V tradičně koncerty nabitém listopadu si Alternativa řekla o pozornost celkem jasně. Gnod nebo Celeste u nás mají skvělou reputaci a Supersilent netřeba komentovat. V této konkurenci zůstali Radian lehce stranou, samozřejmě neprávem. Naštěstí vydává Alternativa permanentky, Klub FAMU je mrňavý a prázdno před pódiem nehrozí.

Popravdě řečeno počet lidí od samého začátku přesahuje komfortní stav. Na trio Kaufmann/Gratkowski/De Joode, které večer otevírá, se většina návštěvníků dívá zpod oblouku za zvukařem – především protože část pod pódiem sedí, ať už na křesílkách nebo na zemi. Vyklizení prostoru by situaci výrazně zlepšilo. Na druhou stranu, k poslechu hudby tohoto typu je pohodlné křeslo ideální. Produkce tria (kontrabas, piáno, klarinet) se totiž dá označit za barový jazzíček, ano, rozbitější, ano, méně prvoplánový, ale stále dýchající onou vyklidněnou pohodou, kterou do lidí s oblibou tlačí určitý typ kaváren. Na soustředěný poslech to není, ovšem pokud by tento typ hudby v kavárnách a podobných prostorech nahradil zmíněnou falešnou nostalgii po starých dobrých časech, kdy byl ještě jazz idylický, byl bych v sedmém nebi. I zde zvedám hozenou rukavici a otevírám knihu.

Tu nezavírám ani při vystoupení Hana Benninka. Bubeník Bennink nejdřív obohatil závěr předchozího setu, ale v rámci vlastního vystoupení se u bicích neohřeje, jelikož hraje především na židli a další příslušenství klubu. Zvukově zajímavé, technicky precizní, ovšem nejde o promyšlený set, ale jednoduše o dlouhé bubenické sólo, přestože ke konci dojde i na vokály. Ano, u dlouhých bubenických sól je kniha nutná.

Vystoupení Radian bohužel začíná konfliktem mezi dekadenty a činorodými či mezi hodnými a zlými. Hodní dekadenti totiž sedí, a to v uctivé vzdálenosti od pódia, zatímco činorodým zloduchům se už nechce mačkat vzadu pod obloukem a berou útokem první řadu. A jelikož mají zpravidla ke dvěma metrům, dlouhé vlasy a široká ramena, jsou protesty sedících proti stojícím pochopitelné. Už dlouho po mě nikdo nehodil kelímek s pivem.

Radian nastupují jako klasické power trio: elektronika Stefana Németha (v současnosti se angažuje v Innode, kteří jsou živě vynikající) nahradil kytarista Martin Siewert, basák John Norman a bubeník Martin Brandlmayr zůstávají. Jejich práce s nástroji se ovšem rockovým tradicím zcela vymyká. Nejchytlavější motiv úvodní skladby hraje basák za kobylkou, jako kontrapunkt fungují štěky preparované kytary vyluzované elektronickým smyčcem a efekty. Bicí předkládají neuvěřitelně groovy figury a v nejlepším zastavují.

Kdyby hráli Radian v 60. letech, pravděpodobně by si vysloužili zákaz činnosti za radikální satanismus, protože v jejich hudbě je obrácené úplně všechno. Kytara v některých pasážích snad musí hrát pozpátku. Basa střídá totálně rovné linky, zvukové plochy a rafinované vybrnkávání. Bubeník hraje v základě rovně, ale kromě toho vychytává ukrutné množství protirytmů a dodává hudbě napětí. A celek samozřejmě strašlivě podvrací touhu post-rockera po vyvrcholení. Totiž, vrcholí se pořád, ale zároveň hudba neustále sklouzává až k tichu. Radian by dokázali publikum roztančit, ale namísto toho po minutě pokyvování do rytmu nabízejí podměty k přemýšlení a žasnutí.

Právě v tomto kontrastu hitovosti a důmyslnosti spočívá hlavní síla současných Radian. Krautrockové, post-rockové a snad i psych rockové inspirace jsou zjevné, ale písně téměř nikdy nesklouzávají do žánrových formulí. Zároveň Rakušané hojně využívají tzv. extended techniques, ale nikdy samoúčelně. Pokud bubeník pokládá na virbl ještě činel, opravdu tím zvuk skladby obohacuje (na rozdíl od předskakujícího židlopána). Živé provedení znamená vedle znásobení tanečního potenciálu skladeb také možnost sledovat, jak přesně vzniká specifický sound Radian (ačkoli jedou některé stopy z playbacku). A je to krásná podívaná.

Foto © Karel Šuster