Přesný čas začátku koncertu byl tak trochu tajemstvím, tak jsem raději dorazil s předstihem, v nedaleké restauraci povečeřel a krátce po 18 hodině jsem se vydal do Akropole, která se na tento večer proměnila ve skutečnou saunu. Nemám přesné informace o návštěvnosti, ovšem jestli zbyly nějaké vstupenky, bylo to v řádu desítek. Spíše bych však řekl, že bylo vyprodáno. Alespoň klima a k prasknutí natřískaný sál tomu nasvědčoval.

Než jsem se stačil protlačit do sálu, už začali hrát první Sonic Syndicate a upřímně řečeno, kdybych si ušetřil práci a nedral se přes davy lidí, také by se nic nestalo, jelikož tato kapela mě naprosto míjí. Už deska mi přišla nudná k uzoufání, ale živé vystoupení podpořeno "stylovou emo vizáží" bylo snad ještě horší. Těžko si představit více sezónní záležitost než je tato naprosto vyumělkovaná, na současné trendové vlně se vezoucí, partička. Vyumělkované pózy, celková kýčovitost a dle mého naprostá nevkusnost, to byly dominanty vizuální prezentace Sonic Syndicate. Důvod, proč si v podobných kapelách nelibuji je prostý - současná emo móda mi jde hodně proti srsti (pozor, nerad bych se dostal do druhého extrému, který každou metalcorovou kapelu s čistými vokály zaškatulkuje jako "emo buzny", ale v tomhle případě se skutečně jednalo spíše o nasranější My Chemical Romance - mám na mysli image a pódiovou prezentaci -, s tunou make-upu, podmalovanýma očima a upřenými pohledy, které člověka spíše rozesmějí). (CrusT: Na druhou stranu, pokud by člověk hledal důvod sledovat dění na pódiu a nejít k baru na drink, mohl se zaměřit alespoň na mladou slečnu třímající nástroj s tlustými dráty, která byla v tomhle směru určitě vděčným objektem :-)). Ale módu nechme stranou, to co by se mělo hodnotit především, je hudba. Problém je, že s hudbou Sonic Syndicate je to velice podobné. Opět naprosto vyumělkovaná, předem vykalkulovaná „moderní“ směsice melodičtějšího snad i death metalu s tím soudobým metalcorem. Výsledný celek se sice tváří neskutečně moderně a „in“, ve skutečnosti ale není na Sonic Syndicate ani špetka zajímavého. Melodie jsou ohrané, nezajímavé, fádní, v těch tvrdších pasážích zní Sonic Syndicate nepřesvědčivě a křečovitě, v těch jemnějších, kdy se zpěváci snažili o ohromně „procítěné“ čisté vokály, mi přišli chvílemi až směšní. Těžko říct, proč mi jsou Sonic Syndicate tak protivní, jak bylo vidno, lidem se jejich show spíše líbila a ohlas měli vskutku pozitivní, ale mě tohle opravdu míjí. Ve své podstatě má hudba Sonic Syndicate předpoklady zaujmout masy posluchačů, je dostatečně melodická, chytlavá, nebál bych se říct i podbízivá, ale problém je, že to je vše jen ten naleštěný povrch, pod kterým není naprosto nic. Toho si lze všimnout již na desce, která zabalena do bombastické produkce působí velkolepě, ovšem po pozornějším poslechu zjistíte, že celá ta slavná „velkolepost“ není nic jiného než nuda, šeď a naprostá nezajímavost.

K následujícím Dark Tranquillity z mé strany jen krátce. Ačkoli nemohu říct, že by to bylo špatné vystoupení (mnozí ho dokonce považovali za vrchol dnešního večera), mě to dnes nějak nebralo. Přičetl bych to hlavně velice špatnému zvuku, který byl v místech, kde jsem stál (tedy po pravé straně pódia, téměř ve vchodu do další místnosti), skutečně nepěkný. U skladeb, které jsem znal, jsem si spoustu věcí domýšlel, u skladeb, které jsem neznal, jsem měl smůlu. Musím uznat, že show měla patřičné grády, rychlý spád, nasazení hudebníků v pořádku, nehledě na to, že muzika Dark Tranquillity je jak stvořena pro živá vystoupení, takže špatné to rozhodně být nemohlo a ani nebylo, ale možná jsem čekal o malinko víc. Jelikož ale opravdu nemám tvorbu těchto Švédů příliš naposlouchanou a koncert jsem sledoval z hodně špatného místa, přenechávám slovo CrusTovi, který jistě přinese podrobnější a směrodatnější info.

CrusT: No, tak to já stál tak nějak zhruba uprostřed kotle a na zvuk si nijak extra stěžovat nemůžu, rozhodně působil čitelněji než u následujících Soilwork… Začíná se samozřejmě hitovkou Terminus (z novinky Fiction), pro kterou by mělo být slovo „otvírákjakoprase“ druhým názvem. Jinak mám pocit, že zaznělo po jedné skladbě z každé desky z novější tvorby (jmenovitě Haven, Damage Done a Character a ze vzdálené minulosti se zas tak moc necitovalo. A ačkoliv Mikael Stanne byl jiného názoru, já měl celkově lepší dojem z jejich festivalového gigu na Brutal Assaultu, kde se jim dostalo jednak více prostoru pro hraní a i playlist působil o něco svěžejším dojmem. Jinak ale není na co si moc stěžovat, Švédi byli do koncertu opření naplno a pro mě rozhodně vrcholem večera byli, protože mezi všemi těmi současnými trendy-záležitostmi pro americké středoškoláky (Sonic Syndicate jsou jasným důkazem a koneckonců, podobné pachuti jsem se bohužel nezbavil ani při setu Soilwork) tento večer působili jako oáza.

Soilwork pro mě byli hlavním lákadlem a jelikož jsem tuto bandu, kterou řadím k mým vůbec nejoblíbenějším, živě ještě neviděl, těšil jsem se skutečně moc. Zvěsti, že Soilwork jsou koncertní kapelou, která neumí zklamat, mě jen naplnily optimismem. A já bych nyní dal těmto zvěstem i za pravdu, ovšem s malým dodatkem týkajícího se zvuku. Soilwork totiž mohou být sebelepší živou kapelou, ovšem když se nepovede zvuk, je všechna snaha k ničemu. Ne snad, že by to byla taková tragédie, ale do optimálního zvuku bylo také daleko. Chvílemi byl zvuk zbytečně přehulený, leckdy úplně zanikaly hlavní melodické linky, a kdyby mi nebyly skladby tak notoricky známé, měl bych asi problém. Nejvíce mě však tento zvukový handicap mrzel u Björna, na jehož pěvecké představení jsem se těšil snad ze všeho nejvíce. Ty brilantně zpívané pasáže z desky živě nevynikly a nemyslím si, že by to Björn neuzpíval, on k tomu vůbec nedostal prostor a jeho čisté vokály byly v té přehulené vřavě naprosto utopeny. Opravdu škoda, jelikož si myslím, že tenhle zpěvák má obrovské kvality, o to víc mrzí, že je nemohl v plné parádě prezentovat. Jak se mohlo zdát, že jsou některé melodické linky utopené, tak o to víc byl kladen důraz na rytmickou razanci. V tomto ohledu zněli Soilwork skutečně mohutně. Přes výše uvedené nedostatky jsem si koncert užil parádně, jelikož vše ostatní bylo na jedničku. Příkladné nasazení, mezi publikem a kapelou fungovala ta správná chemie a vůbec kotel pod pódiem byl na Soilwork zdaleka nejdivočejší – bylo jasně vidět, že čekání na premiérové představení předních zástupců skandinávské metalové školy v české metropoli bylo předlouhé. Kapele v těchto dnech vychází nová deska Sworm to a Greater Divide, která na koncertě ještě v prodeji bohužel nebyla, a já jsem nesmírně zvědav, kam se kapela posune. Zazněla klipovka Exile a musím říct, že živě se mi velice zamlouvala. Ukazovala všechny přednosti Soilwork (rytmickou přesnost a přitom ohromnou zajímavost a atraktivnost, cit pro skvělé melodie, kontrast ostrých pasáží s melodicky zpívanými refrény) v plné kráse. Největší prostor byl ovšem věnován desce Stabbing the Drama, za což jsem byl velice rád, jelikož tuto desku mám osobně z diskografie Soilwork asi nejraději. Titulní Stabbing the Drama zpívala dobrá polovina Akropole spolu s kapelou a při závěrečné Nerve se musel okolním nájemníkům otřásat strop. Na této skladbě bylo asi nejlépe vidět, jak na tom byl koncert zvukově. Díky skutečně nařvanému zvuku působila skladba rytmicky opravdu jako buldozer a měla neuvěřitelnou sílu, což bylo tak trochu na úkor její „čistoty“ a srozumitelnosti. A i výtečný čistě zpívaný refrén byl bohužel docela utopený. Z ostřejších pecek zní třeba Stalemate nebo Rejection Role. Soilwork jsou kapelou, která dodala termínu melodický metal nový rozměr, kapelou, jež je tahounem švédské moderně metalové školy, kapelou, jejíž kombinaci brutálních neo trash/corových prvků s těmi naopak velice chytlavými, melodickými pasážemi, naprosto žeru. A já jsem nesmírně rád, že jsem konečně mohl tuto kapelu vidět živě, a i přes určitá negativa, která se vztahují hlavně ke zvuku, jsem si jejich vystoupení náramně užil a sám za sebe musím říct, že už jen kvůli Soilwork stála návštěva koncertu zato.

Musím se přiznat, že fakt, že Caliban jedou celé tour jako headlineři, mi přijde jako výsměch posluchačům :-). Když zde byli s Bleeding Throught prosím (ale už i tenkrát bylo vidět, že mnohem více lidí přišlo na BT), ale ve společnosti Soilwork a Dark Tranquility mi to přijde opravdu podivné. Přeci jen se asi publikum v jednotlivých zemích docela podstatně liší, takže je možné, že například v Německu Caliban roli headlinerů skutečně představují, ale v Praze bylo patrné, že většina lidí přišla kvůli někomu jinému. To ovšem neznamená, že by zde němečtí metalcoroví matadoři neměli své příznivce, a tak i na poslední kapelu večera je pod pódiem pořádná mela. Nějak jsem si po skvělém výkonu Soilwork nemohl na ten typický metalcorový prototyp zvyknout, a tak mě Caliban docela nudili. Jestli jsem se při jejich poslední zastávce v Praze začal nudit tak po půlce setu, dnes to bylo tak po třech skladbách. Caliban se snažili, se jim musí nechat. Energii jejich show také nepostrádala, ale jednotlivé skladby jsou si docela podobné, a tak vás po chvíli začnou nudit. Typické moshové pasáže střídají Caliban s rychlejšími, melodickými, kterých je zejména na posledních dvou deskách habaděj. Také vokály jsou vcelku typické – řev Andrease je doplňován melodickými vokály kytaristy, které ovšem dostaly stejně na frak jako v případě Soilwork, tudíž nebyly téměř slyšet, a to i v peckách jako I Rape Myself, kde hrají poměrně podstatnou roli. Caliban se zaměřovali samozřejmě na novinku The Awekening, z které zaznamenávám třeba hned úvodní I Will Never Let You Die, ale vrací se třeba až i k albu The Opposite from Within, z kterého zní I´ve Sold Myself, při které není ani pražské publikum ochuzeno o tradiční „wall of death“. Nemohu říct, že by vystoupení Caliban bylo špatné, fanoušky kapely, potažmo metalcoru pravděpodobně potěšilo, ovšem já zde dnes byl kvůli úplně jiné kapela, a ta na mě udělala také podstatně větší dojem.