sobota 13. 08. 2011

10:00 BLOOD RED THRONE
10:35 A PALE HORSE NAMED DEATH
11:10 TRIGGER THE BLOODSHED
11:45 ABSU
12:20 SEVENTH VOID
13:30 DRACONIAN
14:05 KVELERTAK
14:40 EXIVIOUS
15:15 SKYFORGER
15:55 FORBIDDEN
16:35 HAEMORRHAGE
17:15 GENITORTURERS
17:50 BLOOD FOR BLOOD
18:30 VADER
19:15 TURISAS
20:00 CRYPTOPSY
20:45 AS I LAY DYING
21:35 ANATHEMA
22:30 SEPULTURA
23:35 TRIPTYKON
00:20 KATAKLYSM
01:00 1349
01:40 KHOLD
02:25 AHAB
03:05 DAGOBA

LooMis: Stejně jako loňské ročníky, i 16. BA seriál nakonec utekl velmi rychle a je tu rázem poslední den. A stejně jako předchozí dny, největší problém je odchod přes kopec do areálu. Ještě ve stanu tak kolem uší proplouvají A Pale Horse Named Death, které tvoří lidi z Biohazard, Type O Negative / Life Of Agony (Bobby Hambel, Matt Brown, Johnny Kelly, Eric Morgan a Sal Abruscato výjimečně ne na bicí, ale u kytary a mikrofonu). O dvě hodiny později, stejné místo, ale cca 5 metrů vedle, míjíme také Kellyho druhou skupinu Seventh Void, a to už začíná i Šéf být nervózní. Takže balíme fidlátka a sypeme si to do areálu. Ale sami si za to můžeme, první, co nás čeká, je zevlovačka, jelikož nepřijela Dagoba. A stalo se jí co? Rozbil autobus (zase), takže kdo chce, musí si co? Počkat až na třetí hodinu ranní.

DemiMortuus: Polední start ABSU byl sice trochu divoký, ale pravdou je, že se člověk aspoň nemusel tak moc tlačit. Lehkou nervozitu z protahování zvukovky nakonec Texasané sfoukli naprosto suverénním vystoupením, které i díky tomu dennímu světlu mělo jistý neotřelý punc. Bez obvyklé tmy se také dalo lépe pozorovat řádění extravagantního okultisty Proscriptora za bicími. Elasťákové rukávky se jen míhaly a hlavní persona Amíků jen potvrzovala svou výjimečnost. Jeho klasicky čertovské uvádění songů předkládalo hit za hitem a i v tom krátkém čase se stihla většina důležitostí. Nechyběl ani Proscriptorův kutuluskřek (ona mu stejně jednou ta cévka na hlavě praskne), ani Highland Tyrant Attack s mocnou podporou publika, ani snad největší pecky kapely Mannanán a Never Blow Out the Eastern Candle. Na své si podle mého museli přijít i náhodně přihlížející, neboť na straně kapely je krom okultního oldskulového blackthrashového srdce taky technická zdatnost, instrumentální zručnost a charisma. Pro mne jeden z nejsilnějších hudebních zážitků festivalu.

brutusáček: Probrat se po pátku bylo krapet složitější, ale pařák standardně všechny vyhnal na ranní urologii, vyčistit zoubky a šup pro první sobotní „řízek“. Dopoledne připadá na administrativu, kdy vyplňujeme anketu z programové brožurky. Je jasný, že světla jsou za full, atmosféra jakbysmet, zvuk asi nejlepší za poslední ročníky no a hlavně ten Monster Bar že jo, na to bych neměl zapomenout, když mě z pátku zbořil tak, že……no a kapely, co chceme vidět, jsou jasný: Mayhem - jako znova, protože maYhem jsou vždy skvělý a taky Meshuggah, protože je mám rád a basta. Lístek, jsem se rozhodl, že svěřím do rukou jedině někomu z pořádající Obscure, což se mi cestou na DRACONIAN v areálu daří, leč výhru mi to nezajistilo.
 
 DRACONIAN asi nebudou nikdy můj šálek čaje, ale tak nějak se to krásně poslouchá, posmutnělé, mělo-doomovské balady plné smutku střídají svižnější skladby, ale na tak malém časovém prostoru to osloví spíše skalní fandy, jinak zaměřený festival v ČR by jim asi slušel víc.

To KVELERTAK, to je jiná. Norská senzace narůstá do velkých rozměrů, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou si je stejnak vychutnáte nejlíp na 007. Mix hardcore/black/stoner/rock-n-rollu ve dvě odpoledne hází síru do vypálených jizev od sluníčka. KVELERTAK vytěžili z ingrediencí maximum, naživo je to svižná jízda, která nedává odpočinku. Příjemné nakopnutí, jen toho prachu v pivě je trochu víc.

Před EXIVIOUS hezky pro nové pivíčko a štrádovat si do předních řad. Na EXIVIOUS nehrozí to, co včera na GOROD, rozmlácené brýle z kotle. Nene, EXIVIOUS to je jiný druh kořalky, jemňoučký fusion jazzíček s ex členy Cynic. Robina s Tymonem běžně potkáte, jak se procházejí po areálu a vždy jsou vstřícní prohodit pár slov. Jejich open-mind přístup se však naplno projevuje i v jejich hře. Neskutečná souhra celé kapely, která by se snad ani na brutálovské podium nehodila. Stef Broks (Textures) má bicí soupravu postavenou blíže publiku a bokem, takže můžeme naplno obdivovat jeho um. EXIVIOUS jsou však doména šéfredaktora, takže raději předám slovo. Za mě jenom dodám, že se ukáží snad co nejdřív i v klubu!
bizzaro: Jako jasný, EXIVIOUS v klubu by byli parádní. To sevření, nic vám neunikne a hlavně atmosféra, kde byste cítili i ponožky každýho z členů. Ale co bych říkal, Exivious i na festivalovém pódiu zněli skvěle, a i když se i nějaký ten přehmat dal slyšet, vytknout se nedalo nic.

brutusáček: SKYFORGER jsem stihl už na ročníku 2006 ve Svojšicích. Tehdy ještě jako malá kapela prodávali merch z dodávky. SKYFORGER potěšili všechny fanoušky pravého severského folk-paganu. Skočný metal okořeněný o dudy, lesní rohy byl hezkou dramaturgickou změnou. Opět asi mimo mé zorné pole, ale představení předvedli neurážející a odezva byla taktéž kladná, takže pozitivní hodnocení od pěti lesních víl z pěti. Nicméně vtipy si nechme na Apríla, upřímně by bylo fajn, kdyby do takovéto hudby někdo zakomponoval harfy a podobné propierity. Určitě bych to ocenil!

LooMis: FORBIDDEN – konečně naživo – další kapela z thrashového tyglíku s logem Bay Area, která nejvíce koketovala s technickým metalem a rozsekanými riffy. Nová deska Omega Wave byla zastoupena titulní skladbou a Forsaken at the Gates, zazněla i geniální titulní skladba z Twisted Into Form (s pokusem trochu rozezpívat publikum), naopak na patrně nejlepší desku Distortion se vůbec nedostalo. Bubeník Mark Hernandez už je dnes minulostí, škoda, protože na BA mu to hrálo parádně. Vpravo vzadu občas ven moc prosakovaly jeho kopáky s virblem, ale přední řady si mohly dosyta užít dobrého zvuku, ve kterém se vyjímal hlas Russe Andersona – jak se přechází do čistých vysokých poloh, by mohl jistého pána z FF vyučovat (Forsaken at the Gates).
Bizzaro: A já jen dodám, že tohle bylo jedno z nej thrashových vystoupení, které jsem v životě viděl! Zvuk, kapela, nasazení a vyléčený, či snad se již zdravě cítící, novic Steve Smyth.

March Into Fire
Step by Step
Forsaken at the Gates
Omega Wave
Twisted Into Form
Through Eyes of Glass
Chalice of Blood

brutusáček: Ana Belen de Lopez byla za baskytarou to nejhezčí, co jsem v grindu zatím viděl - samozřejmě krom ostravské Pájulky a jejího rumíku na Obscene Extreme, ehm. Je řeč o HAEMORRHAGE. Španělští gore-řezníci spíše patří na výše zmiňovaný trutnovský festival, nicméně porce pravého gore neuškodí ani na Brutalu. Samá krev všude a plno goreových houpaček rozeznívá josefovsku pevnost. Tenhle styl bude vždy pro zábavu a i tak to kapela a fanoušci berou. Španělská horkokrevnost žene set vpřed, hábity plné krve nechybí a chorobný chroplák je tou pravou sprškou nechutností, tak jak to mají grinders rádi! Přesto je těch 40 minut tak akorát, inu kdo chce víc, bude muset na příští rok (jakože letos) do Trutnova.

LooMis: Souhlasím, sice to není úplně moje parketa, ale cca půlka setu (pak už čekal u stánku nachystaný Belzeburgr) nadchla energickou show, charismatický, umělou krví oplácaný zpěvák s krásnou španělskou angličtinou se asi bavil tak dobře, až se mu z toho popletly dvě skladby (ne že bych to zaznamenal, kdyby se neopravil).

brutusáček: Krve se člověk nezbavil ani v následujícím setu. BLOOD FOR BLOOD jsou HC z Bostonu a na scéně se pohybují od roku 1994. Tady není co řešit. Mosh se rozjíždí na plné obrátky, ostré riffy protínají žíly jako břitva. Erick "Budda" Medina s mikrofonem pobíhá po pódiu jako lev v kleci. Síla těchto kapel naživo je v jejich přímočarosti a údernosti. Poctivá ulice, která tě svojí intenzitou a nasazením zadupe do země, a když se zvedáš a odpliveš krev, ještě jim nadšeně poděkuješ! BLOOD FOR BLOOD!

VADER a TURISAS jsou kapely, které dávám spíše jen se zvědavosti a krátce, protože je nezbytně nutné doplnit palivo u absinth stánku, promazat to pivem a naložit do kotle nějakej Supův burgr.

VADER je polská deathová klasika, která se drží svého kopyta. Death metal bez příkras reflektující spíš klasické kořeny než modernu. Podle toho vypadá i ta část vystoupení, kterou jsem stihl. Bruska, která odsýpá, neurazí, ale mě osobně asi ani nějak neuzemní. Kdo nebyl, asi o nic závažného nepřišel, protože tohle jste viděli už tolikrát.
LooMis: VADER jsou obdivováni i nenáviděni, pravdou ale je, že na Brutalu to bylo další překvapení – nový bubeník dolil kapele do motoru letecký benzín, takže to byl ještě větší fofr než obvykle (zvuk bicích byl o třídu výš, než zbytek kapely, který si zasloužil určitě trochu víc volume doprava). Trochu mi tak uniká smysl hecovat kapelu polským „do pierdele“, které se neslo skoro v každé pauze, Piotr se nicméně nespokojil s mateřštinou a promlouvá anglicky i česky, a za to sbírá body.

brutusáček: To TURISAS (napomádovaný metal s kulisami á la Laibach (Loo) předvedli asi větší show než odpoledne SKYFORGER. Banda Darth-Maulů z Finska to má rozhodně epičtější než jejich kolegové, spousta války, spousta boje, neprobádaných krajů a spousty chorálů vzpomínající na dávnověky. Parádní, „len ta trúba jim chýba“, len ta trúba. Hlavní devizou těchto kapel, je jejich rozpoznatelnost a žánrová jistota, kde si fanoušek přijde na své. Z toho mála ale soudit moc nemohu…

CRYPTOPSY, tady je to jednoduchý. Vykašlete se na to, co a jaká je poslední deska a prostě jděte na koncert. Flo Mounier za bicíma je prostě zabiják, kytary přísný a zpěvák Matt McGachy si bez problémů dává i staré fláky. Válec hodný Kanady.
Bizzaro: Tady se, ale zas jen ne vteřinku zastavíme, protože CRYPTOPSY z pivní huby páně Bruta jsou trošku odseklý, je vám přece jasný, že doteď žádnou kapelu neviděl, ale poznámky má plný, to ne že ne - mrkve :) Takže.. Cryptopsy nastoupili a první, co mě zarazilo, byla sestava. Koukám na borce u kytary a říkám si co je to za tatíka. Plácnu se přes kokos objektivem a hle, svítá mi: John Lavasseur. A taky to na kapele bylo znát, neříkám, že rapidně, Kanaďani hrajou vždy jak stroj, ale tohle jo. Kapela konečně trošku vypadala, že ví, co dělá, jen debilně sterilní blití do rukou McGachyho jim nesluší. Kdyby to nebyli posránci a nebáli se vypískání, dali by živě i to mňoukání, když už ho na desky museli nacpat.

‎1. Slit Your Guts 
 2. Worship Your Demons 
 3. White Worms 
 4. Benedictine Convulsions 
 5. Emaciate 
 6. We Bleed 
 7. Cold Hate, Warm Blood 
 8. Phobophile

brutusáček: AS I LAY DYING jsou zástupci kdysi tak mainstreamově populární metalcorové scény. Dnes tento žánr nahradil neméně slavný deathcore, ale AILD to vždy hrálo dobře, metalcorový kolovrátek s přesahem k melodickému death metalu, kam se ubírají i němečtí Heaven Shall Burn. Set byl průřezem dosavadní historie, kapela je každopádně za ta léta sehraná a některými party dokazuje, že spousty deathcorových kapel jim nesahají ani po kotníky.
LooMis: Tak tady si dovolím lehce nesouhlasit – metalcore není jenom o řevu, ale i o melodickém zpěvu a když se nedaří, tak se nedaří. Tim Lambesis byl podle mě totálně mimo – diktátorsky postavenému na piedestalu se mu dařilo publikum pohánět do circlepitu, ale jakmile se měl předvést v melodii, dopadalo to jako když taháte za ocas mrzutého kocoura Mikeše. Před koncem setu se tak raději plížím pryč pro další pivko, které mne snad konečně postaví na kolena.

brutusáček: Je pozoruhodné jaké složení fanoušků (a kolik) ANATHEMA přiláká, ono takovým žánrovým vývojem, kterým kapela prošla, není ani divu. Začíná se poslední deskou, která je na hony vzdálená onu pověstnému death/doomu, který hráli zkraje své existence. Parádní volba, protože po dni stráveném s metalem je to příjemná změna. Takto zvolený setlist, logicky k aktuální desce, je jako balzám na jégrama zjizvenou duši. Hraje se na city, emoce plynou z pódia. Jako fanouška desky Judgement mě samozřejmě potěšila nejvíce DEEP, a i přestože by toho mohlo být víc, ANATHEMA byla něžnější (bizzaro: a možná i nejlidštější, protože si i uvědomují, co lidi na takovýmhle festu „vytrpí“) kapelou celého festivalu.

Thin Air
Summernight Horizon
Dreaming Light
Closer
A Natural Disaster
Deep
A Simple Mistake
Empty
Fragile Dreams
 
SEPULTURA vydala letos Kairos, desku tíhnoucí více ke kořenům, a když si k tomu přidáme staré, dnes už kultovní fláky, je o zábavu vystaráno. Když pominu sílu starých skladeb z dob Maxovy éry (začíná se Arise), ty nové hrané naživo jsou oproti desce o poznání rychlejší. Vystoupení tím pádem dostává neskutečnou sílu, dravost a hlavně rychlost. Díky tomu se zúžila komunikace kapely k publiku. Derrick jen utrousí malé „díky“ a hned se jde na další skladbu, komunikace se otevřela až v druhé polovině setu. Přesvědčivý výkon šel hlavně od Andrease Kissera, tíha kytar je celá na něm a ačkoli má práce za celé dvě, vše zvládá s přehledem. Stejně tak by mělo skončit volání Maxe k návratu za mikrofon, Derrick je naprosto přesvědčivý a jeho projev, který vštěpil kapele, je dnes už neodmyslitelný. SEPULTURA předvedla energetický, svižný set, kde si fanoušek přišel na své - na nové skladby i na poklady diskografie. Než polovyhaslou kapelu na stadionech s Maxem, tak to raději tenhle ksicht Sepultury na festivalu á la Brutal Assault nebo snad někdy v budoucnu i v klubech!

Intro
Arise
Refuse/Resist
Kairos
Just One Fix (Ministry cover)
Convicted in Life
Choke
What I Do!
Relentless
Septic Schizo / Escape to the Void
Seethe
Territory
Inner Self
Ratamahatta
Roots Bloody Roots

LooMis: TRIPTYKON – ještě více si zvýrazním zářivě blond vlasy, narazím si na hlavu kulicha a složím předlouhou skladbu o ničem. Živě se pak u ní budu hluboce předklánět, pohupovat se v kolenou a tvářit se střídavě nihilisticky, ignorantsky a zle. Tak si usmyslel a udělal Tom Gabriel Fischer. Nepochopil jsem, nebavilo mě to z desky a živě jakbysmet.
Bizzaro: A pod toto se, já bizzaro první, podepisuji.
Chcete něco ke KATAKLYSM? Hele, ta kapela je špatná už i živě. Nuda nudoucí, tělo tonoucí, sem tam moment, kolovrátek.

brutusáček: 1349 jsou spolu s MAYHEM asi můj blackový top tohoto ročníku. A ačkoliv mám pro MAYHEM slabost, tentokrát vítězněji odchází právě tito Norové. Dramaturgicky jim vyšel i skvělý čas, bez toho by ta temnota byla jaksi poloviční. Vokálové party se zasekávají do již zubožených těl posluchačů, ono 4 dny potkávat jégrovky není jen tak, jako drápy vrán do mršiny. Ďábelská porce pekelného zla, že se musela i kaple v josefovské pevnosti, očekávám, že jí pevnost měla/má, musela vzplanout do základů.

bizzaro: A protože se mi nechce nijak popisovat 1349, které si s tímto mimořádně povedeným vystoupením zařazuji někam do topu všech černooděnců živě, ve zkratce, jak jinak, řeknu, že KHOLD jim nešlapali přímo na paty, ale v zádech jejich dech cítit možné bylo. Khold (personálně jinak propojeni s úchyly Tulus) se samozřejmě prezentují úplně jinou blackovou větví, nejde zde jako u 1349 o rychlé pojetí žánru, muzika se spíše nese ve středním tempu, ne vyloženě blackový rokenrol, zlo se v nočním vzduchu také vznáší, ale už tolik neřeže. Dá se říct, že lépe blackové kapely na letním festivalu než letos na Brutalu dopadnout nemohly.

LooMis: AHAB jsem stihnul jen tak tak před koncem (nejsem si jistý, ale snad Nickerson's Theme?) a šteluju se pod pódium posledních DAGOBA. Za celý den už bylo slyšet tolik sprostých slov, že úvodní pozdrav „hello friends“ namísto obvyklých „motherfuckers“, pro posledních cca 100 mušketýrů, skoro vhání slzy dojetí do očí. Nebo to snad bylo tím, že Poseidon (poslední deska) si žádá vodu za každých okolností? Bubeník Franky Constanza se během okamžiku proměnil ve vodního mužíčka, který kolem sebe prskal proudy vody, které odletovaly i od vrtulí zpěváka Shawtera. Každopádně to Frantíci neměli úplně snadné hrát pro těch několik posledních trosek, ale zvládli to obstojně.

Bizzaro: A H  A    B… jo, ta pomalé to bylo, ale úplně mě to nepohltilo (taky únava už dost fungovala), ale DAGOBA, škoda této kapely, živě v pohodě, ale desky už tolik nešlapou.

brutusáček: Další ročník Brutal Assaultu je za námi a opět jak jinak než vydařený. Nejzávažnějšími problémy byla úvodní fronta, z které se vždy pořádající chtějí poučit, ale následné řešení je opět nešťastné. Velkou devizou tohoto roku byl zvuk, nevzpomenu si, že by někde vyloženě zkazil set kapely. Dalším plusem je absinthový bar (ehm) a samozřejmě vratné kelímky – skvělý suvenýr, čisto a téměř zanedbatelný smrad u podií. Nezbývá než se těšit (na další dárky od jégru) na další ročník. Potvrzené máme už první jména: VIRUS, TEXTURES a MOONSPELL (ale samozřejmě mnohem víc, cha!). Metalu zdar 666!