Loni v Praze oslavil francouzský label Audiotrauma své patnácté „narozeniny“. Jednalo se o akci, na kterou jsem šel víceméně naslepo. O to více mě ale překvapilo, jak parádní festival to byl. Ve chvíli, kdy pořadatelé zveřejnili informaci, že se letos bude fest (již potřetí) v klubu Nová Chmelnice opět konat, zbystřil jsem pozornost. Tvář industriální scény, kterou zde před rokem většina interpretů představila, byla přinejmenším zábavná. Když byl navíc mezi jmény potvrzen i nejlepší vystupující předchozího ročníku a dále například i Architect, bylo rozhodnuto, že si chci audiotraumatický zážitek zopakovat.

pátek 9.2.2018

Po úvodu, o který se postaral DJ K.oz, jako první vystoupil Berlíňan Aleph se svým minimalistickým techno/industrialem s ambientními podkresy. Hrál sám na efekty s připojeným laptopem, z kterých generoval zvukově bohaté plochy a klidné beaty. Jednalo se o klidnější věc spíše k odpočinku, která sice na začátek večera moc pozornosti nestrhla (i předchozí DJ měl větší grády), ale na druhou stranu se příjemně poslouchala. S narůstajícím časem Aleph vybudoval i poměrně dobrou atmosféru. Celkovému dojmu pomohl i zvuk, který byl hned na úvod festivalu dobrý a správně dunivý. Slušnou zvukovou úroveň měl ovšem i zbytek večera, čímž se mi jen potvrdilo tvrzení, že Nová Chmelnice je mnohem vhodnější klub na elektronickou hudbu než třeba na rock a metal.

Mimochodem, mezi jednotlivými koncerty, aby nenastalo nudné ticho, byla vždy puštěna nějaká výplň. I když, výplň je celkem špatné slovo. Tracky, které hrály, měly podobnou úroveň jako samotné sety (aby ne mnohdy i lepší) a skvěle na sebe navazovaly. Kuřáci, co v pauze utekli ven, mnohdy ani nepoznali, že už hraje něco dalšího. Pro lidi, co trávili většinu času v sálu však super, jelikož si celý fest uchoval příjemnou celistvost.

R.roo z Kyjeva hrál sice se stejnými nástroji jako Aleph, ale předvedl mnohem živější set. Jeho zábavná rychta měla hodně zvukových detailů, byla dost proměnlivá, a dokonce bych se ji nebál nazvat diskem. Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Šel zde slyšet i hip hop a celé se to neslo v hodně funky rytmu. Na rozdíl od hromady industrialů, které si libují v negativní náladě, bylo toto vyloženě optimistická hudba. V průběhu se dostavila i postupná gradace a rychta jak prase. Závěr ukázal trochu klidnější tvář, avšak velmi příjemnou. Finální nářez byl však solidní extáze.

Začátek dvojice Ex_Tension se zdál ještě živelnější než dosavadní interpreti. Neurotičtější a hodně rytmický s noisovými výbuchy. V průběhu se dostavily lehce slizké pasáže, ale energii si Francouzi zachovali. Noisových pasáží též přibývalo, byť se držely na friendly úrovni. Na to, že měli dost slušnou odezvu, však musím říct, že předchozí vystupující mě bavil více. Konec setu byl totiž docela stereotypní. Co mě však nejvíce iritovalo, byly jejich pózy, kterým se věnovali snad ještě více než samotné hudbě. Celkem slušné závěrečné palby jsme se přeci jen taky dočkali, byť jen na chvíli.

Mým hlavním důvodem, proč jsem na letošní ročník Audiotraumy šel, byl Architect. Upřímně sice říkám, že jsem byl lehce skeptický, protože část jeho nahrávek nepatří mezi nejzáživnější, a těžko předem říct, jak se bude prezentovat. Kdybych ovšem věděl, jak nabušený set zahraje, šel bych na festival, i kdyby zde nic dalšího, co stojí za to, nebylo. Daniel zahrál nejdynamičtější koncert, během kterého střídal zvukové plochy s klidnou rytmikou, synťákové kvílení a nářezy jak hovado. První song byl vyloženě odpal do stratosféry. Do rytmiky, která byla bohatá sama o sobě, pouštěl výrazné melodie, hrál na bicí a přidal i živý vokál. Došlo i na nejnovější singl Deconfiguration, který v průběhu zastavil, vrátil na začátek a zremixoval v ještě silnější pecku. Hluky různě vrstvil a prokládal silnými rychtami s breaky. Na to, že vše dělal sám, tak utvořil nejbohatší a nejprogresivnější hudbu, který byla rozmanitá jak cyp. Jediné, co je škoda, že v klubu po celé dva dny nešel projektor, tudíž jsme si museli vystačit s pohledem na umělce a jednoduchá světla, což v případě Architecta nebylo vůbec nudné. Když náhodou začínal znít tupě, tak nápady rozvinul a ve výsledku zabil víc, než by člověk čekal. Závěr byl vyložený break core.

To hlavní hvězda loňského ročníku Moaan Exis je o poznání primitivnější. Jejich industrial techno je přímočaré s násilným tlakem. Hutné beaty s obrovskou energií, co člověkem zacloumají. Prakticky bych mohl napsat to samé jako v reportu z předchozího ročníku, až na to, že jim rovněž nešla jejich kaleidoskopická projekce. Zvuk měli docela nahlas, ale o to byl účinek jejich setu mocnější. Zrovna k nim se pořádný tlak hodí. Zahráli některé známé songy včetně největších pecek z loňska i pár nových. Kombo synths s bicími, byť se jen rytmicky kopírují, tvořící opravdu úderné duo. Hodně živé hardcore techno s kulometním odstřelem a údery, jako by do vás někdo mlátil kladivem, na závěr. Ještě že pořadatelé zvolili toto pořadí, jelikož kdo ví, zda bych Architecta po takovém nářezu byl schopný naplno docenit.

Ambassador 21 jsou u nás dobře známí a tourují po ČR prakticky každý rok. Sám jsem je viděl tentokrát již potřetí. A nevím, zda se jednalo o speciálně domluvený set, nebo se duo A21 rozrostlo, ale na pódiu stanuli i s novým kytaristou a bubeníkem. V obohacené sestavě byl jejich digital hardcore živější než kdykoliv předtím. Bicí i kytara přidaly hudbě další rozměr, ovšem i počítačový diktát stále nakládal. Vokály zůstaly spíše v pozadí, což však bylo dobře, protože z jejich hudby vyniklo to důležité. Měli takovou energii, že i na závěr večera nás donutili stát na nohou a doplnili síly na poslední pařbu. Po tomto koncertu měním názor. Ambassador 21 nejsou jen duo vykrádající Atari Teenage Riot, ale plnohodnotná kapela, kterou už v osekané sestavě nechci vidět.

Tímto byl páteční večer u konce, a musím říct, že laťka byla nastavena opravdu vysoko. Minimálně sety Architect a Moaan Exis byly natolik silné, že se letošní návštěva vyplatila už jen díky nim.

sobota 10.2.2018

První sobotní interpret Amesha Spenta měl značně post-rockový start. Klávesy puštěné ze samplu doplňovala živá kytara, která žel byla hrozně přebasovaná. Strunná část produkce měla docela koule, avšak něžné samply to trochu kazily. Chladná modrá světla s mlhou navazovaly fajn atmosféru, která však moc nekorespondovala s hudbou. Postupem času se objevilo i lehké disko s funny orientálními motivy, i když ani to nebyla žádná sláva. Na závěr, když Sébastien odložil kytaru a hrál jen s efekty, přitvrdil, a konečně to mělo grády.

Duo Atonalist vzbudilo pozornost už ve chvíli, kdy se chystali na pódiu, a bylo vidět, že zde mají jak laptop s kytarou, tak i saxofon a basklarinet. Začátek jejich setu byl hodně noire a dark. Okamžitá asociace s Bohren nebo Kilimanjaro byla na místě. Postupem času se posunuli čím dál více do dronových ploch s tremoly na kytaru. Na rozdíl od prvního sobotního projektu k nim modrá světla opravdu seděla. Klidnější pasáže často střídal noise a zhruba v polovině přišly i industriální údery. V tu chvíli začali znít Atonalist jako Godflesh s dechovými nástroji. Jeden z členů občas odložil kytaru a hráli na saxofon a klarinet zároveň s doplňujícími samply. Když údery a troubení vygradovaly, byla to slušná masáž.

Ecstasphere byl jediný one-woman projekt festivalu. Ophelia se věnovala primárně práci s počítačem a tvořila IDM, které neznělo moc živě. Do puštěné hudby s celkem lacinými breakdowny a pokusy o rychtu i zpívala, ale ani celek kvůli monotónnosti moc nefungoval. Když vytáhla kytaru, dostavil se opět Godflesh feeling, ovšem bez drtivého účinku. Vocoder v dnešní době rovněž nepatří mezi technologické vrcholy. Docela zklamání a projekce, která by to zachránila, stále nefungovala. Čím déle hrála, tím méně mě bavila.

Mimochodem, vím, že to není chyba pořadatele, ale přijde mi uhozené v klubu, kde je šestihodinová akce, mít v nabídce na jídlo jen brambůrky. To prostě lidi, co nesmaží, nebo si do klubu nenosí vlastní jídlo, nemohou vydržet.

To Cardinal Noire měli mnohem větší potenciál rozpoutat pořádnou pařbu. Duo pouštělo beatové podklady, které doplňovali screamem. Vokál v nabasovaných samplech sice dost zanikal a hudebně to byl dost old-school připomínající dnešní synthwave jména jako Perturbator atd. Když šel člověk dopředu, tak Finové docela nakládali. Časem i vox zesílil a po panáku hruškovice i ty jednodušší rychty makaly. Objektivně však musím říct, že zvuk se oproti pátku trochu zhoršil a set Cardinal Noire byl až zbytečně dlouhý.

A i když začátek Chrysalide byl nejspíše lepší než minule (a to hudebně i zvukově), doplatili na zprasené nazvučení nejvíce ze všech. Jejich pulsující beaty, které přeřvávají, doplňuje neustálá stroboskopová palba, což za správné konstelace funguje. I díky image měli potenciál k tomu být hvězdou. Samotná hudba, byť digitální hardcore se zefektovanými vokály místy nakládal, však úplně neodstřelovala. Největším problémem byl ale tlak, který z jejich hudby šel, a byl nejsilnější z celého festivalu. Podlaha pod nohama, když hráli Chrysalide, vyloženě vibrovala. S narůstajícím časem celková přebasovanost s hlukovou koulí byly až nepříjemné, v půlce setu dosáhly úplně absurdní úrovně, a byl jsem donucen odejít. Těžko říct, zda zvukař po těch dvou dnech ohluchl, nebo si sama kapela poručila zničit uši všem přítomným, ale tohle se zkrátka poslouchat nedalo.

V pozdních hodinách už únava kulminovala a sám jsem si pohrával s myšlenkou odchodu. Sobotní produkce mě oproti pátku tolik nebavila, ale naštěstí jsem se rozhodl vydržet. Odejít před Horskh by byl totiž hřích. V podobné sestavě jako Moaan Exis se synths a bicími byli v sobotu suverénně nejlepší. Sice o něco pomalejší než zmínění kolegové, ale stejně úderní. Navíc jejich hudbu obohacuje agresivní vokál. Frontman však jen neřval a neovládal synťáky. Několikrát během koncertu uchopil i kytaru, přidal se ke hře na bicí, a hlavně celou dobu pařil jako šílený. Do davu na stage diving s mikrofonem v ruce skočil minimálně pětkrát. Celkovému dojmu navíc pomohl i nejlepší zvuk z večera (jiný zvukař než během Chrysalide), působili tedy jako úplné zjevení. Hudebně dost kvílivé, hodně break downu a výrazově nejvíce rock/metalový set. Sice měli industriální podklad, ale bylo poznat, že i jejich rytmika je jiná než u zbytku kapel. Čistá elektronika se taky objevila, ale hlavně ve formě intermezz a rádoby pauz, na které navázali masakrem. Několikrát mě napadlo, že takhle by mohl znít extrémnější Marilyn Manson, kdyby měl pořádné koule. Cyber metal jak hovado a pařba jak cyp pod pódiem i na něm. Škoda jen chybějící celistvosti celého koncertu. Konec, čau, a jedeme domů. Takhle to vypadá, když někdo začne dělat hudbu pořádně.

Letošní Audiotramuma fest byl tímto za námi. Nutno říct, že po pátečním večeru, který šlapal celou dobu, byla sobota docela zklamáním. Na druhou stranu, Horskh byl opravdu tím nejlepším na konec a spolu s Architect a Moaan Exis důvodem, proč další ročník Audiotraumy s velkou pravděpodobností opět navštívím.