Těch podnětů pro návštěvu koncertu v Saském Chemnitzu bylo zkrátka tuhle sobotu víc. Především tedy skvělé nové album The Satanist od polských neznabohů BEHEMOTH a s tím související hlad po jejich vystoupení, dále pak umístění švédských nadějí IN SOLITUDE do pozice jedné z předkapel celé této temné karavany, a pak konečně i účast Ashoka z ROOT na tomto turné, zde nově coby za Paula Allendera zaskakujícího koncertního kytaristy britských CRADLE OF FILTH, čímž vlastně rozšířil počet Čechů působících v řadách pitvořících se staširybků ze Suffolku na dva. Logicky padla volba na zastávku, jež leží jen několik desítek kilometrů od našich severních hranic.

Odpoledne bylo krásné a slunečné, takže nic v dvousettisícovém městě nenasvědčovalo tomu, co se zde zakrátko chystá. Mám rád neuspěchané procházení se východoněmeckými městy o víkendu. Všechen ten klid, prázdnotu a pořádek. Člověk míjí nekonečné řady panelových domů připomínající éru socialismu, občasně zahlídne nějakou tu pamětihodnost v podobě protestantského kostela nebo nanejvýš, když má štěstí, tak i starobylou městskou radnici. Občasně zhodnotíte něco z moderní architektury, ale více méně si zde připadáte jako doma. Ve městě, jehož velkou část zabírají sídliště, těch lidí na ulicích vlastně ani moc nebylo, což mi přišlo jaksi povědomé a sympatické. Tentokrát mne (v pozitivním slova smyslu) nejvíc zaujala asi desetimetrová skulptura hlavy Karla Marxe umístěná na zeleném prostranství u jednoho ze stěžejních desetipatrových bloků, postavených podél největší místní silnice.

Na místě konání akce jsem byl akorát na čas. Do klubu, který zde představoval pro koncerty upravený prostor, jenž dříve sloužil zcela jistě k jiným účelům, by se mohlo vejít zhruba šest stovek lidí. Dříve šlo totiž o halu jednoho z místních menších nádraží. A přestože mne první kapely příliš nezajímaly, určitou pozornost jsem jim věnoval. Norští SVARTTJERN byli klasickou blackmetalovou smečkou vycházející z dvacet a více let starého podhoubí tohoto stylu. Jejich produkce sice neoplývala originalitou, ale rozhodně mi nepřišla nějak extra nepříjemná. Warpainty měli na sobě členové kapely naplácané tak nějak nahrubo, takže svým zjevem připomínali spíš nějaké pohanské plebejce než démonickou šlechtu (žádní „Šógunové“ po vzoru BEHEMOTH). Člověk by se vlastně ani nedivil případnému zvolání „Chlapi, to jsou ty naše klacky“, kdyby jim čirou náhodou na hlavě přistály loupežnické palice. Tohle byla zkrátka sprostá, obtloustlá, zmalovaná, upatlaná, blacková zvěř.

Jihoameričtí INQUISITION na tom byli podobně jako Norové, tedy zejména co se stylového zaměření hudby týče. Ovšem bylo na nich rovněž zřejmé, že v souvislosti s nimi máme co do činění s kapelou o dost vyzrálejší, ujasněnější, dravější, zkrátka a dobře lepší. Jejich, v rámci severského blackmetalového žánru, obvyklé postupy, se od věhlasných žánrových borců jako třeba IMMORTAL zas až tak moc nelišily. Nikterak originální, nicméně vcelku osvěžující sada přehraná zkušenou kapelou, která si jede už patnáct let to své stran nějakých komerčních úspěchů.

Přišel čas na první věc, která mne zde opravdu zajímala, a sice IN SOLITUDE. Švédská heavymetalová omladina do toho nastoupila pěkně zhurta, ale zvuk jim přes svou matnost a neprůraznost příliš neumožňoval vyniknout. Hrálo se výhradně (konkrétně šest skladeb) z poslední (již jejich třetí) řadovky Sister, která si v průběhu loňského roku získala slušné ohlasy. V jejich případě jde o mysticky temný heavy metal po vzoru starých MERCYFUL FATE, s tím jedním podstatným rozdílem, že u nich nezpívá King Diamond ani nikdo jemu podobný, nýbrž zpěvák, jehož hlasová poloha mi evokuje spíše gothicrockové kapely typu THE MISSION. Ovlivnění starou heavymetalovou vlnou první půle osmdesátých let (včetně raných IRON MAIDEN) je však u nich nezpochybnitelné. Vystoupení bych nakonec zhodnotil tak nějak napůl, bylo sice vidět nasazení, ale po zvukové stránce nebylo všechno zrovna ideální.

Nevím, jestli někdy nastane den, kdy mne polští BEHEMOTH živě naplno přesvědčí. Ani tentokrát (při mé čtvrté zkušenosti s nimi) tomu tak úplně nebylo. Oni mají potenciál svým vystoupením všechno před sebou rozsekat a přísně odkráčet, jenže kdykoliv jsem je zatím viděl, jejich koncert po zvukové stránce působil jaksi utlumeně. Jasně, i tentokrát se jednalo o velkou show před natřískaným (přišlo zhruba oněch šest stovek fans) podzemním klubem, kde nebyla nouze o mrtvolné masky, barbarské kostýmy, ohně, kahany a další kovové propriety, ale znovu tomu jaksi něco chybělo. Zaznělo hned pět skladeb z alba The Satanist, které byly doplněny starším (o dost chladnějším a tvrdším) materiálem. Koncert byl zahájen Blow Your Trumpets Gabriel a přes titulní The Satanist pokračoval vstříc věcem z alb jako Demigod nebo The Apostasy. V průběhu setu došlo ještě na další nové skladby - Furor Divinus (tahle masakrální smršť byla zjevným vrcholem vystoupení) a Ora Pro Nobis Lucifer (dala se čekat). Polští BEHEMOTH nakonec hráli něco přes hodinu, kterou Nergal zakončil majestátním chórem O Father O Satan O Sun. Vcelku povedené vystoupení, jež znovu sráželo nevyvážený zvuk a vrtkavá kvalita přednášeného materiálu.

CRADLE OF FILTH jsem již viděl před lety na Metalfestu v Plzni, kde byli doslova otřesní. Nicméně jsem jim umožnil reparát, který dopadl v rámci možností dobře. Ostatně, tihle Britové již nikdy nebudou patřit ke kapelám, jejichž tvorbu bych plně docenil. Nikdy totiž nepochopím, jak se kapela s tak hrozným frontmanem mohla někdy vyhoupnout mezi žánrovou elitu. Jasně, hlavním důvodem mé přítomnosti na jejich vystoupení byla účast dvou Čechů, jelikož jsem byl opravdu zvědav, kterak si povedou v řadách světově proslulé metalové kapely. Bubeník Martin Škaroupka alias Marthus je již nějaký ten rok pevnou součástí CRADLE OF FILTH, takže jeho výkon bych zhodnotil jako perfektní a celkově bych řekl, že Martin vystoupení pořádně popoháněl. Vlastně patřil k určujícím prvkům jejich zvuku. Ovšem i druhý Čech, čerstvý záskok za Paula Allendera, na postu kytaristy Ashok se zhostil své úlohy velmi dobře. Myslím, že do sestavy zapadl téměř stejně jako onehdy Galder do řad DIMMU BORGIR. Tím myslím jen vzhledově, ale i svou hrou a celkovým pódiovým působením. Kožený oděv, holá lebka a povinná malovátka z něj udělaly chlapíka, který jakoby působil v řadách „Filcek“ odnepaměti. Žádné rozpačité, či nedej bože dokonce ustrašené, pohledy po ostatních (zdali jako je třeba přepustit čelní prostor pódia zkušenějším v čele s neskutečně kvílejícím a až vysloveně sípajícím Danim), nic takového se nedělo, naopak, časté výstupy na vyvýšené místo u odposlechů (na zteč s diváky), užívání si každé chvíle zahrát si s velmi známou kapelou, ostré riffy, sólování jakoby na pohodu, zkrátka celé Ashokovo působení bylo velmi přirozené a vysloužilo si aplaus fanoušků, kterým dost možná ani nevadilo, že jim hraje náhradník za dlouholetého ústředního kytaristu.

CRADLE OF FILTH zahráli předlouhý průřez diskografií a vzhledem k tomu, že koncert trval neskutečných sto minut, vypíšu zde pouze skladby, které mne nejvíce upoutaly (resp. lišily se od ostatních). Tak zaprvé, poklidnější Nymphetamine (Fix), kde jsme byli svědky duetu Daniho Filtha s velmi dobře zpívající klávesistou, a zadruhé, ústřední vypalovačka z alba Midian, jejíž název zní Her Ghost in the Fog. Osobně však pro mne tvorba této kapely příliš není, ale jsem rád, že jsem viděl velmi raritní koncert s účastí dvou českých muzikantů.