhlu. Běžné zdroje Setnu běžně řadí do jazz–progu, ale oni na obou albech (Cycle I vyšlo v roce 2007) mají značně specifický projev, neporovnatelný s kapelami podobného ranku. Letos výsledek obdobně dobrý.

D.

GUANO APES – všechno
PRODIGY – všechno
Jsem si tentokrát trochu ujel do mainstreamu :)

NOISIA – Devil May Cry OST (2004)
– Tohle je po ňákých aspoň pěti posleších fakt super!

HYBRID – Angst (2013)
– Po dlouhé době metálek, co mě baví poslouchat fakt mockrát.

 ANTONIO VIVALDI – L'Estro Armonico (1711)
– With Trevor Pinnock – námrd jako svině!

Kuba

ULCERATE – Vermis (2013)
NERO DI MARTE – Nero Di Marte (2013)
KATALEPSY – Autopsychosis (2013)
DEFEATED SANITY – Passages Into Deformity (2013)
PORTAL – Swarth (2009)
THE CONTORTIONIST – Exoplanet (2010)

Sud

MASTER'S HAMMER – Rituál (1991)
TRIUMPH, GENUS – Všehorovnost je porážkou převyšujících (2012)
MOTÖRHEAD – No Sleep 'till Hammersmith (2012)
MIDNIGHT – Satanic Royalty (2011)
PORTISHEAD – Portishead (1997)
THE CINEMATIC ORCHESTRA – Man with a Movie Camera (2003)
NEGATIVE PLANE – Stained Glass Revelations (2011)
TORMENTOR – dema
BLUT AUS NORD – třetí, čtvrtá a šestá

piTRs

CORONER – No More Color (1989)
– Když se řekne techno thrash, je to tahle deska.

CORONER – Mental Vortex (1991)
– Produkčně ulízanější než předešlá, smrad síry se skoro úplně vytratil, ubylo prstolamů a přibylo atmosféry. Kapela „dospěla“.

GIANNI

MESHUGGAH – Koloss (2012)
– Konečně po tak dlouhé době sem dostal tuhle fošnu do hlavy. Dalo mi to práci. Slzy tekly, hlava bolela… neustále zapínání a vypínání. Nevím, jestli to je tím, že si možná palice na tuhle desku zvykla, ale postupem času jsem začal objevovat ty skrytý krásy a minidetaily. A jsem z ní stejně posranej, jako z každý jiný desky od Meshu.

DÄLEK – Abandoned Language (2007)
 MOBTHROW – Pitch Black (EP 2011)
 MOBTHROW – Mobthrow (2011)

pf

IN THE MOOD FOR LOVE OST (2000)
– Úžasnej Nat King Cole a scénická hudba k úžasnýmu filmu.

vaněna

THE VELVET UNDERGROUND & NICO (1967)
– Jestli chce někdo vzpomenout na Lou Reeda, tak ať to udělá poslechem tohohle geniálního alba a vykašle se na pitominky jako je Lulu.

DemiMortuus

LEGEND – Fearless (2012)
– Island není jen Sólstafir. Legend pocházejí z elektroundergroundu, ale temnou náladou jejich hudby můžou klidně oslovit i metalové všežravce. Navíc s dříve jmenovanými plánují brzy společné splitko, kde si budou vzájemně coverovat svoje songy. Kvalita!

ALIEN VAMPIRES – Harshlizer (2010)
– Satanášský harsh elektro náser dříve aborymáckého Nysroka mne baví od samého počátku a tuhle desku točím nějak dokolečka dokola a ne a ne mě omrzet. Takže proč ji nevzpomenout. Ideální jako kulisa při šoustání jeptišek…

D’aven

LEPROUS – Coal (2013)
– Jedna z desek letošního jara (respektive celého roku), ale jejich famózní pražský koncert byl jasnou záminkou, proč si to po půl roce najet znovu. Solbergova družina vyráží dech, zvláštní melancholie a minimalismus tohoto materiálu v kombinaci se samozřejmou hudebnickou virtuozitou funguje naživo i ve studiu.

LEPROUS – Bilateral (2011)
– Stále aktuální, stále skvělý materiál. Oproti poslední řadovce Coal svým způsobem rozvernější, pestřejší a barevnější, kluci se vyblbnuli dosyta. Sluší jim obě polohy a jejich vývoj i hudební dospívání má svoji jasnou logiku a směr.

MOONSPELL – Alpha Noir (2012)
Až poté, co jsem poslední řadovku portugalských vlkodlaků slyšel v živém provedení, jsem jí přišel pořádně na chuť. Silné přímočaré skladby s jednoznačným tahem na branku, dobrými melodickými nápady a darkmetalovým feelingem, v jistém smyslu ne nepodobným Rotting Christ či Samael. Dílo mazáků.

SWALLOW THE SUN – The Morning Never Came (2003)
Nad těmito Finy jsem po posledních cca dvou deskách a koncertech tak zpola zlomil hůl, ale na koncertě k desátému výročí debutu The Morning Never Came jsem ji musel zase poslepovat. Skvělý dřevní doomový výkon a autenticita, s jakou nepřerušovaně přehráli celou desku od A do Z, dokonale připomněly onen čerstvý vítr, který sem na začátku století ze severu zavál. STS se tehdy bezesporu zasloužili o oživení doommetalové vlny a obnovení zájmu o tento žánr, jejich debut je i po deseti letech lahůdka, zejména v živém podání s dobrým zvukem.

schizmo

MORGION – Solinari (1999)
– Doomovky jsem si vždycky vybíral, takže i když jsem cítil uznání k několika deskám My Dying Bride, k několika deskám Paradise Lost, tak například k Anathemě jsem si našel cestu až tak nějak zpětně a mou osudovou kapelou v tom žánru navždy zůstanou Finové Yearning nebo našinci Agnus Dei. Velmi vážný vztah mám i k této opomíjené zhulenecké bandě, která tvořila parádní temný doom metal, jenž sice nebyl vůbec jednoduchý na poslech, ale když jste do něj pronikli, zůstala vám tahle kapela zažraná hluboko pod kůží. I po letech mě to nutí si pobrukovat hitové melodie, které znám do puntíku zpaměti. Pokud holdujete doom metalu a neznáte, doplňte si znalosti, stojí to za to!
> youtube

COGNIZANCE – Inquisition EP (2013)
– Nové želízko v ohni na poli rychlého a technického death metalu. Cognizance by klidně mohli připomínat The Faceless, ale na to jsou víc klasický death metal, místy s crushing kytarami, které by se daly označit za švédské. Zkrátka velice sofistikovaný mix brutality, rychlosti, melodiky, klasického pojetí death metalu a to vše se super zvukem a libovými hráčskými dovednostmi!
> youtube

CHON – Newborn Sun (2013)
– Dobře si pamatuji, když jsem před lety objevil Chon na MySpace, kde mimo jiné byly fotky či video, jak snad jako 12ti letí floutci hráli vyhrocený math rock pro své spolužáky někde v tělocvicně. Tenkrát mi padla sáňka hodně nízko, troufal bych si říct, že to byl asi největší kontrast mezi věkem muzikantů a hudební precizností. Navíc hudebně naprostý masakr a zážitek, u kterého jste si chrochtali blahem. Pak se po nich na spoustu let slehla zem, takže až letos přicházejí s novým materiálem. Starší (kolik jim teď je? 16? :D :D :D), vyklidněnější přinášejí i podobný odraz ve své muzice – songwriting rozhodně dospěl, je to víc hudba, promyšlenější struktura skladeb, ale zároveň také víc easy–listening. Pořád je tam cítit něco jako instrumentální odpověď na staré The Fall Of Troy, zároveň víc rokec, víc písničky. I když se mi to nelíbí tolik jako před lety debutové EP, pořád je to asi nejdál v tom, co současná math rock scéna nabízí.
> youtube

DEATH CAB FOR CUTIE – Codes And Keys (2011)
– Pokud občas zaholdujete brit–rocku, tak Codes and Keys od stálice Death Cab For Cutie by vám mohlo kápnout do noty. Kousek od Interpolu, sem tam Placebo feeling, sem tam klidnější podání Boy Kill Boy a několik opravdových hitovek, které mě popravdě solidně překvapily. Velice povedená věc!
> youtube

onDRajs

ULCERATE – Vermis (2013)
– Pokud bude někdo chtít mocné a silné riffy, s nimiž přišli Ulcerate v minulosti, pošle novinku do všech pekel. Na ní jich je pramálo. Dočká se hlavně nesouvislých, kvílivých, nekonkrétních pazvuků dohromady skloubených rytmickou sekcí. V tom síla a potíž Vermis zároveň. První poslechy jsou pro posluchače v podstatě utrpením, protože si z ní neodnese nic. Jen pocit bezútěšné atmosféry. Novozélanďané až příliš sázejí na jednu kartu, zapomínají na nosné prvky a kompozici celkově. Jinak je Vermis svým způsobem technická až běda, trio jde v tomto ohledu možná až někam k jejich šílenému a nepolapitelnému debutu (i když nejblíže má Vermis k Everything is Fire). Ale jinak se zdá, že se až příliš Ulcerate zamotali do vlastního subžánru, s nímž před lety vyrukovali. Každopádně na definitivní soudy je pro mě brzy, pocity z desky se celkově pomalu zlepšují. Nutno dodat, že když se tohle deathmetalistům nebude líbit, letos si můžou vybrat z řady ostatních alb ze stejného ranku. Vyšlo jich totiž mraky.

THE BEACH BOYS – Pet Sounds (1966)
– Asi nelze udělat větší stylový kotrmelec. Na koho padají o podzimu chmury, léčba je jasná. Současný pop je mělký jako Balaton a alternativa se uměle staví do melancholické opozice. Jakoby ani v roce 2013 nemohlo být v muzice veselo. Takže návrat do šedesátek s deskou, na níž byl závislý asi každý muzikant, co ve světové populární hudbě něco znamenal. Že před dům Briana Wilsona jezdil poslouchat i Paul McCartney, o tom kolují legendy. Že se pak Wilson zbláznil, je historicky známo. Ale těch šestnáct písniček z Pet Sounds do lehkého psychedelična hozeného popu nezestárlo.
 
 ALICE IN CHAINS – The Devil Put Dinosaurs Here (2013)
– V podstatě vše, co jsem chtěl o této kapele říct, už jsem zmínil v textu předchozí desky z roku 2009. Ta letošní je podobná. Opět velmi pomalé a zádumčivé. Až překvapí, že tomuhle se svého času říkalo nějaký grunge, když leckteré riffy stojí jako mohutná stěna a jsou brutální až běda. Opakují se poslouchačské nesnáze z minula, do desky se proniká pomalu, tenze hypnózy se dostavují až s dalšími a dalšími poslechy. Úvod alba je přímo makabrózní, člověku se z té kytarové síly chce až brečet. Pak už se to trochu slévá, není se co divit, kapela přišla s 67 minut dlouhým albem. O dvě písně mohla být klidně kratší. Na druhou stranu, díky pánu Bohu za to.
 
 DEAD CAN DANCE – Anastasis (2012)
 STING – Nothing Like the Sun (1987)
STEVE VAI – The Story of Light (2012)
PETER GABRIEL – cokoliv

Radka

BURZUM – Sôl Austan, Mâni Vestan (2013)
– Doporučuji čerstvým matkám k uspávání nemluvňat. Výborná věc, Vargu, čekáme na další ambientní kousek :).