Jak se avizovalo, tak se stalo - po dvou týdnech opět mířím busem na strahovský kopec a pomyslně vzdám hold padlé pivní „roubence“ u pavilonu, kde Sedmička sídlí a kterou semlela plánovaná oprava zdiva budovy koleje. Start na devatenáctou hodinu samozřejmě neplatí a čeká se, až dorazí nějaký ten lid, který oproti čtrnáct dní starému koncertu Crowbar není tak početný, ale zase je pestřejší. Však ono k tomu stylové zaměření obou kapel také vybízelo.

Už při příchodu do klubu člověk zahlédl fanoušky s čerstvě nakoupeným asfaltem CROBOT, jak hbitě zachytávají členy k podpisu; kluci tu evidentně, jak jsem si mylně myslel, neznámí nejsou. Tomu odpovídalo i čilé zaplnění tanečního parketu, když Crobot s úderem osmé hodiny začali úvodní skladbou Legend of the Spaceborne Killer. Bylo ihned jasné, že dnes se žádný tříčtvrteční takt tančit nebude. Bez jakéhokoliv rozehřívání lehce zavazbit a jedem. A tak jako na desce mají Pensylvánští raketový odpich i naživo, až by se dalo říct, že obecenstvo bylo jejich nástupem zaskočeno.

Do trojice před bubeníkem jakoby někdo pustil proud, je k nezastavení. Zachytit pohled basáka Jakea přes jeho mohutnou kštici, který v jednom kole paří, je praktické nemožné. Kolega od strun Chris mu zdatně sekunduje, ale musí být mnohem častěji u svých krabiček, z kterých loudí veškeré zvuky tak, aby o ně člověk znalý desky nepřišel. V tomhle jsou Crobot přesní a vše zaznívá tak, jak to na albu je. Mezi strunami pobíhá zpěvák Brandon, o kterém je známo, že vyniká nejen kvalitním zpěvem, ale velmi působivou pódiovou show. Pátek třináctého mu dává za pravdu, je to hotový učitel tance, neustále se kroutí a svíjí nejen u stojanu s mikrofonem, ale zaplňuje výukou tance zbylý prostor mezi kytarami. A právě zpěvu jsem se asi bál nejvíce, ne každý pěvec to naživo utáhne, v případě Brandona ale obavy zmizely de facto ihned. Veškeré polohy z desky jsou pro něj až rutinou, naprosto přesvědčivě a s přehledem je odzpíval všechny. Hudba samozřejmě není pozadu. Jestli při hodnocení jejich tvorby padají přívlastky šedesátkových kapel nebo slova jako Led Zeppelin, já svorně zůstávám u RATM. Ta rytmika je naživo ještě mnohem víc umocněná a šlape daleko líp než na kotouči, zároveň se Američané nebojí ani svých pomalejších skladeb. Se slovy Brandona „Time for blues“ tak zaznívají oba pomalejší kusy Queen of the Light a La Mano de Lucifer, ve které v druhé polovině skladby znovu úřaduje na kytaru právě Chris. Je určitě výhoda zachytit kapelu takto včas po vydání desky a Crobot ji vlastně zahráli celou, jen pořadí skladeb proházeli. Nebyli jsme tedy ochuzeni ani o harmoniku a potažmo další hitovku v podobně The Necromancer. Crobot předvedli výborný výkon bez jakéhokoliv zaváhání, a pokud budou někde poblíž, rozhodně bych neváhal, takhle s úsměvem předaná tuna energie se nepotkává často. Naprostá euforie a nadšení přetrvává doteď.

Osobně jsem přišel právě na výše zmíněné, a byť, přes veškerou spokojenost, byli na řadě ještě BLACK TUSK, nebylo radno je opomenout. Po rychlé výměně nastupují vcelku záhy a s plachtou za zády spouští svůj… metal. Pěkně zemitý, to je jasné, a ačkoliv oproti předchozí formaci zní vcelku přímočaře, jejich mix stoner, sludge a thrash metalu válcuje přesvědčivě. Lehce pomalejší vál následuje pořádná thrashová hoblovačka, po ní bahnitější stoner atd. Některé skladby jsou až na žánrové hranici jednoduchosti, jenže v podání Black Tusk to vše funguje a šlape na výbornou. Do zpěvu se častokrát pouští celá kapela sborově a svým způsobem tu hlavní zpěv dán není. Tu zpívá Andrew Fidler (kytara), tady zas Jamie May (bicí), jen zaskakující basák Corey Barhorst se drží mikrofonu spíše zpátky. O base se bohužel dá dočasně mluvit jako zaskakující, trio již bohužel není původní, vloni v listopadu měl basák Jonathan Athon nehodu na motorce a následným zraněním podlehl. Jeho památka se uctila i na pražském koncertě ve vši metalové tradici v podobně pořádného loku kvalitní whiskey. Rány ze ztráty kamaráda se budou zacelovat ještě dlouho, a byť by se drobné chmury v atmosféře koncertu mohly najít, výkon kapely to nikterak neovlivnilo. Zahráli stejně přesvědčivě jako před dvěma lety. Páteř setu tvořil výběr toho nejlepšího z dosavadní kariéry a nechyběla ani skladba nová, z nově připravované desky, která ctí všechny tradice a zvuk kapely. Koncert stejně jako u Crobot měl spád a tah na branku, vystavený čas, blížící se k hranici 50 minut, uběhl jako voda, a protože je příroda občas mocnější, promrhávám, jak mě posléze upozornil Robert (ahoj), přídavek v podobě Black Flag. Za Black Tusk rozhodně palec nahoru, stejně tak respekt k Andrewovi, který celý koncert ustál s frakturou na nártu a po koncertu o francouzské holi pomáhal tahat aparát.