Celý den jsem byl (zase) mimo a vlastně se mi ani nikam nechtělo, ale nakonec vynechávám jen první část programu a dorážím na osmou na pána jménem Ghedalia Tazartés. To je takový starý Francouz, kterého propagace a šum okolo hrozně hajpovaly, ale bez čehokoli konkrétního, takže se podařilo vytvořit slušnou atmosféru napjaté nevědomosti. V Arše doprovázel němý švédský film ze 20. let jménem Häxan – Čarodějnictví v průběhu věků, na jehož převedení do angličtiny se podílel Burroughs a který měl údajně mít jakýsi dokumentární rozměr. To očividně není úplně kompatibilní. Dokumentárnost přítomna prakticky nebyla, šlo spíš o různé čarodějnické historky. Začíná se klasicky, žádostí nějaké sousedky o nápoj lásky. Sousedka hospodaří u strašně tlustého faráře, který ji poté prohání kolem stolu a tak dále, samozřejmě zrychleně jako v každé správně grotesce. Tazartés od stolku dodává smyčcové smyčky (Avoid alliteration!) a různé darkambientní či droneové plochy a především zpívá – bezeslovně a všelijak, od alikvotních zpěvů po cosi na hranicích skučení a opery. Jako celek to je nezařaditelné a přesto stravitelné, nástrojové pasáže si berou své z různých folklórů nebo starší klasiky a neujíždějí do žádných složitostí, navíc zpěv opět posouvá hudbu blíž nevzdělanému uchu. Bez filmu by se klidně mohlo stát, že bych to odsoudil pro nedostatek vývoje a struktury či naopak málo experimentů. Häxan zase mohl skončit jako čirá groteska. Čarodějnice močí přede dveřmi, načež ty dveře močí polijí, páteři jsou tlustí, zlí, prolhaní, bičují se, svého zamilovaného kolegu málem vymítají, jejich pochopové nutí k nepravdivým přiznáním, čarodějnice pro změnu líbají zadnici Satanovi, který často blackmetalově vyplazuje jazyk (video níže - čas 1:01:11) a vypadá jako uplácaný z hlíny, což platí i pro ostatní šotky, čerty, démony a ostatní děsivé bytosti ve filmu zachycené. Ale ve spojení s temnou hudbou to vyvolávalo dobrou schízu. Zároveň jsem se smál a zároveň mi naskakovala husí kůže. Nevím, jak se to „maestrovi“ povedlo. Asi vyvolal nějakou regresi k „pověrčivým předkům“.

Další věc měla být jazz, progresivní, post a tak dále, ale to většinou bývá z pohledu jazzmanů, takže žádná záruka, spíš obavy. Na pódium nastupuje klarinetista, klavírista, kytarista/banjista a hráč na velký buben a keramické zvonky. Hrají čistě akusticky. Je super, že jim to publikum svou disciplínou umožnilo. Protože tenhle ansámbl mě poslal. Hraje se nádherně klidně, zasněný zvuk a šumění klarinetu, strukturu tvoří preparovaný klavír a velký buben se zvonky, ze začátku to trochu trhají údery do banja, ale jakmile onen pán přejde ke kytaře (zněl trochu jako Oren Ambarchi), začínám se vznášet. Volná improvizace čtyř pánů na pódiu působí až děsivě promyšleně. Připomínalo mi to Arvo Pärta a Asvu. Čtveřice je však zvukově mnohem unikátnější než Pärt, což by mělo být zřejmé už z nástrojového složení; kdyby se vyskytl nějaký nový Tarkovskij a ptal se mě, kdo má být novým Artěmjevem k nové Solaris, doporučím mu tyhle mistry. Vážně jsem měl pocit vesmírné lodi přistávající na neznámé planetě. Zároveň zní ten cizí zvuk naprosto přirozeně a dokonale vyplňuje prostor Archy. Minimalismus, klid, suverenita, dokonalost v improvizaci. Vznáším se radostí, vedle Swans, Godflesh a AFOS vrcholný koncert letošního roku. Kapela dohrává, na konci patnáct vteřin ticha bez dechu, pak nadšený potlesk. Dans Les Arbres, Norsko.

Hráli toho málo, ale dvojice Radu Malfatti (pozoun), Klaus Filip (laptop) šla ještě mnohem dál; propagační materiály mluví o redukcionismu. První minutu koncertu je prostě ticho. Pak Malfatti opatrně ťukne do pozounu a zase ho položí. Filip vypustí na chvilku frekvenci. Zase. Fouknutí na pozoun zboku. Vyšší frekvence. Dvě poklepání. Často už jde jen o protiklady ticha a zvuku bez jakýchkoli dalších specifikací. Za celou dobu nezazněl klasický zvuk pozounu. Dokonalé ticho samozřejmě nebylo, ale ta občasná skřípnutí či kručení v břiše se dala integrovat do hudby, takže to nerušilo. Pěkně se u toho přemýšlelo. Dobrá očista, příjemně mě překvapilo, že tohle zvládám – a že to očividně zvládala i značná část publika.

Jedinou známou veličinu představoval v sobotu jeden z otců zakladatelů raster noton Frank Brettschneider, skladatel, jak jinak, tikavé minimalistické elektroniky spojující retro k úsvitu věku počítačů s futurismem. Pro label je kromě již popsané hudby typická i jednoduchá geometrická grafika. A právě černobílé čtverce, kruhy, plochy začínají okamžitě po začátku setu blikat lidem do očí. Projekce je přesně propojená s hudbou a docela sjíždí, za chvíli už to oči prostě nezvládají a kromě černé a bílé mi mezi čtverci prolétávají zelenočervené mžitky zcela negeometrických proporcí. Brettschneider hraje z připravovaného nového alba, prý teprve podruhé, a poněkud překvapivě to není až tak strojové a chladné. Mám spíš pocit kvalitní párty, na které se roboti slušně odvázali, což je fajn takhle naživo, ale stejně mi po chvíli začíná chybět větší extrém. Navíc mě strašně vytáčí dvojice někde nalevo ode mě, díky níž mimo údery hlavního beatu slyším kromě čistého zvuku breptající lidské hlasy, a to pořád, prostě si přišli na koncert popovídat. Naštěstí je to asi po půlhodině přestalo bavit. Někdy v té době taky vypadla projekce, nebo ji Brettschneider možná prostě neměl, každopádně chvíli jel bez ní. Ke konci zase naskočila a těch pár chvil jsem si užil nejvíc. Celkem spokojenost, ale na samostatný koncert bych už nešel.

Je dost paradoxní, že na tichých koncertech lidi ukázněně mlčí a snaží se mi zkazit až ten hlasitý. Ale to byla jediná vada na kráse večera. Sobota byla super!