10:30 Panychida

11:05 Havok

11:40 Ringworm

12:15 Texas In July

12:50 Pentagram Chile

13:25 Iwrestledabearonce

14:00 Church Of Misery

14:40 Onslaught

15:20 Misery Index

16:00 Manegarm

16:40 Ignite

17:25 Crowbar

18:10 Obituary

19:00 Red Fang

19:45 Suffocation

20:40 Bring Me The Horizon

21:35 Slayer

22:50 Children Of Bodom

23:45 Architects

00:30 Katatonia

01:20 Khold

01:35 Strife
 
MetalGate Stage

16:30 Siberian Meat Grinder

17:30 Gutted

18:30 Brutality Will Prevail

19:40 Feastem

20:45 Inquisition

21:55 Epicardiectomy

22:55 God Is An Astronaut

00:20 Gehenna

01:35 Heaving Earth
 
bizzaro: Čtvrteční ráno na BA je jako to každé první náročné. Stan, pařák, vedro, dusno, malej kocour a překvapení, kde to jste. Jo, aha, někdo už mě tahá ze stanu a nabízí první pivo… dobré, jsme „doma“. Než se celá MM-partička ale zmobilizuje, uniká nám Panychida, kterou k prvnímu do kelímku v areálu stíháme tak na rozloučení, ale co je třeba říct, cestou k areálu se hrající kapely poslouchají vždy dobře. Zvuk je umírněný a vždy překvapivě čistý, takže s čistým svědomím můžu říct, že až budu mít možnost, zajdu na ně, protože nová deska je hodně povedená a to, co jsme slyšeli, bylo stejně dobré.

Thrashující Amíky HAVOK ale už v dopoledním slunci dáváme celé. Zvuk opět pokračuje v kvalitativní úrovni, nasazení a vystupování Havok je ukázkové a ječák a hobling jsou jak z učebnice thrashe. Kapela samozřejmě jede na soudobé retro vlně, ale nebabrá se pouze v prachu historie a vkládá do muziky moderního pohledu a hrací techniky. Pokud tedy někoho už všechno to oldschoolování irituje, v Havok má dobrou příležitost k napravení chutí. Tazmánský čert Sanchez několikrát děkuje a uvědoměle lidi nabádá, ať se mají fajn, chovají se k sobě pěkně a dělají tak nejen z tohoto festivalu lepší místo pro žití. Pro mě asi nejlepší thrash letošního ročníku.

Docela mě mrzí, že jsem víceméně propásl TEXAS IN JULY. Jejich metalcore za roky už dorostl dospělé podoby, nabral groovu a snad až náznaků djentového sekání, ale především to není jemnůstka pro slečinky. Kapela má agresivní atak, tlačí a umí se do toho opřít, protože si s nástroji rozumí. Ale než jsem to oběhl z octagonu nebo odněkud z areálu, ani už nevím, kapela to balí, takže, podobně jako u Panychidy, zvuk na dálku výborný a neplochý, testosteron byl ve vzduchu. Schválně zkuste třeba novou Broken Soul, kterou TIJ hráli.

LooMis: Thrash metalu se daří, a taky proto měl poměrně hojné zastoupení i na letošním Brutalu. Sice jsem si nedal tak krutý závazek jako někteří („vidět všechny trešmetaly!“), což zpětně třeba u Onslaught zamrzelo (poslední dvě skladby byly totální anihilace!), ale většině kapel to hrálo naprosto perfektně, i když samozřejmě škatulka „thrash“ je tak úzká, že agresivní varianty stylu nenabízejí příliš prostoru na odlišení se od davu. Toto je i případ HAVOK, kteří za poledního vedra prostě jenom odvedli dobrou práci, ale přidaná hodnota již chyběla. Asi nejvíc mě na vystoupení iritovalo zbytečně časté moralizovaní (Give Me Liberty...or Give Me Death). Na druhou stranu, kluci jsou mladí a třeba z toho vyrostou, naopak kvituji jejich celkově pozitivní a optimistický životní styl.

IWRESTLEDABEARONCE již na BA také nejsou nováčky, tohle bylo, tuším, potřetí, co jsem je (dohromady) viděl a zatím to nejlepší, co z nich vypadlo. A zatímco z minulé vokalistky Krysty už v mezidobí vypadlo děcko, IWaBO si pořídili novou zpěvačku, Courtney LaPlante. A ta se mi prostě líbila víc (a myslím tím především její hlasový repertoár) a zejména v melodičtějších a zpěvnějších pasážích (Karate Nipples). Stejně jako jsou zábavné názvy některých skladeb (Tastes Like Kevin Bacon), stejně mě baví i mišmaš jednotlivých stylů. Určitě to pro někoho je spíše pejsko-kočičkovské nahrocení několika riffů, ale poslechem se dají ve skladbách najít tmelící momenty. Tohle je prostě především zábava - vizuální, hudební, textová. Jednoznačným plusem byly i komentáře Courtney, která jednu skladbu věnovala všem, kteří se právě věnovali usilovné práci v TOIkách (tuším Danger in Manger), jednu věnovala českých „dickům“ (že by nějaká vlastní zkušenost - Firebees)? „Méďové“ jsou zkrátka hraví a mají (možná) hebkou srst.

onDRajs: V době největšího pařáku nastupují CHURCH OF MISERY – Japonci lebedící si v dobách dávno minulých. Ve škatulce stoner doom je obecně potíž přijít s něčím novým, Church od Misery stejně jako jejich styloví souputníci hrají na jednu notu čerpající z klasických struktur Black Sabbath. Skladby táhnoucí se jako med urputně odmítají jakoukoliv novotu, nedejbože oživení. Hlavní je mohutný tlak na žebra, vazbení kytar, šimrání žaludku vřískajícím frontmanem. Fukasawa má hlasem nejblíž Philu Anselmovi a celkově kvartet táhne do extrémnějších zákoutí. I když se jede hlavně v pomalejších tempech, na konci přijde na řadu i řádně hrubý rock’n’roll. I když Japonci hrají v podstatě stále to samé, setkání s nimi hodnotím pozitivně. Chce to být s nimi na jedné vlně.

Anglány ONSLAUGHT jsem původně vůbec neměl v plánu, při první skladbě máme jít do chládku na pivo. Ale nespoutaná energie, skvělý pěvec Sy Keller a závan starých časů přikove mé bulvy k pódiu až na samotný konec jejich setu. Kapelu moc neznám (takřka vůbec), tuším jen old school jako Brno. A taky že jo! Thrashing jako fík, kluci jakoby se přenesli teleportem z Bay Area na sklonku 80. let. Nasazení je od začátku do konce na max, jejich thrash mnohde směruje až crustový vítr. Může za to v tupačkách lehce kulhající noha bubeníkova, z čehož (záměrně) vylézá kytarově nadrbaný poctivý d-beat. Hrozně tvrdý! Celkově milé potěšení, jsem rád, že mě ještě něco pořád dokáže překvapit.

LooMis: MISERY INDEX na Marastu vyvolali lehkou přenici nad poslední deskou, já se kloním k názoru, že ubrání punkovosti Heirs jim na The Killing Gods prospělo. Živě ale právě naopak - daleko větší šleha byly věci z předchozí desky jako Sleeping Giants nebo Embracing Extinction, které přesahovaly až do grindu. A závěrečná Traitors byla naprostá pecka (a myslím, že zahraná podstatně rychleji než na desce). Tady opravdu nelze než smeknout - tlak od první do poslední noty, navíc s parádním zvukem.

sicky: IGNITE jsem chtěl slyšet zejména kvůli zpěvu. Zoltan Teglas je dle mého úžasný zpěvák a nechat si ho na BA ujít, považuji za chybu. Horší je to však s hudbou Ignite. Kapela se tváří, že hraje HC, ve skutečnosti je to ale spíše hodně soft verze melodického hardcoru místy hraničící až s pop punkem. Ovšem mají světlé momenty a i v Josefově některé skladby vůbec nebyly marné (A Place Called Home, Veteran), což spolu se zpěvem a faktem, že se jednalo o jednu z mála pozitivních (rozuměj nenasraných) kapel, ve výsledku znamenalo, že vystoupení Ignite stálo za to vidět.

onDRajs: Dáváme potřebnou pauzu a přicházíme až na CROWBAR za tónů Conquering. Trochu jsem se toho obával, ale zbytečně. Windsteinovcům festivalový zvuk sedí, kytary rvou koule a jsou tak těžké, jako když si vám sedne na nohu nosorožec. Překvapuje mě, jaký mají Crowbar kotel, lidi texty znají a společně zpívají Kirkovy bolestivé pravdy o životě. Koncert běží jako na drátkách, brzdí ho jen ladění nástrojů před každou písní, což je vzhledem k ostatním interpretům ojedinělé. Jako předem známé mínus vystoupení hodnotím výběr skladeb – Crowbar se svého setlistu drží jako hovno košile – All I Have (I Gave), New Dawn, Planets Collide, stále to samé. Hergot, proč? Jediná I Am Forever nezazní, protože ji nahradila Walk With Knowledge Wisely z novinkové desky. Na druhou stranu, Windstein je v parádní hlasové formě, všechno vytáhne, jen mám při jeho křiku raněného býka obavu z toho, že dostane infarkt. Jeho fousatá tvář zčervená, ale kolaps se nakonec nekoná. Celkově vzato špička, jen by to chtělo úpravu výběru skladeb.

První půlku koncertu klasiků OBITUARY posloucháme na trávníčku u piva. Čekám na starší kousky, a tak se k pódiu dostávám až později. U Tardyovců je všechno při starém, i když John používá pořád tu samou polohu, jeho řev raněného lva patří i po letech k unikátům. Když ho používá i při moderování koncertu, je to už ovšem horší. Hoši mohli určitě zařadit víc klasických kusů z jejich zlaté éry, protože ty novější jsou zoufale stereotypní. Co třeba taková I Don’t Care? No nic, ještě musím pochválit Johnova kadeřníka a dobrý zvuk. Jen si říkám, že by to chtělo zacestovat si v čase a vidět skupinu v roce 1994. To by byla jiná jízda. A propo, od plebsu mám dost konfliktní dojmy – někdo set chválil, jiní ho radikálně odsoudili. Takže jak?

mIZZY: Čtvrteční den byl pro mě poněkud nezajímavý, proto likvidujeme další zásoby rumu, se kterými jsme slušně pohnuli. Všem doporučuji namíchat rum s malinovkou v poměru 50:50, nebudete litovat. Několikrát jsem se už zvedal, že se půjdu podívat na nějakou kapelu, ale popíjení v kempu se ukázalo jako lepší nápad. Nakonec dorážím až na Crowbar, kteří mě naposled na Brutalu dost bavili. Letos nemohu moc posoudit, jelikož si je nepamatuji, ale všichni kolem opakovali, že žádná sláva, takže na tom asi něco bude.

Na RED FANG zůstávám ještě silně pod vlivem, ale o těch mohu určitě napsat, že mě bavili dost. Měli přesně to, co chybělo ve středu High on Fire. Tedy našlapaný zvuk a pořádné koule. Je pravda, že bych jim mohl vytknout to samé, co nedávno Doomriders, že jsou vlastně takoví Mastodon bez zajímavých kytarových pasáží, nicméně šlapalo jim to fakt dobře. Střízlivý bych si je užil pravděpodobně méně, ale třeba Blood Like Cream byla fakt super.

onDRajs: RED FANG reprezentují stylovou odbočku do tradice stoneru, která za oceánem momentálně dost frčí. Skupina představuje po neutuchající snaze ostatních kapel o anihilaci především uklidnění. Jejich hudba je melodičtější, co se týče intenzity méně natlakovaná, s větším důrazem na náladu písniček. V kontextu BA v podstatě oddychovka. Red Fang sice znějí jako béčko Mastodon, tedy z pohledu originality mínus, ale skladby mají dobře vystavěné, jejich řízný bigbeat šlape a v podstatě nenacházím slabších míst.

S Gábou, který míří na elektroniku produkovanou DJem z Manes, se loučím a jdu se mrknout na deathové klasiky SUFFOCATION. Posléze se ovšem od něj dozvídám, že se nic nekonalo, jakpak to? Ale zpět k Suffo… Ti sází na jistotu, podobně jako Crowbar hrají živě stále to samé. Výběr z jejich slabikáře nese tatáž jména (Liege of Inveracity, Infecting the Crypts, Pierced from Within, Funeral Inception), vidět tuhle skvadru je to stejné, jako chodit do kina na stou reprízu jednoho filmu. Kytary zprvu znějí jako čerstvě nastříhaný papír, to se nakonec srovnává, stejně jako tumpachové bicí Kevina Talleyho, který se do kapely vrátil po 15 letech. A já se jako na potvoru těšil na mistra Culrosse, jehož angažmá – jak se zdá – v kapele skončilo. Suffo jako vždy válí, je to animální agrese, která z lidí dělá pravěká zvířata. Zahrají dva kousky z Pinnacle of Bedlam (As Grace Descends, My Demise), což je fajn, ale Dismal Dream si mohli odpustit a místo ní dát jinou klasiku. Třeba Thrones of Blood.

mIZZY: Následoval přesun na FEASTEM ke třetí stage, kde se šlo pobít do kotle a konečně trochu vypotit přebytečný alkohol. Kvůli zvuku jsem se docela ztrácel v tom, co hrál kytarista. Přestal jsem tedy intenzivněji vnímat hudbu a věnoval se moshpitu, který byl v tom vedru, které se ve stanu drželo, dosti náročný. Kapely podobného ražení na BA každopádně schvaluji. Nechci z něj udělat druhý Obscene, ale grindcore podobného kalibru vždy potěší. Vzpomeňme si na Pig Destroyer před dvěma lety, že jo. Jen bych je hodil spíše na otevřené prostranství i na úkor hracímu času. Lidi by na ně stejně přišli a alespoň by bylo v kotli dýchatelno. A to platí i pro death a další kapely, co hrály ve stanu a nepotřebují vyloženě temnou atmosféru.

V šapitó zůstávám a čekám, než se nachystají INQUISITION, kteří zde naposled hráli ještě v plechové boudě s dost mizerným zvukem. Ten mi tentokrát úplně hrozný nepřišel, horší ale bylo, když se dostavili naši severní sousedé a začala pařba. Během tří songů jsem byl domlácený více než z celého setu Feastem. Moc dlouho tedy nezůstávám a jdu si odpočinout. Inquisition se s tím ale neserou a ve dvou dovedou rozpoutat větší blackmetalové peklo než hromada dalších kapel. Sám sice nejsem velkým fanouškem Inkvizice, jejich pomalé pasáže mě zrovna nebaví, kážou ovšem znamenitě.

sicky: BRING ME THE HORIZON překvapili hned třikrát. Poprvé, když se jim dostalo od davu opravdu vřelého přijetí. Tím ovšem nemyslím pouze od mladých metalcore kids, na kapelu nadšeně reagoval úplně stejný počet starších a zasloužilých metalheads (i v kotli jsem jich vypozoroval opravdu nemalý počet). Za druhé překvapili tím, jak pojali svůj set. Na rozdíl od natlakovaných, téměř ryze hardcorových večírků v Meetfactory a v Roxy, tentokrát kapela zvolila více decentnější skladby s velkou porcí kláves a působila tak úplně opačným dojmem, než by od nich člověk čekal před hard metalovým publikem. Zejména balady Can You Feel My Heart anebo Sleepwalking bych zrovna na BA v nečekal, když má kapela v nabídce opravdové metalcore řežby. Na ty samozřejmě taky došlo, bez Chelsea Smile nebo Diamonds by to prostě nešlo, ale celkově to byl od nich zvláštní a odvážný přístup. No a za třetí překvapili tím, jak profesionálně a sebejistě celý set zvládli. Měli i svůj specifický zvuk, kvalitní zpěv a vyzněli dokonale alternativně, sebejistě, musím říct až dospěle. Dle mého museli všichni pochybovači konečně zmlknout.

onDRajs: Vidět SLAYER je zřejmě povinností pro každého fanouška metalu. Jejich vystoupení na BA se však zlatým písmem do jeho dějin rozhodně nezapíše. Den po jejich koncertu si přisedám v kobce k jakémusi vysloužilci z Brna, který mi povídá: „Slayer je moje kapela. Už jsem ji věděl osmkrát, poprvé ještě za totáče v Maďarsku. A včera to bylo dobré, Araya se na lidi usmíval. Už to bylo lepší, ale i horší,“ srovnává zasvěceně. Takovým skóre jako onen matador se chlubit nemůžu, ale můj pohled je černější. Vystoupení mělo jednu zásadní potíž – vůbec nemělo šťávu. Po celou dobu jsem měl pocit, že všichni členové pokradmu koukají na hodinky a na playlist. „Kolik věcí z něj nám ještě chybí, abychom mohli z Josefova zase rychle vypadnout a vrátit se k rozečtené knížce nebo rozkoukanému filmu?“ Neříkali si právě tohle? Ať mi nikdo netvrdí, že je koncertování baví, když takovou Hell Awaits hráli nejméně 18 572x. Celému koncertu nepřispěl ani zvukař, který Garymu Holtovi v jeho nevděčné roli náhradníka moc nepomohl a jeho sóla byla na úkor Kinga neslyšitelná. Kytary místo řezání hlav jen šustily po cihlách josefínské pevnosti a čechraly usazený prach. Playlist jako z metalového pravěku; překvapilo jen zařazení Disciple z God Hates Us All. Jinak je to klasika nejklasičtější: Raining Blood, South of Heaven, Mandatory Suicide, Dead Skin Mask, Seasons in the Abyss, War Ensemble, Captor of Sin. Při Angel of Death volím ústup. Při jeho doznívajících tónech se ptám sám sebe, proč vlastně kvartet stále hraje. Je to ze setrvačnosti, nebo z finanční nutnosti? Zabijáci jen udržují při životě něco, co už resuscitace není ani hodno.

mIZZY: A teď přichází to, na co skoro všichni čekali. Jasně, SLAYER pýčo! Hodně dlouho jsem si hrál s myšlenkou, že se na ně úplně vykašlu, alespoň bych se vyhnul největšímu návalu lidí. Nakonec jsem byl ukecán k tomu, abych se alespoň na chvíli ze slušnosti podíval. Většinu setu se flákám před areálem a jdu až na poslední čtyři songy. Byl jsem přítomen na Raining Blood, Angel of Death a dva další, což mi popravdě stačilo. Že nejsem příznivcem podobně velkých legend, je jedna věc, ale že zrovna headlinera nechají hrát s docela špatným zvukem, jsem nečekal. Viděl jsem, nijak zvlášť mě to nebavilo a stačilo. Rychle pryč od všech těch lidí s jejich tričky.

mIZZY: S trochu skeptickým očekáváním jdu zpět dozadu na Metalgate stage, která není naplněna ani z půlky, což bylo po Slayer docela příjemné. A o to více příjemné bylo, když kapela, na kterou jsem šel jen ze zajímavosti a kvůli odpočinku od všech těch metalů, zahrála opravdu parádní koncert. Post-rock už poslední dobou téměř neposlouchám a GOD IS AN ASTRONAUT už vůbec. Z toho, co předvedli, však většině lidí spadla brada na zem. Na poměry stylu opravdu energický set, hodně rockový, až skoro metalový. Nepitvali se ve zbytečných kytarových onaniích, ale perfektní atmosféra jim zůstala a celkově mi sedli výtečně do nálady. Navíc zahráli dost z první desky, kterou jsem svého času docela sjížděl, takže jsem občas pochytil nějakou známou notu. Navíc kdyby mi někdo řekl, že uvidím na GIAA headbangující lidi a wall of death, asi bych je poslal do blázince. Nečekal bych, že to někdy napíšu, ale dosavadní vrchol festivalu.

LooMis: Na CHILDREN OF BODOM jsem čekal jenom ze zvědavosti, zda-li Alexi zase rozjede své neúnavné fuck za každým prvním slovem. I stalo se, ale snad vlivem nejrůznějších pochutin smlsaných během dne a díky tomu, že mi poslední deska opět přijde jako důstojné hudební dílo, vydržel jsem až do konce (resp. ne v mase, ale ke konci setu jsem se už pomalu sunul k zadní části areálu). Reputace oproti poslednímu vystoupení na BA byla určitě napravena - více energie, lepší zvuk, lepší výběr skladeb (z každé desky něco, vyjma kolovrátkovité Blooddrunk a ukoptěné Relentless Reckless Forever), zvukově vyrovnané. Pro fanouška skupiny určitě vystoupení, ze kterého odešel spokojen, pro mne uspokojivé, jelikož si myslím, že v téhle skupině dřímá stále ještě potenciál, který není využit (méně bombastičnosti a pompéznosti a více přitlačit na pilu a plivat temno, jako na starých deskách).

onDRajs: Z vystoupení God Is An Astronaut stíháme jen poslední tři kousky, závěrečná působí dost rozjuchaně. Na nějaký větší rozbor si netroufám, ale konečně se seznamuju s nevyhovující zvukovou dispozicí stanu, otáčím se na podpatku a prchám na KATATONIA. Už jsem sice partu kolem Nyströma a Renkseho viděl, ale ze čtvrtečního dne jsem se na ně těšil nejvíc. A co čert nechtěl, jen co band spustí, po 30 vteřinách vypíná aparát a končí. Stál jsem příliš daleko a tak nevím, co technické problémy zapříčinilo, na pódiu se stále řeší cosi u bicí soupravy. Renkse lakonicky uklidňuje, že se kapela nerozpadá, ale mé zděšení narůstá, když časové manko nabírá obřích 30 minut, což je v neúprosném běhu festivalu strašně moc. Ale po čekacím martýriu kvintet rychle spouští a můj obličej se hned rozjasňuje. Katatonia působí v dramaturgii neustále hudebního vyhlazení jako balzám na duši. Melancholie, hitovost, hráčský um, to vše s přehledem přenášejí na prkna, co znamenají svět. Na starší věci není čas, a gró jejich koncertu představuje novější tvorba – zazní Forsaker, Soil’s Song, My Twin, Buildings, Ghost of the Sun, Lethean. Zvukově prvotřídní, muzikantsky ještě lepší, vystoupení nic nechybí, nic nepřebývá, položky jako emoce, melodie, tvrdost, aranže jsou na vahách vyváženy na miligram přesně. Katatonii nemůžu kromě délky vystoupení vytknout zhola nic. Musím je vidět zas. Kandidát na nejlepší kapelu čtvrtka.

mIZZY: Dále jsem zvládl kousek Gehenna, ale brzo jsem z ní utekl, stihl jsem i konec Katatonie, který se mi celkem líbil, ale pořádně se jdu podívat až vedle na KHOLD. Ti mě v roce 2011 nadchli, když předvedli perfektní set s naprosto parádním zvukem. Podobně tomu bylo i tentokrát. Začali hned od začátku s naprosto perfektním nazvučením, které se sice v průběhu trochu pokazilo, hlavně bicí byly až příliš nahlas, ale jinak k jejich vystoupení nemám co dodat. Setlist měli super, došlo na staré, nové a i dosud nenahrané songy a všechny byly parádní. Z mé oblíbené desky Hundre år Gammal zahráli dvě skladby, Der Kulden Rår hned jako první a poté i Hundre år Gammal. Staré si podle jmen nepamatuji, ale novinka Skogens Oye z chystaného alba Til Endes byla fakt nářezová; sice se jedná o vykrádačku skoro všech black‘n’rollových kapel, včetně kolegů Sarke, o to zábavnější byla. I když se mi před třemi lety líbili o krapet více, nemohu říct, že bych byl zklamán. Hezká tečka za čtvrtečním večerem a hurá do stanu.

onDRajs: Závěrečnou štací jsou tuzemáci HEAVING EARTH. Co je vidím, tak už asi potřetí za sebou mají blbý zvuk, tak si říkám, jestli už nejsou jako Hate Eternal. Ale ne, tentokrát jsou v tom nevinně. Stan vládne nepřátelským zvukem a měří všem stejně. Mustr pozorování koncertu je stejné jako ve dnech příštích; nejprve zhlédnu band zblízka a poté se odeberu za konec šapitó. Sice jsem dobrých 25 metrů od pódia, ale produkčně je všechno jako na dlani. Na podzim vyjde kapele dlouho očekávaný následník Diabolic Prophecies, z něj grupa na úvod zahraje jen dva kousky a plně se soustředí na aktuální tvorbu. Sáhodlouze ji hodnotit v tuto chvíli nemá moc smysl; skladby zněly neúprosně rychle, kakofonicky i technicky. Halama a spol. pokračuje v nastoleném směru, a jak se jim povedlo odpoutat se od jejich vzorů, bude jasnější až po seznámení s vlastním CD. Kapele stan (asi jako všem) zvukově uškodil, ale jsem rád, že Heaving Earth zahráli o hodinu dřív, než bylo původně plánováno. Jinak už bych se na nohou asi neudržel.

bizzaro: Pravda, pravda. Zvuk na Heaving Earth byl tak přepálený (měl jsem špunty a kontroloval jsem, jestli vůbec tlumí), že dokonce Tomáš Fiala druhý den v šapitó nařídil zvukařům jít s hlasitostí o nějakých 30 % dolů. Zvuk jejich vystoupení fakt zabil, takže příště. Několik hodin předtím jsem si tam z dálky dal God Is An Astronaut a živě kapela mnohem víc tlačila, působila živelněji a na BA výborně zapadla; takovýchto kusů příště klidně více. Odpolední Manegarm jsem dal kus z dálky a pochodový pagan black mě nijak nebavil, Slayer snad nechci ani komentovat, vystoupení bez duše, jen odehrané a ještě s potlačenou kytarou Garyho Holta. Dost mě mrzí neúčast na Architects, protože poslední deska je zas výborná - vybruslila z jejich sladko-období a přiklonila se zas víc ke starší tvorbě. Čtvrtek pro mě asi jinak byl nejméně pódiovým dnem, ne snad, že by nebylo na co koukat, ale prostě jsem potkával moc lidí a většinu kapel už viděl několikrát, takže jsem se věnoval festivalu po nehudebnu.