Líný sobotní odpoledne se pomalu z příjemnýho odpočinku mění v nudu a tak vcelku náhodně brouzdám po stránkách klubů v okolí, jestli se navečer něco nezvrtne. Žádný známý jména, ale nacházím nenápadnej popisek – místní kapely, místní bar, hosté z Liverpoolu, zdarma. Místní kapela, One Unique Signal, drhne rockovou psychedelii už třináct let, zmiňuje slova jako vesmír, kraut a hypnóza, takže si říkám proč ne. Nasednout na kolo a za patnáct minut jsem na místě.

První pohled z venku naznačuje, že The Birds' Nest je místo, kde se schází rozmanitý části undergroundový scény. Venku na cigáru postávaj roztodivný skupinky, různej věk, pohlaví, hudební příslušnost - metal, punk, ale i techno a starý rockeři. Některý si balej cigára vlastní, ostatní kouřej povětšinou z levnějších krabiček, ale i pár nesmělejch kuřáků Marlborek se najde. Nápojová situace je naopak jednolitá, převládá pivo.

První krok dovnitř a je mi jasný, že jich o moc víc nebude. The Birds' Nest je hospoda na těsno, víc než tři kroky jedním směrem neuděláš. Muzika už hraje, pódium je za barem a na první pohled to vypadá, že si vychutnáme kapelu jen z barovejch stoliček. Až nakouknutí za roh napovídá, že je tam i miniaturní koncertní sál, ve kterým se tísní tak dvacet třicet lidí. Intimno narušuje jen občasnej průchod barmana, kuchaře a (alespoň na první pohled) ubytovaných hostů.

Hostů? Jasně, protože tohle místo je i hostel. Ačkoli obdivuju spojení hlukotvorby s ubytováním pro zahraniční hosty, tenhle koncept může vést k určitýmu tření - internet zrovna nesrší pozitivním ohlasem hostů. Procházet ke svému ubytování skrz zaplněnej sál při narvaným metalovým koncertu asi není šálek čaje úplně pro každýho.

Přicházíme zrovna v půlce One Unique Signal a úvodní popisek zcela odpovídá očekávání. Přijemnej stoner, příjemnej kraut a celý je to rock. Nic moc nápaditýho, základy se ctí na sto procent, ale kapela hraje se zapálením a evidentně už má spousta koncertů v nohách. Výsledkem je volný pohupování v nohou, znatelný pokyvování hlavou a myšlenkovej volnoproud. Unést se člověk možná nechal občas až příliš daleko, jakoby se přistihl někde jinde než na koncertě, s opadajícím zájmem o poslech. Ale to byly jen drobný záblesky, celkově šlo o příjmený vplutí do místní atmosféry a navnazení na věci příští. Snad jen ten zpěv mi přišel zbytečnej.

Ze stísněnejch prostor proto rychle ven na vzduch a umotat cigaretu. Všímám si, že čím je pokročilejší hodina, tím víc lidí má balenej tabák. Zapadáme díky tomu líp do davu. Pivo v kelímku je taky důležitý. Světlý ležák splývá s davem nejlíp. Cigaretu radši tahat středně rychle, moc na ní nespěchat.

Asi po čtvrthodině vnitřek baru znova začíná hlučet a tak se vracíme dovnitř na Barberos. Před pódiem je výrazně hustěji, tenhle koncert bude tělo na tělo a bude se potit. Na pódiu je ale překvapivě ještě těsněji – narvat tam dvě proti sobě postavený bicí soustavy je o centimetry. A za bicíma jsou v rohu uvězněný klávesy a mixážní pultík. A za nima je uvězněnej klávesák. Přemejšlím, co by se stalo, kdy by se mu chtělo čurat.

Ráznej konec spekulací přichází s prvním úderem bicích. Tvrdý taneční rytmy, který se překvapivě hodně kroutěj a zasekávaj. Nájezd hrubejch klávesovejch stěn, kterej mi připomněl třeba Child Abuse nebo jiný jim podobný spolky. Srážka hluku, tanečních rytmů a metalový avantgardy vyráží vzduch z plic a nutí do pohybu i přesto, že lidi jsou možná ještě trochu vláčný z předchozího psychedelickýho oparu. Už během první písničky se tancuje, sál se houpe, piva se rozlejvaj na zem – prostě Barberos maj publikum pod palcem. A to nejen ty, co přišli na koncert. Barový stoličky se vyprazdňujou i po náhodnejch hostech a dění se celý stahuje do prostoru zhruba pět krát tři metry před pódiem. Málo vzduchu, hodně potu a tření, ale to je ti jedno, protože nevnímáš. Hluková nálož je pohlcující a nedá se dělat nic jinýho, než se kroutit do rytmu s roztaženým úsměvem na tváři (a sem tam srknout studenýho piva kvůli přehřívání).

Proč ten roztaženej úsměv na tváři? Protože Barberos nechybí nadhled. Ačkoli jsou z Liverpoolu, nasazujou tak přesvědčivej francouzskejch přízvuk, že se jich po koncertě lidi ptaj, odkaď že to z Francie jsou. V prostředku přichází sladký věnování písničky: "This one goes to DJ Freak Fuck, he knows who he is." No a celej koncert kluci odehrávaj v kostýmech, který jsou na půl cesty mezi hmyzí stylizací The Locust a kombinézama Power Rangers.

Asi nemá smysl popisovat průběh koncertu víc do detailu, protože jsem stejně ztratil přehled o čase a prostoru. Netuším, jak dlouho Barberos hráli, jen vím, že se muselo končit o jedenácté a i když se hrálo do poslední minuty, tak to bylo málo. Takhle dobrej koncert jsem v tomhle žánru už neviděl pěkně dlouho. Budu asi muset naslepo chodit ven častějc.