Byl 8. listopad, lásky čas… protože „šéf“ měl narozeniny ;). A co mu Obscure nadělili? Parádní koncertík, jenž táhli pekelníci Behemoth. Ale Pšonci netáhli jen Šéfa, jelikož do Abatonu nakonec dorazilo na osm set divých hlav! Vcelku nářez.
Nic ale nepodceňujeme a do Abáče přicházíme kolem půl sedmé. Šatna, honem pivo, v předsálí hraje „nějaké DVD“ a shora zní humbuk. Však se mělo začít v sedm. Radši se jdeme mrknout, protože co kdyby… a taky že jo. Sál už je hezky zaplněn, rozhodně žádný svobodný pohyb, ale pěkně všechny obejít. Pódium zdobí plachty Neckbreakers Ball, vyměňujeme si pohledy značící mnoho otazníků, protože tohle zvukovka nebyla a následuje otázka: „Přibyla další kapela? Neckbreakers? :o“

Ale prdlajs, hned první tóny prozrazují Arsis. Kdo zná jejich desky, nemůže si jejich melodický a epikou načichlý death metal s ničím splést. Ale kytary nejsou zvukově v riffingu úplně výrazné, v melodiích jsou však čitelné jasně, jinak je zvuk v pořádku. Bedlivě pozoruji nového bubeníka Mike Van Dyneho, protože Darren Cesca je extra třída. Novic zvládá. Sice nedosahuje takových rychlostí jako Darren, ani tolik muziku nepestří, ale jinak naprosto v pořádku, rozhodně jsem na něj zvědav na novém albu.
A ačkoli tu Arsis hráli poprvé, neprojíždí se diskografie křížem krážem, ale prezentuje se hlavně poslední We are the Nightmare. Zní titulní věc, ještě asi čtyři další fláky (bez čehokoliv do ohně Sightless Wisdom, Progressive Entrapment, Failing Winds of Hopeless Greed, A Fest for the Liar's Tongue - fakt nevím…) a kvartet v čele s Jamesem Malonem to zhruba po 25 minutách balí s – opět jen tuším - My Oath to Madness. Výborné vystoupení, překvapivý ohlas, zvuk se postupem zlepšil, že i kytarám bylo konkrétně rozumět.
Arsis v únoru vydávají nové CD a jako dobrý tah se ukázal „výprodej“ We are the Nightmare s DVD za 200 káblí, krása.

Následně jsem na fotbálek stáhnut čtyřmi Maďary, kteří přijeli přímo na zrovna se připravující Scar Symmetry. Výměna byla krátká, Švédi nastupují a večer nadále pokračuje v zajetí melodického death metalu. Jenže Scars si svou chytlavou hudební formou v ničem nezadají s některými dnešními metalcorovými bandami. Jejich muzika je místy progresivní, ano, místy umí sáhnout i k hrubším riffům (zde sedmistrunky i využívají zvukový potenciál). Ano, ale většinou jede hudba v jedné linii. Ale díky dvěma zpěvům, tedy tomu melodickému, je to „líbivé“ až běda (působivé řekněme) a možná někdy až ke škodě věci, protože ačkoli oba často se prolínající zpěvy mají udělané dobře, je ho tam na muziku až až.
Scars začali s Iconoclast z novinky Dark Matter Dimensions, druhou věcí Morphogenesis se připomněla předchozí platňa Holographic Universe, při níž se už výrazněji probudilo publikum. Kapela ale nestaví jen na obou zpěvech, hodně se sází na melodiku kytar, které se (stejně jako v Arsis) často střídají v sólech. Třetí věcí se vracíme k novince, takže se hraje Noumenon and Phenomenon, kde v závěru krásně vynikly zrychlující kopáky Henrika Ohlssona. SS jsou profíci, nikdo nemá své statické místo a všichni se hýbou a pohybují, jako kdyby na vyvýšený plac patřili. Čtvrtá The Consciousness Eaters opět prezentuje nové album a napadá mě mírné přirovnání k uhlazenějším heavy Darkane. Během setu pak z debutu Symmetric in Design zazněl Chaosweaver, z dvojky Pitch Black Progress zahráli Mind Machine, Retaliator a The Illusionist se končilo. Mimořádně šlapavý set, vše v pořádku, ale jak říkám, k mírnému splynutí došlo.
Po koncertě ještě chytám Henrika a ptám se, zda je možnost, že by někdy třeba ještě hráli Theory In Practice, leč odpovědi se mi dostává negativní, Peter Lake kapelu definitivně uzavřel (ale známe to, budeme tedy doufat).

Třetími v pořadí jsou DevilDriver Deze Fafary z Coal Chamber. Těm věnuji asi nejméně času, protože, ne že by mne nebavili, ale chybělo mi trošku více hudebního jiskření a snad i trošičku víc šťávy, ačkoli Dez je na pódiu také jako doma a to, co zvládají oba zpěváci Scar Symmetry, to zvládá on sám. Samozřejmě nemyslím hlasový rejstřík, ale komunikaci s publikem a využívání volného prostoru.
Pro upřesnění jen dodám, že DevilDriver jsou takový southern mix melodického groove snad death metalu, jenž místy našeptá až něco ke Slipknot (feeling), něco k A Life Once Lost… Možná by stačilo někde zrychlit, někde udělat dramatickou pauzu nebo přidat na tempu jako třeba v I’ve Been Sober, kde je vše, co jsem zmínil. Ale takto se jejich vystoupení tvorby neznalým určitě po čase slilo jako mně. Jinak ale chválím výběr skladeb, kdy kapela projela rovnoměrným dílem diskografii, aniž by zbytečně tlačila novinku.

DevilDriver setlist:
1. End of the Line (The Fury of Our Maker's Hand)
2. Not All Who Sander are Lost (The Last Kind Words)
3. Nothing’s Wrong? (DevilDriver)
4. Pray for Villains (Pray for Villains)
5. Clouds Over Califronia (The Last Kind Words)
6. Fate Stepped In (Pray for Villains)
7. I Could Care Less (DevilDriver)
8. Hold Back the Day (The Fury of Our Maker's Hand)
9. I’ve Been Sober (Pray for Villains)
10. Before the Hangman’s Noose (The Fury of Our Maker's Hand)
11. These Fighting Words (The Last Kind Words)
12. Meet the Wretched (DevilDriver)
13. I Dreamed I Died (DevilDriver)

A je to tady… nutná přestavba, kdy se staví Infernova artilérie a pódium se nám mění v okultní železářství. Krom typických propriet jako orlice a plachta jsou doneseny ještě kovové kobry, Nergalův portál/oltář a ještě dva podstavce, na nichž se Behemoth po dobu vystoupení porůznu střídali a kázali lidské lůze pod ní. A s namalovanými (ano, černou barvou) spánky na nich Behemoth opravdu vypadali jako z pekla vystoupivší božstvo. Při přípravě jsem pak měl pocit, že maníci, co jim dělali stage, byli kluci z Lost Soul, a tak jdu z balkónu dolu a Infernova - při zvučení slušně sypajícího - technika se ptám, ale odpovídá, že jsou z Armageddon, čili neznámá, možná však tip, po kterém bude dobré se poohlédnout.
Po nezbytném intru, které znělo prakticky před půlkou skladeb, Behemoth otvírají pekelný večer „pomalejší“ Ov Fire and the Void z aktuality Evangelion. Stojím vzadu, lidí jako sraček, ale zvuk je vražda. Přecházím v bok, abych lépe viděl a zvuk je zde prakticky stejný, nechápu. Jde se na Demigod, následuje Shemhamforash, kde se plně zapojují trojhlasy. Vracíme se k Demigod s Conquer All, což byl první singl alba. A jdeme hloubš až k LAM ze Satanica. Tady je krásně poznat, jak se Behemoth vyvíjejí, starší vály nejsou rozhodně tak hymnické. Ale s LAM výlety do minulosti nekončí a sáhneme i do Zos Kia Cultus pro As Above So Below se sekaným začátkem. Další věcí je Slaves Shall Serve a Nergala opět samozřejmě doplňují do trojhlasu Orion i Seth. Inferno hraje na plno činelů a všímám si, že je má poměrně utažené; tím nepřeznívají a jsou při hře jasné v ataku, krásně akcentují a barví jeho hru. Další klipovka a Behemoth sypou At the Left Hand ov God a vedle mě omdlévá slečna, důvody mi ovšem jasné nejsou… že by přebrala či bych byl svědkem dokonce prvního behemotího Beatles/Michael Jackson-efektu? :) Pak se dostáváme ke krátkému zpestření a lahůdce v podobě Infernova kratičkého, zrychlujícího se sóla, kde zpoza sady káže i zapojenou vrtulí. Rozjíždí se další intro a nervní začátek předznamenává další masáž z novinky Alas, Lord is Upon Me, pak starší flákota Decade of Therion. Závěr patří Chant for Ezkaton, aby se s námi pomalu rozloučil helmou ozdobený Lucifer.
Závěr jasný: Behemoth už nejednou dokázali, že jsou třída, ale v neděli to byla liga. Právem je můžeme řadit k tomu nejlepšímu, co dnešní metalová scéna může nabídnout!

Behemoth setlist:
intro
1. Ov Fire and the Void (Evangelion)
intro
2. Demigod (Demigod)
3. Shemhamforash (Evangelion)
4. Conquer All (Demigod)
5. LAM (Satanica)
6. As Above So Below (Zos Kia Cultus – Here and Beyond)
intro
7. Slaves Shall Serve (Demigod)
intro
8. At the Left Hand ov God (The Apostasy)
Drum solo
intro
9. Alas, Lord is Upon Me (Evangelion)
10. Decade of Therion (Satanica)
intro
11. Chant for Ezkaton (Ezkaton EP/Satanica)
intro
12. Lucifer (Evangelion)
LooMis