10:00 Rise of Surya

10:30 Isacaarum

11:40 Cripper

12:15 Fleshless

12:50 GrandExit

13:30 Obscure Sphinx

14:10 Heiden

14:50 Mors Principium Est

15:30 Skeletonwitch

16:10 Fleshgod Apocalypse

16:50 Carnival In Coal

17:35 Unleashed

18:20 H2O

19:05 Six Feet Under

19:55 Blindead

20:40 The Devin Townsend Project

21:45 Amon Amarth

23:00 Shining

23:50 Broken Hope

00:35 Combichrist

01:20 Nightfall
 
MetalGate stage

15:30 Infernal Tenebra

16:30 Rats Get Fat

17:30 První Hoře

18:30 Krakow

19:35 The Ocean

20:40 Schirenc Plays Pungent Stench

21:55 Manes

23:10 Enthroned

00:20 Mgla

01:35 Worship

02:45 Radiolokator
 
onDRajs: První půlka pátku se odvíjí poněkud ospale. Dopoledne už něco málo napíšu, pak se přemisťuju do press centra, kde v datlování pokračuju. Brzy svého nápadu lituju, protože jsem se celý den už k autu nedostal a až do večera tahal batoh s notebookem na chrbátě. První provar nás ovšem nemine. Gába hlásí, že jsme promeškali Obscure Sphinx. Gába si rve vlasy, já krčím rameny. Co se dá dělat.

bizzaro: To my OBSCURE SPHINX, kteří zaplnili jedno z programových políček TBA, neprošvihli, protože avíza na Brutal TV jsme si všimli. Masivně znějící kvartet v čele s charizmatickou Zofií Fraś naladil zvuk, který by jinak bortil kdejaký klub. Čistý, hutný, čitelný. A do toho divoženka omotaná fáči, k tomu na bílo namalovaná a na obličeji můru a řvoucí, že by jí buvol záviděl. Ti, co OS znají, vědí, co čekat, pro neznalé mohou být zvláštním úkazem, kdy jste na můrách, zda posloucháte prog/math nebo post-metal. Máte-li tento dojem, jste na správné adrese a uši vás nešálí. Poláci umí udržet tón, nebojí se repetice a motivem vás decimovat a poválet, ale díky zajímavé rytmické sekci a celkové působivosti a charismatu udrží stále ucho bystré a v pohotovosti. Vlastně se toho v jejich muzice až tolik neděje, ale celkově je to hodně podmanivé, má to koncept a dokonce duši. Nesouhlasím s příměry k Meshuggah, na to jsou OS velká lavina, ne padající kus odlomeného šutru, ale je to jedno, tuhle kapelu si prostě zkusmo dejte. A ani na festivalovém podiu nic neztráceli. Za mě jeden z vrcholů celého festu.

Před nimi jsem ještě viděl kus FLESHLESS, které jsem chtěl okusit i na takto velkém podiu. Severočeši mají svůj standard, kdo je má rád, toho museli potěšit, ale oba kytaristé jinak kazí dojem svou statičností, která se na prostorném BA-podiu zvýraznila.

mIZZY: Třetí festivalový den jsem už nedělal taková zvěrstva a do areálu přicházím o půl druhé, abych konečně viděl OBSCURE SPHINX. Na tyto Poláky slýchám ze všech stran chválu, a jelikož jsem jejich koncert vždy z různých důvodů promeškal, jsem rád, že na poslední chvíli byli přidáni na soupisku kapel právě oni. Z CD jsem je zatím neslyšel, ale určitě tuto chybu napravím. Velmi zdařilý mix post-metalu s Meshuggah a výtečnou, neskutečně charismatickou zpěvačkou. Tato kapela má obrovský potenciál a věřím, že to brzy dotáhne daleko.

Teď pár kroků vedle, ať se podívám alespoň na kousek HEIDEN, když už tam hráli. Za poslední dobu jsem je viděl vícekrát a vždy v hodně komorní atmosféře (naposled v Praze ve Finalu), tak jsem byl zvědavý, jak jim sedne velké pódium během dne. Nutno říct, že vypadali na BA stage velmi sebejistě a působivě. Třeba zmínit i zvuk, který spolu s Obscure Sphinx měli ve srovnání s předchozími dny velice slušný. Tajně jsem sice doufal v to, že jako první zahrají Tmář, který Heiden zařadili na začátek setlistu zatím pokaždé, co jsem na nich byl, což se však nestalo. Naštěstí jako druhý kousek přišlo na řadu Setkání, což mi ke spokojenosti stačilo a mohl jsem se v klidu věnovat dalším aktivitám.

onDRajs: Pro nás první výraznější akcí pátku byla poslechovka nadcházející desky MANES. Improvizované prostory hororového kina se ukázaly jako optimální, stačilo se položit do letadlových sedaček a… hlavně neusnout. Současná tvorba Norů už nemá s rockem, natož metalem nic společného. Je to v podstatě trip hop, tóny kytary v jinak čistě elektronickém soundu poznávám až v sedmé a deváté písni. Ale jsou to stále Manes a nikdo jiný. Be All, End All jen pokračuje ve směru nastoleném na How the World Came to an End – melancholie, rozvíjení jednoho nápadu až do jeho nečekaných zákoutí a nevšední smutný kavalír Asgeir Hatlen za mikrofonem. Po přehrání desky nám basák Torstein Parelius říká, že album vyjde v říjnu. Tak se máme na co těšit.

K FLESHGOD APOCALYPSE jen krátce. Žasnu nad tím, kam se kapela od svých začátků dostala. Od nasypaného, surového, ale melodického death metalu někam k cirkusovému symfoňáku. Smutné. Klavír, jakási operní zpěvačka, povinná kvádra, ani to nedokážu všechno vstřebat. Musím se začít smát. Pak brečet. A pak jdu na čaj.

bizzaro: A já onDRajse jen doplním. FLESHGOD APOCALYPSE to celé a i sebe prostě berou moc vážně. Snaží se dostat hodně nahoru, být velká kapela, hrát velké koncerty a tours, vaří špagety na internetu, mají svá vína.  Nechci tvrdit, že to dělají prvoplánově nebo že je to nebaví, protože nasazení mají, spíše ale mají vizi (inspirace v Behemoth?) a cíl a celé to až moc směřují na to, aby byli nazýváni uměním. Proto pro některé jsou synonymem šaškárny, pro někoho jsou nasypanou parodií Therion, ale upřít se jim nedá, že mají zápal, jsou vytrvalí, jdou si za svým a podobných kapel vlastně moc neznáte. Extrémní symfo (samozřejmě death) metal v kompletním balení. Setlist tvořil prakticky jen věci z nové desky.

onDRajs: Další TBA už nepromeškáme. Dozvídáme se, že hrají CARNIVAL IN COAL, což značí, že BA ozdobí hned dvěma koncerty. Uf. Francouzský karneval už jednou na BA hrál, obnovená skupina ve zbrusu nové sestavě dává na koncert před lety zapomenout. Skupina vedená nezbedným pěvcem Arnaudem Stroblem je totiž v parádní formě. V mixu raných Misanthrope a Mr. Bungle čekejte nečekané, v jejich galymatyáši je možné narazit na krutě nasypaný death, diskotéku, funky, nebo brutální hácéčko. Vše protkané absurdním smyslem pro humor a plné různých sexuálních narážek. Kapelu je těžké brát vážně, člověk nikdy neví, z čeho si právě utahuje a co myslí seriózně. Já jsem fascinován hrou bicmena Samuela Santiaga (ex-Zubrowska, ex-Gorod), který je schopný zahrát z fleku vše, co stylový kolotoč obnáší. Funky, latina, blast beat, sólo? Není problém. Ale to pro nikoho z kapely. Uvidíme, jestli Carnival In Coal něco nahrají, nebo půjde jen o koncertní záležitost. Nevšední ansámbl páteční koncert ukončil řádně zvrhlou předělávkou Maniac od Michaela Sembella.

mIZZY: Nějakou chvíli se sedí u Rohozce, když najednou přijde SMS od šéfa, že CARNIVAL IN COAL budou hrát i v pátek a čeká nás před pódiem. No co, rychle zvednout prdel a jdeme na diskotéku. CinC jsou velmi zábavní, a když na to přišlo, dovedli i slušně nařezat. Jelikož slavili 15 let od vydání první desky Vivalavida, byl setlist složen z ní. Škoda, že nedošlo i na novější kousky. Třeba album Collection Prestige je minimálně o úroveň dál a Fuckable bych si dal hodně rád, nicméně i Got Raped a Shemale Whoregasm dokázaly zvednout náladu velmi dobře. Navíc na závěr jako bonus cover od Michaela Sembello v podobě Maniac neměl chybu.

Vytancovaný se utíkám kouknout na druhou stranu areálu, kde již začala další sranda, PRVNÍ HOŘE. Na nich jsem letos už jednou byl, ale když byla možnost na ně v rámci Brutalu zajít znovu, proč toho nevyužít. První Hoře hrají tradičně velmi dobře i se svými šaškárnami. Moc dobře ví, že jsou na metalovém festivalu, volí spíše tvrdší skladby. Pamatuji si například Diskokouli, V cizím hrobě, Don Quijote a samozřejmě Naruby. Do konce setu sice nezůstávám, protože už začala věc, kterou si za žádných okolností nesmím nechat ujít. V horror cinema pouštěli zrovna nejlepší film loňského roku. Samozřejmě není řeč o ničem jiném, než o Sharknadu, na které bylo v kině vyloženě narváno a v jistých momentech sklidilo silnější potlesk než celí slavní Slayer. Tenhle film má prostě své kvality a všichni to moc dobře ví. Doufám, že příští rok poběží znovu a i s dvojkou.

onDRajs: Na úkor První Hoře si zaskočím na UNLEASHED. A docela toho lituju. Švédští Vikingové přehrávají starou tvorbu s přehledem, aby ne, existují už 25 let. To všem příchozím Johny Hedlund hrdě oznamuje. Jenže když dodá, že „Unleashed is ready for another 25 years“, tak se člověk při představě bělovlasých kmetů na pódiu musí chtě nechtě smát. Právě moderování vystoupení je plné klišé a Hedlund (možná nechtěně) staví kapelu do role totální hvězdy. No, proč ne, jeho věc, ale při závěrečné Death Metal Victory, která je neustálým opakováním posledního beglajtu neúnosná, to pije krev. Unleashed jsem viděl před deseti lety na Wackenu, kde se mi to zdálo lepší. Těžko říct proč, protože zatím poslední zásek Švéďáků Odalheim je skvělý a vyrazil mi dech. Koncert hudebně naprosto ok, ale ta prezentace… Tak někdy příště, snad to tedy bude dříve než za 25 let.

H2O jen na skok, optimismem plný punk rock, kterých je na světě mraky. Před Six Feet Under prcháme, potřetí od nich už nedám ani jednu skladbu naživo. A tak zbývají Poláci BLINDEAD. Co k nim? Poznávám kousek z platni Affliction… (My New Playground Became), kapela se svou produkcí řadí někam k sludge/post-metalu, ale do první ligy subžánru zatím jen nesměle nakukuje. S tím metalem to ovšem tak horké není, hudební tvář Poláků má spíš blíže k novější tvorbě Katatonie nebo Anathemy. Kluci jsou sympatičtí; snaha o hecování publika za každou cenu je jim cizí, soustředí se hlavně na muziku. Ansámblu by pomohlo, kdyby hráli až za tmy, což by jejich potemnělou produkci podpořilo, nicméně i tak to bylo dobré. Palec nahoru.

bizzaro: Jestli mě Obscure Sphinx až tak zaskočili, největším překvapením v uběhlém dění festivalu byli THE OCEAN. Kapelu všichni znají, odehrála u nás již více koncertů, než kdejaká lokální cháska, ale tohle jsem nečekal. Sice hráli v zadním stanu, ale zvuk s již sníženou úrovní hlasitosti konečně nezabíjel a kapelám dával vyniknout, aniž by posluchač musel prchnout. The Ocean, ve kterých po konci WFaHM bubnuje Paul Seidel (při Bathyalpelagic II: The Wish in Dreams jsem skoro měl husinu) kapelu neuvěřitelně nakopl a svou hrou povznesl o nejednu třídu, ale celá kapela na podiu doslova chtěla nechat duši i tělo. Nasazení, interakce s publikem, kompletní funkčnost hudby a skvělý zpěv mi z The Ocean udělaly jeden z vrcholů festivalu, který Loïc Rossetti, před poslední neustále se zpomalující Benthic: The Origin Of Our Wishes, zakončil výstupem na vrchol PA a následným skokem do fans. Páteř setu samozřejmě tvořily věci z nové desky, které fungovaly výtečně a výtečně fungoval i stan, takhle dobré by to na velkém podiu nebylo. Překvapení jaxviň, fantastické vystoupení.

mIZZY: Dále trochu v rychlosti. Viděl jsem začátek THE OCEAN, které teda z alb moc nemusím, ale naživo byli velmi přesvědčiví, nebýt zvědavý na další věci, klidně bych si dal celý set. BLINDEAD působili na velkém pódiu poněkud marně, to je kapela vyloženě do malého smradlavého klubu. DEVIN také celkem zklamal. Když hrál na Brutalu poprvé, byl jsem v první řadě během toho největšího lijáku a ta atmosféra je už neopakovatelná. Navíc nezaznělo nic ze Ziltoida, no slabota. Po technické stránce bylo jinak vše perfektní a pro mnohé se jednalo o vrchol Brutalu, já ho ale tentokrát prozíval.

onDRajs: Z velkých jmen jsem se na DEVINA TOWNSENDA těšil asi nejvíc. Můžete ho milovat, můžete ho nenávidět, ale jedno je jisté – ten holohlavý chlap je osobnost. Problém byl možná v hudebním očekávání; jeho diskografie je tak pestrá, že člověk nikdy neví, s čím může na prkna přijít. Čekal jsem, že odlehčenější kousky budou střídat nějaké nasypané šlehy, ale ouha! Devin v obligátním saku zdraví a startuje Seventh Wave z Ocean Machine: Biomech. Takže na úvod žádná rychlopalba, ale polštářovitě nadýchaný melancholičtější melodický metálek. Následuje War z Infinity a Regulator z prvně zmiňované desky, opět žádné velehitovky. Když začíná hrát osmiminutovou Deadhead a Numbered, začínám nervóznět. Takhle jednolitě pojatý setlist bych od něj nečekal. U Numbered a další Supercrush mě navíc rozčiluje hlas Anneke van Giersbergen z playbacku. Chápu, že vzít si s sebou zpěvačku je výdaj navíc, ale rock a metal je historicky žánr postavený na autenticitě a tohle kapele jednoznačně bere body. Poslední třetina koncertu je však jiná káva, skupina totiž znatelně přitvrdí. Kingdom a hlavně Juular, kterou produkce hnedle podpoří na obrazovce povedeným videoklipem probouzí trochu ospalejší publikum. Vidět živě Grace znamená spatřit Devina v celé jeho podobě. Když hovoří o lásce a o tom, jak se všichni máme vzájemně milovat, nevím, jestli to myslí vážně, nebo si z nás dělá legraci. Serióznost a vtipálkovství jsou u něj dvě strany jedné mince. Z obrazovky se na nás valí love, grace atd., což v kontextu metalového festivalu vyznívá jako jeho parodie. Ale co, tohle je prostě Devin, dělá si, co chce a my mu to žereme. Koncert zakončuje Kanadaň se svou partou řízným rock’n’rollem Bad Devil, kterou měl spíš začít. Hodnocení setu není jednoduché, byl zvláštně poskládaný a Devin by potřeboval na prezentaci celého spektra své tvorby dvě hodiny. Takto to bylo fajn uvolnění, ale dobré.

sicky: DEVIN TOWNSEND začal vlažně. Na úvod nevybral dobrou skladbu, pomalá táhlá Seventh Wave vyzněla dost mdle a nijak extra dobře nezarezonovala ani následující War (byť v originále celkem do skoku). Už jsem chtěl jít pomalu na pivo, když se však karta začala přeci jen obracet. V následujících minutách se vylepšil zvuk a mistr také konečně začal pořádně riffovat, což si myslím je jeho hlavní doména. Skladby, ač se stále odvíjely spíše v pomalém tempu, začaly být více heavy a show nabírala na zajímavosti. Devin hrál ty svoje specifické euforické plochy, které se tváří jakože jsou pohoda, ale ve skutečnosti jsou hutné až běda. Znělo to (díky specifickému zvuku) celkem zajímavě a fajn byla i videoprojekce na prostřední BA TV. Celý set byl hodně exaltovaný (v dobrém slova smyslu) a v jeho průběhu se, myslím, všichni naladili na stejnou (Devinovu) vlnu, aby si mohli vzápětí užít mohutné finále v podobě Kingdom a Grace z poslední desky DTP. Bylo to jiné vystoupení než většina typické BA produkce, a sice díky tomu, že hlavní aktér byl jiný. Pozitivní, veselý snažil se dělat legraci a show (což vtipně koresponduje s tím, že vypadá jako temný Lord Voldemort) a dařilo se mu. Škoda jen, že nebyla také Anneke, která s ním zpívá na albech.  

onDRajs: Běžíme dozadu do stanu na MANES, ale brzy zjistíme, že spěch nebyl namístě. Původní časový plán je už jenom cárem papíru, kapela teprve začíná se zvukovkou. A ta jí trvá neskutečně dlouho. Je jasné, že za tím stojí jistá pomalost všech členů kapely, která v podstatě nekoncertuje. Pokud se nepletu, jde o první vystoupení za hranicemi jejich domoviny. Na kvintetu je to vidět, působí vyplašeně, zakřiknutě, co naplat, nejde o žádné extroverty. Hlavní mozek za laptopem Tor-Helge Skei je regulérní anorektik, ten chlap má 40 kilo i s postelí. Když poněkud chaotické zkoušení zvuku skončí, Manes beze slova začínají. Kapela svou živou prezentaci na BA rozdělila do dvou částí, ta sobotní měla ukázat její pomyslnou jemnější polohu. No, zas tak akustické to úplně nebylo, žádné táborákové posezeníčko s bratry Nedvědy. Hudba Manes odmítá jakoukoliv prvoplánovitost (Confluence jako intro), písně se od začátku halí do skandinávské mlhy, z níž posluchač může vystoupit až po skončení koncertu. Tvorba Norů zní jako enigmatický dark pop vykloubený do typicky severské zadumanosti. Jsou to jen a jen písničky, ve kterých je ovšem snadné utonout – možná i proto je komunikace s publikem po celé vystoupení nulová. Skupina bezesporu předvedla nejtesknější koncert celého BA; polibek romantický, ale s apokalyptickým nádechem. A písně? A Deathpact Most Imminent, Diving With Your Hands Bound (Nearly Flying), The Cure-All, Deeprooted, The Nature and Function of Sacrifice, Nobody Wants The Truth, Ende, White Devil Black Shroud.

mIZZY: Bylo pozdě, o zívání ale nemůže být řeč, když se budeme bavit o MANES. Už v poledne jsem byl na prezentaci jejich nového alba, které znělo velmi dobře a na první poslech mě opravdu zaujalo. Jedná se sice o mnohem chill-outovější desku než ty předchozí, úžasná je však podobně. Po prezentaci slíbili, že páteční set (avizovaný jako akustický) budou tvořit hlavně klidnější kousky a v sobotu se dočkáme i pořádného tuc tuc. Manes byli vlastně jednou ze tří kapel, kvůli kterým jsem letos na Brutal hlavně jel. Jelikož hráli v minulosti asi dva koncerty v Norsku a na Brutal Assaultu se jednalo o první vystoupení po deseti letech, nevěděl jsem, co od nich čekat a spíše jsem měl obavy. O to více jsem byl překvapený, nebo dokonce nadšený, když to, co předvedli, byla čistá nádhera. V šestičlenné sestavě v podobě kytara, basa, dvoje bicí, zpěv a Cernunnus za notebookem s pár dalšími hračkami zahráli, jak slibovali, klidný (neakustický) set, a to s naprosto perfektním zvukem. Hodně jsem se bál, jak to zvládne Asgeir odzpívat, ale své vokální linky dal ještě lépe než na albu (fakt, nekecám! jen vynechal rap), jediné, co mi přišlo zbytečné, byl druhý bubeník, který stejně většinu času ani neseděl za bicími. Setlist byl složen převážně z How The World Came To An End a Vilosophe, ale jako první hráli i úvod z novinky. Přesný setlist byl: A Deathpact Most Imminent, Diving With Your Hands Bound (Nearly Flying), The Cure-All, Deeprooted, The Nature and Function of Sacrifice, Nobody Wants the Truth, Ende, White Devil Black Shroud. Přičemž song Ende jako „poslední“ byl fakt krásný. Na přídavek už zdrhám k hlavnímu pódiu na další hvězdy.

sicky: AMON AMARTH vytáhli obrovské dračí hlavy, které mají na jejich každoroční BA set už jistě schované ve sklepích pevnosti, a ty začaly za zvuku jejich vikingského melo-deathu šlehat dým a kouř. Bohužel tentokrát to však nebylo tak obrovské, jak by mohlo být. Kapela zřejmě pod tlakem kritiky shazující jejich kolovrátkovitost, zvolila více netradičních, střednětempých skladeb a nějak to nebylo ono. Stále jsem čekal na ten jejich typický kytarový nástup, podpořený dvojkopákem a mohutný refrén, ale on nějak ne a ne přijít. Škoda, příště bych radši, aby hráli dokola onen motiv známý z Twillight of the Thunder God (která ale samozřejmě nakonec byla), protože o tom AA jsou a tak je to nejlepší.

No, dám ještě slovo k SHINING. Sice z toho trochu smrděl playback, ale byl to nářez jako prase. Soustředěný, profesionální výkon, podtržený dokonalou image, která ostře kontrastovala s většinou umaštěných metlošů. Tento tah se organizátorům povedl na výbornou a byl skvělým osvěžením dramaturgie festivalu.

onDRajs: Právě poslední kus z Manes už nestíhám doposlouchat, protože přímo jako jelen běžím na norské SHINING. Co to mělo být? Nemám slov. Od první vteřiny STRHUJÍCÍ show s velkolepým zvukem, které mě omráčilo stotunovou freejazzcorenoisovou palicí. Totální masakr. Jsem překvapený, kolik lidí na ně vydrželo a hlavně že je metalové hlavy neposlaly k šípku. Těžko říct, jestli se kapela vlivem kovového prostředí snažila být ještě tvrdší než obvykle, pravdou ovšem zůstává, že plný kotel zornovským náhulem musela úplně rozebrat. Jorgen Munkeby stíhá kvílet, střídat kytaru se saxofonem, do nějž fouká zběsilá freejazzová sóla a pak v pauzách mezi skladbami civilně moderovat show. Magor! Z celé podívané doslova stříká testosteron a energie, až mi z toho praská hercna. Vystoupení na hranici geniality a infarktu graduje a končí totální anihilací. 21st Century Schizoid Man je jedna z nejpředělávanějších rockových věcí vůbec, ale v podání Shining jde o naprosté peklo. Na jejím konci už ansámbl prosím, ať už skončí, řvu jak zvíře, nakumulovaný technický noise už jen ze mě vytloukává zbytky energie a odhazuje mě jako kus hadru. Nejlepší kapela pátku a zřejmě i celého festivalu.

mIZZY: Norské SHINING jsem viděl už loni v Polsku na Asymmetry festivalu, kam jsem jel hlavně kvůli nim a byli naprosto nejlepší kapelou (i když konkurenci měli velkou), tudíž jsem moc dobře věděl, jakou pecku od nich čekat. Když jsem doběhl, už končili první song I Won’t Forget. Kurva, proč ti Amoni nehráli o chvíli déle? Naštěstí je jedno, že jsem prošvihl zrovna klipovku, protože od Shining vše ničí stejnou silou. Pokračují furt s One One One songem The One Inside. Všichni skáčou jako vyšinutí, kapela šlape jak hodinky, vše naprosto precizně zahrané, zvuk perfektní, jen ty světla by mohly mít trochu lepší (ale ne, nebudu furt dokola opakovat, jak na Asymmetry bylo vše naprosto dokonalé). Dostáváme se konečně k Blackjazzu a na Fisheye. Jørgen je perfektní frontman i saxofonista a co nezvládá zahrát, tak za něj dohání klávesák. Některé songy hráli trochu pozměněné, ty nové jako následující My Dying Drive a Blackjazz Rebels ne, ale s živým provedením Blackjazz si za ten rok pohráli ještě více. Třeba tuc tuc pasáž v The Madness and the Damage Done byla natáhnutá na dvojnásobnou délku a fakt ničila. No a cover od King Crimson 21st Century Schizoid Man na závěr totální úlet. Začátek odehráli jako na albu, ale závěrečná improvizace byla fakt nekonečná, ale nenudila ani vteřinu. Sice je nemožné srovnávat Shining s black metalem (ke kterému se dostanu hlavně v sobotu), ale bezkonkurenčně nejlepší kapela na festivalu a jak budu mít možnost, jedu na ně znovu, tohle se fakt vyplatí vidět live.

onDRajs: BROKEN HOPE jsem chtěl po norském vyhlazení oželet, ale nakonec zůstáváme na téměř celý jejich koncert. Jednoduše proto, že byli sakra dobří! Bál jsem se, že půjde o zombie verzi něčeho, co už mělo dávno hnít v hrobě, ale ostrá parta z Chicaga ze sebe vymáčkla víc než maximum. Hlavně je podpořil zvuk ostrý jako břitva, nekompromisní tlak a nulový sklon k líbivým melodiím. Naprosto čistá, ortodoxní stylová práce. Z desky mě to až tolik nebere, ale živě to není nic jiného než BDM drcení kostí a ježdění parním válcem po lebce. Právě přemíra agrese mě nakonec přinutí opustit přední část areálu a vydat se do zadního stanu.

Tam právě MGLA dohrává pár posledních kousků, přichází vítané ticho a po nich WORSHIP! Znovu zažívám šok, Mnichované totiž odehrají naprosto fantastický koncert. Do karet jim hraje majestátní zvuk, který poprvé není ve stanu přehulený. Ale to je dané i rychlostí hrábnutí kytaristů do strun, monstrózní kilo jednou za deset sekund hlukový skleník nevytvoří. Opět se ocitám ve funeraldoomovém vzduchoprázdnu, produkovaný hudební zmar mě plně pohlcuje a nepouští mě až před třetí hodinou ranní, kdy Němci končí. Skvělé, důstojné zakončení pátečního dne. PS: Nikdy bych neřekl, že frontman takové kapely může být natolik vřelý a zakončit depresivní vystoupení výkřikem: „You are fucking awesome!“

mIZZY: A aby toho přebíhání nebylo málo, jde se zpátky k Metalgate stage, kde se už chystá MGLA. Poláky jsem sice letos už viděl dvakrát na Untamed and Unchained tour v Krakově a v Praze, ale jelikož byli skvělí, rozhodl jsem se na úkor Combichrist na ně kouknout i potřetí. Bylo na ně solidně narváno, zatím nejvíce lidí, co vzadu bylo a opět (nečekaně) i slušné vedro. Hráli to samé, co hrají všude a také stejně precizně. Jediné, co Mlze nehrálo do karet, byl poměrně zahuhlaný zvuk. Jak v Praze, tak v Krakově byli slyšet mnohem lépe. Zrovna Mgla je blackmetalovou kapelou, u které je čistý zvuk výjimečně důležitý, jelikož kladou velký důraz na výrazné kytarové melodie. Nebýt toho, bylo to opět parádní, škoda.

Z posledních sil zvládám ještě WORSHIP, na které jsem výjimečně neměl náladu. Jindy mě funeraly na závěr festivalového dne vždy potěší (teda spíše rozesmutní, abych nepsal blbosti), ale po super Shining jsem už krom velmi dobrého vokálu zpěváka nebyl podobnou hudbu schopný vnímat. Zbývá se tedy doplazit ke stanu, podívat se láhvi na dno a se svítáním zalézt do spacáku.