11:00 ABSTRACT ESSENCE
11:35 PROXIMITY
12:05 COFFINS
12:40 DECREPIT BIRTH
13:15 MAGRUDERGRIND
13:50 DR. LIVING DEAD
14:30 NOVEMBERS DOOM
15:05 HACRIDE
15:45 PHILM
16:30 DOWNSET
17:15 BELPHEGOR
18:00 DEVILDRIVER
18:45 DYING FETUS
18:45 FDK
19:30 ENSIFERUM
19:45 PRIMARY RESISTANCE
20:15 GOJIRA
20:45 SECRET OF DARKNESS
21:15 ANTHRAX
21:45 SKELETAL REMAINS
22:20 FEAR FACTORY
22:55 FOB
23:15 VOIVOD
00:00 EMPYRION
00:10 ENTOMBED
01:00 WHITECHAPEL
01:05 BALANCE INTERRUPTION
01:45 MARDUK
02:15 BEAUTIFUL CAFILLERY
bizzaro: Po docela těžké středeční afterparty nastává oblíbené vstávaní z mátoh, ale druhý den síly naštěstí ještě jsou, takže míříme do oploceného metalového lágru, když se rozezněly tóny našich (jakože z Prahy) PROXIMITY. Kdo tuhle partu nezná a nečetl recenzi, nechť vězí, že jde o moderně metalovou partičku využívající jemných podsamplovaní s dynamickými riffy a nějakou tou melodií, včetně skvělého zpěvu, navíc. Questions a Devotion nemohly chybět, klasicky dobrý set, jaké Proximity hrávají.
Hlavní důvod, proč jsme ale do pevnosti mířili už z rána, samozřejmě byli DECREPIT BIRTH. Nikoho asi nepřekvapilo, že se za těch 35min propíraly skladby z posledních alb Diminishing Between Worlds a Polarity především. Zaskakující Gabe Seeber si to za bicími jak jinak dával s přehledem, druhý kytarista vedle Matta Sotela Chase Fraser (jinak Son of Aurelius) už je v kapele také nějakou dobu (je stálý člen, nebo furt záskok?), takže i sóla na něj nějaká připadla a jako tandem byli se Sotelem sehraní. Billa Robinssona nelze než pochválit za imidž, která k jeho zjevu naprosto pasovala. Příjemné, na technický death metal - živě melodika Decrepit v nápěvech zněla snad ještě víc schuldinerovsky (na závěr setu také padla Crystal Mountain) – to byla klidnější a tak nějak nepřehrocená show, jedno z nej na festu určite.
zdeno: Moc jsem se na Amíky DECREPTIT BIRTH těšil a o to spokojenější jsem odcházel. Precizně zvládnutej set, bohužel jsem se kvůli velkýmu počtu publika nestihnul dostat na optimální místo, proto z mojí pozice haproval zvuk jedný kytary. Křováckej frontman byl dost hustej, až jsem prakticky celej set neodtrhnul oči. Kulervoucí technickej brutal death, brutální vokál a výborná show. Z těchto důvodů pro mě Decreptit Birth vytvořili základní tábor v pomyslný cestě na vrchol festivalu. Tahle kapela by si jednoznačně zasloužila víc prostoru. Snad příště.
mIZZY: DECREPIT BIRTH byli dost slušná mlátička, jen teda nejlepší věc, co hráli, byl cover Crystal Mountain od Death. Trochu si říkám, že je to škoda, jelikož aspoň mně tím zúžili vzpomínky z jejich setu pouze na jediný song, který ani nebyl jejich.
Ve čtvrtek jsem se jinak snad jediný den vzbudil dost brzo, tak jsem zašel i na první ABSTRACT ESSENCE. Tentokrát už asi podvacáté, ale byl to asi jejich nejhorší set, co jsem zatím viděl. Hrozně to zabil zvukař, klávesy, které jsou u nich hodně důležité, byly prd slyšet, taky mohli střihnout i něco z Aftermath a nehrát jen poslední dvě desky. Nerad to říkám, ale nějaký grind by byl na probuzení lepší.
Ukojení přišlo s MAGRUDERGRIND. Ti ničili od začátku do konce. Super powerviolence a největší nářez festivalu. Z kotle odcházím totálně dobitý s naraženou holení a žebry, vysílený, neschopný se hýbat, ale naprosto spokojený.
bizzaro: Po Decrepit i na mém programu byli „zaškrtnuti“ MAGRUDERGRIND, a i když šlo oproti melo-tech deathu DB o radikální změnu žánru, vůbec to posluchači ani nepřišlo. Magruder v triu na podium vlítli a začal řádně drtící náhul. Sice bych na jejich pověst čekal ještě větší náser, protože na powerviolence mi muzika (i jejich pódiovka) přišla až umírněná a poměrně srovnaná, ne úplně divoká, jak to znám třeba od Gride, ale i tak jsem si tu jejich část užil.
Nadrom: Crossoverové lebky DR. LIVING DEAD bohužel postihla velká smůla. Hned na začátku vypadl aparát a jeho výměna trvala zhruba 15 minut, kdy se kapela snažila aspoň něco šudlat, aby nebyla taková nuda. Nakonec se vše rozjelo, nicméně Doktorům zbylo k lepšímu čas jen na pár songů. Jejich vystoupení mělo energii, ucházející zvuk a celkem se mi líbilo. Občas mi trochu vadil zpěv, který zabíhal do fistule, ale nijak tragicky. Bylo to o něco horší než posledně s Evile v klubu, ale vystoupení neurazilo a bylo svěžím zpestřením poobědového odpoledne.
mIZZY: NOVEMBERS DOOM za světla už podruhé, ale nevadilo to. Nepůsobili vůbec jako doomová kapela, spíše měli poskládaný hodně deathmetalový set. Zpěvákův growl byl též perfektní, jen mohli hrát o den později, aby se Rain hodila konečně i k panujícímu počasí.
sicky: HACRIDE byli zklamáním. Celé to vyznělo divně. Bylo to takové tenké, křehké, opatrné. A navíc byl vcelku mizerný zpěv, a co se týče zvuku, byla slabá i kytara. Zkrátka válec, který používají ve studiu, s sebou do Josefova, ke škodě všech zúčastněných, nepřivezli.
bizzaro: Úmyslně jsem nechal Sickyho část jako první, protože… to chytřejší si chcete přečíst až jako druhé, ne? ;) Takže ještě jednou. HACRIDE nebyli zklamáním a celá jejich moderní zvuková paleta se na levé stagi nesla krásně. Kytary měly přesně ten správně modulovaný zvuk jako na nové desce Back to Where You've Never Been a nový bubeník i zpěvák se do muziky přesně hodí. Nikde na nic netlačí a přesto jasně dávají na ujasněnou, s jakými profíky že to máte čest. Nová deska se představila úvodním dvoublokem - hranou Introversion a následnou Strive Ever to More, pak Hacride přešli ke slabšímu Lazarus a dali Act of God, aby závěr patřil dlouhé On the Threshold of Death z Amoeba. Těmito dvěma se set sice malinko zklidnil a už to tolik celkově netlačilo, ale díky zvuku šlo určitě o lepší vystoupení než v roce 2007. Určitě bych si přál set delší, snad s nimi budeme mít někdy štěstí i v klubu.
Pak hráli Lombardovi PHILM. Bubny vpředu, jejich zvuk naprosto výtečný a snad i nejlepší za celý fest – jasně, trio a žádný zvukový hukot. A Daveovi to hrálo. A dá se říct, že to bylo to jediné, co jsem chtěl. Muzika Philm mě nijak nezaujala, ani neurazila, (živě) zněla (ehm) jak voivodovská Nirvana s motorem ze Slayer, prostě alternativně nathrashlej world music-punk.
Stray: PHILM, ve které figuruje jako hlavní katalyzátor Dave Lombardo, dlouholetý bicmen SLAYER, mne zanechávají svou produkcí absolutně chladným. Jasně, Lombardo byl to odpoledne výtečný a doslova perlil, jenže Brutal Assault není ve své podstatě žádná bubenická předváděčka či klinika. K tomu, aby mne kapela bavila, potřebuji slyšet hudbu, co bude vyloženě vybízet k poslechu, což se o tomto projektu říct nedalo. Stoner rockově podlazená kytara házela ledabyle kila a stavěla na jednoduchosti, hlas byl nevýrazný, o skladbách se zde vůbec mluvit nedalo. Vše na mě působilo jako by tam zpívající kytarista i jeho kolega od baskytary (šlo o tříčlenný soubor) byli jenom kvůli podpoře Lombarda, jehož bicí byly vtipně umístěny v popředí, na místě vyhrazeném v jiných případech frontmanovi.
Nadrom: PHILM jsou v podstatě Dave Lombardo solo project s nesympatickými muzikanty, kteří mu dělají křoví. Jinak to snad nestojí ani za zmínku. Co Philm hrají? Nejlepší stylové přirovnání, co jsem slyšel, bylo „zrychlená nirvána s jazzovými prvky“, což je vystihuje asi nejvíce. Lombardo předváděl profesorskou práci a jako propagační materiál jeho hry na bicí je kapela dobrá. Celkově ovšem jako hudební uskupení neobstojí. Když jsem na něj koukal, tak se mi to líbilo, když jsem se ale podíval na zbytek - nuda. Hrozný zpěvák kvičící podobně jako kytarista z SOAD (byl mu i dost podobný) a nezajímavý basista. Já ale koukal naštěstí furt jen na Krále bubeníků - pokud by se projekt přejmenoval na DAVE LOMBARDO & THE NIEMANDS, dávam palec nahoru.
DOWNSET mi byli několikrát doporučováni od zarytých hardcorových harcovníků, tak jsem jim dal šanci. Spojení HC a až hiphopových rytmů mě hudebně chvílemi i bavilo, zpěv však nikoli. Downset totiž mají nového zpěváka, jehož jalový hlas neustále v jedné tónině udělal ze setu neuvěřitelnou nudu. A když se snažil rapovat, bylo to ještě horší. Žádná energie, vlažná pódiová prezentace, po pár věcech se uchyluji do naší, marastem oblíbené Kobky, kde si dávám zrzavce na zlepšení nálady.
mIZZY: Ze zajímavosti jsem se šel podívat opět na BELPHEGOR. I když jsem zrovna moc nečekal, tak poměrně překvapili. Z posledního koncertu, na kterém jsem byl, si vybavím leda pitomé kecy Helmutha, ale zde to celkem rozpálili. Sice jo, ta jejich image je otřesná a s gesty jako převracení očí a vyplazování jazyka to taky nemusí přehánět, ale po hudební stránce tomu asi nemám co vytknout. Potěšil i dost slušný setlist, ve kterém se krom nových věcí a největších hitů objevily i skladby z Lucifer Incestus.
zdeno: BELPHEGOR – tady se nebudu moc rozepisovat. Nikdy jsem je moc nemusel a ani naživo mě kapela nepřesvědčila. V daným žánru přece jenom existují jiný a větší kapacity, takže mi zhruba dva songy naprosto stačily.
Následně mě čekali DEVILDRIVER. Po třech skladbách jsem se rozloučil, tohle se jednoduše taky nedalo. Na týhle kapele jsem nenašel ani za nehet zajímavýho a raději hned zapomněl. Obyčejná americká stupidita, živě možná trochu funguje, jinak je to velká slabota.
bizzaro: Nikdo nezmínil, jak rychlého bubeníka BELPHEGOR měli? No jasně, věc obecně známá. Byl jsem se k podiu mrknout jen na skok a tomu, co jsem na něm viděl, se trošku usmál, ale vlastně odmyslím-li tu taškařici, tak to byl solidní black/death náklep. Nic, na co budete chodit každý víkend, ale žádná urážka, na to stojí Rakušáci pevně na nohou. To DEVILDRIVER mě zajímali, protože Beast je prostě naprosto funkční mrda, ale okolnosti a plány se vám v tomhle cirkusu často změní. Ne že bych DD prošvihl, ale k podiu se nedostal, takže vše, co jsem viděl, bylo z dálky, protože probíhala doba krmě, ale i takto se mi zdálo, že to byl slušný set, kdy fans s Dezem, ten chlapík je navíc na podiu jako doma, spolupracovali jedna ruka. Minimálně ten pit, co jsem viděl na plátně, tomu napovídal.
zdeno: Nastala sedmá večerní a pro mě jeden z prvních vrcholů festu. Moje slabost DYING FETUS. Tady jsem věděl, že mě nic nemůže zklamat, a tak jsem si užíval tuhle řezničinu s obrovským klidem a pohodou. Zvukově naprosto dostačující, kapela hrála bez chybičky, je vidět, kdo tu má v extrémní hudbě výsadní místo. Pokud se nemýlím, zazněly převážně novější skladby, na starou klasiku se však samozřejmě nezapomnělo. Při předposlední Kill Your Mother, Rape Your Dog jsem se nechal unýst i já a pořádně si zařádil.
Nadrom: Co říci DYING FETUS. Každé jejich vystoupení je výbuch death/HC energie, která likviduje vše okolo. Viděl jsem je už aspoň pětkrát a ani jednou mě nezklamali - vystoupení na BA bych zařadil asi tak někam doprostřed. Od DF jsem zvyklý na prvotřídní zvuk, tentokrát mě ale lehce zklamal zvuk virblu a podle mě příliš vytažená kytara. V rychlejších rytmech se virbl totiž trochu ztrácel. Tato drobná kosmetická vada nicméně nepokazila výsledný dojem a Fetusáci na BA rozhodně nezklamali. Otvírák obstarala má oblíbená Grotesque Imapelement, která koncert pěkně nastartovala. Jinak bylo zahráno něco z většiny alb, jak jen to kratší festivalový set dovoloval. Krátké vlasy Trayovi sluší a rozhodně se budu na jeho bubenický um těšit příště.
mIZZY: DYING FETUS byli velká paráda. Říkám si, že je jedno, kde hrají, vždycky to prostě zabíjí. Stejně jako loni v Hoodoo a před pár lety, i zde mě přesvědčili o tom, že jsou kapela, co umí, a určitě na ně rád zas někdy zajdu. Kill Your Mother, Rape Yyour Dog nechyběla, bavil jsem se dobře.
Vrcholem dne a jednou z nejlepších kapel byla samozřejmě GOJIRA. Stejně jako před třemi lety měli perfektní zvuk, nejposlouchatelnější ze všech vystoupení. Setlist měli též dost dobrý, krom debutu hráli ze všech alb aspoň dva songy, na novinku se zaměřili samozřejmě nejvíc. I přesto, že se to letos obešlo bez drum sóla, měli hodně efektní show. Vše odehrané naprosto precizně, Mario oddělal několik paliček, jinak vše odbubnoval přesně. I Joe je perfektní frontman se super hlasem, jde mu navíc parádně rozumět, lidi vyhecoval k dobré pařbě, která na Gojiru vždy stojí za to. Na tomhle nejde moc hledat chyby.
zdeno: V tomhle místě začíná hudební onanie. GOJIRA byla jeden z důvodů, proč jsem svůj čtvrtý ročník Brutalu navštívil a moje vložená důvěra se víc než vyplatila. Upřímně, možná v tuhle chvíli nedokážu být plně objektivní, ale kdo jo? Tihle žabožroutí vegetariáni (?) jsou živoucí legendy. Kolikrát mě při jejich setu napadlo, že právě Gojira je nejlepší živá kapela v Evropě. Chvílema jsem podezíral slečnu u pípy, že mi do piva hodila kulatou, protože ta hudba mi projížděla celým tělem. A když přišla wall of death, která se táhla téměř až ke zvukaři, a já se jí proto nedobrovolně zúčastnil, byl jsem odrovnanej. Hudebně dopodrobna set Gojiry rozeberou povolanější, za mě nevyslovitelná spokojenost. Čtvrtečně už jsem byl hudebně přežranej (Gojira mi toho prostě víc nedovolila), proto jsem, i když posléze s velkou lítostí, závěr toho dne strávil u piva.
sicky: Uznávám, že GOJIRA může na ortodoxního metalistu působit těžko pochopitelně. Do mého mozku se však ony dlouhé vály, ve kterých za doprovodu kopáků kytara jen nepatrně posouvá strojově po stupnici často stále stejný riff, zařezávají neskutečně hluboko. Hudba Francouzů, ač je jednoduchá, zní dle mého velmi specificky, až uhrančivě a navíc je dle mého jako stvořená pro živá vystoupení. V Josefově tentokrát zazněly skladby z posledních čtyř desek, přičemž nechyběly samozřejmě dnes již kultovníFlying Whales, The Heaviest Matter of the Universe nebo Oroborus, ale nejvíce se přeci jen hrálo z posledního L'Enfant Sauvage s tím, že titulní skladba byla úplným vrcholem setu. Gojira hráli hodinku a nemělo to chybu. Lidi reagovali, dokonce proběhla i wall of death, (což bych zrovna na ně zrovna nečekal), hudba byla strhující, zvuk čistý, průrazný a vše podtrhlo vřelé a sympatické vystupování frontmana i ostatních z kapely. Nezapomenu, jak Joe před L'Enfant Sauvage (česky znamená „mladý divoch“) mluvil o tom, že je třeba zůstat divoký, nezkrotný, že je třeba zůstat co nejdéle dítětem. Zkrátka show zafungovala (opět) velmi efektně, vše do sebe zapadlo a Francouzi potvrdili, že jsou dobří nejen ve studiu, ale i koncertně.
bizzaro: Co dodat. Než dám slovo Strayovi, který „naší“ hudbě většinou absolutně nerozumí ,), snad už jen zkompletuji setlist: Explosia, The Axe, Backbone, Flying Whales, L'Enfant Sauvage, Toxic Garbage Island, Remembrance, The Heaviest Matter of the Universe, Wisdom Comes, Oroborus, The Gift of Guilt.
Stray: Co ve čtvrtečním odpoledni francouzští HACRIDE pouze naznačili, to jejich krajané GOJIRA v nastupujícím večeru dotáhli k o něco větší dokonalosti. Neuvěřitelně našlapaný set Francouzů se dočkal obrovské odezvy a potvrdil, že tahle kapela se těší stále větší oblibě. Osobně však na jejich hudbě mnoho lákadel a záchytných bodů nenalézám, byť uznám, že se zde v poslední dekádě zrodila další velká záležitost, kterou zkrátka lidi chtějí. Z celkového pohledu bylo vystoupení GOJIRA velmi našlapané a jejich fanoušky strhlo, já si jej také odstál, i když myšlenky na to, že sleduji velmi monotónní rubačku, jsem ani na chvíli nezaplašil.
Zato newyorští veteráni ANTHRAX vystřihli naprosto dokonalou sérii, kde si sedlo zkrátka všechno a nakonec ani příliš nevadilo, že Charlie Benante za bicí soupravou stále chybí. Jeho náhradník John Dette odvedl fantastickou práci, takže jsme se nakonec dočkali jednoho z vůbec nejenergičtějších, zvukově nejvysekanějších a prostě celkově nejzábavnějších koncertů celého metalového maratónu. Nejvíc se mi líbily prověřené fáze, kdy zaníceně drhnoucí kytarista Scott Ian svým chlapáckým hlasem doplňoval ječák Joeya Belladonny (třeba hned v úvodní Caught in a Mosh). Zazněly největší hitovky právě ze staré Belladonnovské éry (Indians, Got the Time, I Am the Law, Efilnikufesin nebo Antisocial), doplněné několika skladbami z poslední řadovky Worship Music. Z Bushovské éry nezaznělo opětovně vůbec nic. I přes účast pouze tří členů regulérní sestavy (za kytaristu Roba Caggianna, nedávno přestoupivšího k VOLBEAT, rovněž zaskočil náhradník) a přes hustý déšť, který se spustil v průběhu jejich setu, šlo o zcela mimořádnou hodinku. Nejlepší koncert ANTHRAX, jaký jsem kdy viděl.
mIZZY: Zbytek večera už trochu pokulhával. Na Anthrax se šlo schovat před deštěm a FEAR FACTORY byli naprosto otřesní. Upřímně, asi jsem na Brutale za dlouhou dobu neviděl tak špatnou kapelu, i ti Ensiferum před Gojirou snad byli lepší. Burton zpíval snad ještě hůře než posledně, show naprosto žádná, zvuk otřesný, prostě nechtít vidět následující kapely, asi se seberu a jdu pít rum do stanu.
Nadrom: FEAR FACTORY jsem vyhlížel s rozpačitostí. Otázka nezněla, zda bude Burton C. Bell špatný, ale jak bude špatný. Po vystoupení jsem se s většinou neshodl, ale mě tentokrát Burton tak hrozný nepřišel. Nesnažil se evidentně dělat moc prudké pohyby, aby vydržel. Half-playbacky byly v některých pasážích dost poznat, ve řvaných pasážích nicméně Bellovi nemohu nic vytknout. S melodickými pasážemi už to bylo horší, ale falešný zpěv a špatná práce s dechem tentokrát nebyla až tak tragická, aby mi to zkazilo výsledný dojem. Ten byl totiž velmi dobrý. V kuloárech šly zvěsti, že kapela zahraje celý set Demanufacture. Kapela pak tuto zprávu dementovala, což bylo jasné, už když rozjeli první skladbu The Industrialist z poslední desky. A byla to překvapivě z této placky i skladba poslední. Ze zmíněného Demanufacture se hrály tři skladby – Demanufacture, Self-Bias Resistor a hitovka Replica. Bubeník Mike Heller se s kapelou už nadobro sehrál a hrál výborně. Zbytek kapely se nemusel také za nic stydět a já nemohu než označit jejich vystoupení za výborné.
bizzaro: A s Nadromem se nadá než souhlasit. Zvuk na FEAR FACTORY šlapal, Mike taktéž, Dino dokázal rozpohybovat i špeky a dokonce prokázal, když Burtona backingem v nějakém tom refrénu podpořil, že je lepším zpěvákem než on. Ale Bell je značka, bez níž se FF i přes ten jeho skřehot neobejdou. Co si tak pamatuji, ke konci mu mírně chyběl dech i ve řvaní a pohybů za celý set udělal… dva? A to když si stoupl vedle mikrofon, kterého se jinak držel jako klíště, a na místě chvíli mechanicky pochodoval. Nechápu, že s tímto problémem za ty roky FF ještě nic neudělali, protože tenhle hitovkovej setlist - The Industrialist, Shock, Edgecrusher, Powershifter, What Will Become?, Archetype, Demanufacture, Self Bias Resistor, Replica, Martyr - musejí mít jinak obehrán až až.
Předtím jsem ještě na Obscure stagi viděl kousek PRIMARY RESISTENCE a F.O.B., a jak jsem zjistil, Vladisovi Primary Resistance jsou taková jeho typická kapela. Hardcore death jeho projevu sedí a on sedí do něj, čili máte-li rádi tyhle ostrafsky bigbeaty, budete spokojeni, protože tatík Třískala na podiu už také něco „odstál“. Na F.O.B. jsem šel jednak ze zvědavosti, který z bubeníků bude hrát (Patrika Sase musím vidět živě) a jednak jsem je ještě neviděl s panem profesorem Jardou u osmičky. Hrál mlaďas Peter a je cítit, že se do toho opřít umí, samotní F.O.B. tak nějak ano i ne. Trošku nepřesvědčivý, ale ne špatný zvuk (možná líp sladit zvuk kytar?), a i víc jsem živě čekal i od zpěvu (bacha, nemluvím o FF!), protože ten je na albu hodně silný a na úrovni a tady tak výrazný nebyl. Ale co, neviděli jsme se přece naposled.
Stray: Kalifornské cyborgy FEAR FACTORY jsem za mimořádnou kapelu nikdy nepovažoval, ale zde jsem si alespoň část jejich vystoupení nenechal ujít. Vlastně mám tuhle riffovačku umístěnou zhruba na stejné úrovni jako výše zmíněné Francouze GOJIRA. Řada lidí si již mnoho let stěžuje na skutečný pěvecký projev Burtona C.Bella, že údajně výšky a melodie nedává stejně dobře jako na nahrávkách, což zde tedy na jednu stranu pravda byla, ale třeba zrovna taková GOJIRA nemá něco podobného ani na těch svých deskách a nikomu vlastně ani nevadí, že právě tahle kapela má prostě naprosto průměrný a vcelku haluzní vokál. Zpět k tvorbě FEAR FACTORY - pro mne to bylo zkrátka normální, obyčejné vystoupení, které představovalo průřez jejich historií a navíc ukázalo, jak si dnes objemný kytarista Dino Cazares vede se svým typickým pódiovým hopsáním.
Že se někdo ten den vyrovná vystoupení ANTHRAX, jsem už opravdu nepředpokládal, jenže kanadským vizionářům z VOIVOD se to s jejich mimo-planetární katarzí po všech stránkách povedlo. Jejich koncert byl zážitkem svého druhu zcela ojedinělým. Přirovnal bych jej k soundtracku doprovázející jadernou válku. Neskutečně nabušené a koncentrované vystoupení rozprášilo všechny pochybnosti o smyslu jejich současné existence, naopak, tahle kapela se prokázala naprosto úžasnou životaschopností a sehraností do posledního detailu. Celý ten jejich chaos měl zároveň svůj pevný vnitřní řád, takže nadpřirozený svět VOIVOD a veškeré jeho hrozby z okolního vesmíru rázem získaly konkrétní podobu. Chewyho nástroj vydával zvuky podobné ozvěnám z bezedných výtahových šachet na nějakém staletí vybydleném orbitu, Blackyho hutné laufy poháněné Awayovými údery zněly jako nekompromisní nálety tryskáčů startujících z bojových lodí poblíž Perského zálivu a nakonec ten značně rozevlátej punker, říkající si Snake, byl doslova ozdobou a dirigentem celého tohohle spektáklu. Byla to ten večer zkrátka fantastická práce od všech, včetně téhle střapaté a komicky vychechtané figurínky, co se během celé té smrště nejenže dokonale pokládala do textů a svého pódiového projevu (kymácení se, chechtání, zaklánění a ukazování prstem do předních řad).
Asi proto, že jsem od vystoupení švédských death´n´rollových králů ENTOMBED předem nic nečekal, patřím mezi ty, kteří byli nakonec spokojeni. Kapela je samo sebou už dávno úplně někde jinde než na svých slavných deathmetalových deskách z úsvitu své kariéry, ovšem rozhodně se své staré tvorbě nebrání, a tak jsme byli svědky vcelku sympaticky nabušeného setu, který byl průřezem jejich více než dvacet let trvající kariérou. Dokonce došlo i na věci z debutu Left Hand Path, které L. G. Petrov odhulákal tak trochu po novu, ovšem právě díky tomu působila jejich tvorba vcelku uceleně, ať už se bralo z kterékoliv fáze. U mne rozhodně plusové body.
Nadrom: ENTOMBED Tak tyhle borci pro mě byli jasná volba i k lehce pozdnímu času. Nemůžu si pomoct, ale těmhle frajerům hltám všechno i s chlupama. Zvuk mohl být, pravda, trochu údernější, ale Entombed to dohnali svou živelností. Potěšili mě novou věcí, která si mě svým hravým death-punkovým feelingem ihned získala. Hrálo se hodně z desky Clandestine a došlo i na neskutečně boží vykopávku Left Hand Path, která byla zařazena zhruba do poslední třetiny setu. Entombed jsou prostě super řízci a doufám, že budu mít v nejbližší době možnost dát si je v klubu, který by jim slušel rozhodně víc než velký festival.
mIZZY: Jediná kapela, která po Gojiře zvedla laťku opět hodně vysoko, byli WHITECHAPEL. I přes to, že se deathcoru už dost vyhýbám a jejich tvorbu neznám, tak pro mě ve čtvrtek byli druhá nejlepší kapela. Brutální palba, dost dobře zahrané, místy až djentově, ale úplně nejlepší na nich byl zpěvák. Občas jsem fakt valil bulvy na to, co vše zvládá odeřvat. Od hodně hlubokého growlu, přes prasečí kvičák, až po vysoký jekot a ještě vše stihl ultra rychle kombinovat. Jo, tohle zvládat většina deathcore band, tak začnu DC zas trochu více poslouchat. Jen teď už nevím, měli tři kytary?
bizzaro: Měli mIZZY, měli. A všechny od sebe šly rozeznat a byly slyšet. A taky WHITECHAPEL měli ultra magorsky hustě tlačící zvuk, totální mega vražedná zbíječka přímo mezi oči, která nepolevila ani na vteřinu. Tenhle explozivní palcát jsem absolutně nečekal a od prvního tónu, pokud bych před jejich setem nebyl na toice, by všechno, co ve mně bylo, mi v ten moment teklo po hnátách. Prostě botky plný sraček, tak mocně jsem se z Whitechapel posral a kdo tam v tu chvíli, vy ču..ci, nebyl, si může nechat zdát, že jste si Brutal vůbec užili. Tohle byl tak brutální bugr, že jsem to za těch 16 – nebo kolik - let na BÁčku nezažil a pokud, tak jsem na to už díky tomuhle masakru zapomněl. Bubeník extra klasa, zpěvák snad ještě větší. Ten jakmile otevřel držku, plomby mi z mý vlastní vyskakovaly. Nemá smysl cokoli říkat, stejně by to byly jen kecy, WHITECHAPEL BYLI NEOHROZITELNĚ NEJLEPŠÍ KAPELOU LETOŠNÍHO ROČNÍKU!!! A kdo nevěří, nechť se odebere ještě o pár řádků níže na Strayův předhajaní příspěvek, který, vzhledem k jeho posluchačskému záběru, mluví za vše.
Tohle jsem samozřejmě musel jít spláchnout a vydýchat a ještě pak dvakrát dokola, a až pak jsem se odvážil jít zkouknout kousek čertů MARDUK. Kytaristovi vypadávala kytara, Mortuus krákoral svým osobitým způsobem, ale já byl stejně myšlenkami jinde, takže zpět do Kobky se po Whitechapel vzpamatovat.
mIZZY: No a MARDUK na závěr? Opět hrůza. Po docela dobrém koncertu v Chmelnici bylo tohle fakt otřesné. Ze začátku vypadávala Morganovi kytara a nešla téměř slyšet, Mortuus asi taky nebyl zrovna ve své kůži a k tomu měli i dost nudný výběr songů. Na to, že hráli jako poslední a dost krátce, chtělo to, místo uspávání fanoušků, vsadit na největší hity. Krom posledních Christraping Black Metal a Wolves, na které se už i zvuk trochu zlepšil, to fakt stálo za prd. Škoda, tato kapela to umí naživo lépe. No nic, další den u konce, opět se hýbe se zásobami rumu a jde se spát, jelikož další den, kdy třeba vydržet až do konce, nás čeká.
Stray: Řada lidí se dalšího dne rozplývala nad vystoupením amerických deathcoreových brutalistů WHITECHAPEL, já osobně to s nimi vidím tak trochu jinak. Ano, samozřejmě, Američané měli hodně průrazný a čitelný zvuk, ukázali, co všechno na své nástroje dovedou, ale pokud někdo slyšel dvě skladby, dozvěděl se prakticky všechno. Osobně jsem vydržel zhruba na čtyři songy a do zápisníčku si zaznamenal, že šlo o velmi spontánní a energický výkon v rámci hudby, která mne naopak vůbec nebaví, protože je v ní všechno úplně na jedno kopyto. A proto s radostí z nabytých zážitků směřuji směr čerstvě zakoupený stan, stojící na opečovávaném anglickém pažitu uvnitř jedné ze soukromých zahrad poblíž areálu. A to by tak bylo k čtvrtečnímu programu festivalu všechno.
brutusáček: Já se teda ke konci ještě úspěšně probral z kómatu a vyrazil na poslední čtvrteční kapelu na Obscure stage. BEAUTIFUL CAFILLERY i na to, že bylo ke třetí, překypovali energií. S touhle kapelou to nějaký ten rok táhnu (rozuměj: sleduji z povzdálí), vlastně dá se říct, že to byla moje první tvrdá kapela naživo; detaily třeba v diskuzi. Prošli si cestu vcelku od přímočarého metalcoru k složitější, prvky death metalu obsahující muzice. Zkráceně byl to válec. Už nějaký pátek opět s basou, s kterou to zní o to silněji. Hrály se hodně nové věci, ale zavítalo se i do „dávných“ dob a taková hitovka Maso prostě nestárne. Při intru k jedné ze skladeb si pěvec Sadil vytáhl na romantický taneček dvorní fotografku Photomusic Pájuli, slušelo jim to, byť Pája byla mírně nejistá :). Sadil byl tradičně hodně komunikativní k publiku, které si na poslední skladbu pozval na pódium. Jediný zástupce ochranky při tom náporu na svojí funkci zcela rezignoval a nikterak nenarušoval hladký průběh masakru na prknech. Kafilerce dle mého názoru vyhovuje menší, s fanoušky komunikativní, prostor. To Obscure stage naprosto splňovala a stali se výbornou tečkou za čtvrtkem.
Vložit komentář