BA - první dojmy
BA - středa
BA - čtvrtek

mIZZY: V pátek se muselo ráno také vstávat. Naštěstí to nebylo úplně na první kapelu, ale vzhledem k tomu, že ranní goregrind je na Brutalu povinnost, šlo se ve 12 na Jig-Ai. Ti jsou v současnosti asi nejslavnější česká chrochtačka, která hraje hodně i v zahraničí, a to samozřejmě zaslouženě. Jednak jsou jejich koncerty totálně nasypané od začátku do konce, Buraak skvěle kvičí a celkově do toho chlapi dávají vše. Škoda jen, že zvukař opět zapomněl zapnout jeden mikrofon, který, když do něj chrochtal Mozek, nebyl vůbec slyšet. Tentokrát byli také skromnější v různých kecech mezi skladbami a kromě pozdravení festivalu Obscene Extreme a představení se jako kapela Bicepsy na moc vtipů nedošlo, což však naprosto vynahradili hudebním výkonem.

Z areálu se po Jig-Ai ještě neodcházelo. Na řadu přišli francouzští brutal deathmetalisté Kronos. Ti nedávno vydali po osmileté odmlce nové album Arisen New Era, na kterém se představil jejich nový vokalista. I přesto, že je nové album o něco měkčí, naživo naložili solidně. Hráli sice pár věcí z novinky, ale došlo i na starší věci jako třeba Bringers of Disorder z The Hellenic Terror, se kterou se frontman popral dobře.

LooMis: Jak jsem již avizoval v tipech na letošní festival, třetí den u Marastu tradičně bývá kritický a nejinak tomu bylo i letos. I když jak u koho. Poctivě musím přiznat, že ráno mi úplně do skoku nebylo, ale aspoň že hlava nebolela a tělo se rychle dokázalo rozpumpovat, i když to, než nějaká zběsilá jízda, až do večera bylo spíše o pomalejším cucání (a taky jsem se šetřil na Coroner). Tímto jsem konečně měl i čas pořádně se projít po areálu a mrknout na nová zákoutí. Rozšiřování prostoru považuji dlouhodobě za největší přínos festivalu pro pevnost a potažmo tak i fanoušky. Srovnám-li si dřívější ročníky, tak letos, i když byl hlášen rekord v návštěvnosti, dalo se areálem procházet relativně bez větších tlačenic, a to i v době hracích časů hlavních hvězd.

mIZZY: Dále bylo v plánu si opět odpočinout v Josefově a najíst se, nicméně kvůli prohození Blues for the Redsun s Grave, jsme se opět rychle vraceli. Zde mimochodem musím lehce pokárat informovanost ze strany pořadatelů. Nebýt kamaráda, který se zrovna pohyboval v pevnosti a napsal nám SMSku, neměli jsme šanci se o změně dozvědět. Ano, na obrazovce mezi hlavními pódii se informace objevila, ale na oficiálních stránkách Brutalu, ani na facebooku ani zmínka. Přitom, kdybych Holešováky Blues for the Redsun neviděl, docela by mě to mrzelo. V jejich případě se žel ukázalo, že rozhodně nejsou kapela na velká festivalová pódia a už vůbec ne, když musí hrát za světla a bez projekce. Oproti tomu, co jsem zvyklý z klubů, byli tentokrát i hodně potichu, tudíž jejich pomalé těžkotonážní riffy nenakládaly ani zdaleka tak, jak by mohly. I vzhledem k ne úplně příznivým podmínkám se jim však podařilo vytvořit celkem slušnou doomovou atmosféru. Kdyby hráli na zadní stage, jak bylo původně v plánu, bylo by to asi lepší.

LooMis: Na dopolední kapely se nedostáváme – na slovenské Catastrofy teprve stoupáme k areálu, tentokrát ale novou, lepší a kratší cestou. Snídaně se lehce protáhla (pro)váháním vajec se slaninou, pivko do ruky a vzhůru na Frantíky Kronos. Tlačilo to, ale naladit se na brutal death vlnu nějak nešlo. U Iron Reagan je to již lepší – Tony Foresta je showman, a co se naučil s Municipal Waste, v plné míře uplatňuje i tady. Jediná změna v harmonogramu festivalu postihla Grave, kterým byl slot prohozen s Blues For The Redsun. Tímto se ale dostali do kolize s Textures a volba tudíž byla jasná.

LooMis: Před hlavní pódium jsem se tak podíval až s Voivod (před nimi jsem si ale krásně dáchnul v ambient stage, nechci to tu troubit, ale pohovka po ránu, ambientní tlumená hudba, fakt super hodinka). Ale zpět ke Kanaďanům – ti se u nás objevují docela často (ne jako Napalm Death), takže ne že by se „oposlouchali“, ale tohle vystoupení nebylo z nejsilnějších. Skvělá byla klipovka Kluskap O'come, Killing Technology neméně. Daniel se zubil na všechny strany, hotové sluníčko a už jsem to jednou psal, je vždycky báječné vidět, když muzikanta hudba baví. A jeho navíc baví držet ducha Voivod při životě. Zbylí pánové, co si budeme nalhávat, nemládnou, vyjma Awaye, to je neskutečně železnej dědek. Nicméně Voivod Loves!

U Textures jsem byl zvědavej, jak si povede naživo Daniel. Zpětně si uvědomuji, že ve 2012 mne moc nepřesvědčil. Namále měl už při New Horizons, ty výšky mu moc z hrdla nechtěly, ale dost si napravil reputaci s klipovkou Awake (avšak na pana Einara nikdo na festivalu nedosáhl). Sympatické nicméně bylo, že se Holanďané neupnuli výhradně na novou tvorbu, takže ze Silhouettes zazněla ještě klasická meshuggárna Laments of an Icarus a šlo se až k Drawing Circles. Nicméně Eric je jenom jeden, takže i když Textures nezahráli vůbec špatně, zažil jsem již lepší vystoupení a minimálně zvuk mohl být určitě čistější.

Po Textures jsem si dal poměrně dlouhou pauzu - teátr SepticFlesh v kobce na televizi a pak jsem si šel udělat procházku mimo areál.

mIZZY: Poté jsem z nostalgie a zajímavosti koukl na kousek SepticFlesh, ovšem znechuceně říkám, že pokud takto vypadají všechny jejich současné koncerty, lituji fanoušků, kteří nad nimi ještě nezlomili hůl. Když jsem je viděl v roce 2008 ve Zlíně, kde hráli věci ze Sumerian Daemons a Communion, byl to jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. V roce 2011 na Brutalu to bylo také dost dobré, byť Spiros už chytal hodně móresy rockstar. To, co však předvádí teď, je už opravdu za hranou a po třech sonzích plných „one, two, three, come one!“ odcházím. Totálně zahuhlaný zvuk jim mimochodem také moc nepomohl.

Přechod na Nod Nod se ale ukázal jako hodně dobrý nápad. Ti opět potvrdili, že jsou na české alternativně metalové scéně na samotném vrcholu. Na Marastu jsme toho o Nod Nod napsali už poměrně hodně, tak jen stručně zopakuji, že skvělý post-metal s krásným zpěvem Veroniky, kterému prospěl i parádní zvuk.

Na In the Woods… se jdu kouknout jen na chvíli, abych zjistil, jestli to bude stejný průser jako na Funkenflugu. Norové samozřejmě nezklamali, navíc jsem si tentokrát i všiml, že vypadají ještě hůře, než hrají, proto se po dvou otřesných skladbách přesouvám na ambient stage.

Zde se akorát začínali Do Shaska!, kteří na mě i přes to, že vystoupili jen ve třech bez fagotu, udělali mnohem větší dojem než drtivá většina metalových kapel. Z horizontální polohy sleduji dění na pódiu a uvědomuji si, že hrají vlastně identický set jako na letošních Hradbách Samoty. Zde, díky tomu, že jsem byl přítomný po celou délku, jsem si mohl všimnout, jak se jejich koncert postupně vyvíjí od ambientnější elektroniky až po techno tancovačky s uřvaným noise závěrem a funny outrem. I když ani zdaleka nemohu říct, že se jednalo o jeden z nejlepších koncertů Do Shaska!, na kterém jsem byl, projekcí a fajn odpočinkem od metalových mlátiček se postarali o jeden z nejpříjemnějších zážitků letošního Brutal Assaultu.

mIZZY: Po Do Shaska! zvládám přeběhnout ještě na poslední song/dva Year of no Light. Ti hrají poměrně fajn, byť lehce přihřátý post-metal. Poslouchali se docela dobře, jen by se od Nod Nod mohli učit, jak se ten post-metal dělá pořádně, a také mimochodem naprosto nechápu, proč měli dva bubeníky. U YonL to postrádalo smysl snad ještě více než u Kylesy.

LooMis: Když jsem vracel před koncem setu Obituary, měl jsem docela strach, abych stihl Coroner. Tak důkladnou šacovačku, jako letos, jsem ještě nezažil, skoro jsem se bál, že budu muset jít do půl těla.

Ale stihl jsem to krásně. Coroner podruhé a opět vynikající s jednou změnou - novým bubeníkem Diegem Rapacchiettim, který před dvěma lety vyměnil zakládající pilíř Markyho Edelmanna. Ale tady výměna jednoho člena nehraje roli - dobře seštelovaný rytmický stroj přehrává ze své historie to nejlepší, co jim přijde pod ruku (vlastně mi je jedno, co hraje, všechny desky jsou geniální). Neskutečná riffáž Tommyho Vetterliho, který v jedné kytaře zvládá neskutečné palby! Krátké, úsečné štěkání Rona Brodera a jeho probublávající basa. Skladby, zdánlivě postavené na jednoduchém riffu a rytmu se různě kroutí, mění tempo, náladu, světla jednoduchá, nenásilná. Dokonalá show, nesmrtelná hudba. Oproti zmiňovanému Zlínu se setlist lehce změnil, ale jádro zůstalo stejné - Divine Step (Conspectu Mortis), D.O.A., Semtex Revolution, Internal Conflicts, Metamorphosis, představovačka kapely a jeden velkej válec s Masked Jackal, Grin (Nails Hurt) a poslední Reborn Through Hate. Nejlepší z hlavních hvězd festivalu. Těším se na nedávno ohlášenou comebackovku!

Coroner jsem musel pořádně spláchnout - večer je v plném proudu a už není na co čekat (odnášejí to Moonspell a Satyricon - opět z kobky). Do procesu poslechu se dostávám až na Cattle Decapitation, a to spíš ze zvědavosti, jelikož superlativů se kolem téhle kapely taky rojí dost. A spadla mi čelist - neskutečnej bubenickej masakr s prasečím rykotem, roztetelil jsem se u toho, jako na Wormed. Ufff, víc slov tady netřeba.

mIZZY: Po kratší pauze na večeři bylo povinné se přesunout k hlavnímu pódiu. Ano, Satyricon jsou sice dnes už docela popová záležitost, ale letos uplynulo 20 let od vydání Nemesis Divina a Satyricon tohle, již kultovní album, hrají celé. Bylo by tedy celkem ostudné tuto příležitost promarnit. Začali stejně jako na desce otvírákem The Dawn of a New Age a Satyrovým výkřikem „This is Armageddon!“. Poté pořadí skladeb oproti nahrávce lehce proházeli, ale došlo opravdu na všechny songy. Živé provedeníNemesis Divina bylo profesionální, a řekl bych, že možná až zbytečně příliš. Kapela se soustředila na to, aby vše odehrála co nejlépe, což trochu ubralo na atmosféře a zběsilosti. Třeba Frost byl předchozí den s 1349 mnohem energičtější a i Satyr se poněkud šetřil. Možná z tohoto důvodu, byť jejich prezentace byla precizní a vlastně samotnému odehrání nemohu nic vytknout, mě Satyricon až tak nesejmuli. Závěr Nemesis Divina setu patřil samozřejmě hymně Mother North, která už však byla opět dobře mrazivá. Škoda jen, že po jejím dohrání došlo ještě na novější bigbeaty, což poněkud zkazilo celkovou atmosféru. Lidi ovšem na hopsačky jako K.I.N.G. a další reagují mnohem živěji, tudíž jejich zahrání byla pro Nory zřejmě povinnost, což je ale trochu smutné.

Z jedné norské kapely jsem se hned musel rychle přesunout na Metalgate stage, kde již začínala druhá. Řeč je o Taake, kteří po středečních Thaw hráli asi v největší mlze ze všech kapel (ještě aby ne, když Taake znamená v norštině Mlha). Na Hoesta s dalšími členy bylo tedy tak tak vidět, ale to jim nebránilo, aby zahráli jeden z nejzběsilejších a nejlepších blackmetalových koncertů letošního Brutalu. Ano, Taake po Satyricon ukázali, jak se správně dělá blacková atmosféra. Zahráli navíc hodně dobrý průřez celou diskografií. Od nejnovějších skladeb se propracovali až k těm nejstarším. Kapela solidně sypala a Hoest řval jako smyslů zbavený, máchal nad hlavou stojanem na mikrofon a hlavně, třeba během Umenneske, udělal nespočetněkrát „ugh!“ Největším překvapením však bylo, když na pódium pozval jakousi slečnu, s kterou společně odeřvali cover GG Allina - Die When you Die. Po Hell Militii (která hraje Shoot, Knife, Strangle, Beat and Crucify) se jednalo už o druhé blackmetalové provedení songu od GGho, co jsem měl možnost slyšet, a bylo to skvělé!

LooMis: Vysokou laťku udrželi i Arch Enemy (a vyhrávají cenu za nejbarevnější kapelu - blonďák, zrzek, modrajda a dva čerti). S Jeffem (ano, je to můj oblíbenec samozřejmě) jsem je viděl poprvé, stejně jako s Alicou, a je to určitě nejsilnější sestava, v jaké doposud hrají (a kdeže jsou staré časy bez ženského zpěvu). Amott/Loomis je neskutečně silná kytarová dvojka, ale ještě větší výhra je krásná modrovláska. Bohužel Angela nastolila určité vokální standardy, takže "new A" nemůže převést svůj plný rozsah, ale show nikde nedrhla, zvuk parádní, světla epická a neskutečná sóla, ve kterých se oba hlavní hrdinové doslova předháněli.

A kytarové orgie lítacích opičáků by pokračovaly i následně s Unearth, na které jsem se také dost těšil, ale bohužel je zabil zvuk - otřesná koule, ze které vystřelovaly údery bicích - nedalo se to pořádně poslouchat. Věřím, že se časem všechno usadilo, ale než se tady trápit, rozhodl jsem přesunout do stanu na německou legendu Die Krupps. No, ne že bych si tady pomohl, vazbilo to, zvuk by se pomalu dal nahmatat, ale další přesun už jsem nechtěl podnikat. V komornějším prostředí jsem ale brzy propadl jednoduché, industriální rytmice a jako v tranzu se přenesl do devadesátých let, kdy jsem na kazetě sjížděl I a II (The Drawing Of Doom Dying, To the Hilt, Bloodsuckers, Metal Machine Music, Fatherland). Krásná nostalgie vyústila v destrukci kytary a naházení ocelových perkusí Jürgen Englera do publika (odnesl si někdo něco domů? :)) A pak už odchod do stanu a přesun do říše pana Hypnose.

mIZZY: Když už se ten večer plný black metalu tak krásně vyvíjel, po jisté době jsem se vrátil na hlavní stage, abych po X letech opět viděl Dark Funeral. Zde ovšem došlo k dalšímu obrovskému zklamání. To, že se Švédy již nějakou dobu nevystupuje vokalista Emperor Magus Caligula se ví, ale to, že jeho náhradník Heljarmadr, který mimochodem na albu nezní až tak hrozně, je naživo vyloženě otřesný, jsem nečekal. Vydržel jsem asi do poloviny setu a poslechl si například The Arrival of Satan's Empire, The Secrets of the Black Arts nebo Hail Murder. Že Heljarmadr úplně nezvládá Caligulovy songy, by bylo ještě pochopitelné, ale že má problém i s těmi svými z nedávno vydané desky, to už bylo zkrátka moc a Dark Funeral nezachránily ani šlehající ohně před pódiem.

Jít spát znechucený jsem však nechtěl, tak pro Draku Funebrákovi se ještě jednou přesunu na zadní stage, kde se chystali Monarch!. Ti docela dlouho rozjížděli úvodní drone, a i když jejich sludge/doom nabral s časem drobně na rychlosti, v klidu mohu říct, že byli nejpomalejší kapelou festivalu. Hodně pomalé a těžké riffy s vazbami, trochou noisu ze synťáku a mega naechovaným zpěvem věčně se schovávající slečny. Tu v jejím mňoukání občas doplnil řevem i kytarista, nejvíce prostoru ale měl právě hlas Emilie. Jedno utápění se v hloubkách střídalo druhé až do posledního songu, který byl ve srovnání se zbytkem o poznání svižnější. Údajně se jednalo o cover Cherry Bomb od The Runaways, který samozřejmě Monarch! zahráli několikanásobně pomaleji, což, stejně jako zbytek jejich setu, dovedlo dobře naladit ke spánku. Tak tedy díky a čau!