Metalový svátek roku je za námi. Brutal Assault s pořadovým číslem 24 za těch pět dní ušima do černa oděných posluchačů prosvištěl jako horská dráha. Až se zdá neuvěřitelné, jak čas od úterního odpoledne do nedělního rána strávený s metalem může plynout tak rychle.
Co se v letošním ročníku povedlo? Zaprvé, pořadatelé k nám přivezli nabušenou sestavu kapel, mezi nimiž nechyběly opravdové veličiny (Meshuggah, Testament, Carcass, Emperor, Cult of Luna atd.) a zároveň uskupení, která naživo jen tak neuvidíte (namátkou Antaeus, Azusa, Ved Buens Ende, Car Bomb, Hellhammer a řada dalších). Dohromady to vytvořilo hudební mix, který když do sebe za čtyři dny napumpujete, budete z něj čerpat ještě hodně dlouho. Tenhle koncept se organizátorům dlouhodobě daří – spojit větší jména s undergroundovými záležitostmi, ale i naprosto speciálními vystoupeními (například ambientní projekt Justina Broadricka Final). A posluchači na to očividně slyší. Nalákaly je jak alternativní špeky typu Daughters, tak i letité koncertní jistoty (například Sick Of It All, kteří v Josefově hráli už po x-té) a Brutal Assault tak letos skončil vyprodaný.
Tímto se dostávám k bodu číslo dvě. Narvat do pevnosti 23 tisíc lidí není sranda a měl jsem tedy obavu, jak velká tlačenice vznikne. Kapacita areálu sice byla takřka zaplněná, neměl jsem ale nikdy pocit, že by to bylo na úkor uživatelské pohody. Ano, někdy nebylo na výběr, kapely se kryly, ale na druhou stranu se osazenstvo díky tomu po celé pevnosti a jejím okolí rozprostřelo. Nebyl tak problém dostat se ani do dříve přeplněného Octagonu, kde letos hrály přece jen minoritní záležitosti, které pozornost davu tolik nestrhly. Možná jen u K.A.L. to bylo někdy nahuštěnější, což spíš připisuju dispozici prostoru – probojovat se publikem v podlouhlé nudli až dopředu je prostě oříšek.
Nehudební program? I ten byl fajn – výstavy (punk, metal v Íránu, art brut, práce tvůrce metalových log Christopha Szpajdela), doprovodné akce (hostem výstavy o punku byl i Barney z Napalm Death, kde tohle zažijete?), Fear House aneb metalová stezka odvahy (na ní se stály fronty) nebo Junktown, který nahradil autíčka. Za tohle rozhodně palec nahoru, protože do detailu vypiplané postapokalyptické městečko na způsob Šíleného Maxe se do pevnosti hodilo mnohem více než lunaparková atrakce, na níž se svezete na každé pouti. Lidé také kladně hodnotili festivalovou aplikaci, díky níž se dozvěděli aktuální změny v programu. Tahle jednoduchá softwarová novinka byla hodně potřeba a osvědčila se.
Další pozitivum? Rozhodně zvuk koncertů. Kvalitativní skok byl zřejmý zejména na zadním Obscure pódiu. Stan dřív trpěl na přepálený sound a zvukovou kouli, v níž byl problém rozeznat growling od hajtky. Letos ovšem konečně někdo pochopil, že pravidlo „čím hlasitěji, tím lépe“ pro řadu žánrů nefunguje (kromě toho, že vám z uší crčí krev), a šel s hlasitostí aparatury o 15 % doleva. A hle, stage Obscure se rázem stala jistotu audiofilního zážitku. Velká pochvala!
Nakonec musím vyzdvihnout i milosrdné počasí. Po ultra horkých předchozích ročnících, kdy i v noci zalézt do spacáku znamenalo naložit se do vlastní šťávy, bylo konečně teplotně normální počasí. Ano, občas zapršelo a zejména v sobotu večer to pěkně klouzalo, ale díky dešti a ochlazení se na hlavním betonovém placu Emperor’s Square dala v pohodě přečkat řada kapel za sebou, což byla třeba loni utopie.
Mínusy? Za lehce nezvládnutou považuju úterní improvizaci, kdy se na program „nultého dne“ chodilo zadem přes Bastion, což časově vydalo na expedici jak do hor. V úterý večer totiž byla na zmenšeném prostoru u Obscure stage hlava na hlavě a poté, co odehrála poslední kapela, se dav trousil ven z areálu hlemýždím tempem a nechci si představit, co by se stalo, kdyby… Ale šlo o jediný přešlap, kterého jsem si vědom, pak už všechno šlapalo jako na drátkách. Z domluvených kapel zamrzela neplánovaná neúčast Deicide. Nemohl za ni organizátor jako spíš lajdáctví Bentonovy grupy. To je tak těžké být v Evropě o pár dní dříve?
Nejvíce mi nakonec pila krev Jameson stage, která sice měla fungovat jako zkušební prostor pro kapely, ve finále z ní ale byl pavilon goril, z níž se většinou ozývaly neartikulované skřeky a všechno možné, jen ne hudba. Otravné, zoufalé, špatné. Příště už bez ní, prosím. Aspoň vzadu na Undergound sqaure by mohlo být trochu klidu…
Závěrečný sumář? Brutal Assault a josefovská pevnost se stala už synonymy a organizátoři z ní během uplynulých let vymačkali, co se dalo. Tolik nového tu tedy už nepřibylo, zaujalo zpoplatněné VIP stání na střechách zvukařů u obou hlavních pódií. Josef II. by měl určitě radost, protože hlavně díky této památce se sem metalisté ze všech koutů světa rádi vracejí. Tohle prostě nikde jinde nenajdou. Ale ani areál a jeho zázemí z festivalu ještě nedělají událost. Tím hlavním jsou návštěvníci a jejich řádně „freak“ nálada, která kapelám dělala od úterý do neděle radost. Na řadě interpretů bylo vidět, že tak vřelou odezvu nečekali. A bylo úplně fuk, jestli hrají post-rock, nebo noise. Dík patří tedy i fanouškům.
Brutal Assault příští rok oslaví čtvrtstoletí existence a pokud organizační tým neustrne na místě a stále bude přinášet neotřelé nápady a zajímavé kapely, nemám o něj nejmenší obavy.
mIZZY: Za sebe na závěr dodám pouze pár dojmů, protože prakticky s celým textem výše souhlasím. Letošní Brutal byl poměrně náročný, ale to především kvůli tomu, kolik zajímavostí nabízel. Samozřejmostí je parádní výběr kapel, ale také doprovodný program, výstavy a celková vyšperkovanost areálu. Drtivá většina atrakcí jako nová kostnice byly zadarmo, ale i na ty placené jako Fear House nebo nemocniční výstavu se za těch 50 korun rozhodně vyplatilo zajít. Návštěvníci tedy měli důvodů k zůstání v areálu více než kdy jindy. Já z něj třeba v sobotu vůbec neodešel a díky dobré nabídce jídla jsem k tomu ani neměl důvod. Dokonce i čistou TOIku se mi pokaždé podařilo po chvilce najít, což v minulosti bývala naprostá utopie. Kvůli všemožným lákadlům a vzhledem k vyprodanému festivalu sice bylo místy dost plno, ale s výjimkou Octagonu, kam se na několik kapel nedalo vůbec dostat, šlo procházet bez větších problémů.
Pokud mám ale zmínit největší osobní plus letošního ročníku, je to jednoznačně KAL stage, která má rok od roku čím dál větší smysl. Z letošních industrial, noise, ambient a techno projektů by šel poskládat klidně samostatný program a mnoho vystupujících mě zde nadchlo natolik, že jsem kvůli nim vypustil vystoupení několika velkých kapel, na které bych za normálních okolností automaticky šel. Docela fajn, že zde tentokrát hrálo mnohem více rytmických a hlukových věcí než ambientů, na které se většina lidí chodila pouze vyspat. Dokonce i tekk afterparties byly poměrně na úrovni a sám jsem se zde zasekl minimálně do tří ráno každý večer. S rostoucí kvalitou produkce roste ale také zájem o hudbu samotnou, proto bych byl rád, kdyby zde ubylo lehátek, aby nedocházelo k situacím, kdy se kvůli ležícím flákačům hodně lidí nedostane na parádní koncerty.
A jestli mám zmínit nějaké mínus, je to vstup na warm-up party. Nemyslím tím ovšem komplikovaný úterní přístup k zadnímu pódiu. Mnohem více mě mrzí, že tato cesta nezůstala pro návštěvníky otevřená po celou dobu festivalu. Chápu sice, že sloužila pro jiné účely, ale bylo by moc fajn, kdyby v budoucnu šlo z Josefova projít k Obscure stage bez nutnosti prodírat se celým areálem.
Fotky: LooMis, © Radek Holeš / Brutal Assault
Vložit komentář