Nebylo co dělat a naskytla se mi možnost jet v podstatě zadarmo do Boskovic na tamní festiválek, takže jsem ji využil, protože tam hráli WWW; a koneckonců, proč si nerozšířit hudební obzory směrem do „české alternativy“…
Logicky jsem si ze čtyř dnů vybral sobotu, kdy hráli WWW a pár dalších kapel neurčitě zajímavých názvů, načasoval si příjezd na pátou hodinu, protože takovouto alternativu obecně podezřívám z veselé příjemnosti, která začne být po pár hodinách velice nepříjemná a vzbuzuje ve mně tzv. Meshuggah defekt, tedy potřebu rány (zvukovým) kladivem do hlavy.
Dorazil jsem chvilku před šestou lehce mimo sebe (ukrutné horko v autě) a převelice mě potěšilo, že scéna za muzeem, kde se v té době hrálo, je chytře postavená v odpoledním stínu. Program měl řádné zpoždění, takže jsem stihl přibližně polovinu setu MCH Bandu, na který jsem se celkem těšil – jazz/progrock s převážně německými texty, tu a tam nějaká smyčka, trocha elektroniky, z myspace to znělo dobře, naživo to bylo místy lepší, místy horší, panu skladateli, zakladateli a kapelníkovi nesedne saxofon, pokud ho má v rukou, má tendenci ujíždět do obyčejné improvizace, naproti tomu kytarové pasáže zněly zajímavě. Přirovnávat by se dalo k Pražskému výběru před Strakou v hrsti (se kterým Chadima spolupracoval) či k DG 307/The Plastic People Of The Universe (basák Ivan Bierhanzl působí/il v obou skupinách). Nebylo to čistě příjemné, což těšilo. Chadima toho za sebou má mnoho (vyvoďte si důsledky, pozitivní i negativní), například hraní s někým z Henry Cow a Art Bears v Londýně, spolupráci s Fredem Frithem (<-), Pavlem Fajtem a mnoha dalšími. Možná je začnu poslouchat…
Květy byly označeny jako vrchol brněnské alternativy. No. Zpěvák má charisma a originální vtipy (trochu ve stylu Marka Ebena), je to příjemnost, která neotravuje a jestli působí teple, tak to není nagelovaná vlezlost v růžovém přiléhavém tričku, ale jen trochu moc milý človíček. Ale nemusí tak působit. Na zkoušku zahrají kus Foxy Lady, pak odejdou a vrátí se v recesistickém bílém oblečení („Děkuji mamince za kalhoty, koupila je roku 1985 v Maďarsku u jezera, děkuji tatínkovi za mušličkový náhrdelník…“) No, to hraní žádná sláva není… „Potkal jsem ve Vídni Turka a on mi věštil z ruky. Říkal, že budu žít do 89 a já se ptal, co budu takovou dobu dělat. Však vy na něco přijdete, řekl mi.“ Anglicky s příslušným turecko-šarlatánským přízvukem. Asi mají něco společného s katolictvím, nicméně názory podávají zaobalené: „Nechápu ty lidi, kteří jedou do hor a říkají si, proč jen tak málo jezdíme na hory.“ A potichu s úsměvem: „Absurdní…“ Zpátky k hudbě: bicí super, mix klasických s perkusemi, xylofonem a nějakým bambusem, basa a housle taktéž, jenže k čemu to, když kytara je naprostá rutina? Typické, až to není hezké, i tak jsem si jeden song vcelku užil a zapamatoval. A zpěv se mi taky nelíbil. Květy by možná mohli přepracovat svou hudební show do podoby, v níž by se víc mluvilo a méně hrálo, zejména na kytaru.
Lu měli začínat v 19:00, nicméně ve 20:50 ještě zvučili. Ukrutně tuctová „dobrá kytarovka“, přestože se do toho občas něco mísilo (jazz), mám od této chvíle oběť označení „naprosto obyčejný rock“. Měl jsem dojem, že mají něco společného s OTK, ale hudba to nebyla… Strejda navrhuje, abychom se přesunuli na hlavní scénu, kde začínají hrát Živé kvety.
Někdy včera mě napadlo, že bych mohl Boskovice označit jako „festival českých kapel, které jsou mainstreamovými médii označovány za alternativní“. Živé kvety = typický slovenský pop/rock a zatímco Lu byli obyčejně dobří, Živé kvety jsou obyčejně špatné. A proslovy mezi skladbami typu „Je dobre, že sú ty zajebane volby za nami!“ (přibližně) kapele taky nepřidávají. Mizíme do jazzového skleníku (není to přímo skleník, ale horko tam je řádné), chvilka uspávacího elektronického experimentálního jazzu r-ren, řekněme, že kdyby odstranili saxofonistu, udělali by dobře; i takhle je to místy dobré; elektronika a asi i experimentálnost spočívá v tom, že houslista občas pouští smyčky nebo háže echa. No co.
Je deset a WWW zvučí. Docela mě překvapuje, že je tu jen Sifon s Milesou, za Brainy Thuga si tedy hraje se zvuky Sifon. Zkouška se trochu protahuje, v nějakých 22:15 se začíná: „Karamel je cukr, co se už neuzdraví!“ Naživo je to minimalističtější, do popředí víc vystupují beaty, asi to přece jen bude hip-hop. Nějak necítím potřebu rozebírat, „chápat“ texty – nevím přesně, koho to citovali Strugačtí, ale: „Pochopit znamená zjednodušit.“ (A možná si vyberte až druhý význam…) Nervozita, úzkost, hraní si se slovy a doslovné významy, stačí. Šílený přednes v Lexikonu, energie a zoufalství, vypadá to, že by se chtěl Sifon válet po zemi nebo dělat salta, ale kabel mikrofonu a povinnost obsluhovat „krabičky“ mu brání. Ze začátku se hraje potichu, časem se to zlepšuje, ale vůbec by mi nevadily zkreslené hlasy, elektronické hlasy, hluky trhající uši… Oproti deskám je skoro všude dvojhlas, někde to pomáhá, jinde škodí, Milesa na několika místech nestíhala, ale chvilky, kdy už dvojice tu energie nezvládá a řve, jsou super… „Kouř se stáčí do serpentiN!“ Baví mě ty zvýrazněné hlásky. Potlačená síla; chci někdy zažít, až se to všechno vyvalí ven. WWW tu mají velice slušnou podporu, ale žádný extrém, no co, tak si dám ve druhé řadě headbang, když už to nikdo jiný neudělá… (skoro poprvé od loňských Satyricon, výjimkou byl Deathcrush a Carnage). Spokojenost. Musím si to někdy zopakovat v klubu, třeba s projekcí…
Přibližný playlist, asi se toho hrálo víc:
Karamel
Míč
Lexikon
Prkno
Žena líže kost
Pikola
Tikající muž
+
Kouř

Dát za WWW Tata Bojs je dramaturgicky velice podivné, ale asi nebylo moc na výběr. Zkouška trvá asi půl hodiny, ozve se pár hodně hlasitých noisů, nejzajímavější na diskotéce, tedy vystoupení… Tata Bojs na rozdíl od Květů nedisponují ani oním originálním humorem, na parodie velkých kapel nejsem zvědav… Odcházím asi v polovině třetího songu, extatické reakce okolí byly zajímavé, ale začíná mě bolet hlava (proč nemohli mít tuhle hlasitost WWW?). Diskotéka. Pain mě loni asi půl hodiny bavili, The Kovenant si občas poslechnu, ale tohle je hrůza. Sedám si před vchod a poslouchám… bum-čvacht-bum-čvacht-bum-čvacht… Je fajn, že to je nejlepší česká kapela uplynulého desetiletí.
Jdeme se ještě podívat na půlnoční jazzovou jam session, chvilku tam rapuje

nějaký človíček do improvizovaného funky/reggae/jazz čehosi, pak se rozjíždí jazz ve stylu 30. či 40. let, klidně by se to dalo zařadit do soundtracku k Mafii, ale přínos žádný…
Rychle domů… Stálo to za to (nemyslím tím za to, co jsem za to dal :)).