----- ---- -- - -- --- ---- -----
den o03 > sobota 16.8.08
----- ---- -- - -- --- ---- -----
Attack Of Rage 10:00
Wayd 10:25
Uprise 10:55
Imperious Malevolence 11:30
Jig Ai 12:05

Locomotive 12:40
Kruger 13:15
Illidiance 13:50
Arkona 14:25
Hour Of Penance 15:00
Ador Dorath 15:35
Hate 16:10
Code 16:45
Zubrowska 17:25
Kataklysm 18:00
Sebkha-Chott 18:45
Sodom 19:20
Arch Enemy 20:15
Agnostic Front 21:10
Paradise Lost 21:55
Carcass 22:50
Six Feet Under 23:55
Esoteric 0:55
Hell Show 1:30

Poslední den festivalu se probouzím celkem v cajku, opět celou noc propršelo, ale tentokrát se můj oldschoolový stan neproměnil v bazén jako v pátek. Špunty jsou spása, nic vás neprobudí, jedině, kdyby někdo zakopl o šňůru a svalil se přímo na vás. To už by vás mělo probudit. Tentokrát žádné koupání, kosa jak cyp, na hodinku to dopoledne vypadá, že už se vypršelo, ale svatý Petr má jiný názor a zase dojí a dojí. Sobotní program je zpočátku asi nejméně zajímavý, takže se nikam nepospíchá; v pivním stanu už probíhá snídaně, vitamín B je třeba doplnit, ale k pípě je přes rybník vůbec problém se dostat.
Celkově se start do soboty moc nepovedl; Lemmymu ujel vlak, organizační problémy, došla bábovka a love, takže hurá na výlet za bankomatem, jenže autor zapomněl PIN, takže přichází o Hour Of Penance. Co se týče kvality kapel, ta rostla přímo exponenciálně, u Esoteric jsem se úplně roztekl do amorfní kaše. Ale popořadě.

U Uprise si čistím zuby a asi to začnu praktikovat i doma, protože dělat pohyby do jejich rytmu je záruka bělostného chrupu. I na několikasetmetrovou vzdálenost tuším grindovou masírku a tlačenku. Tak příště. Vlastně první kapelu, kterou vidím na vlastní oči jsou Illidiance. Ruští černokněžníci mají určitě doma nad postelí vylepeného Mrakomora, všichni samosebou v černém a hudba? Není to zlé. Spíš než black jde o elektronikou načichlý metálek, slyším decentní ovlivnění takovými Pain. Na start to neurazí, já si ale běžím koupit double vinyl Crowbar.
Pak až Hate. Poláci smaží black/death a musím říct, že chlapci by měli méně poslouchat desky Behemoth. Nařknutí z vykrádání je totiž dost na místě a i když jsou obě kapely stejně staré, polská Nenávist stojí v jejich stínu. Nutno říct, že právem. Chlapáci se ale snaží jít nahoru, důkazem může být smlouva s Listenable Records. Po třech skladbách si však člověk uvědomí, že trochu invence by neškodilo a dát desku v kuse bude docela problém.
Norsko-anglická sebranka Code poněkud doplatila na své místo v programu. Kolem páté odpolední bubáci z děr nevylézají a na umíráček je taky trochu brzy. Ani vcelku „hvězdná“ sestava (složení: Alsvid, Aort, Heimoth, Ilia, Kvohst) nepřitáhne pozornost, kvintet se prezentuje v seversky dávnověce odrbaných lněných košilích, trochu naplácán chromem, přehrává prozatím jedinou desku Nouveau Gloaming (2005), která však představuje takový severský standard. Zima mi sice je, ale zato nemůže soubor; jede se převážně ve středních tempech a i pomaleji, funeral (primitive) black jako škatule by mohla sedět. Až později z internetu se dozvídám, že Code by měl vypomáhat Adrian Erlandsson, což už by bylo na rekord, protože ten si ve stejný den zahrál ještě s Arch Enemy a Carcass. Pane, pozor na zánět šlach!
Jde se doprava, kde na nás útočí komando z Toulouse, fellaz Zubrowska. Po zlé image totální obrat, kluci se na nás zubí od ucha k uchu, prsty v tom má zajisté veselý tabáček. Normálně je kluků šest, někdo jim tady chybí. Frantíci se v současném chaoticky pojatém HC/metal pelotonu poněkud odlišují, staví na humoru (už motto na myspacu „satan is love“ – cože?) a co se týče hudby, ta není až tolik zašmodrchaná, klubko rozmotáte docela brzy. Nejsou to virtuózové, tlačí špinavé screamo se zběsilými grindovými ataky, do toho najazzlá psychedelie. Zubrowska má vlastní ksichtík, to se cení především; co ale nemá, je label, sakra jak to? Kytarista se naučil pár vět česky, předhazuje jeden vtípek za druhým, celá kapela je jak v THC nebi, o čemž svědčí předvedená When Satan Plays Disco People Die (pro neznalé mix diska a death/grindu), naprostí pohodáři. Vidím je podruhé, vystoupení v Klánovicích s Kronos bylo ještě o něco lepší.
Jestliže Zubrowska byla pro někoho úchylárna, tak Sebkha Chott

pro něj museli být Bohnice na výletě. Ovšem jen na oko. Další francouzská grupa totiž nepředvedla pouze koncert, ale i divadelní performanci s maškarádou (podobnou Gay Parade) dohromady. Po úvodním šoku (kapelu jsem neznal) si uvědomuji, že ta šaškárna nestojí jenom na vizuální stránce. Kombo je instrumentálně hodně na výši; perkuse, trombón, kytarové pedálky, saxofon... Zpěvák vypadá jako voják z napoleonských válek, ovšem s plynovou maskou a jakousi virgulí na hlavě; klávesák v kraťasech, lyžařskými brýlemi a nemocničním pláštěm; modrý vodník s parukou, sexy bubeník s podprsenkou, no mazec. Na myspacu píší „Mekanik Metal Disco über alles“, tak si to přeberte. Hudebně jejich tvorba osciluje mezi legendární Magmou (také Francouzi, jen o tři desítky let starší) a současným avantgardním metalem ne nepodobným kanadským Unexpect nebo rozpadlým Carnival In Coal. Oceňuji vtipné herecké vložky, hráči se na pódiu hádají, rvou, pak se nakonec pozabíjejí. I když všichni leží na zemi, tak se z nástrojů line sedmdesátková psychedelie, najednou „obživnou“ a set zakončí zběsilým black metalem. Překvapení, zpestření a až dodatečné poslechy mne přesvědčí, jestli to všechno nebyla kravina.
Německé dědečky Sodom vynechávám (už jsem je viděl před deseti lety), střeva křičí „my chceme jíst“ a mozek „já chci pít“. U thrashových válečných veteránů si poslechneme kousek, ale nemyslím, že by mě absence u jejich setu nějak mrzela. Následují populární Arch Enemy, u kterých se prostor řádně zaplnil. Nu, co k nim říci? Viděl jsem je před čtyřmi roky na Wackenu a nic se vlastně nezměnilo. Muzika ok, mám ale problém s blonckou za mikrofonem. Tu bych si totiž dokázal představit všude jinde (jedno místečko bych přece jenom upřednostnil), jenom ne uřvanou a kázající o pravidlech metalu. Kapelu shazuje o patro níž. Škoda, že nezaznějí fláky z desky Stigmata nebo Burning Bridges, ani nemůžou. Bratři Amottové ohromní (dechberoucí sóla), to samé platí o Erlandssonovi (i když by se nemusel spoutávat přímočarostí celého spolku), kovoví fanoušci žánru jistě nemohli být nespokojení.
Ostrovní matadory Paradise Lost jsem ještě neměl čest vidět; nikdy nepatřili do kolonky „must see“, ale poslední deska In Requiem mne přesvědčila o tom, že skupina sebrala energii na další tvůrčí vzepětí. A živě? Ano i ne. Nejdříve klady: perfektní, masivní, skoro až katedrální zvuk; výtečný výběr skladeb, který se přece jenom dal předpokládat

nedávným přitvrzením. Hrají se letité klasiky As I Die, Pity the Sadness (z Shades of God), Enchantment (Draconian Times) a One Second. Ty jsou střídány nejsilnějšími písněmi z poslední desky (Never for the Damned, Ash Debris, The Enemy, Requiem). Kapela šlape náramně, až se člověk diví, že všem táhne na čtyřicítku. Mackintosh sází jednu lepší vyhrávku za druhou, jak to umí jedině on. Uvědomuji si, že PL vlastně hrají takový temnější hevík. Koncert byl pravděpodobně poslední pro bubeníka Jeffa Singera, který oznamuje odchod z kapely. Vše ok, jenže... A nyní zápor slyšící na jméno Nick Holmes. Opravdu největší slabina celého koncertu. Ten neměl svůj den, jinak si to nedokážu vysvětlit. Působil hrozně negativním, naštvaným dojmem. Proč? Že publikum nereagovalo, jak si páneček představoval? Nevím, každopádně po třech dnech je člověk rád, že stojí. Že mu to nezpívalo? To spíš. V melodických refrénech jednoduše nestíhal, hlas selhával, až často nebyl vůbec slyšet. Nick lidi hecuje, ale podivným, arogantním stylem. Vrcholem bylo, když si žádá respekt. „Show me some respect! Because life is about respect!“ Ano, pane učiteli.
No ale rychle rychle doleva na další Angličany, které se už nepoštěstí vidět. Řeč je samozřejmě o Carcass. Všude natřískáno jak u slev v diskontu, zabíráme slušného fleka docela vepředu a už startuje intro k Inpropagation. Kvartet přichází, vpravo Steer, vlevo Amott, uprostřed jak jinak Walker. Erlandsson, který nahradil stále nemocného Owena, i když hraje skoro jako z desek, má trochu jiný feeling, ale jinak stoprocentní Carcass!!! Playlist z minulých festivalů jsem si už dávno zjistil a to všechno důležité zaznělo. Má to cenu všechno vyjmenovávat? Ne. Jen pár postřehů k jejich vystoupení. Kapela působí neuvěřitelně uvolněným dojmem, chalani se na diváky usmívají, pohoda z nich září, sice zvuk zpočátku maličko hapruje (zejména mi vadí svévolné zvukařovo ubírání a přidávání jednotlivým kytarám), ale nakonec se nalezne správný poměr a celé to neskutečně zabíjí. S každou přibývající minutou lepší a lepší. Co se týče vizáže, když porovnám hudbu a její stvořitele, člověku vytane na mysl, že poslední, co chlapi řeší, je image. Hlavně Bill Steer se svojí hipísáckou vizáží a sepraným tričkem mi nedá spát. Celé jejich představení je fantastickou rekapitulací této stylotvorné veličiny; doufám, že mladším nebo méně znalým lidem při poslechu doklaply souvislosti. Walker jednotlivé písně uvádí jako u táboráku, ptá se lidí, kdo byl kdysi na koncertech v Ostravě a Praze; moc lidí se nehlásí. Pak ještě uvede na pódium ztěžka se pohybujícího Kena Owena, který zamává paličkou v ruce, cosi zaskřehotá do mikrofonu a odchází. Jinak všechno perfektní, maximálně sehrané, přesné, sóla úplně jako z alb (u Symposium of Sickness mi spadla čelist), tady není co vytýkat. 11/10.
Po této oslavě extrémní muziky přichází na řadu Six Feet Under a jelikož mi to přijde jako pořádný průser i z desek (korunu tomu dává dvojice coververzí), brzy mizím do ticha. Čím může překvapit Chris Barnes? Délkou svých dredů? Počtem vyhulených jointů za den? Existenci této kapely nerozumím, prý si ještě vystřihla cover T.N.T. od AC/DC, který můžete vidět i zde (www.youtube.com/watch?v=oOJVXheNrqs) z Wackenu.
A to nejlepší nakonec. Jestliže mi u Neurosis nebylo až fyzicky dobře, tak u Esoteric jsem se bál o život. Pokusím se odhodit pocit marnosti při popisování jejich hudby a koncertu. Neuplyne ani deset vteřin od vypnutí aparátu Six Feet Under a squadra nocturna jde na plac. Sextet celý v černém, naprosto soustředěný na každé hrábnutí do strun, bez jakéhokoliv verbálního úvodu spouští schizofrenní psycho v podobě úvodního songu Dissident z Metamorphogenesis. Bože, jen když na to vzpomenu, tak se mi klepou prsty. Pomoc! Po pár minutách jsem lapen, rozdrcen, rozemletý na prach - jak to sakra dělají? Tři kytary vytváří zvukovou apokalypsu (stojím

vepředu – tam je to nejintenzivnější), jako kdyby motorová pila krájela polštář. Ano, jak už bylo mnohde řečeno, tvorba Esoteric není určena všem, je extrémní, nebere si servítky s duševní labilitou posluchačů; ale těm, kteří jsou trpěliví - nemusejí mít rádi jenom doom metal - se dostane zážitku z největších. Což je vidět na publiku; rozhlížím se kolem sebe a ti, kteří vydrželi, očividně přišli jen a jen na Esoteric. Vokalista a kytarista v jednom Greg Chandler využívá mocného halu při nekonečných jekotech a murmurech; vpravo ukrutně paří dlouhovlasý kytarista, většinou otočený směrem ke svému zesilovači. Bubeník? Tak před ním smekám asi nejvíce. Co dokáže vykouzlit ze soupravy v tak pomalých tempech, to se musí slyšet. Kapitální koncert by musel být dvouhodinový a zahraný někde v zapadlém klubu pro pár lidí; tam bych věřil, že po jeho skončení by mi kapela dokázala změnit vnímání. Ale i zde na BA to nemá chybu – i přes omezený hrací čas Angličané dokázali z minima vymáčknout vše. Zahráli ještě The Order of Destiny, Beneath This Face (obě z The Maniacal Vale) a konec. Greg cosi zamumlá a soubor mlčky odchází (na věčnost). Uf.
Předvádění létajících zapíchnutých mužů na hácích ze studia Hell.cz je pro mě nepochopitelnou pseudoatrakcí, k níž se ze slušnosti nebudu obsáhle vyjadřovat. Při jejím laxním pozorování si v duchu brblám o absenci soudnosti jejích aktérů. Nicméně Brutal Assault definitivně končí. Pár dní se člověk ještě musí vzpamatovávat, ale při této rekapitulaci vzpomínky ožívají a celkové hodnocení nechám na vás ostatních. Uvidíme, co přinese rok 2009...

GhAALL-ERKhA by mART_in