Pátek 8.8.2013

11:00 ANTROPOFAGUS
11:35 ATTACK OF RAGE
12:05 KATALEPSY
12:40 MINORITY SOUND
13:15 OBSCURA
13:55 GLORIOR BELLI
14:35 HYPNOS
15:15 MISANTHROPE
15:55 PRO-PAIN
16:35 LOUDBLAST
17:00 DIVADLO MARZA
17:15 HATE
17:55 ORPHANED LAND
18:35 MALEVOLENT CREATION
18:55 PERFECITIZEN
19:20 ALCEST
20:00 BROTHERHOOD OF THE LAKE
20:05 FIELDS OF THE NEPHILIM
21:00 MESHUGGAH
21:10 AETERNUS
22:00 IN FLAMES
22:20 ATARI TEENAGE RIOT
23:05 AMORPHIS
23:45 NOVEMBERS DOOM (acoustic set)
23:55 CARCASS
00:55 OVERKILL
01:05 FIVE SECONDS TO LEAVE
01:50 CULT OF LUNA
02:10 STÍNY PLAMENŮ

bizzaro: Páteční ráno bylo dobré. Proklamované deště se nedostavily a dokonce se jaksi vyčasilo a ani žádné pozůstatky ze včerejší noci nikdo neměl. Takže následuje pohodové vstávání a nějaké to „ahoj“ s Grantskou atpod., ale čas kvapí a my letíme nahoru na ANTROPOFAGUS. Má tu někdo zmáklé základy bdm? Pokud ne, tak Antropofagus ano. Ale jdou dál, než že by si vystačili jen s nimi. Brutální a vlastně i docela technický death metal od Taliánů kopal (nejen pro vůni septiku opodál čištěných toiek), bubeník to sázel jedna radost a zvuk i při první kapele byl v pohodě. Proti tomuhle se nedá nic namítat. A byť se muzika tvrďáků (kytarista měl triko Brazzers) po čtyřech věcech trošku slila (jasně že jo), tlak a energie i přes drobné výpadky kytary zůstaly až do konce vystoupení.

Další z nemnoha tuzemských (furt to tak beru) zástupců na hlavních pódiích byli bratia ATTACK OF RAGE. A opět jsme zůstali v hodně kvalitativních výšinách. Zběsilci sice hrají grindcore, ale nehrají ho ryze čistě a prokládají jej až hácéčkovými nebo crustovými pasážemi, nechybí ani nějaká ta silnější pasáž, která skoro až směřuje někam k počítání, prostě chytlavost, takže z nich jde i energie a nemáte pocit jen výplachu. Ale pokud se zrovna jemu Attack of Rage věnují, hrají jej díky Hoyasovi za bicími opravdu rychle. Zazněla i jedna (jen jedna?) nová skladba, která jejich stále pevnou pozici na scéně potvrdila.

Pak na řadu přišli Rusáci KATALEPSY. Sem tam někdo říkal, že je to solidní slam death a sem tam i někdo říkal, že živě byli fakt dobří, já ale viděl asi tři skladby, které mě nijak o jedinečnosti souboru nepřesvědčily. To ale neznamená, že by Katalepsy hráli špatně, ale slamů ani guturálů jsem – naštěstí - mnoho nezaznamenal, spíš jsem měl pocit, že jejich death metal hardcoreově houpe. Za mě dobrý průměr, který při začínajícím poprchávání znamenal, že se půjdeme mrknout po něčem k snědku.

A poprchávání při startu Minority Sound vyústilo v pěkný déšť, takže jejich metal zamatlávaný elekro-industrialem jsem přečkal pod střechou pivního stanu. Ale déšť nedéšť, deathmetalově progresivní OBSCURA byla jasnou volbou a co víc si přát, než jsme došli k podiu, bylo po dešti (drobné mrholení nepočítám). Čerstvě ostříhaného (je z něj švihák) Kummererova parta začala se Septuagint ze třetí desky Omnivium a tak jako  vždy, následovaly Vortex Omnivium a Ocean Gateways z téhož alba. Podle mě trošku škoda, že ty starty kluci trošku nemění, na člověka pak nečeká žádné překvapení. Překvapení ale bylo, že Steffenova kytara se nedala skoro poslouchat. Zvukově nepříjemně naštelovaná Mesa jednak tak nějak „ploše chrastila“ (že se toto často stává, když má někdo tento tak vyzdvihovaný aparát?) a jednak se vůbec nehodila ke skvěle čistému zvuku ostatních nástrojů, kytaru po zdravotních problémech přeučeného Muenznera nevyjímaje, nehodila. Nejzřetelnější to bylo v momentě, kdy se, když mu na chvíli kytara vypadla, do rozjeté kapely přidal. A to včetně sól. A aby toho nebylo málo, Steffenův vřešťák se pro mě pomalu stává neposlouchatelným. Hlubokou polohu má dobrou, ale hlavní zpěv je prostě nepříjemný a do uší se zařezává. Kdyby to nebyl takový sympaťák a nehrála má oblíbená kapela, asi bych šel očumovat někam do útrob pevnosti. Nezapomnělo se ale samozřejmě ani na Cosmogenesis, takže záhy přicházejí zase stálice jejich setů - The Anticosmic Overload (fakt si myslíte, že je dobrá skladba?), Incarnated a Centric Flow se zbytečně dlouhým koncem. Pominu-li osobní vhled, bylo to dobré vystoupení, samozřejmě dobře zahrané, ale… ne, jen prostě dobré, a to prakticky jen kvůli zvuku a hlasu jinak s publikem uvolněně a kamarádsky komunikujícím frontmanem. Viděl jsem Obscuru už lépe.

zdeno: První páteční kapelou, na kterou jsem si udělal čas, byla mlátička KATALEPSY. A Rusové vůbec neurazili. Ba naopak, občas se krásně slamovalo, někdy zas pěkně sypalo a já z toho měl moc dobrej pocit. Jejich brutal death není kdovíjak technicky vyhrocenej, ale odkdy je technická náročnost záruka přinejmenším zábavy? Ve srovnání s podobnou primitivností Devourment vycházejí Katalapsy jako jasní vítězové.

mIZZY: Páteční ráno bylo poměrně nudné, téměř nic mě do areálu nelákalo, jen jsem chtěl jít na GLORIOR BELLI. Už je sice nemám rád tak jako kdysi, moc jsem od nich nečekal, a o to více mě překvapilo, že mě naživo opravdu bavili. Začali sice z mého pohledu nejnudnějším novým a hlavně pomalým songem They Call Me Black Devil, ale krom něj to pak dobře odsýpalo celou dobu. Nevím, zda zpěvákův vtip o Čečensku moc lidí pochopilo, ale hudebně dokázali zabavit. Hrálo se i ze všech předchozích alb, z debutu zazněla instrumentálka In Paradisum…, z druhé desky Manifesting the Raging Beast a Deadly Sparks (yeah!) a úplně na závěr Meet Us at the Southern Sign. Během konce si sice frontman mohl odpustit promenádování se s kytarou v první řadě, zas taková rockstar není, ale jinak fakt dobré.

Nadrom: Výskyt PRO-PAIN na Brutal Assaultu asi nikoho ze židle moc nezvedl, protože tahle kapela tady koncertuje tak často a vydává alba s takovou frekvencí, že se dají označit za jedny z největších hc dělníků na světě. To jim nicméně na kráse neubírá vůbec nic. Pro-Pain jsem viděl tolikrát, že by mi na to nestačili ani prsty obou rukou. Stále aktuální loňská deska (ještě tenhle rok by měla vyjít nová) byla zastoupena jediným songem It Sucks to Be You, který byl zařazen na druhé místo, otvíralo se skladbou Get Real z desky pojmenovaného podle kapely. Na všechna alba se dostat samozřejmě nemohlo, protože jich mají Pro-Pain již 14, ale zahrály se ty největší fláky a publikum to náležitě ocenilo. Zvuk nic moc, ale nikomu to zas tak moc nevadilo. Ani mně. Bavil jsem se dobře a koncert utekl jako voda, a tak to má být.

Sicky : „Lopata“ hardcore s metalovými vlivy model PRO-PAIN asi netřeba nijak detailně představovat. Hrubé groove rytmy doprovázené Garyho chraplákem mají však naživo energii rozjeté lokomotivy a v Josefově tomu nebylo jinak. Bylo to maximálně syrové, nekompromisní vystoupení kdy díky hlasitému zvuku, který byl vyšroubovaný na hranici poslouchatelnosti (ne však za ní!), jednotlivé skladby nešly ani moc rozeznat (zachytil jsem Unrestrained, Make War Not Love, Is Sucks To Be You). Kupodivu to ale moc nevadilo, protože energie linoucí se z pódia byla jasně srozumitelná každému. Gary Meskil poté, co ho vloni opustil poslední z původní sestavy Tom Klimchuck, je sice už jediný původní člen kapely, ale i po dvaceti letech je stále plný energie a vypadá na to, že ho zřejmě hned tak nikdo a nic nezastaví. Z letošní hardcorové nabídky byli PRO-PAIN možná úplně ten nejlepší chod.

Stray: Ještě před stanovou siestou stíhám energické vystoupení newyorských PRO-PAIN. Kapely, která patří na našich pódiích po léta k velmi častým událostem. Osobně shledávám koncert těchto představitelů metalově pojatého hardcore za velmi výživný a patřičně řízný. Čekal jsem sice trochu něco jiného (více hopsavějšího), ale ve chvílích, kdy se vytrvalý riffing Meskillovy party opírá o slayerovskou abecedu, cítím se báječně.

Už podle letmého pohledu na celý program festivalu jsem považoval pátek za jasně nejsilnější den, což se nakonec také potvrdilo. A protože mne večer čekalo několik výrazných koncertních lákadel, zde tvořících do popůlnočních hodin téměř nekonečný maratón, byl jsem nucen přes odpoledne vynechávat, nebo dokonce ve stanu relaxovat. Tímto způsobem jsem totiž přežil největší deštivou smršť, která se přehnala v pátek odpoledne nad Josefovem, a sice ve chvíli, kdy byli na pódiu izraelští Orphaned Land. Prostě si tak ležím ve stanu na zádech a pozoruji, jak kapky, jejichž hustota a rychlost dopadů překonává i kopák Genea Hoglana, bubnují do plachty a akorát si libuji v tom, kterak jsem svůj zánovní stan dobře nakoupil. Z obliga!

piTRs: Přestože od ORPHANED LAND mě naposledy bavilo Mabool, byl jsem na ně zvědav a po pátečním příjezdu mi vyšli jako první kapela, kterou po ubytování a zakoupení prvního kelímku bylo možno shlédnout. Nicméně průtrž intenzivnější než na Maiden rozhodla jinak, takže si kromě pár tónů doléhajícího zpěvu vybavuji už jen rachot deště na pozinkované střeše dočasného útočiště.

Následující MALEVOLENT CREATION měli asi jeden z nejlepších zvuků, nicméně jejich řezačky mne více nezaujaly natolik, abych přistoupil blíž a zkoušel v jejich jistě precizním vystoupení hledat něco víc. Sorry.

LooMis: Poprvé za posledních snad 8 let jsem nebyl na Brutálu úplně od začátku, ale až skoro od poslední třetiny, práce je svinstvo, stejně jako počasí. Sice naprosto čerstvý, z domova ještě voňavý a lačný hudby a alkoholu, nicméně oblečením naprosto dětinsky nepřipravený (jako kdybych nečetl předpověď), jsem nakráčel do areálu, zastavil se u prvního pivního kiosku, ale ještě než jsem přišel na řadu, nastoupilo dílo Mrakomorovo. Možná to spustili ORPHANED LAND, neměli začínat potopou z Mabool. Za ústředního motivu The Kiss of Babylon (The Sins) tak přískoky prcháme do nejbližšího přístřešku, který je překvapivě naprosto otěsněný rychlejšími běžci. Alespoň ale zjišťuji, že rozdíl mezi Burvarem čerstvě natočeným, z poloviny odpitým a doplněným kvalitní dešťovkou není zase až tak velký rozdíl. Budu jich muset dát víc, nebo vyrazit do Kobky, to je jasné.

Nadrom: Kam zařadit MALEVOLENT CREATION? Co se týče mě, tak se dostali rozhodně na stupně vítězů. Na začátku trochu pršelo, ale na MC bych stejně šel i ve slejváku. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Malevolent jsem nikdy předtím neviděl. Podle toho, co jsem slyšel, Phil Fasciana si dost často dopřává spoustu alkoholu a podle toho taky vystoupení vypadají. Tentokrát se ale dušoval, že pít nebude a skutečně to doržel. Set byl perfektní po všech stránkách, nemohu mu vytknout vůbec nic. Prvotřídním zvukem počínaje a provedením konče mi přišlo, jako kdyby hráli 10 minut. Brett Hoffman předváděl za mikrofonem ve svém klasickém předklonu skutečně parádní rozsah, Gus Rios předvedl za bicími jedny z nejlepších a nejpřesnějších sypaček, co jsem měl možnost vidět. Riffy se řezaly skutečně precizně a každý dotek všech nástrojů byl jak balzám na duši. Malevolent hráli hodně z první desky The Ten Commandments, ale i na Retribution se dostala řada. Vynikající deska Eternal, kde původně zpívá Jason Blachowicz, který již obsluhuje jen basu, byla zastoupena například skladbou Blood Brothers, která začiná rychlým kopákovým kobrecem. A Malevolent nás pak potěšili i novou skladbou Face Your Fear, která mě živě vzala ještě o něco více, než její studiová verze. Sečteno podtrženo – v Bufallu death metal umí, a to tak, že hodně!!!

zdeno: Zabte mě, ale prosral jsem jak Obscuru, tak Hate a z Malevolent Creation jsem viděl tak málo, že si netroufnu hodnotit. Na druhou stranu jsem úplně záměrně vynechal Pro-Pain, protože jejich hardcore mě nebere. Avšak na Obscure stage jsem zastihnul PERFECITIZEN a neprohloupil jsem. Ne náhodou je tahle parta považována za jeden z nejlepších grindcorů v našich končinách. Obsure stage mi už pravidelně přijde zvukově hodně přehulená, takže po pár chvílích začne člověku ukrutně škubat v uších, ale protentokrát jsem to s radostí vydržel.

Stray: Vracím se do areálu ve chvíli, kdy stojí na pódiu FIELDS OF NEPHILIM. Člověk by od dlouholeté gothicrockové sebranky čekal alespoň náznak nějaké úrovně a udržení si vlastního ksichtu, jenže pokud se všechno hrne stylem „dneska hrajem na festivalu tvrdé metalové hudby, tak do toho holt budem víc tlačit“ nemohu být spokojen. Zpěvák zachází téměř do deathmetalové polohy, hutnost kytar taktéž přepaluje optimální mez, nikde ani kousek jejich typické atmosféry a rockového feelingu, který by nadevše připomenul, že sledujeme jednu z britských kytarových legend konce osmdesátých let. Velké rozčarování.

Následují králové metalového kubismu - MESHUGGAH, na které zde čekal početný zástup fans upřednostňujících především rytmický prvek nad vše ostatní (i kytary jsou v podání těchto seveřanů v podstatě rytmickým nástrojem). Osobně jako vyznavač úplně jiného pojetí metalové hudby nemám co bych dodával, uznávám však, že to téhle švédské kapele v Josefově velmi šlapalo. Zvuk byl patřičně vybroušený a stále se zlepšující, kytary tudíž sekaly jako dobře namazané pracovní stroje po pravidelném seřízení. Jen to prostě celé nepatří do mého ranku.

Nadrom: O MESHUGGAH se příliš rozepisovat nebudu, od toho tu jsou jiné kapacity. Není to můj šálek kávy. Matika mi nešla ve škole a nerozumím jí ani v hudbě. Všechny kapely mi přijdou na jednou brdo, osmistrunkový umělý zvuk mi příliš nevoní. Meshuggah jsem si kdysy občas letmo poslechl a před několika lety jsem je viděl i živě. Jenže tenkrát jsem moc nevěděl, do čeho jdu, takže mě to moc nebavilo. Ale co se nestalo, tentokrát jsem si jejich vystoupení neskutečně užil. Profesorská práce, nasazení a neskutečně explozivní energie mě donutila dát Meshuggah šanci. A? Vydržel jsem pařit celý koncert. Jestli jsou Slayer otci thrashe, Meshuggah jsou bezpochyby otci math metalu a vůbec veškerého „experimentálního” metalu. Ačkoli jsem na ně nechtěl ani jí, jsem moc rád, že jsem se nakonec dokopal.

LooMis: Prvním pořádným prubířským festivalovým kamenem tak jsou až matematičtí bohové MESHUGGAH. Reparát za poslední Brutal se vydařil způsobem naprosto dostatečným, ještě teď se tetelím blahem. Při druhé „thrashovce“ Combustion už je jasné, že se tentokrát nikam za zvukem nepoženu a budu si lebedit zhruba někde před zvukařem. Setlist rozložený víceméně rovnoměrně na poslední tři desky s jedním nakouknutím až na Chaosféru (klip na New Millennium Cyanide Christ v autobuse doteď považuju za jeden z nejlepších, co chlapci udělali). Double impact In Death na závěr je fajn, ale je to tím pádem už podruhé, kdy Meshu neskončili (co jsem je viděl) s tradiční Future Breed Machine.

zdeno: Po Gojiře je tu další kapela, při níž jsem se hudebně ukájel. Jestli byla Gojira jeden z důvodů, proč jsem na letošním béáčku byl, MESHUGGAH jsou ten úplně hlavní důvod. Před třemi lety spousta zkušenějších naříkala, ale já jsem si stejně nadělal do kalhot. Letos jsem si nasral nadvakrát. První věcí byl zvuk, ten se od vystoupení z roku 2010 zásadně zlepšil, a od toho se vlastně odvíjely další složky koncertu, pro který mám jen samé superlativy. Setlist k posrání, světla geniální, Kidman snad i k sežrání. On je jednoduše pan Frontman. Všechno hudebně dotažený do naprostýho konečku. Samozřejmě, že tu znalci v čele s Bizzem budou mít námitky a připomínky, já se ale utápěl v euforii. Hlavně koncová In Death – Is Death mě popravila. Teď už se jen těšit na to, až je uvidím v klubu, a jestli i to přežiju, budu nesmrtelnej. Navíc jsem zažil bonus v setkání s Jamesem Colem. Sice chtěl ode mě jen půjčit zapalovač, ale jako milovník jeho rapovejch podivností jsem ho rád na koncertě Meshu viděl.

Cestou z areálu jsme se zastavili na kousek CARCASS. Nikdy jsem je neposlouchal, ale je to přece jen legenda a proto i povinnost. Jejich početné obecenstvo muselo být velmi spokojeno, i já jsem byl potěšen, ale bohužel jsem se pro tenhle šálek nenarodil, i když je to nejspíš velký barbarství. Tím pátek končil (bohužel ani Cult of Luna mě v areálu neuhlídali) a já se pak ve stanu zmítal v křečích, že jsem už druhej den zanedbal tenhle krásnej letošní line-up.

Stray: IN FLAMES byli vlastně ten den úplně první věcí, patřící do nejužší skupiny kapel, na které jsem přijel především. Rozhodně se jednalo o výborný koncert jedné z největších metalových značek současné Evropy, k čemuž dopomohl fakt, že se hrál průřez jak skladbami z novější, o dost hymničtější a svobodomyslnější etapy, tak i mnohem urputnější klasika z devadesátých let, která přeci jen pevněji svírá onen göteborský, melody deathmetalový provazec. In Flames už mají za těch dvacet let v zásobě značné množství hitovek, tudíž byl jejich setlist vystavěn citlivě a dle klasického mustru, který jsem vlastně u nich zažil již několikrát. Netřeba vyjmenovávat songy, každý posluchač znalý jejich tvorby přeci dobře ví, které skladby Fridén, Gelotte a spol. upřednostňují živě.

Britští patologové CARCASS letos přicházejí po sedmnácti letech se svou zbrusu novou kolekcí a právě díky tomu obnovili i své koncertní aktivity. K jejich hodinovému vystoupení mohu jenom dodat, že se jednalo zřejmě o absolutní vrchol celého festivalu. Neskutečně průrazný sound, hráčská vytříbenost a přesnost s jakou tito Britové odehráli své mnohokráte velmi komplikované a vrstevnaté songy, braly zkrátka dech. Jeff Walker potvrdil, že je velmi výrazným a kultivovaně působícím frontmanem, jehož každý krok po pódiu má velkou váhu, a tak, stejně jako před devatenácti lety v pražské Pyramidě, jsem byl doslova vtažen do strhujícího děje plného rytmických změn, drtivých kytarových riffů, kakofonických slepenců sólové kytary a v neposlední řadě hrdelního chropotu usazujícího celý koncert do dokonalé podoby. Hrálo se nejvíc z alba Necroticism…, ovšem zazněly i starší věci jako Reek of Putrefaction nebo Exhume to Consume, stejně jako dvě položky ze slávou opředeného alba Heartwork (titulní věc a This Mortal Coil). Kromě Walkerovy vitality a charisma fascinovala zejména forma sólového kytaristy Billa Steera, který vypadá a hraje naprosto stejně dokonale a koncentrovaně jako onehdy před dvaceti lety. Co vám mám tedy povídat? CARCASS, to je prostě dokonalost.

piTRs: IN FLAMES by měli být (a jsou) v podstatě stadiónovou kapelou, jejich výkon tentokrát byl ale taková normální klubovka. Těžko říct, čím to bylo, těžko vypíchnout nějaké konkrétní chyby, ale něco prostě nefungovalo a z pódia jako by šla únava. Takže tři skladby a adieu. CARCASS v setlistu hodně pitvali a méně naslouchali tlukotu srdce, což se nakonec ukázalo jako dobrý tah, protože vystoupení mělo skvělý spád, umocněný nepřekonatelnými intry z Necroticism… a navíc podepřený mocným zvukem. Paráda. AMORPHIS nepatří v táboře MJC zrovna k TOP kapelám, já jim ale žeru skoro všechno, co doteď udělali, a ani tentokrát jsem neměl problém. Spokojenost dle očekávání.

LooMis: Začátek IN FLAMES mne utvrdil jenom v tom, že je již opravdu vidět nemusím. Staré časy se nevrátí, ale netuším, proč se tato kapela stala headlinerem letošního ročníku, jelikož kvalitativně zde byli i jiní, kteří by si minimálně stejný hrací čas také zasloužili. O poznání lépe si vedli jejich severští kolegové AMORPHIS. Poslední deska Circle příjemně překvapila širším zařazením starého dobrého murmuru, typického to znaku z počátků kapely. Deathový vokál a hrubé riffy v kontrastu s melodií a čistým zpěvem daly vystoupení ten správný feeling, abych vydržel až k návratu ke kultovní desce Tales From a Thousand Lakes (Into Hiding).

Občerstvení před CARCASS, kteří se taktéž na Brutálu představili již podruhé od reunionu, ale tentokrát už s novou deskou. Bez rozpaků si dovolím tvrdit, že tohle pro mne bylo nej vystoupení festivalu (druhý den se jim vyrovnali již jen Clawfinger). Zabijáckej autentickej zvuk jako z desek – sypanice, vzletná sóla, krkolomné riffy, nemocně chrčivej vokál a basa jako... basa. Všechno čitelné, žádnej prasopal. A jako asi jediná kapela festivalu se CARCASS totálně vykašlali na nějakou propagaci comebackové Surgical Steel a polebedili si ve starých nechutnostech a zvrácenost, což se cení o to více. Exhume to Consume.

miZZY: S GLORIOR BELLI pro mě však odpoledne skončilo. Nejen že už jsem až do večera nepotřeboval téměř žádnou kapelu vyloženě vidět, ale hlavně se podařilo objevit stánek s absinthem, který mi byl v pátek osudným. Od Hate po Alcest si nic nepamatuju, jaksi jsem se ztratil v kempu a podařilo se mi promrdat i set Meshuggah. (Ach ten „zlý“ absinth.) Naštěstí! (s důrazem na vykřičník) jsem na set ATARI TEENAGE RIOT už docela vystřízlivěl a na klubovou Obscure stage se dokopal. Tohle kdybych neviděl, tak si budu tlouct do hlavy hodně dlouho. Bez velkého přemýšlení řeknu, že to pro mě byla nejlepší kapela z celého Brutal Assaultu. Během jejich setu bylo úplně jedno, že na hlavní stage hrají nějací In Flames, při téhle pařbě se zapomnělo na vše. Na pódiu tma, trio skákalo, řvalo a spolu s blesky ze stroboskopů do davu pálilo tekno jako prase. Dost lidí jsem tradičně slyšel nadávat na to, co že to na Brutale hraje za sračky, že to není metal… Blbost! Tohle byl největší metal z celého festu a ten kotel tomu odpovídal. Skvělý noise, super rychty a jedna z nejlepších tancovaček, co jsem za svůj život zažil.

Stray: Finská stálice AMORPHIS podala solidní výkon a potvrdila, že má stále své místo mezi evropskou darkmetalovou elitou. Kapela se za celou dvacetiletou éru musela několikrát vypořádat s personálními, ovšem i stylovými obměnami, ale současný zpěvák Joutsen potvrzuje, že je v kapele, jejíž výraz se pomalu a jistě ustaluje na kombinaci všech svých etap, osobou na svém místě, a že v něm AMORPHIS nalezli toho pravého koncertního vůdce (tzv. osobu do tahu). Finové zahráli rovněž průřez diskografií, ve kterém převládaly zejména novější věci.

Pokud někdo ujíždí na old-schoolovém thrashingu, museli se mu při koncertě newyorských žánrových legend OVERKILL ježit na těle všechny chlupy. Znovu naprosto strhující vystoupení dirigované velmi vitálním a energickým frontmanem, za kterého Bobby „Blitz“ Ellsworth platí již téměř třicet let. Kapela dnes působí neskutečně semknutě a na koncertech je to znát. Kytarové duo Linsk/Tailor, stejně jako kultovní basák D.D.Verni s bicmanem Ronem Lipnickim, utvářejí nerozbitnou mašinu, která dnes nemá ve svém stylu téměř žádnou konkurenci. Znovu tedy dostáváme průřez tím nejznámějším. Hrají se věci jak z obou posledních, velmi povedených alb – Iron Bound a The Electric Age, tak samozřejmě dávná klasika, zde zastoupená těmito vypalovačkami – Rotten to the Core, Wrecking Crew, In Union We Stand, Hello from the Gutter nebo Elimination. V závěru ještě obligátní zdravice Fuck You! a rázem tu máme další set, který směle kandiduje na jeden z vrcholů celého festu.

LooMis: Pivní konzumace musela nicméně proběhnout rychle, jelikož hned pak nastoupili OVERKILL. Sice jsem je dal už hodně z velké dálky, prakticky bez vizuálního kontaktu s pódiem, ale vřeštidlo Bobby byl určitě slyšet až v Hradci Králové. Někomu nemusí sednout, ale tohle je poznávací znak kapely, vedle průtazné basy DD Verniho, jediných to původních kumpánů. HC/thrash ve své nejčistší podobě, ani chvilka oddechu, cca desetiskladbový průjezd do historie, samozřejmě včetně klasických ukončováků Union We Stand a Fuck You. A pak už jen kousek Cult of Luna, zív, Kobka, nasadit bahenní brusle a sjezd do kempu.

mIZZY: CARCASS byli celkem dobří. Nemohu říct, že bych si z nich sedl na prdel, ale bavili mě. Fajn, že Swansong nehráli vůbec, z Heartwork jen dva songy a zbytek hlavně Necroticism. No a CULT OF LUNA byli super tečkou na závěr dne. Sice takový slabý odvar oproti tomu, co předvedli na Asymmetry festivalu, ale i tak to bylo mocné. Super zvuk, super světla, atmosféra jak hovado. Hráli: I: The Weapon, Ghost Trail, Owlwood a In Awe Of. Hlavně při konci Ghost Trail a během Owlwood se lámaly krky. Tihle pánové mají gradaci a přechody songů skvěle vychytané a naživo to je radost sledovat, i když z toho bolí krk, uši i oči.

Sicky: Tady jen potvrdím nadšené pojednání kolegy Straye. OVERKILL byli nářez jako prase! Hlavně první polovina vystoupení, kdy pálili jednu thrash-punk-rock’n‘roll rychlovku za druhou! Skladba Rotten to the Core byla pro mne jeden z vrcholů BA 2013.

CULT OF LUNA byli pro mne asi úplně největším tahákem letošního roku. Nikdy předtím jsem je neviděl a jako své oblíbence si je tedy nemohl nechat ujít. Bohužel však okolnosti nepřály, abych si je užil naplno. Možná díky šíleně pozdní hodině (začínali se zpožděním cca 02:30), možná protože hráli po skvěle nakopávajících thrasherech a já nedokázal přehodit výhybku na tento druh muziky anebo díky ne úplně ideálnímu zvuku. Čekal jsem totiž spíše tichý a temný, více basový a zlověstný sound a ne řezavý, středový zvuk a přeřvané kytary. In Awe Of nebo Owlwood jsem díky tomu od originálu rozeznával jen stěží. Jako, bylo to dle očekávání „jiné“ a specifické a určitě bych to nenazval zklamáním, ovšem představoval jsem si, že to bude (…ehm) lepší.

piTRs: Ke CULT OF LUNA snad jen: dobrý kino… STÍNY PLAMENŮ jsem nenavštívil ani tak kvůli kapele samotné, nicméně chvíli mé pozornosti si uždíbli, a … asi dobrý BM set, možná mi ale chyběla nějaká ta přidaná hodnota.

bizzaro: A já na závěr ještě malé shrnutí. Slov bylo již řečeno až přespříliš, takže jen bodově. Viděl jsem kousek MISANTHROPE, a i když to vlastně nebylo špatné, podle mě tahle kapela už má to nejlepší za sebou, i když jejich novou desku lidé docela chválí. Já ale pociťuji už jistou setrvačnost a neschopnost najít si svou cestu, kterou kdysi ztratili. Na PRO-PAIN jsem se chtěl úplně vybodnout, protože tyhle HáCé halekačky, do kterých řadím třeba i Hatebreed, mě prostě déle než 15 minut neba, ale Pro-Pain hráli s chutí, měli dobrý zvuk, byli živí, a i když je to ultra kolovrátek, šlapalo to. Takže nakonec vlastně spokojenost. Ve společnosti Suda jsem viděl i kousek HATE. Původně jsme chtěli hned jít do Kobky, ale novinářské svědomí (cha!, to je termín) mi nepovoluje odchod, takže jsme přítomni něčemu, co bych nazval blackovou baladou, prostě normální černej bigboš. A nudnej. Říkáme si „klid, ještě jednu“, ale jak po skladbě následuje trojité vyvolávání slávy s „make some noise“, zvedá se mi žaludek. Odcházíme směr pivo a fakt jen z povinnosti dáváme druhou skladbu, která servíruje poctivou black/death rubačku, která záhy přechází v black(/death) metal pro heavíkáře. Takhle přístoupnou černotu jsem od Hate nečekal a vlastně nechápu, proč jsou v Polsku druzí BeHATEmoth. Na ORPHANED LAND fakt šíleně chcalo, viděl/slyšel jsem z boku od Kobky jen kus „hey, hey, hey“, MALEVOLENT CREATION i přes upozornění, že Phil bude střízliv, nechávám Nadromovi, stejně už ňák tenhle americkej Vader nemusím. Šetřily se síly na MESHUGGAH, kteří hráli skvěle (kdepak, Zdeno, vytýkat nic nebudu, teš se ale na klubovku!) a které jsem viděl hodně zblízka, takže u podia jsem byl už dřív, čili i kus FIELDS OF THE NEPHILIM jsem viděl, a nemůžu než potvrdit Strayova slova. Místy mi gotika zněla až jako Rammanson. Podivně tvrdé. IN FLAMES jsou už nějakou dobu stadionový metal, který své příznivce má a chápu proč (byl Anders ožralej? Prý hodil po zvukaři stojan), ale že museli čekáním na ně o půlhodinu posunout celý program? Mrdka. ATARI TEENAGE RIOT jsem - do prčic - promrhal, AMORPHIS se mi, ten kousek, co jsem viděl, jako vždy líbili. Joutsen je trvale skvělý! Mrzí také zmeškání obou setů NOVEMBERS DOOM (festival si svou daň prostě vybírá). Tak aspoň ty CARCASS. Koncert začal problémy s technikou, kdy úvodní intro nechtělo spolupracovat, takže Carcass přišli, Walker se omluvil a spustili s Necroticism. Asi nemá jakkoli nic namítat, ale asi jsem už byl po celém dnu znaven a půlnoční Carcass jsem s přemáháním ustál čtyři skladby. Bill Steer byl neuvěřitelně živý, furt se kroutil a nakrúcal, sóla mu šla od ruky, ale zbytek jejich skladeb jsem dpposlouchal z Kobky. Asi fajn, ale bylo už fakt pozdě a den byl dlouhý. Možná, že pauza, kterou jsem absolvoval, a rovněž vidina Cult Of Luna (kvůli zdržení In Flames až v půl třetí) pomohla, ale zmátořil jsem se, takže jsem viděl i půlku setu OVERKILL, kteří splnili očekávání. Sice jejich thrash je na mě až moc punk, mám radši ty našlapaný ostře riffový rychlovky, takže mi ani některé nové „retro“ kapely nevadí, ale i tak spokojenost. OverKill tady ještě nějakou dobu, než půjdou do důchodu, určitě budou. Skřítek Blitz je démon :). A pak konečně CULT OF LUNA. Do jejich mlhy, strobáčů a hustých světel začalo krápat, tu více, tu méně, ale ani jednou tak, že by člověk trpěl. Takhle to mělo být přes den. Ale ať atmosféra byla jakkoli hustá a zvuk taktéž, ať na podiu byli tři kytaristé a dvoje bicí (zbytečně), až tak na mě muzika nepůsobila. Zvukovým hradbám, vazbám a mocnému řevu by byl klub určitě lepší, ale především příhodnější čas by nebyl od věci. Cult of Luna ani na festivalu nezněli špatně, to ne, ale unavený stav mysli a celkové otupění mi už čilé buňky na Švédy neposkytovalo. Pak hurá apoň trochu spát…