Putovní evropské turné prosvištělo tuto sobotu Českou republikou tentokráte s line-upem, který lahodil především deathcorově laděnému uchu. Třetí ročník přehlídky extrémních odnoží metalu v čele s Carnifex, kteří jsou pro Bonecrusher již příznačným elementem, a Beneath The Massacre přilákal do pražského Rock Café vskutku uspokojivý počet uctívačů tohoto kultu. Lehce po sedmé hodině už většina z natěšených netrpělivě přešlapovala před pódiem nebo v místnosti s bohatým (avšak nijak pozoruhodným) merchem naslouchala s nastraženýma ušima jakémukoliv zvuku linoucího se ze sálu, což byl, přes prakticky zvukotěsnou bariéru dělící tyto dvě místnosti, téměř nadlidský úkol.
 
Hlediště tedy postupně houstlo již za doprovodu BETRAYING THE MARTYRS, kteří večer otevřeli. Francouzští benjamínci přibližně během 20 minut odehráli většinu skladeb z debutového počinu Breathe the Life, avšak výrazně utrpěli na zvuku, který byl nekonkrétní a nad nečitelné kytary (o base ani nemluvě) zvláště vyčnívaly vokály a převýškovaný kopák. Tudíž ten, kdo neměl album detailněji naposloucháno, byl díky absenci instrumentální melodiky ztracen ve změti občasných sypaček a vcelku unylých breakdownů, před nimiž téměř pokaždé duněl sálem bass drop. Nejúnosnější zvuk byl přímo u stage, což platilo skoro po celý večer.

Chlapci se na pódiu snažili ze všech sil a společnou choreografií naverbovali nejednoho odvážlivce do moshpitu, kterému po zbytek setu úspěšně veleli. Melodické popěvky, které Francouzi jako jediní ze všech zúčastněných uskupení hojně využívají, byly zazpívány překvapivě čistě (chvílemi jsem kapelu podezříval z half-playbacku, ale raději se vyhnu neuváženým soudům). Nemohl jsem se ale ubránit dojmu, že na albu vokály znějí mnohem plněji a dospěleji. V podání Victora Guilleta, jehož zjev mi připomínal novodobého jokulátora, jsem si díky těmto melodickým linkám chvílemi přišel jak na high school punk-rockovém koncertě, a to musím upozornit, že nejsem nějakým zarytým odpůrcem vokálních kratochvílí v extrémní muzice, i když u drtivé většiny mne vytane na mysli ono slovo: teplárna. Holt málokdo to umí tak, aby to neznělo vlezle, no nebudu to tady zbytečně rozpitvávat. Být jiný zvuk, mohlo to dopadnout třeba všechno jinak…
 
Druzí MOLOTOV SOLUTION na tom zvukově nebyli o moc lépe. I když oproti Francouzům, kteří hrají přeci jen o dost rozmanitěji, nebyla ztráta až tak fatální. Kvůli pro změnu přebasovaným kopákům se znovu v kytarách nedalo číst, sub hit otupoval sluchové smysly každou chvíli a ještě masivněji než u první kapely. Prostě zvuk stvořený spíše pro fanoušky D’n’B. I přes tyto nedostatky se na tyto vyvrhely z Nevady hrající ukázkový moderní deathcore, tedy nijak objevně nápaditý avšak poctivý, před pódiem strhla pekelná jízda. Během necelé tři čtvrtě hodiny kapela zahrála průřez všemi vydanými alby, přičemž největší pozornost věnovala poslednímu počinu Insurrection. Abych se přiznal, jednotvárnost a ničím nepřekvapující struktura skladeb mě začaly po chvíli nudit, a tak jsem se do konce jejich performance ošíval s občasnými občerstvujícími přestávkami, při nichž mě ve vestibulu pobavily výzvy na kartonech, jimiž kapely žádaly o všemožné služby na zpříjemnění večera :)
 
WITHIN THE RUINS byla jedna ze dvou kapel, na které jsem se opravdu těšil. Tento springfieldský hurikán, charakteristický ďábelským tempem a heavymetalově hravými kytarovými vyhrávkami, udeřil na Prahu poprvé a většinu fanoušků unesl ve víru své techniky a přímočarosti. Spouštěčem byla klipovka z EP Omen – Controller, u které jsem ještě ani nestihl postřehnout, že na pódiu není komando pětičlenné, nýbrž čtyřčlenné. Zvuk byl zatím do té doby nejlepší, a tak jsem se na chvíli také nechal dobrovolně unést, avšak jen do té doby, než jsem si uvědomil, že z pravé reprobedny leze kytara, kterou nikdo nehraje, a že má k tomu lepší zvuk než kytara hraná živě! Zde už jsem si byl se soudem jist, a tudíž po právu zklamán.

Joe Cocchi odváděl na hmatníku skvělou práci, ale díky nevyváženosti zvuku byla jeho kytara oproti přednahrané lince druhé kytary místy úplně ztracená. Nikde jsem se nedopátral, zda se s kytaristou J.V. Scheltem rozloučili, nebo na turné z nějakého důvodu nemohl, prostě tam nebyl. Osobně bych byl mnohem radši, kdyby WTR zahráli jen s jednou kytarou i na úkor vytracení jejich osobitého intervalového postupu. Tento pocit se mě držel celé jejich vystoupení a nemohl jsem se ho zbavit, i když zněly takové pecky jako Versus, Tractor Pull, Arsenal… Nepřešel mě ani po tom, co jsem se přemístil blíže k aparátu J. Cocchiho, kde převládal zvuk přímo ze stage. Bubeník McGuill vypadal jako basketbalista, který si čirou náhodou sedl za punkovou sadu (zejména hajtku měl proklatě nízko), ale svůj oranžový bubínek nenechal na chvíli klidným a tlačil mašinu s minimálními nepřesnostmi správným směrem. Bylo znát, že kapela v ČR nemá ještě dostatečnou základnu mosherů, takže byl po značnou dobu kotel liduprázdný, až ke konci setu se díky wall of death konečně trochu zaplnil.
 
Před vypuknutím nejšílenějšího pekla, způsobeného mými favority festivalu, mě začala sžírat myšlenka, že by se snad mohla opakovat tatáž věc jako u WTR, ale dušoval jsem se, že BENEATH THE MASSACRE už jsem viděl několikrát a vždy jen s jednou kytarou bez jakýchkoliv „podvodů“. Má myšlenka se však stala skutečností s vypuštěním oné splašené bestie za zvuku Society’s Disposable Son. Zase tentýž „vylepšovák“ pro kapely s jedním kytaristou, zvuk byl však mnohem vyrovnanější než u WTR, a tak se práce na pódiu s vylézajícím zvukem příliš nelišila. Christopher „Robot“ Bradley spustil pravou ruku z hmatníku, jen aby vygeneroval jeden z chaotechnických riffů, to samé kopíroval basák, který šel s novou vizáží poznat jen díky preciznímu rukopisu své hry. Medvěd Desgagnés ze sebe nepřetržitě chrlil hněv a dotvářel společně s grafikou čerstvě zrozeného CD Incogruous ďábelský výjev. Za bicími (jak mě Bizz správně upozornil) seděla z nejasných důvodů náhrada, kterou byl ostřílený Patrice Hamelin (Martyr). Bicího partu v BTM se zhostil excelentně a vražedný kolos nenechal zpomalit. Kromě zbrusu nových věcí zazněly i songy ze starších počinů Mechanics of Dysfunction, Dystopia a mého nejoblíbenějšího Marée Noire. Prostor před pódiem byl po celou dobu neúnavným organismem. Po půl hodině vytrvalého masakru si mohli přeživší konečně oddychnout.
 
Už by snad ani nebylo třeba pokračovat, ale ke slovu se měli dostat ještě CARNIFEX. Kati z Kalifornie si za dobu svého působení prošli několika odnožemi death metalu, od breakdownového deathcoru se vrátili zpět k přímějšímu pojetí tohoto žánru, a zejména na scéně si vydobyli poměrně zvučné jméno. Od Carnifex jsem nic zvláštního neočekával, snad mě jen potěšil konečně lepší zvuk a hlavně vše zahrané živě. Jinak bylo vše jako obvykle podle stejné režie. Bicí oproti dnešní konkurenci výrazně pokulhávaly, Scott zbrkle pobíhal po pódiu a snažil se trefit správnou dobu. Kytary s basou hoblovaly spodní struny s klasickou vervou a circle pit byl pořád v jednom kole. Carnifex zahráli z novějších alb a zakončili již kultovními tracky Lie to My Face a Hell Chose Me. Z poctivě zahraného death metalu čišela obyčejnost, pro někoho nuda, pro jiného stálý přísun energie.
 
Půl hodiny před půlnocí bylo dílo dokonáno a většina návštěvníků pomalu opouštěla klub. Třetí ročník Bonecrusher Festu přinesl především mnoho radosti, ale pro někoho také zklamání - zejména kvůli zvukové stránce a přednahraným kytarám. Ve finále hodnotím ale celý večer jako kladný - ať už z hlediska účasti a organizace, tak z výkonu kapel samotných, které vydaly maximum. Možná že si dělám falešné iluze, ale s jakýmkoliv koncertem mám spojenou výhradně živou hudbu. A pokud tomu tak není u jiných stylů, u metalu by tomu tak rozhodně býti mělo!