Když mi v únoru v Rock Café Matt Halpern sděloval, že se s Periphery do Evropy vrátí asi někdy v říjnu, nejspíš nečekal, že to bude bez něj a že i tour-parta málem nedorazí. Ale co, vše nakonec „dobře“ dopadlo a s družinou Mishi Mansoora přijela skvadra více než ostřílená.
 
Save the Moustache - mít knír, být víc člověkem

První, logicky, kdo vstoupil krom zvukařů na podium, byli THE SAFETY FIRE. Ti se zde v létě představili na Brutal Assaultu, kde si ostudu rozhodně neutrhli, ale že bych na ně byl natěšen v míře větší než hojné, to se také říci nedá. A v sobotu neměli ani to štěstí, aby statut natěšenosti pro své příště u mě změnili. Nebyl tomu nakloněn sám nejvyšší Hudební, jejich prostor totiž podstatně zasáhly technické problémy s napájením klubu, kdy první třetinu svého výstupu během Circassian Beauties a klipovky DMB (FDP) to hrálo tak nějak napůl - vpředu totiž byly slyšet více odposlechy než samotné ozvučení klubu. Ale kluci se odradit nenechali a během hledání nápravy s PA HooDoo zpěvák Sean McWeeney divákům vyhlásil veřejnou soutěž o nejlepší mustáž v kapele, a pokud někdo z publika těmito problémy byl znechucen, musel si jej tímto natotata získat. Pak už se vše srovnalo, a i když to furt nebylo stoprocentní, The Safety Fire svůj progresivně laděný math/metalcore často proložený vkusnými melodickými linkami utáhli, takže Animal King, Floods of Colour i Huge Hammers už zněly jasně rozpoznatelně včetně Seanova zpěvu. Ten je jinak intonačně v pořádku, ale celkově furt tenoučký, až trošku zní, jakoby naříkal. Nicméně poslechově neruší, ale větší šíři by zasloužil. TSF tedy na rozjezd v pohodě, ale furt mi v jejich hudbě chybí údernější momenty a silné bubnování.
 
Ragnarok nenadešel – bohové nebyli nakloněni

A pak se na to pomalu začali chystat PERIPHERY a pět minut před devátou spustili masakrem Ragnarok z nové desky Periphery II: This Time It's Personal. Jenže ani tentokrát se neměla dobrá věc zadařit a při druhé Have a Blast se něco pokazilo, tuším, že na noťasu, a Jake Bowen se s tím nějakou, ne krátkou, dobu nimral, a tak Spencer publiku alespoň představil za Matta Halperna zaskakujícího bubeníka z Chimp Spanner a sdělil, že Marcu Holcombovi v ten den bylo 25, tak ať ho pak někdo kouká pozvat na panáka. (Což se také stalo, ale co by Tomáš pro kapelu neudělal, že?) Po fantastické Have a Blast, kde se v sólech střídají Misha s Marcem, zaznívá Buttersnips z debutu, při níž si to naopak společně v sólu dávají Jake s Mishou, a publikum konečně ožívá, i když Periphery bez Matta se zaskakujícím Borisem Le Galem nemají takovou sílu a není to taková řež jako na jaře. Boris je fantastický, naprosto a bez debat, ale Matt je monstrum, rytmovrah, polyrytmický stroj a dává kapele živelnost a plný plyn. A taky v Periphery hraje své věci, na to se asi zapomínat nesmí. Pak z nové desky zní ještě Facepalm Mute a Make Total Destroy a set snad až povinně už uzavírá Icarus Lives!

Trošku mě zaráží, že se Periphery do Evropy nevydali jako headliner, navíc s novým albem, rozhodně ale truchlím nad mrzkou stopáží, která ale jistojistě byla způsobena nepřítomností Matta, druze nepřítomností dále za něj zaskakujícího Mikea Malyana, který ale „musel“ krom svých Monuments nakonec v Německu na Euroblast festivalu hrát i za v Praze zaskakujícího Borise s jeho Chimp Spanner. U nás věc zatím nevídaná, za hranicemi běžná. Nemůžu říci, že by mě Periphery zklamali, snažili se, živelní byli taktéž, kytarám nakonec rozumět bylo i lépe než jaře a Spencer potvrdil kvality, o nichž jsem psal v recenzi, ale, přestože mě jejich set ukojil, toužená „vražda“ se nakonec nedostavila ani trošku.
 
Rapsodie hudebních sekvencí - setkání třetího druhu

Původně jsem při koncentraci triček s motivy Periphery a návalu u jejich merchandise myslel, že tříkytaroví sekáči dříče z BTBAM zválcují – nejen hudebně, i co do přízně fanoušků. Jak jsem se ale mýlil, když BETWEEN THE BURIED AND ME spustili. Je sice pravda, že sóloví Periphery na jaře Rock Café měli znatelně zaplněnější, ale lidi Betweeny asi milují, protože v tu ránu se všichni v klubu nejen k podiu přikradli, ale dali, a to ani Tommy nemusel jakkoli pobízet, i do pohybu. Neříkám nějak bláznivého, ale sál ožil. A ožil i barevností muziky chlapíků ze Severní Karolíny.

Na úvod zněla White Walls a hned na to Astral Body z nového The Parallax II: Future Sequence, která kvintet ukázala v nejlepší kráse. Bezpochyby mu a i jeho produktivitě svědčí, že hraje v téže nezměněné sestavě několik let. Obzvlášť Blake za bicími s jejich super zvukem (byly slyšet i ráfky) je oporou stále oporovitější, ale i Tommyho zpěv mi byl sympatičtější než před rokem. Zvuk, zvuk. Vynechám láteření a rovnou řeknu, že teprve až tak zhruba od půlky nebylo co vytýkat, čili satisfuckce (doslova) se nakonec dostavila. Ale Astral Body se s novinkou nekončilo a pak následovala skladba delší (pozn.: nezaručeně Lay Your Ghost to Rest), kde už pomaličku vyplavalo na povrch, co kapele může maličko škodit. Obzvlášť při koncertech. Dlouhé skladby, „cirkusáctví“ tvorby nové. Je sice nade vší míru jasné, jak hudba BTBAM je mnohobarevná, obsahuje průskoky žánry a mnoho motivů a ještě více změn (obdivuji tu sloní paměť při hraní i skládání), vlastně díky bohatému aranžmá zní jak moderní symfonie, ale prostě poslouchat tyhle hymny může pro někoho být i nudné, pro většinu posluchačů pak tolik věcí zaznamenávat určitě dosti náročné. Obzvlášť v těch skladbu rozmělňovacích momentech, kde některé nápady zazní jen po dobu několika vteřin a v nespočtu obměn. Přirovnat Betweeny k něčemu? Fakt jedině stále dokola k Dream Theater, ale ti, i při podobných délkách skladeb, na nic podobného nedosahují, ba by si troufli! Jako další na řadu Betweeni vytáhli starší věci Sun of Nothing a Disease, Injury, Madness (pozn.: jména jsem nestihl zaregistrovat a skladby nepoznal), pak se vrátili opět k nové Paralax II pro Telos, která disponuje psychedelickým předělem se zvukovými vazbami a standardní set ukončili Fossil Genera - A Feed from Cloud Mountain z The Great Mistdirect. Nato se vrátili ještě s jednou skladbou, které udělala antré Bohemian Rhapsody od Queen.

Když jsem v den konání akce na našem FB/Twttr postoval „Bude to dnes příjemný překvapení, naplní očekávání?“, neměl jsem ani tušení, jak příjemně mě Between The Buried And Me pro svou organičnost a kompaktnost potěší. Neříkám, že vystoupení nemělo mušky, viz zmíněné výše, ale mohu říct jediné: přišel jsem na Periphery, ale organismus BTBAM požral vše, co mezi mnou a pohřbenými zbylo.