Na pátek třináctého připadl další ze zajímavých večerů na Dobešce v režii labelu Silver Rocket, se stále rezonujícím a neodmyslitelným odkazem tragicky zesnulé Apačky (!!!). Kolektiv nadšených hudebních obroditelů již několik let kontinuálně cílí na zvučná zahraniční i tuzemská jména, a i tentokrát přilákal atraktivní sestavu, které se podařilo oslovit natolik početné publikum, aby byla domácí scéna divadla Sklep několik dní před samotným koncertem vyprodána.

I přes tuto skutečnost byl divadelní sál, z časových či jiných důvodů (začínalo se striktně v 18:40), zaplňován vskutku loudavě - první dva interpreti neměli ani poloviční publikum co Chelsea Wolfe. Rozdíl mezi návštěvou supportu / headlinera byl až podivuhodně markantní, a již v průběhu večera bylo zřejmé, že drtivá většina publika dorazila jen kvůli Chelsea. Vynechání zejména první kapely by se však dalo bez nadsázky označit jako pochybení.

Když se rozezněl jednohlasý orientální zpěv doprovázený bubnem dholak a sitár, bylo v sále cca jen šedesát posluchačů, kterých posléze přibývalo. Intro se chvílemi zasekávalo, s čímž korespondovalo i kolísání postupně se ztlumujících světel v sále – pokud to nebyl záměr, tleskám shodě okolností. Po příchodu novozélandských bratří na pódium do ticha trpělivě zalkal unikátní hlas Adama Sherryho. Rituál započal.

A Dead Forest Index jsou pro svou intimitu a uzavřenost svým způsobem těžko postižitelní, a pro pochopení souvislostí je nutné zmínit některé z mála dostupných informací. Hudba ADFI reflektuje některé z vlastností obou bratrů – introverze, přirozenost, tajuplnost, skromnost… - především ale dává vyniknout vůdčí osobnosti Adama Sherryho, jenž do vlastní tvorby vnesl fragmenty balkánské a orientální hudby a v naléhavých textech promítl svého post-romantického ducha (fascinován životem a dílem Williama Blakea). Přes tyto zdánlivě nesourodé vlivy vytanou při poslechu Novozélanďanů na mysli například rozvláčně temné harmonie Alice In Chains nebo „zlé“ žalmy Soap & Skin.

ADFI zahráli jen dvě skladby ze starších počinů (Distance a Cast of Lines). Zbytek setlistu sestával buď z naprosto čerstvých věcí, nebo kompozic připravených pro první plnohodnotné album, které by mělo vyjít začátkem roku 2016 na Sargent House. Zatím však nedošlo k odtajnění byť jen jediné skladby, tudíž většina setu představovala prvotní konfrontaci s novým materiálem, který plynule navazuje na počiny z předchozích let.

S vokály, na EP Antique hojně vrstvenými ve zvonivé akordy, bylo působivě pracováno v sólovém „intermezzu“. Zde byl looperem postupně navrstven nekonečný klastr, v rámci nějž Adam Sherry závěrečnou vokální linkou osciloval mezi jednotlivými tóny, čímž modifikoval šířku harmonie. V ostatních skladbách již nechyběly procítěné perkuse Sama Sherryho zahalující post-grungeové postupy do éterické mlhy, nebo taktéž napomáhající ke gradaci jednotlivých ploch a umocnění dynamických zvratů. Projev obou bratrů připomínal meditativní tanec probíhající v neomezeném prostoru a zároveň plný striktních pravidel - působil nenuceně, individuálně, ale přesto provázaně.

Vystoupení A Dead Forest Index patřilo přesně k těm, která v člověku bezprostředně vyvolají tolik pocitů a asociací naráz, že je zprvu zcela zahlcen a zbaven schopnosti racionálně pojmenovávat. Minimalistické prostředky zde díky citlivému a intuitivnímu zakomponování v celek dosahují maximální účinnosti a konstantního emočního pnutí. Ačkoliv se většinou jedná o podobný princip kompozice a oblibu zejména jednoho rytmu (použitý např. v Distance), vždy je přítomen nový element posunující „děj“ kupředu.

Organický vývoj koncertu, takřka žádný verbální projev mezi skladbami a heslo „sami pro sebe“ vyzařující z dua bez jakýchkoliv náznaků pózy, přispělo k celkovému dojmu, který výrazně podpořil i křišťálový zvuk (celý večer brilantní)… Magická performance.

Po dokonalé symbióze s ADFI bylo jaksi náročné přepnout na jiný kanál, na kterém po krátké přestavbě vysílal Dave Heumann (Arbouretum). Nedokáži se ubránit myšlence, že v konfrontaci s předchozím „čistým“ vystoupením, jeho hudební produkce vyzněla plytce až povrchně. Celé trio působilo v hudebním projevu nekompaktně a místy vrhalo rozpačité pohledy na řídnoucí publikum, přestože se v sále nacházelo stále dost vytrvalých či oddaných posluchačů. Lacině vystavěné country písně s nekonečným ritornelem a utahanou rytmikou zněly nejlépe k cigaretě před Dobeškou.

Na očekávané finále dorazila už většina držitelů vstupenek a Dobeška se sápala na svůj kapacitní strop. Logistické potíže předznamenalo umístění stolů s merchem vprostřed spojovací chodby, kde se v průběhu večera čím dál více hltili lačnící kupci s žíznivými frontami a neodbavenými návštěvníky. Moc alternativ pro umístění této obchodní platformy bohužel nepřipadalo v úvahu, a tak se posluchači museli smířit s občasnou tlačenicí.

Ta se však nemohla vyrovnat obavám z předchozích dnů, kdy se objevily skepticky vyhlížející zvěsti ohledně bronchitidy Chelsea Wolfe a zrušených koncertů. Nemoc byla naštěstí dočasně utlumena díky dostatečné péči doktorů. Pražští fanoušci měli o to větší štěstí, že termín koncertu na Dobešce připadl přesně mezi zrušenou Poznaň a následně i Vídeň, kde nemoc zpěvačce znovu vzala hlas. Mohli tak spatřit Chelsea možná ne úplně ve stoprocentní kondici, ale v celkovém výsledku to na vystoupení nemělo vliv.

Chelsea Wolfe s kapelou spustila po dvou decibelově milosrdných kapelách Carrion Flowers a sál prostoupily „překreslené“ basy připomínající jemnější verzi krásného sludge-noisového mučení v režii The Body. Chelsea měla pro nemocný vokál najednou ještě menší prostor než na deskách a chvíli trvalo, než zvukař vyladil poměr jednotlivých nástrojů, aby se hlasově prosadila. Baskytara dohromady se samply tvořila mohutnou stěnu, kterou propichovaly vysoké frekvence obou kytar. Jediné, co chvílemi nekorespondovalo s celkově hutným zvukem, byl plošší kopák, který ve srovnání s nasamplovanými bicími působil poněkud suše.

Kapela přehrála takřka celý Abyss - přes všechny kladné recenze, kterými se poslední nahrávka již může pyšnit, jsem zatím nebyl s to album docenit, rád vzpomínám spíše na předchozí díla. Živé provedení s hmatatelnou akustikou však Abyssu bezesporu slušelo. Plíživé post-gotické popěvky se ztrácely v industriálním tepotu, nebo se draly nadechnout na hladinu zpod noisové přikrývky. Setlist byl proložen třemi skladbami z Pain is Beauty, které přeci jen kontrastovaly s „abyssovským brutalismem“. Kapela zde dala prostor samplům a Chelsea zase své křehčí a umírněnější poloze, která nikterak neodlehčila na temné atmosféře, ba naopak. V čistších plochách byl slyšitelný i zánět průdušek, který Chelsea generoval ještě kouzelněji zastřený hlas v nástupech na jednotlivé fráze. Po odskocích ke starším kompozicím se pokračovalo v brutálnějším, někdy trochu monotónnímu duchu.

Chelsea Wolfe předvedla regulérně uvěřitelný metal zakončený, po zasloužených ovacích zaplněné Dobešky, přídavky Color of Blood a sedmiminutovou Pale on Pale… Přesto jsem stále kroužil kdesi v korunách „indexu mrtvých lesů“.