Kostel sv. Jana Křtitele Na Prádle byl postaven v románském stylu a roku 1235 přestavěn do rané gotiky. A prý ještě do baroka, ale to není moc vidět. Momentálně patří husitům. Trochu paradox. Stavba je malá a zvenku i zevnitř nádherně strohá, za což asi můžeme děkovat Josefu II. a jeho posedlosti změnou. Románských prvků je víc než gotických; lomené oblouky najdeme až za okny. V porovnání s katedrálami je stavba nepatrná; v porovnání s kluby jsou v ní nepatrní lidé.

U oltáře přechází několik lidí. Jednoho identifikuji jako Vladimíra Hirsche, dalšího jako Claye Rubyho čili Buriala Hexe. Hirsch ladí zvuk a zapojení notebooku (konečně někdo, kdo nemá Apple!), Burial Hex zapojuje různé nástroje, které zatím schovává v lehce okultním kufříku. Třetí projekt, který měl vystoupit, Stor, není v dohledu a záhy se dozvídáme, že nastaly nějaké problémy. Jeho půlhodiny využívá zbylá dvojice právě k důkladnější přípravě vlastních setů.

Motivace poslechnout si Vladimíra Hirsche přišla až s tímto vystoupením, předtím mi spojení dark ambient/moderní klasika přišlo poněkud podezřelé. Až na poslední chvíli jsem si stačil vytvořit dojem, že Hirsch se zvládá s přehledem vyhýbat jak překombinovanosti klasiky, tak klišé dark ambientu. Koncert to potvrdil.
Základem Hirschova setu jsou „integrované varhany“; v podstatě samplované z notebooku a kláves a proháněné přes efekty, nicméně zachovávající původní zvuk? Poučení uvítám. Několik vrstev varhan vytváří apokalyptickou atmosféru a pocit „fyzického zvuku“. Skladba si po celou dobu drží srozumitelnost i jistou rytmičnost, basové pulsování doplňuje místy industriální tikání. Strohost instrumentace brání darkambientovému patosu. Obrovskou a zde plně využitou výhodou integrovaných varhan je jejich osvobození od běžné fyziky nástroje; Hirsch nemusí nechávat vše doznít, nemusí mít troje varhany a tak dále. No. Devadesát procent prvních tří čtvrtin koncertu jsem měl zavřené oči a husí kůži, pak začaly být věčné nástupy lehce unavující. Přesto, perfektní. Nádhera.

Postupně se stmívá a nastupuje Burial Hex. V kufříku pouští smyčku (šramocení, později šramocení a údery) a jde se zapálenou svíčkou dozadu do kostela hrát na varhany. Taková zamyšlená večerní romantika. Málem si nevšímám, když přechází k oltáři, zapaluje další svíčky a pomocí několika generátorů hluku rozjíždí noise, pravda, nikterak extrémní. Pod tím pořád jede velice pomalý beat ze začátku. Po Hirschovi poněkud nevýrazné. Přibližně v polovině se set láme; Ruby pouští slušnou power electronics rychtu, stojí před oltářem a zpívá. Vezměte blackové skřeky a echo a echo a echo a dostanete neskutečné zlo. Setmělý kostel působí na výsledný efekt stejně jako echo na hlas. Znásobuje. Burial Hex navíc přidává ke všem svým hudebním talentům ještě nadání herecké. Jako naprostý protiklad apatického Hirsche (zavřené oči a hromy a blesky na víčkách) se Ruby prochází po kostele, pálí kadidlo, zapaluje svíčky… „Burial Hex“ můžeme přeložit jako „pohřební kletba“, a jeho vystoupení na hranici performance skutečně působilo jako prastarý rituál.

Mohl jsem si přát lepší začátek adventu?

(Mimochodem, tenhle nadzemský zážitek byl za stovku.)

Fotky © Vanson - http://eskanoizze.com/nevsedni-fotky-z-vystoupeni-burala-hexe/