Příchod deset minut po ohlášeném začátku akce by měl být úplně v klidu. V tu dobu bude v klubu postávat asi deset koncertních ekvivalentů ranního ptáčete, na pódiu se snad občas mihne vystupující s nějakým kabelem a celkově vládne atmosféra míru a očekávání. A ejhle, tentokrát se deset minut po začátku už hraje a klub je plný lidí. Proti rozjezdu na čas samozřejmě nic nemám, z nuceného sžití se s davem na nacpaných koncertech na větvi nejsem, ale uznávám, někdy je to nutné zlo.

Tady to nutné nebylo. Kavárna Potrvá pohodlně pojme třeba 40 lidí. Jenže oněch deset minut po začátku jich čtyřicet bylo v prvních třech nebo čtyřech řadách. Ne, přesnými čísly nemohu sloužit, pokusím se tedy aspoň o pár srovnání a dojmů. Prostor bezprostředně pod pódiem není o moc větší než standardní obývák, druhá část je pro změnu okupovaná barem a několika stolky. Vypadalo to, že se do Potrvá nacpalo asi třikrát víc lidí, než mělo. Vepředu opravdu není k hnutí. Tenhle podnik se hodí na totálně undergroundové prodělečné akce pro dvacet lidí (s tím, že jich stejně přijde deset), ne na koncert interpreta s takhle širokým potenciálním spektrem posluchačů a takhle rychle rostoucí známostí.

Tak tedy, když přicházíme, hraje ANDREA ROTTIN. Původně jsem si myslel, že jde o nějakou (americkou) písničkářku a že Rottin je pseudonym (nějaká další redukce rottin‘). Není to ona, ale on, zřejmě Ital žijící v Čechách – songy ohlašuje opravdu šílenou češtinou. Hraje na kytaru a občas se doprovází na nějaký bubínek. Míchá, jak ostatně ohlašuje, spaghetti/Morriconeho s různými folk/country/blues odrhovačkami a až jandekovskou chaotičností, do toho ječí, řve a zpívá. Párkrát jsem se zasmál, párkrát uznale pokýval hlavou, ale celkově tomu chybí nějaká koncepce a konzistence. Nemám problém s vyjetým folkem bez jakýchkoli struktur, ale už nezvládám přechody k (snad parodické) písničkové demenci. Naštěstí není délka vystoupení přepálená a po dvaceti minutách se Andrea loučí.

Dav se trochu míchá, posouváme se dopředu. Pódium je totiž asi deset čísel vysoké, takže i já přes hlavy viděl pramálo. Poté se samozřejmě dav opět zahušťuje. A ouvej. Žít a nechat žít, dělejte si, co chcete, pánové, nicméně vaše sexualita brutálně nacpaná přímo mně do ksichtu mě hodně vytočila. Trochu soudnosti, já se opravdu snažil nevidět vaše kapající sliny. Naštěstí mne ještě před příchodem Chelsea slapové jevy davu posunují trochu stranou.

Ano, po půlhodinovém čekání konečně přichází CHELSEA WOLFE spolu s kytaristou, bubeníkem a klávesákem/basákem. Kapela vypadá civilně, Chelsea jako mrtvola perské princezny. A má naprosto super oči, veliké a modrozelené proti olivovému obličeji a černým vlasům. Nezapadá do stereotypů, je zajímavá. Začátek je spíš vlažný, (Pale on Pale), pak skvělá Demons, klipovka Mer, ale pořád nic pamětihodného. Až Tracks (Tall Bodies) a jednoduché „we could be two straight lines in a crooked world“ spolu s pohledem na normální lidi na pódiu a zamyšlené zpěvaččiny oči posouvají tuhle akci někam výš. Teď naplno oceňuji strohost hudby Chelsea Wolfe, paradoxně díky slabšímu zvuku: druhý kytarista je slyšet jen velice málo, Chelsea často kytaru odkládá, klávesy vynikají jen místy, takže koncert stojí hlavně na kombinaci zechovaného hlasu a přepálených bicích. Hlas je super a bicí (úderná směs jednoduchosti post-punku, doomu, nějakého klasičtějšího folkového doprovodu a místy i post-metalu) taktéž, takže to funguje, aspoň na mě, výborně. Dav se pohupuje, protože rytmy opravdu zabíjí, a já si všímám různých detailů, jakože to občas není moc vzdálené třeba společné desce Neurosis a Jarboe, či jestli by ta rovná rychta zněla tak dobře i na desce – nechtěla by se Miss Wolfe posunout k minimalistické elektronice? Závěrečná Movie Screen mi finální gradací, kdy se klávesák (který v ní jinak chytal do smyček Chelseain hlas) prostě různě opíral předloktím o klávesy, připomněla dokonce i Swans. Pak se ještě slečna samotná nechá vytleskat na čistě kytarovou Flatlands, která mě moc nebavila, a na skvělou klavírní Sunstorm. Když na závěr přišel klávesák hrát jí třetí ruku, bylo prostě hotovo, naprosto parádní koncert. Proč? V hudbě oceňuji hlavně výjimečnost – to ovšem neznamená, že nemůže být poskládána z vcelku obyčejných věcí. Hudba Chelsea Wolfe přichází s krásnou lehkostí a přitom je zásadní; ano, texty jsou často naivní, ovšem je blbá naivita, úplně mimo realitu, sluníčkářská i dekadentní, ale také jakási přirozená naivita, která do nedokonalého světa nějak patří. Trochu mi to připomíná Orwellovu/Huxleyho/Millerovu parabolu o bytí v břiše velryby: cestou v moderním světě může být mimo pesimistické rezignace nebo nemístného optimismu i uzavření se do vlastního světa, který jde nějak mimo. Pokud je to důsledkem uvědomění si nemožnosti volby mezi prvními dvěma možnostmi, je to dokonce nejlepší možnost.

PS: V Belgii zahrála Chelsea Flatlands akusticky v jeskyni. Když jsem si to doma pustil a uslyšel „I want simplicity“, bylo hotovo podruhé. Úplně jsem se přestal bát o kvalitu nové desky.

Co se hrálo: (něco), Demons, Mer, Tracks (Tall Bodies), Moses, (pár věcí, tuším, že například Halfsleeper), Movie Screen + Flatlands, Sunstorm