Když jsem se okolo sedmé večerní protáhl do Abatonu kolem ochranky, která byla tentokrát při hledání možných teroristických nástrojů velmi laxní, úplně jsem se zhrozil ticha, které v klubu vládlo. Šatna zela prázdnotou a pořadatelé s crew měli ve foyer jednoznačně navrch nad návštěvníky. Naštěstí o podlaží výše u merchandise se nějaký dav vlnil a v samotném sále taktéž, takže první Daath měli nakonec vcelku slušné publikum.
Hebrejský název kapely (znamená něco jako „vědění“) se má údajně vyslovovat „dod“, ale následující kapely je vždy nazývali „daf“, z čehož by měl radost asi hlavně Homer Simpson. Ponechme však lingvistický oříšek fundovanějším, Marast (občas i) zajímá hudba a tu si k nám pětice přivezla zabalenou v celku zajímavém rouše progrese, z něhož tu vystrčila Smrtka kosu, onde se objevily spodničky amerického neo-thrashe. Za bicími seděl věčný poutník Kevin Talley (taky už si svoje odtloukl u Chimairy a nebyla to jediná „výměna“ mezi těmito dvěma kapelami), od kterého jsem čekal trochu více než přesnou hru kopáků, ale na druhou stranu dával celkovému vyznění pevnou strukturu a i když zvuk mohl být o něco čistší (hlavně z počátku), dalo se mu bez problému rozumět. Nová deska Concealers je zvukově agresivnější než debut Hinderers, kterýžto produkoval James Murphy a je to tam sakra znát. Jason Suecof je přece jen modernější producent, který se specializuje na nové americké HC a metalcore kapely, takže zvuk upravil tímto směrem, ale živě jsem trochu postrádal kytarové výjezdy á la Morbid Angel (Day of Endless Light), nebo „death“ reminiscence (Subterfuge). Je ale jasné, že vzhledem k obsazení turné bylo lepší vsadit na šlapavé věci (Sharpen the Blades, Wilting on the Vine, The Unbinding Truth).
Upřímně řečeno, dost dlouho jsem váhal, jestli se na tenhle koncert mám zajít podívat a nyní jsem rád, že se tak stalo. Jak jsme si kr(ou)

átili čas ve frontě na pivo a přemýšleli, jestli se na Throwdown nevydáme na horní ochoz, vedle ze sálu se ozvalo „něco“, co mi strašně, ale strašně připomnělo Panteru. Takže hupky šupky dozadu do sálu a nestačím se divit. Dave Peters je prostě druhý Anselmo – nejen barva hlasu, ale i frázování má naprosto totožné! Dokonce s přimhouřením očí by se za něj dal zaměnit i na pódiu. Ale pozor, když se tady rozplývám nad tím, že se jedná o kopírování Pantery, nemyslím tím, že by se tak dělo od A do Z. Ano, Throwdown z ní v sobě mají hodně, ale střední tempa jsou víc „groove“, sóla nejsou tak extatická jak to uměl Dimebag a i celkový rytmus je více houpavější. Pro mne do dnešního dne naprosto neznámá kapela, která se tímto koncertem katapultovala mezi objevy roku. Je trochu s podivem, že jsou na turné, protože poslední deska Venom & Tears vyšla před dvěma lety. Ale peníze z CD asi nejsou, takže nezbývá než se vydat na cesty a vydělat nějakej ten centík na merchandise, popř. jejím prodejem. Vály jako Holy Roller (bezva název, bezva válec - Machine Head/Pantera), S.C.U.M. (rozsekaná Pantera prohnaná přes urychlovač) a Weight of the World (opět Anselmo a na kytaru Zakk Wylde) fungují živě dokonale a odezva z publika byla natolik bouřlivá, že byl překvapený i Dave Peters. Poznámka, že německé publikum stálo za hovno, jenom přilila olej do kotle. Škoda jen toho, že zhruba v poslední čtvrtině setu totálně vypadla elektrika (v Praze je to poslední dobou vůbec móda), a to nejen v sále, ale rovnou v celém Abatonu. Když se rozsvítilo, přidali Throwdown ještě jednu skladbu, patrně sami překvapení, že se náprava zjednala tak rychle, jelikož už byli na odchodu do backstage.
Na Unearth jsem byl zvědavej nejvíc a ano, nezklamali.

Sedmičkáři Ken Susi a Buz McGrath jsou hovada, který nelítají vzduchem o nic hůř než pan Dillinger Weinman. V poslední skladbě setu (The Great Dividers) si Ken zasóloval i s kytarou za hlavou a nebylo to jenom nějaké pidlikání pro oko dvou vilných samiček, po kterých celou dobu pokukoval (a jednu si pak odvedl do zákulisí obtěžkám dvěma absinty - ještě že nebyl pan Brutusáček, jinak by měl Ken po ptákách i po šňapsu). Tlak, rychlost, nekompromisnost. Zlost, agrese, devastace. Melodie, riffáž, sekanice. Brutální řev, dunící basa, kulometné bicí. Sbory, hymny, řev. Bleskurychlá, střídající se i zdvojená sóla. Skvělý zvuk, oku lahodící světelný doprovod. Tahle hudba má prostě koule a Unearth mají úžasnou schopnost skloubit agresivitu hardcoru, melodii thrash metalu a chytlavost speed metalu. A ohlas publika? K nezaplacení! Circle pit každou skladbu přes půl Abatonu, stage diving, neustálé se zdravení s kapelou, hecování. Ken rozhazoval lahve s vodou, dvě hodil (levačkou) až na balkon maníkovi, na kterého předtím ukázal, s precizností basebalového nadhazovače. Nechápu. Tohle byl prostě typický příklad správného koncertu, kdy se přelévá energie mezi posluchači a kapelou a příště povinnost pro každého, kdo váhal a nepřišel.
Malá vsuvka ke zvuku, který byl na Unearth na svém vrcholu. Jak jsem v průběhu večera putoval po Abatonu, zjistil jsem, že třeba nahoře na galerii je vcelku všechno dobře slyšet, ale na úkor mohutnosti, která byla dole v sále. V sále hodně záleželo, kam si člověk zrovna stoupnul. U Daath to bylo vcelku jedno, nebyli tak vytočený vpravo stejně jako Throwdown, i když tam se zvukař taky zpočátku trochu nechytal. Unearth už vzadu začali trochu koulovatět, ale pokud se jedinec nebál přistoupit blíže k circle pitu, měl krásný výhled i poslech, zcela vepředu byl už slyšet zvuk z pódia a paradoxně na levé straně (u basové bedny) byl lepší než u samotné kytary vpravo.
Jak jsem zmínil na začátku, Chimaira a Daath si už jednoho hudebníka vyměnili, na tomto turné naopak Daath vypomáhají Chimaiře, jelikož Emil Werstler zaskakuje za Matta DeVriese, který je doma v očekávání narození potomka. Své party zvládal

bez problémů, Chimaira však doplatila na klávesy, které totálně pohřbívaly zbytek nástrojů a pobyt na ochozu tak byl pro uši hotovým balzámem. Chris Spicuzza více než plnohodnotného klávesáka připomínal DJe, který jednou rukou oťukává svoje mašinky, zatímco druhou se snaží publikum hecovat, nebo s ní jenom tak mává ve vzduchu. Když provedl poprvé svůj basový sonický útok, rezonoval Abaton ještě dobrých 5 vteřin, o dopadu na ušní bubínky radši nemluvím (pochvalu před nastoupenou jednotkou by v tomto zasloužil bubeník Andols Herrick, který přesnými breaky držel všechno pohromadě). Vystoupení tak bylo spíše martyriem, které sice mělo slušný ohlas, ale na to, že Chimaira byli headlineři, Unearth je spláchli jak hudebně, tak i energií, a i Throwdown měli větší ohlas. Set byl rozdělen do jakýchsi „bloků“, vždy 2-3 skladby odehrané v jednom zátahu, po kterým následovala promluva do publika. Mark Hunter se snažil hecovat a rozpohybovat kotel, snažil se komunikovat i s ochozem (no, spíš sledujícím naznačil, že by měli jít dolů a podpořit circle pit), ale komu by se chtělo dobrovolně týrat slechy? Takže se to nakonec odbylo fakovákem a terorizovalo se dál. Dneska se jeden ani nenaděje a sotva vyjde jedna deska, vychází další. Chimaira je doslova stroj na CD, během necelé dekády jich už stihli pět, co dva roky jedna. Přijde mi to jako nedávno, když jsem poslouchal Resurrection. K dubnové novince The Infection mám vcelku chladný vztah, ale do živého provedení skladby pasovaly (aby ne, když vývoj kapely je spíš stavem setrvalé kvality předchozích desek než progresí a hledáním nových stylových dvířek).
Celkově tedy velmi povedený večer, hlavně co se Throwdown a Unearth týká. Škoda jen trochu slabší návštěvnosti, kterou odhaduji na nějakých 350 hlav. Těžko říct, zda-li ji přičíst na vrub krüse, nebo prostě jen sestava tolik netáhla a přišli pouze skalní příznivci (Chimaira se navíc u nás mihla minulý rok v březnu, takže kdo viděl, vypustil?).
A otázka závěrem: nevypadá kytarista Mark Choinere jako mladší brácha Mikaela Åkerfeldta?

Setlist Unearth:
Endless
My Will Be Done
Zombie Autopilot
Crow Killer
This Lying World
Giles
Bloodlust of the Human Condition
Grave of Opportunity
Sanctity of Brothers
One Step Away
We are Not Anonymous
Black Hearts Now Reign
The Great Dividers
Outro

Setlist Chimaira:
The Venom Inside
Resurrection
Power Trip
Empire
The Disappearing Sun
Severed
Everything You Love
Secrets of the Dead
Destroy and Dominate
Nothing Remains
The Flame
Pure Hatred

LooMis