Opět, tak jako vždy, struktura článku je následující:

1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků
Pro ty, kteří se v top žebříčku nenajdou (i když nejen pro ně!), je tu pak seznam dalších desek, ve kterém si můžete vesele prolézt tipy jednoho autora po druhém:

2) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete nejaktuálnější alba (2013)

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly před rokem 2013
 
 
1. GORGUTS – Colored Sands (2013)

V případě této desky můžete směle sáhnout i do červencového Alba měsíce. Oficiálně tedy ale až teď – v srpnovém. Vyplývá ze situace: v červenci pro Gorguts hlasovali buď ti, kteří hladově poslouchali pre–release promáče, nebo zlodějíčci a krmiči sosů (jako je třeba Shogun). Tenhle měsíc pro Colored Sands hlasovali buď poctivci, nebo ti, kdo se před měsícem báli, že budou za zlodějíčky. Každý ať si sáhne na své svědomí… ale je to vlastně jedno, hlavně že jsou tipy.

Podle Irdziho„desku všichni znají, takže netřeba rozmazávat“, Vaněnovi zase nepřijde nutné dlouho mudrovat, protože „od toho jsou tu jiní, střapatější…“.

Střap: „Deska je to dobrá, a to tak, že velmi. Z prvotního nadšení to trošku opadlo. Ne že bych čekal víc, ale prostě stejně nakonec úplně nevím, což není ještě nic divnýho, protože mi v srpnu Lemaye nějak s odstupem času úplně převálcoval Daniel Mongrain. Čas Lemaye může rozhodně ještě přijít...“

„Po celou stopáž desky husí kůže na těle. Neskutečně silná nahrávka. Závěr Le Toit du Monde je pro mne jeden z nej riffů tohoto roku!“ vychvaluje začátek alba Kuba.

mIZZY ctí názory autorů vyjadřujících se minulý měsíc, jen by dodal následující: „Kdesi jsem zahlédl stížnosti na klasiku The Battle of Chamdo v půlce alba. Já to třeba vidím jako hodně dobrý tah, jelikož si posluchač aspoň chvilku odpočine a nabere síly na ten nářez, který ho čeká dál. Díky své délce i naladí na trochu jinou náladu (jo vím, je to oproti Gorguts docela střela mimo, ale jaksi se mi při tom vybavili Carach Angren). Když se pořádně otočí volume doprava, tak jde slyšet i ten parádní zvuk, třeba basa je fakt super. Poslední Reduced to Silence musí rozsekat každého!“

onDRajs a LooMis nechali své hlasy bez komentáře, Sicky vidí mezi Gorguts a albem na druhé příčce jistou paralelu, takže čtěte dál, ať se dozvíte, v čem spočívá.
 
2. ULCERATE – Vermis (2013)

„Obě temné, zlověstné, pozoruhodné a těžko přístupné desky, na které to chce si udělat čas a poslouchat pozorně. Jedině tak oceníte tyto vskutku unikátní záležitosti,“ srovnává Sicky nové album Ulcerate s novými Gorguts.

Přímému srovnávání s Gorguts deska Vermis neunikne ani v názoru Vaněny: „Oproti Colored Sands určitě mnohem temnější a zlejší. Všechno pokroucené a napřevracené. Hodně se mi líbí charakteristika z last rites: „Immolation plus Deathspell Omega na způsob Gorguts“ – ještě jsem zdaleka neslyšel tolikrát, abych mohl popisovat nějak blíž, ale už teď je jasný, že tohle bude bavit dlouho.“

Možná je to tím, co psal výše Sicky, ale dostatek času prý desce nevěnoval ani Irdzi, který ale i tak předpokládá, že se u ní nudit nebude, ani Trym, na kterého Vermis zapůsobilo následovně: „Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že to bude jedna z desek roku.“

A abychom to měli komplet, o tom, že ještě desce nevěnoval dost poslechů, mluví i mIZZY: „Nevím, jak to ta kapela dělá, ale co album, to pecka. Neslyšel jsem jej sice zatím tolikrát, abych se vrhl na nějaký větší rozbor, ale opět mě velmi baví. Poslední 3 skladby jsou zas naprosto zabijácké. Nejlepší je asi sedmička The Imperious Weak, kde od vokálu, přes kytaru, až po palbu bicích předvádí snad to nejlepší, co vůbec lze. Tohle se bude poslouchat ještě hodně dlouho.“ 

Názory se sešly vesměs pozitivní, i když Bizzaro se jen pro jméno kapely nechce povinně posrat a pouze komentoval „netáhne to tolik jako předchozí desky, chybí mi tu ta stěna spálenýho bojiště - snad to ještě uzraje,“ ale vzhledem tomu, že deska a její naposlouchání zřejmě vyžaduje víc času než jen pár dní, rovněž trochu nekonkrétní. Tak doufám, že se teď fórum pořádně zaplní tím, jak měli být Ulcerate až v Albu září, a příští týden si dáme repete. Cha.
 
3. JAMES LABRIE – Impermanent Resonance (2013)

Do začátku špetku radikalismu: „Už dlouho si myslím, že by se měl už James na ty Dream Theater vykašlat a že by se měl soustředit na „sebe“. Podle mě každá z jeho tří sólovek hravě strčí do kapsy jakékoliv album Dream Theater. Dream Theater mě prostě nikdy nebavili a nikdy jsem nechápal tu auru výjimečnosti, kterou tam tolik lidí vidí,“ popisuje svůj postoj Kícr. „O to víc mě kdysi překvapila první Jamesova sólovka. Ta aktuální se o tolik nehnula od té druhé, ale je to prostě taková pohodová svěží metalovo–písničková záležitost.“

V charakteristice pokračuje Bizzaro: „Moderní metal vycházející ze švédského neo–thrashe Soilwork a jejich groovování zabalen v progovou hitovost. Především ale nová deska nepůsobí vlezle, poslouchá se úplně sama (je to takovej nenáročnej fajn metálek), má super u hutný zvuk, obsahuje chytrý nápady a skvělý bicí Wildoera, kterému evidentně šaškung v rámci konkurzu bubeníka Dream Theater alespoň k něčemu byl.“

Stray, který desku popisuje slovy „výsostně moderní, dynamická a pestrá sbírka, kde není nouze o silné melodie ani o zdravě agresivní feeling“, Petera Wildoera zmiňuje také, protože „nahrávku podpořil rovněž agresivními vokály a celkově je jeho rukopis, ale i rukopis celé göteborské scény, na Impermanent Resonance velmi rozpoznatelný“.

Samozřejmě, Dream Theater nečekejte ani náznakem.

„V každém případě tohle dílo nemá stylově s Dream Theater vůbec nic společného, stojí samo za sebe a na rozdíl od pozdních výtvorů od vyhlášených akademiků ze Snového divadla i baví. A tak se opravdu divím, že se chce James ke své dlouholeté stáji ještě vůbec vracet,“ říká Stray a jistě svým názorem těší Kícra.

Bizz se k souvislosti s Dream Theatre dostává nejen skrze Wildoera, ale také ve spojitosti se zpěvem: „Zpěv v jeho domovské kapele moc nemusím, ale na sólovkách James zpívá mnohem odlehčeněji a řekněme bezstarostným způsobem, kdy to tam podle svého napálí, aniž by se musel obávat, že od něj fanoušci Dream Theater něco konkrétního očekávají.“

„V podstatě deska, kterou mohl posluchač očekávat. Pouze je více skladatelsky vyzrálá a Marco Sfogli potvrdil své kvality. Občasné přitvrzení, které by nejspíš v Dream Theater neprošlo, vítám na sólovce LaBrieho kladně,“ tak to na závěr vidí Kuba.
 
4. ULVER – Messe I.X–VI.X (2013)

Tahle droga se jmenuje Ulver.

Kdyby ji někdo neznal, Hanzz její vlastnosti naprosto výstižně shrnuje slovy: „Chlapci už za ty roky věděj, jak na to – parádně vystavěná směsice klasiky a temné elektroniky.“

„Ulver udělali další výborné album. Garm zde s výjimkou posledního songu téměř nezpívá, což ve výsledku hodnotím velice kladně i přesto, že mám jeho zpěv hodně rád. Perfektně to sedí do konceptu celého alba, které patří mezi ty nejklidnější, co kdy Ulver nahráli. Kombinace smyčců a elektroniky taky skvělá, třeba gradující finále v Son of Man je fakt parádní,“ chválí mIZZY.

A do třetice všeho dobrého: „Po nesmírně zábavné a mé možná nejoblíbenější desce coverů Childhood‘s End se vrátili Ulver k temnotě, k avantgardě. Tohle album se zase hodí hlavně do pelíšku, tedy pokud nejsou na pořadu dne pelíškové radovánky,“ myslí to s vámi dobře Vaněna. „Rozjímavé kousky s perfektní dramaturgií a samozřejmě v precizním provedení. Líbí se mi, že skvělé jméno dává Ulver svobodu nahrát už vlastně cokoli, a jejich posluchači to patřičně ocení. V tomhle případě oceňuji velice.“
 
5. CARCASS – Surgical Steel (2013)

„Deska má spád, je chytlavá a dramaturgicky sedí pohromadě. Tenhle „heavy grind“ mě nadchnul, ale bude to zatracované album,“ prorokuje Brutusáček a Bizzaro vysvětluje, proč Surgical Steel svádí k tomuto názoru: „Deska má super nástup a jako pracovní poslech baví stále, ale postupem její stopáže zjistíte, že Carcass nahráli ‘standardní’ hevík založený na stále opakovaných postupech, které mě při poslechu časem chytají za nos více, než bych připustil. ‘Chirurgická ocel’, pokud už od začátku nebyla plánována takto sterilně, mi prostě takhle nestačí. Nějaká ta krev navrch by se šikla. A to bylo zas jednou (promo-)keců.“

Kícr: „Když jsem se poprvé dozvěděl, že mrtvola opět povstane, měl jsem obrovskou radost. Noví Carcass vydali album, které je přesně takové, jak jsem si ho představoval. Sice ničím nepřekvapili, ale kdo to potřebuje. Je to prostě klasika, a když už jsme u těch znovu oživlých mrtvol, tak aspoň za mě to Carcass Black Sabbath pěkně natřeli.“

Započítat sem lze i Loomisův hlas.
 
6. PERFECITIZEN – Through (2013)

Novinka Perfecitizen se objevila jak v červnovém, tak v červencovém Albu měsíce, v tom nejnovějším je zmíněná opět. Holdovali jí třeba Agnes nebo Brutusáček, který ze sebe po jejím poslechu vysypal slova: „Ctr+Alt+Delete mozku a pak replay replay.“

Takže dobré.

Shogun: „Už se o tom albu napsalo mnohé pochvalné a po osobní zkušenosti musím přitakat, že právem. Ačkoli nemám možnost porovnání s Alienation Mental, k ocenění této nahrávky mi to absolutně nebrání, naopak jsem i rád, že jsem k Perfecitizen mohl přistupovat neposkvrněně a bez nějakých záludných očekávání.“
 
 
 
 
 
K půl tuctu žebříčkových alb přikládám ještě stejný počet novinek, které byly v rámci tipů zdublované. V abecedním pořadí:
 
FLESHGOD APOCALYPSE – Labyrinth (2013)

 Italští symfonici Fleshgod Apocalypse a jejich labyrint. „Trošku jsem se desky zezačátku obával hlavně pro dlouhodobou snahu Fleshgod Apocalypse ze sebe dělat umělce, a i když na desce jsou místa, která mi úplně nevoní (zpěv), musím uznale pokývat hlavou, že tohle se Italům povedlo.“ Podle Bizze tedy verdikt fajnový.

Do zpěvů, teplých zpěvů, zabrušuje i Trym: „První dva uveřejněné songy se mi moc nelíbily (přišlo mi to příliš chaotické a chyběly mi teplé zpěvy), ale chyba lávky, album jako celek mě baví velmi, těší mě, že si Taliáni při skládání zachovali specifický rukopis, ale zároveň zapojili i nové prvky (třeba ženský vokál – a že já ženské v metalu jinak moc nemusím). Moc dobrá deska, i když těch melodických refrénů možná přece jen mohlo být víc.“

V dovětku Bizze ještě odbočka ke kapelní extrémnosti: „Fleshgod Apocalypse jdou neúnavně a nezastavitelně za svým a s novou deskou Labyrinth předvádějí, jak extrémní symfonický metal může být. Jestli se vám symfonično Abrahadabra zdálo moc, tady symfonická část jde ještě dál, jen s rozdílem, že metalový podklad je opravdu čistý a vlastně technicky pojatý death metal, který by obstál sám o sobě. Brutálně předimenzovaná deska, která pro množství změn a neustálou palbu not nemá jediného volného místa.“
 
GRUMBLING FUR – Glynnaestra (2013)
Nenechte se zmást prvotním šokem, tohle album překvapí, až když mu dáte šanci a podaří se vám do něj proniknout.

Gorth o desce říká typickou gorthovinu: „Nejdřív jsem z toho nebyl nadšený, teď mi vychází, že to je moc povedený popík.“

„Velký šok, protože na velkolepém Furrier zněli kompletně jinak. Tohle není ani jiné hřiště, tohle je úplně jiný sport. Nakonec, přes počáteční děs, jsem se do alba dokousal a Grumbling Fur v něm přec jen našel, ve výsledku je to výborné album. O’Sullivan prostě umí, a to na sto různých způsobů minimálně,“ vypráví Jukl svoji storku.
  
 
 
NORMA JEAN – Wrongdoers (2013)

Pojďme si nejdřív poslechnout, co o Wrongdoers říká Bizz, abychom pak jeho slova mohli doplnit a částečně potvrdit tvrzením Sickyho. Bizzaro: „Nová Norma Jean svým Wrongdoers asi staré fanoušky nezabije, protože nic, co by neznali, se na ní neděje, ale mluvit o zklamání určitě taky nemohou.“

A Sicky na ni: „Zkraje mě to moc nebavilo, ale postupem času jsem cestu k albu našel. Sice to není jejich nejlepší deska, nicméně stále je v pohodě.“

„Je to takový lomoz kompilát všeho možného. Pěkně znělých hardcorových refrénů, ale i pořádně burácejících a až matikou ošmahlých stěn. A když právě k nim se ‘vyfetovaná Marylin‘ dostane, není úskoku, není úniku, není cesty zpět. Ačkoli výsledná známka za desku by byla „nadprůměr“, není jediného důvodu, proč by se v měsíčnímu topu neměla objevit,“ dodává Bizz.

Nadprůměr/nenadprůměr – co vy ostatní na to?
 
SCALE THE SUMMIT – The Migration (2013)

Opět věc, která už se v Albech měsíce objevila, proto jen ve stručnosti – pro připomenutí těm, kdo se k desce ještě nedostali.

Shogun: „S každým poslechem lepší, hlubší, barevnější a propracovanější. Navíc jeden z nejkrásnějších letošních artworků.“

„Parádní album, které mě dokázalo vytrhnout z dlouhotrvající hardcorové rutiny a zároveň přesvědčit o tom, že bych na metal v dnešní době neměl ještě úplně zanevírat. Instrumentální nádhera od začátku do konce, jenž dokáže i mile zahřát u srdíčka!“ miluje The Migration Jamos.
 
 
 
!T.O.O.H! – Democratic Solution (2013)

 Češi válej, zdá se podle slov Vaněny: „Třeskutě vtipné texty, kdy od trapnosti k výbuchu upřímného smíchu je daleko jen na jeden veršík a k tomu prog–grindová muzika, která je technicky vycizelovaná a často mě překvapila ještě víc, než texty. Ne každá skladba je pochoutka, ale celkově jedna z nejzábavnějších desek, a to v tom dobrém smyslu, které jsem slyšel.“

Mladík Shogun k tomu má toto: „Opět jedna z formací, které jsem především kvůli svému mladému věku dříve neznal, a o to radši je teď mám. Poutavý, komplikovaný a promyšlený cirkus se skvělými texty.“

Democratic Solution si ofiko můžete stáhnout z MediaFire, viz link na BZ.
 
 
WATAIN – The Wild Hunt (2013)

„Jsem jediný, komu začátek All that May Bleed připomíná One of these Nights od Nachtmystium?“ ptá se mIZZY, „První poslech mě moc nevzal, ale druhým se to přeci jen zlepšilo. Některé skladby nejsou moc metal, spíše jakýsi zlý rock, ale jo, je to fajn.“

Trym by, tak jako u Ulcerate, potřeboval více poslechů, aby dopiloval názor, spokojíme se ale i s tím, co ví už teď: „Zatím jsem velmi spokojen, baví mě ta spousta melodických nápadů, které zároveň nepotlačují feeling klasického black metalu. Není divu, že Kvarforth tadyty pány nosí furt na tričku.“
 
 
 
 
 
 
 
  

bizzaro

Srpen z hlediska nové muziky hodnotím jednoznačně jako zklamání i přes to, že vyšli třeba výše zmínění Ulcerate nebo Ulver, Last Chance To Reason a další, takže konečně taky byl čas více provětrat alba z předchozích měsíců a dopadlo to u mě až na již uvedené jednoznačně.

CHELSEA WOLFE – Pain is Beauty (2013)
– Je bolest krásná? Nejspíš ano, však proč bychom se jí tak často vystavovali? A když bosorka z Los Angeles vydala po parádním Apokalypsis nové album, i jejímu působení jsem se musel vystavit. U prvních poslechů mě dost překvapilo (jemná podobnost s A Dead Forest Index nebo snad až ofuk Ides of Gemini), že deska působí docela popově a snad přístupně, i když… nic z ní v rádiu fakt neočekávejte, protože experimentálně gotickou mlhou zahalený rock(/folk) by v něm úspěch nejspíš nenalezl. Postupně pak deska začíná odhalovat, že Chelsea i přes „přístupnost“ (může za to podle mě rytmika a větší elektrifikace hudby) si furt udržuje své tajemno a tklivost a ve vás roste potřeba se jí dotknout… je ta Chelsea skutečná, nejste na drogách? (The Warden.) Chelsea na Pain is Beauty převlékla hábit temné múzy za světský, ale roucho pod ním je nedotčené a stejně nečisté. Něco na té Chelsea je…

LooMis

DARKANE – The Sinister Supremacy (2013)
VOLTO! – Incitare (2013)
VIRGIL DONATI – In This Life (2013)
LAST CHANCE TO REASON – Level 3 (2013)

brutusáček

MODERN LIFE IS WAR – Fever Hunting (2013)
– Návrat z šedivých ulic Marshalltownu. Opět stejná depka, zoufalost a beznaděj jako u Witness. Zřejmě deska roku pro mě.

MADEBYTHEFIRE – Budet (2013)
– Česká deska roku, která si to v prvenství rozdala s Perfecitizen.

Hanzz Strewer

EXTOL – Extol (2013)
– Prog–oldschooloví snoubenci na nejpřímočařejším albu (klipovka je k sežrání!).

SOUSEDI – Purpura Echo (2013)
– Pro mne zatím album roku na poli českého instrumentálního ambientna.

 KARNIVOOL – Asymmetry (2013)
– Ač jsem upřímně čekal trochu víc, stále jsou pro mne Karnivool nejlepší progresivní rockovkou současnosti.

KANYE WEST – Yeezus (2013)
– A to by člověk čekal, že už to snad líp nejde…

FLOEX – Gone (2013)
– Neodprostil se od Machinaria, rozhodně ale stále příjemný chillout.

THE KNIFE – Shaking The Habitual (2013)
– Elektronika ve dvou připomínající často Björk či retro synthpopíky, pobavíš se.

CRIMSON FALLS – Downpours of Disapproval (Single) (2013)
– Ideální reprezentanti moderního death metalu vydala 6. září novou placku a klip dokazuje, že se je sakra na co těšit.

WOODKID – The Golden Age (2013)
– Debut charismatického zpěváka balancující mezi hitovostí a neotřelým výrazem.

BEN FROST – FAR (2013)
– Každým albem se posouvá, tentokráte k větší písničkovosti. Však stále dosti nepoddajně své a katarzní.

THE SAFETY FIRE – Mouth of Swords (2013)
– Něžné preludování po vzoru Scale The Summit jakdyby s vokálem (ostatně jejich The Migration je též příjemnou ‘metalovou‘ oddechovkou).

shogun

BLACKFIELD – IV (2013)
– Fajn pohodička, především k rozjímání před usnutím.

MINISTRY – From Beer to Eternity (2013)
– Překvapivě dospělá a rozumná deska bez těch selfish keců okolo, příjemné překvapení. Protentokrát jim ten opětovný nepodařený konec ještě odpustím.

EXCREMENTORY GRINDFUCKERS – Ohne Kostet Extra (2013)
– Už zaručená klasika k pobavení. Nic převratného, ale i tak zabaví na víc než jen jeden poslech. Ta charakteristická variabilita tam pořád je.

NINE INCH NAILS – Hesitation Marks (2013)
– Po delším přemýšlení mi ten nový směr NIN sedl a nemám větších námitek. Aspoň nesedí na prdeli a snaží se jít dál.

GOD IS AN ASTRONAUT – Origins (2013)
– Bez znalosti předchozí tvorby poutavé a do mých nynějších chutí skvěle padnoucí album. Postupně naposlouchám i dřívější desky, tohle mě baví.

DAVID LYNCH – The Big Dream (2013)
– Vůbec jsem nevěděl, co od Lynche v oblasti hudby očekávat, a jsem nakonec příjemně překvapený. Trošku komplikovanější nahrávka s výsledkem dost závislým na aktuálním rozpoložení. Ale v součinnosti s Ministry funguje parádně.

E.N.D. – Illustrating Evil (2013)
– Chorvati byli na BA jedním z největších překvapení a svou novinkou dokazují, že právem. Trochu namešuované, ale pořád svojské a originální. Tedy inspirace může vést i jinou cestou, než je djent.

BEAST WITHIN THE SOUND – Eternal Conflict (2013)
– Další povedená tuzemská deska. Sic na mě působí zatím poměrně snadno zaměnitelně, vícero poslechů možná přesvědčí o opaku.

DEMIMONDE – The Dark Matter (singl) (2013)
– Polochtáme šéfikovi kulky? Snad to bude brzy komplet hotové, tuhle jednu ukázku jsem poslední měsíc sjížděl celkem pravidelně a ta avantgardní zhovadilost z lunaparku (pamatujete na Painkillera?) bude asi stát za pozornost i bez tlačenky. Tak šup!

DUOBETIC HOMUNKULUS – Ani já ani ty robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme (2013)
– Hudebně zajímavé, textově však neuvěřitelně komplexní, barvité a vtipné. Když se umí s jazykem umě zacházet, vznikají pak podobné poklady.

MADEBYTHEFIRE – BUDET (2013)
CULT OF LUNA – Vertikal (2013)
DEPECHE MODE – Delta Machine (2013)
THE SAFETY FIRE – Mouth Of Swords (2013)

gorth

 KAYO DOT – Hubardo (2013)
– Vypadá to famózně. Jako všechno, na co Toby Driver sáhne. Ale na nějaké komplexnější názory je ještě čas.

FOREST SWORDS – Engravings (2013)
– Viz retz. 

A$AP FERG – Trap Lord (2013)
– Ty texty bolí, ale jinak je to správně neurotický hip–hop.

AL CISNEROS (2012/13)
– Vydal 2x 7" s jakýmsi minimal náboženským dubem. Ještě povedenější než dubové remixy Om, protože tohle je střídmější. 

Leif

OATHBREAKER – Eros|Anteros (2013)
– Debut těchto plus–mínus neocrustových Belgičanů, který vyšel před dvěma lety, se mi hodně zamlouval, na letošní desku jsem se proto těšil a naštěstí mě nezklamala – prozatím se jedná o moji neoblíbenější letošní věc v hardcorovém ranku. Oathbreaker tentokrát ubírají na technické chaotičnosti a přidávají chytlavou melodiku vpletenou do prudce škubajících kulometných kázání, v polovině a na konci desky tempově zvolňují v sludgeových houpačkách a odeznívají do křehkých post–rockových ploch. Potěšil typický Deathwish zvuk – křupavý a dynamický, zároveň pěkně čitelný (mimochodem, Kurt Ballou si na albu také ve dvou skladbách zahrál). Deska se mi zalíbila natolik, že v rozmezí přibližně měsíce jsem navštívil dvě vystoupení kapely – na Fluff Festu a poslední srpnový den na Sedmičce, přičemž v obou případech pánové a dáma zahráli s obrovským nasazením a charismatem.

LUX INTERNA – There is Light in the Body, There is Blood in the Sun (2013)
– Psychedelický neofolk vycházející z podhoubí gotické odnože americké kořenové hudby a složený se vkusem a dokonce talentem. Cítím v tom temné nonšalantní blues Nicka Cavea, drsnou přirozenost a odkaz na severoamerickou tradici (podobně jako u Wovenhand) i rituální hypnotičnost Hexvessel. Lux Interna umějí svést posluchače do svého světa snové kontemplace, prosluněného a vonícího po borovicích.

NAILS – Abandon All Life (2013)
– Krutý skřípavý grindcore/powerviolence, který se dá popsat jako přímočařejší Gaza bez kudrlinek. Omlátí vás domodra a nechá se plazit po zemi s chutí krve, bahna a rozdrcených zubů na jazyku. Dobrá zpráva je, že to není jen monotónní rychlostní drtička, zlá zpráva je, že až Nails zabřednou do trudného pokořujícího sludge, lépe se cítit rozhodně nebudete.

BOSNIAN RAINBOWS – Bosnian Rainbows (2013)
– Kolikátá nová kapela neúnavného kadeřavého kluka Omara Rodrigueze Lopeze už to je? Začínám se ztrácet v počtech. Zajímavý kompromis mezi intoušským math–rockem překypujícím nápady a sladkým indie popem. Především mile rozpustilý dívčí vokál se skutečně skvělými melodiemi hodně pozvedá zábavnost a smysluplnost nahrávky, neboť, upřímně řečeno, profesorská instrumentální stránka alba mě příliš nenadchla. Podtrhuju, že celkový dojem je velmi sympatický a na živé provedení této hudby se nadmíru těším.

vlad

HATE – Solarflesh (2013)
– Tahle deska sice vyšla už někdy začátkem roku, ale dokopal jsem se k poslechu až teď. Pro Hate mám obrovskou slabost a ani tentokrát nezklamali, ač na mě deska působí možná o něco méně zběsile než kousky předchozí, je to víc než vyváženo neuvěřitelně hutnou atmosférou.

ČERNÁ – Restoring Life (2013)
– Black–shoegazový projekt jistého Američana – autora, na němž je pozoruhodné to, že je zjevně fascinován naší domovinou – jak už lze poznat z vlastního názvu projektu – a tak se i v názvech skladeb roztomile mísí angličtina s češtinou. Hudba je to poněkud jednodušší, nicméně musím ocenit jistou nepředvídatelnost, tu a tam vždy přijde moment, kdy člověk čekal akorát nudnou repetici a je překvapen nečekaným zvratem.

irdzi

PLASTER – Monad XV (2013)
– Italové opět trošku jinak a znovu o level dál než ostatní (subjektivně).

WORMED – Exodromos (2013)
– Po perfektním vystoupení na Obscene jsem se do toho konečně proposlouchal, i když Planispherium je pořád lepší.

PRAGO UNION – Vážná hudba (2013)
– Čím dál písničkovější a možná i středoproudovější, ale pár tracků je fajn…

Kuba

LAST CHANCE TO REASON – Level 3 (2013)
– Společně s Gorguts nejposlouchanější deska měsíce. Kapela se ještě více ponořila do progových vod a tahle tvář jí dle mého sluší nejvíce. Level 3 s přehledem strčil do kapsy všechny předchozí nahrávky. Bravo, pánové.

IWRESTLEDABEARONCE – Late for Nothing (2013)
– Jedou si prostě svoje. Mixují, co se mixovat dá. Hrají si, skotačí, hrnou. Prostě od všeho něco. A nová pěvkyně do kapely naprosto v pohodě zapadá. 

piTRs

ANNIHILATOR – Feast (2013)
– Oproti povedené předchozí studiovce sáhl Waters tentokrát do hodně spodních šuplat. Skoro vše už bylo slyšeno a deska se tak hodně často láme v parodii a vykrádání sebe sama. Tradičně nevyrovnaná diskografie Annihilator ale nevylučuje, že příště by zas mohlo být líp.

DemiMortuus

END OF GREEN – The Painstream (2013)
– Nová osmá deska Němců, kteří se prokousali od pradávného doomového nářku k rocku s metalovým zvukem, lehce stříklým gothic rockovou náladou. Je tu však k slyšení mnohem více stylových vlivů, které drží pohromadě typická melodika kapely a výborný zpěv Michaela Hubera.

THY LIGHT – No Morrow Shall Dawn (2013)
Že se v Brazílii už dávno nehraje jenom thrash metal, dokazují kupříkladu Thy Light. Výborná depres blacková deska plná silných motivů. Výborný zvuk, uvěřitelná atmosféra a nevtíravost. Tuze příjemné překvapení.

D'aven

SAHG – Delusions of Grandeur (2013)
– Čelní srážka Enslaved s Black Sabbath. Vynikající deska z bergenské školy, která okamžitě vtáhne dovnitř a ukazuje, že mezi hard rockem, heavy metalem, doomem a blackem prakticky neexistují žádné hranice, když je tam mít nechcete. Čistá práce hudebníků zahraná s ohromným citem a smyslem pro atmosféru.

65DAYSOFSTATIC – Wild Light (2013)
– Lahůdka ze Sheffieldu pro fajnšmekry. Instrumentální muzika, ve které si progresivně uchopený post–rock rozumí se syntezátorovým popem, inteligentní elektronikou (od chill–outu po trance) a soundtrackovými náladami. Dokonalá práce se zvukem, atraktivní produkce a aranžmá, výborné melodie, které chytnou, ale nejsou vlezlé… Pak už to jde „samo“.

LOCRIAN – Return to Annihilation (2013)
– Abstrakcí, neuchopitelností a nepopsatelností jsou si chicagští Locrian v něčem duchovně blízcí třeba s Ulver. Ve chvíli, kdy v kontrapunktu k ambientním a droneovým zvukovým kolážím vycení zuby a spustí oponu těžkých kytar a ze všech stran se valící ozvěny bicích, si přijdou na své příznivci post–metalu v nejlepší tradici Neurosis či raných Cult Of Luna. Z obou popsaných poloh pak není příliš daleko k dalšímu zahuštění zvukové krajiny až směrem k nervnímu noise. Deska Return to Annihilation je manifestem absolutní tvůrčí svobody, ve výsledku díky tomu naprosto přesvědčivá.

Agnes

TRACER – El Pistolero (2013)
VISTA CHINO – Peace (2013)
SAHG – Delusions of Grandeur (2013)
SIENA ROOT – všechno

schizmo

SWORN IN – The Death Card (2013)
– Nová deska Sworn In není zdaleka takovej tlak, jaký se odehrával na debutu, zato se tam toho děje mnohem víc. Představte si, že by Emmure hráli songy od Stray From The Path. Nebo naopak. A k tomu navíc temnou ústavní atmosféru. Není to sice na jeden poslech, ale kope to solidně.

Kícr

DEADLOCK – The Arsonist (2013)
– Tahle metalová diskotéka, která míchá všechno, co může, vždycky na nějakou dobu člověka příjemně zabaví. Popravdě mě podobné kapely spíše odrazují od poslechu, ale Deadlock jsou prostě tak nějak podbízivě chytlaví. Deadlock jsou jako reality show – je to vlastně docela blbost, ale když už se na to začnete s nějakého zvláštního důvodu koukat, jde těžko přestat.

DARK TRANQUILLITY – Construct (2013)
– Trošku opožděně jsem se dostal k posledním DT a můžu říct, že jsem velmi spokojen. DT se částečně vracejí ke svým nejlepším deskám z přelomu tisíciletí, což je velmi potěšující, i když mě bavilo i to poslední album. Vlastně můžu říct, že mě zatím bavilo skoro každé album a tahle kapela si neskutečně dobře udržuje svůj hudební ksicht už pěkně dlouhou dobu.

Radka

BURZUM – Sôl Austan, Mâni Vestan (2013)
– Tenhle měsíc z mnoha důvodů doma nemůžu dostat z hlavy tóny nového Vargova alba. Sama nevím, jestli mě na něm jeho určitá monotónnost a opakování týchž motivů do zblbnutí přitahuje, znervózňuje nebo obojí. Předpokládám, že to je účel, takže hodnotím pozitivně. Jen se nemůžu zbavit obav, aby některé z dalších Vargových ambientních alb nezačali hrát jako odpočinkový ambient v supermarketech nebo na letištích.
 
 

Hanzz Strewer

KANGDING RAY – Stabil (2006)
– Kdo máš rád Buriala, tohoto pána budeš mít v oblibě možná ještě víc.

NEMERTINES – Bad Blood (2011)
– Djent nejdrsnějšího ražení, tohle album obzvláště.

KVĚTY – Palouček (2001)
– Roztomilý příběh o zvířátkách – úchylná kakofonie, Plastici, avantgarda hadr – v podání aktuálně nejlyričtější české kapely.

DUNAJ – IV (1994)
– Brněnská kultovní záležitost, osobitost textů i samotného provedení s chytrým rockovým podkladem.

APHEX TWIN – 26 Mixes for Cash (2003)
– Mix Davida Bowieho s Phillipem Glassem hovoří za vše…

APHEX TWIN – Selected Ambient Works 85–92 (2008)
– Ambientní poloha Aphexovi sedí stejně nejvíc.

GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR – Allelujah! Don't Bend! Ascend! (2012)
– Mistři nekončících gradací, tlačivě vrstvených ostinát a nestálých nálad, pláč ze všech děr…

PLACENTA – Replace Your Face (2011)
– Melodický deathcore čpící nadhledem, zábavní chlapíci z Německa nešetří brutalitou, recesí ani lyrikou.

GOROD – Transcendence (2011)
– Kytarová přestřelka v Gorodím duchu, poslední patnáctiminutovka vévodí celé placce.

SPYLACOPA – Spylacopa (2008)
– Hvězdná sestava s lepšími melodickými refrény jak u Dillingerů.

THE XX – XX (2009)
– Chytlavka, to jo… prej jakože jasná muzika pro hipstery… ale co, hipster neznamená mít zase až tak úplně špatnej vkus ;).

gorth

DEAD RAVEN CHOIR – Selenoclast Wolves (2006)
– Krajně podivný BM/folk s ještě podivnějšími historkami z natáčení, v nichž figurují lesy a malé holčičky. Mimochodem, BM věci od nich jsou lo–fi, a to jakože pořádně. 

STIAN WESTERHUS – The Matriarch and the Wrong Kind of Flowers (2012)
– Rune Grammofon. Ty orchestry tam by údajně měly být kytara. Snad uvidíme naživo se Supersilent. 

CONSTRASTIC – s/t (2000)
– Tak jsem si poslechl, co se vám tak líbí, a baví mě to. Dost. 

ANBB – Mimikry (2010)
– Alva Noto + Blixa Bargeld. Ukrutná legrace. 

SAMUEL KERRIDGE
Výborné temné minimal techno. 

AddSatan

CARCASS – Reek of Putrefaction (1988) & Symphonies of Sickness (1989)
– Jo, Necroticism určitě je významná deska a i ten Heartwork (občas) můžu, pro mě jsou ale jasně nejlepší už první dvě desky Zdechliny, což se mi potvrdilo i naživo. Už nikdy se nikomu v (gore)grindcore/death metalu nepovedlo nahrát takhle skvělé, zvrácené a temné desky. A ten zmršený zvuk RoP je vlastně ve výsledku super, o tom žádný dišputace! „Smell the rot, of the corrupted corpse!“

ESOTERIC – Paragon of Dissonance (2011)
– S každým dalším poslechem ta deska rostla a rostla a zpětně musím uznat, že jsem ji prostě podhodnotil. Co se týče zvuku, tak po koupi vinyl verze je už i tahle mírná výtka spíš pasé.

mIZZY

ATARI TEENAGE RIOT – Is This Hyperreal (2011)
– Po Brutale bylo jasné, že se tahle diskotéka bude poslouchat hodně i doma. Tohle mě od ATR baví asi nejvíce. 

CAPTAIN BEEFHEART & HIS MAGIC BAND – Trout Mask Replica (1969)
– Koukněte Juklovi na avatar, k tomu si domyslete vytetované blues a máte výsledek. Fajn ujetost.

Jukl

AGE OF SILENCE – Acceleration (2004)
– Jak jsem se zaposlouchal do Wintera, tak jsem z hecu zas vytáhl tohle album (dobře po roce a půl) a jen jsem se utvrdil v tom, že je skvělé a k prasknutí narvané skvělými nápady. Ani po těch letech se mi to ani hovno neoposlouchalo. U mě absolutní top. 

vlad

 NADJA & VAMPILLIA – The Primitive World EP (2012)
– Na tomto EP kooperují Vampillia, což je zřejmě jakási avantgardní japonská formace, s droneovými Nadja – výsledkem je velmi působivý drone/ambient, zejména bych pak vypíchl skladbu Northern Lights, ze které mě v jejím vrcholu opravdu pořádně zamrazilo.

DARKFLIGHT – In a Breathless Flight EP (2010)
– Příjemný death/doom metal z Bulharska.

PREM JOSHUA & MANISH VYAS – Water Down the Ganges (2002)
69 EYES – Blessed be (2007)

Kuba

C–187 – Collision (2007)
– Vše skvěle shrnul Bizz v recenzi. Deska, na které si každý najde své. A občasné splývání skladeb? Vem to čert. Samozřejmě, Stalker vládne…

piTRs

PANTERA – Vulgar Display of Power (1992)
I po 20 letech dokonalá věc. Dimebag na vrcholu skladatelských a Anselmo pěveckých sil. A Hollow je skladba jak svině.

VOIVOD – Angel Rat (1991)
– Spolu s Outer Limits má nejoblíbenější. Halucinogenní cyber hard punk konce posledního milénia.

Jamos

I AM A CURSE – Prequel for an Unforgiving Wreckage: Barren Lands (2011)
– Existují vůbec ve Francii špatné kapely? I Am a Curse jsou relativně nové jméno francouzského emo–hardcoru, kde prim hraje vypjatost a bezprostřední naléhavost. Jejich EP z roku 2011 pak představuje nahrávku, která nejen že si bere to nejlepší ze zavedené škatulky, ale navíc všechny nápady zaobaluje do koncepčně propracovaného celku, kde ani mezižánrové výlety nejsou výjimkou.

DemiMortuus

THE CURE – Disintegration (1989)
– Těžko vybrat z curemánie, ale tohle album je natřískané hitama až po střechu. Neoposlouchatelné, zbožňované. Pictures of You nebo Love Song zná snad každý…

BURY ME DEEP – Nearly Down (2009)
– Náhodně jsem narazil také na jediné album projektu zmíněného zpěváka End of Green. Je celkově o něco křehčí oproti jeho zmíněné domovské kapele, ale všichni, komu se End of Green líbí, budou i tak nadšení. Pěkná věc.

SEPULTURA – Beneath the Remains (1989)
– Taktéž kapela, u které těžko vybrat jednu desku, když to na člověka přijde. Po Roots samá šleha. Přesto je mi tenhle výplach zřejmě nejmilejší. A hitovek je tu minimálně stejně jako na zmíněné klasice Cure :).

Pan Bö

LOINCLOTH – Iron Balls of Steel (2012)
– Tech, prog… basák a bubeník z Confessor.

SCORN – Vae Solis (1992)
– Industrial… jak je možný, že jsem to slyšel znova až po takový době? Přestože mazec, tak skladba On Ice balzámek jaxviň.

BJÖRK – Debut (1993) & Post (1995)

D'aven

CONTRASTIC – Thanatology Rhythms (1997)
Znovuzrození Contrastic bylo dobrou příležitostí oprášit jejich diskografii a obdivovat hudební i zvukovou nadčasovost tehdejších nahrávek, které dodnes snesou nejpřísnější měřítka konkurenceschopnosti se světem. A týká se to nejen debutového eponymního CD nebo pozdějšího příspěvku na kompilaci Czech Assault, ale i ranějšího materiálu, třeba legendárního splitka s Ingrowing. Technicky precizní experimentální death/grind nejvyšší kvality. Těžko domyslet, kde dnes mohli být, pokud by se narodili za Atlantikem.

schizmo

DIONAEA – Still (2011)
– Je to už dlouho, kdy jsem si na něčem takhle zabřednul, ale Dionaea zcela unikátním způsobem mixuje post-rock se všemi atributy, které dělají z tohoto žánru zajímavou muziku – košaté vystavění skladeb, opírající se o velmi povedené emotivní melodie, které se pozvolna přelévají až do mathrockové divokosti a v momentě, kdy si blahem chrochtáte nad tím, že jste po letech objevili solidní post-rockovou záležitost, dostane takovou mrdu kladivem mezi oči, až se vám zakouří z uší. Mezi další žánry, které Dionaea ve své hudbě prezentuje, patří naprosto psychotický mathcore / emo violence, který asi nejvíc těží z odkazu Daughters na desce Canada Songs či The Number Twelve Looks Like You, místy zase trochu volněji jako Circle Takes The Square. Dovedete si tohle představit v jedné kopě? Tak teď už ano. Pro mě naprostá pecka!
http://www.youtube.com/watch?v=yGI9oGHjS4M

ION DISSONANCE – Solace (2005)
– Tohle je pro mě jedna z nejpřísnějších nahrávek celé neuro / mathcorové scény a snad největší strop, co se dá v téhle kategorii slyšet. Rozlámaný, rozštípaný, nepochopitelný hudební bolehlav, který ve své době posunul hranice stylu a ještě dnes si drží laťku těžko dobitného milníku extrémní muziky. Pokud si myslíte, že tohle nemůže fungovat naživo, tak se zatraceně pletete – živé prezentace a mocný zvuk tenhle pojízdný ústav posouvají do dalšího levelu, po kterém následují už jen nože do uší :D. Nemocnost!
http://www.youtube.com/watch?v=yKeXCKueXws

THEATRE OF TRAGEDY – Velvet Darkness They Fear (1996)
– Doommetalová deska mého mládí a pravděpodobně asi vůbec první doom metal, co jsem slyšel. Zároveň však zřejmě nejzásadnější, co se týče modelu „kráska a zvíře“. Ani po 17 letech neztratila nic ze své pochmurně romantické atmosféry! 
http://www.youtube.com/watch?v=42NdArVPGjQ

onDRajs

ESOTERIC – Paragon of Dissonance (2011)
COIL – Love's Secret Domain (1991)
KATATONIA – Dead End Kings (2012)
C2C – Tetra (2012)