Poté, co jsem se z nešťastných důvodů nemohl zúčastnit Hell On Earth Tour, jsem si nechtěl nechat ujít další velkou metalcorovou akci. Musím sice přiznat, že sestava v čele s As I Lay Dying a Heaven Shall Burn pro mě byla trošku lákavější, ale hlavně díky All Shall Perish jsem v Abatonu nechyběl.
Pár minut po sedmé startuje koncertní večer vystoupením I Killed The Prom Queen, kteří poctili Prahu svou návštěvou až z daleké Austrálie. Upřímně řečeno, že by zrovna bylo o co stát, to se také říct nedá. Mám totiž takové neblahé tušení, že pro Čechy mírně exotický původ této kapely je to první a také poslední zajímavé. Tato relativně mladá banda evidentně našla zalíbení v moderním americkém metal-coru, který je momentálně v kursu. IKTPQ nepřináší naprosto nic nového, zajímavého a já bohužel nenašel nic, čím by tato kapela mohla scénu obohatit. Jejich pražské vystoupení z poloviny zabil příšerný zvuk, který se zejména v rychlejších pasážích nedal poslouchat a z druhé poloviny jejich set zabila hudba samotná, která, jak jsem již naznačoval, neměla čím zaujmout. Při přídělech originality a invence byli I Killed The Prom Queen evidentně dobře schovaní. Energie se jejich vystoupení upřít nedala (poměrně pochopitelné u metal coru), ovšem muzikou počínaje (dost nudné a nenápadité kytary) a zpěvem konče (agresivní řvoun byl sice docela v pořádku, ovšem když se kytarista obul do čistých melo refrénů, které jsou pro mě trošku nepochopitelně obrovsky populární, byla to opravdu tragédie) bylo jejich vystoupení jeden velký průměr, který sice koncertně neurazí, z desky se to však poslouchá poměrně hůř. Ovšem co ztráceli na hudební originalitě a zajímavosti, to doháněli obrovským nasazením a zejména kytarista předváděl takové kousky, až jsem se divil, že mu ani jednou nástroj z rukou nevypadl.
All Shall Perish byl můj osobní headliner a svou úlohu splnil. Jak debutní deska Hate.Malice.Revenge, tak i zatím poslední The Price of Existence jsou po okraje narvány hudební agresí a energií, na kterou jsem se v live podání nesmírně těšil. Důležité je, že zvukově se posouváme o několik tříd výše a jak jsem u I Killed The Prom Queen zvukaře proklínal, tak ho nyní musím pochválit. Parádně hutný a mohutný zvuk umocňoval muziku All Shall Perish, která se motá někde mezi US brutal death metalem a těžkotonážním metal-corem. V podstatě jako jediná kapela večera All Shall Perish nesázeli na čisté zpěvy a podobné serepetičky a opravdu se zaměřili jen na brutalitu a devastující vyznění. Vokalista byl nekompromisní a jeho vizáž vrahouna dokonale korespondovala s jeho hrdelním projevem. Agresivní řev, kde se cítil evidentně velice jistý, byl střídán s deathovým vokillem, kterému k světové extratřídě přeci jen něco chybí, ostudu si jím však neuřízl, ba co víc, dokonce do hudby báječně zapadl. Hudebně bylo kalifornské komando bezkonkurenčně nejpestřejší a nejtechničtější. Jejich hudba nabízela dostatek zvratů, zajímavých vyhrávek, pomalé mosh corové uzemňovačky byly střídány brutal deathovými sypačkami a jak tuhle kombinaci žeru z desek, tak jsem jí podlehl i živě. Toto vystoupení mělo šťávu, energii a razanci (což mělo vlastně vystoupení každé kapely), ale navíc bylo i z hlediska hudební zajímavosti a variability úplně někde jinde. Nechyběly technické momenty, melodie, ani pasáže, při kterých publikum mohlo rozjet pořádný mosh pit.
Bleeding Through se dočkali bezkonkurenčně nejvřelejšího přijetí, s čímž jsem příliš nepočítal a hned po doznění intra se rozjelo takové peklo, že jsem se rázem ocitl někde o pět řad dále. Zdá se, že se tato banda v Evropě těší stejné přízni jako za oceánem. Pod pódiem byla skutečně obrovská vřava, téměř celý „parket“ byl jeden velký zvěřinec, kde se vše mlelo hlava nehlava, roztáčí se i první circle pit-y, lidé se zkrátka baví a o to jde především. Uznávám, že muzika, kterou produkují Bleeding Through má v sobě něco zajímavého, přesto z ní mám rozporuplné pocity. Na jedné straně agresivní a syrové HC pasáže (jednoznačně nejpřímočařejší ze všech vystoupivších kapel), na straně druhé vyloženě podbízivé, naléhavé melo refrény, které, aby byl tento paradox doveden ad absurdum, byly zase nejvíce „popové“. Skutečně se mi Bleeding Through líbili v těch syrových pasážích, které byly i díky ostrému zvuku velice agresivní. Naopak v momentech, kdy se rozezpívávalo publikum, jsem cítil mírné rezervy. Zajímavostí v hudbě Bleeding Through je bezesporu využití kláves, které obsluhovala sličná černovláska, která svou kštici opravdu nešetřila. Přestože nedostávají klávesy v hudbě BT přehnaně moc prostoru, jako zpestření fungují výborně a nějaké atmosférické klávesové podklady byly v kontrastu s ostrým metal-corem vskutku zajímavé a na poslech příjemné. Hudba Bleeding Through nepatří k nejsložitějším, struktura skladeb je velice přímočará a čitelná, přesto z řad průměru vyčnívají, a to jak díky schopnosti napsat silné skladby, tak i mírným nádechem originality.
Hlavní hvězdy večera Caliban začínají také klávesovým intrem, které plynně přechází do úvodní skladby z The Undying Darkness I Rape Myself, v které se dokonale promítá ten ustálený metal corový prototyp, kdy se téměř v pravidelných intervalech střídá metalcorový nářez se „soft“ pasážemi, které mi do podobné hudby zkrátka příliš nesedí. Nemám nic proti čistým zpěvům, jako zpestřující prvek mi nevadí, u Caliban se ovšem v nemalém počtu skladeb dostávají do popředí velice často a tvoří rovnocenný protipól tvrděmetalovému základu. Nevím zda to nazývat trendem, ovšem jasné je, že přesně tento model skladeb naprosto vyhovuje americkému publiku, které podobné kapely hltá bez jakékoli potřeby selekce. Je to již ohraná písnička, ale zkrátka musím zopakovat i zde, že Caliban se mi líbili v tvrdých, přímočarých momentech, kdy zpěvák řval jak smyslů zbavený (ehm, image tu hodnotit nechci, ale svou vizáží by se u takových My Chemical Romance opravdu neztratil), a mohutné pasáže zatloukaly publikum do země. Ani Caliban se nenechali, co se pódiové prezentace týče, zahanbit a nasazení se jim rozhodně upřít nedalo. I přes všechnu snahu a energii, kterou jednotliví hráči do vystoupení vkládali, se nepodařilo zabránit pocitům monotónnosti. Caliban hráli z The Undying Darkness, poskytli ochutnávku z novinky The Awekening, nezapomínali ani na staré desky, přesto všechno jsem se po půl hodině začal zoufale nudit. Jedna skladba jako druhá. Caliban se snažili kloubit hard corovou tvrdost a razanci s metalovou melodikou (až severské kytary příležitostně i nějaký ten pěkný riff vyšvihly), přidávali do toho trochu toho nezbytného kýče v podobě naléhavých a dle mého naprosto na efekt dělaných čistých vokálu, ale to je tak všechno. Na můj vkus až příliš málo výraznějších momentů a opravdu zdařilých nápadů a navíc struktura jednotlivých skladeb opravdu jak přes kopírák. Z živého vystoupení Caliban mám stejný pocit jako z desky, nikoli špatné, ale naprostý průměr.
Publikum bylo evidentně spokojené (skoro 500 kusů), celý koncert si náramně užívalo, ale mě, i přes veškerou snahu a nasazení, hlavní hvězdy večera nepřesvědčily. V mém osobním žebříčku tak první místo patří nejpestřejší a nejtvrdší kapele večera All Shall Perish, za nimiž se umístili Bleeding Through se svou energickou, melodickou a chytlavou směsicí, která na rozdíl od Caliban zaujala skutečně silnými momenty.

GhAALL-ERKhA by mART_in