Další z nudných hudebních týdnů je za námi. Inu, v neděli měl být Testament, ve středu Dyliny se švédskými blázny, den nato Cult Of Luna a nakonec Brutal Truth. Prostě nuda k uzoufání. Šinu si to do Rock Café s nejistou představou, co od čtvrtečního koncertu očekávat. Po včerejším zklamání mi hlavočerv říká, abych se nechal překvapit a nenechal předsudky cloumat mým majestátem.
Hodilo by se trochu informovat o celé té kauze s nemožností přivézt nový počin Cult Of Luna na zastávky probíhajícího turné. Celý důvod je až trapně fádní: Earache nestihli cd vylisovat & připravit a kluci jedni švédský mají prostě smůlu. Ale co, merch byl tentokrát narvaný k prasknutí i jinými věcmi made in Sweden, takže to cédéčko jistě mnozí oželeli (rozdávali krásný plakát).
Ano, venku parno, slunce, vymetená obloha, ale v podzemí RC severská zima, chlad, emoce vystydlé jako rok starý guláš. Vcházím do sálu o něco později (neřeknu proč) a The Ocean už valí asi druhý nebo třetí song. Právě ho začínají hrát, hrábnou do strun a já protáčím bulvy. Cože? Že by hoši hráli na playback a pustili origoš? Zvuk vybroušený, konkrétní, kytary řezaly hlavy, nechápu. S takovou zvukovou stěnou - to se to potom hraje! The Ocean jsou tak trochu chameleónská kapela. Před nějakou dobou předskakovali vysokorychlostním Rotten Sound a nyní hrají s pocitově přesně opačnou skupinou. Nu což, musím říct, že ta pomalejší polovina jim sedí mnohem více. Když hošani zrychlí, tak jejich tvorba nebezpečně zmetalcorovatí a pokus o navození atmosféry jde automaticky vniveč (viz. závěr jejich setu). Dalším rysem, která zabíjí jakoukoliv originalitu, je uniformní „mačo“ řev; jakmile spustí, tak mám problém odlišit soubor od zástupu podobných. Škoda. Ale teď pozitiva: až na několik nesrovnalostí kvituji povedený playlist – poznávám Ecstasian ze zatím poslední fošny Precambrian (troufám si tvrdit, že zvukově to bylo lepší než na desce), pak ještě poznávám dva vály z předchozích dvou alb (bohužel z hlavy nedám názvy). Koncert The Ocean jsem si užil, a i když z desek tak dobrý pocit nemám (pocitově půl na půl, právě u desek mám dojem, že kluci jsou moc ambiciózní a namazali si moc velký krajíc), tak nelámu hůl a v budoucnosti Němčoury ještě koštnu.
A nyní se dostávám na půdu mentálních hororů a jiných nočních můr, na které bezpochyby vládne kolega ViteQ. Ano, řeč je o Cult Of Luna, u nichž nestíhám první píseň (opět neřeknu proč), ale později se dozvídám, že se jednalo o poslední kus z Eternal Kingdom. Této desce je logicky věnováno nejvíce prostoru, ale vybírají se i songy z předchozích alb. Tak. Jestliže mne The Ocean decentně nalomili, tak Cult Of Luna mne smetli a zaživa pohřbili. Necítím se jako odborník na emo nebo sludge, spíše hledám nové obzory a inspirace tak nějak v rámci motta „decibely, snězte si mě!“. Od Švédů jsem chtěl být konejšen, drcen, přikován, zasažen, zastaven. A přesně to se stalo. Pro seveřany totiž hovořilo úplně vše – dokonalý zvuk, perfektní playlist, hráčské provedení na jedničku, žádné prodlevy mezi skladbami. Ano, úplně vzadu RC byl zvuk konkrétní, ostrý jak kudla, temný jako cikán, všechny nástroje dokonale čitelné. Ale když se později tlačím dopředu (ani nebylo třeba, RC ze dvou třetin zaplněné, prostě tak akorát), taky to má něco do sebe; zvuková stěna je tam silnější, masivnější, člověk se v tom hlomozu úplně rozplývá.
Nu dobrá, přicházím a Cult Of Luna volí ránu na solar s písní Dim. Auvajs, není to však knockout, píseň má nad sebou křehký postrockový opar, postupnou gradaci, která nastává zhruba v druhé třetině a poté se jednotlivé obaly opět rozplývají v éteru. Z desky Somewhere… hrají ještě Finland, která je pro mě asi nejlepší skladbou COL vůbec. Představuje Švédy ve všech polohách, především majestátní riff z konce písně mne doslova ukoval nohy do želez a tak už jen zavírám oči, ať už je konec. Pomoc!
Eternal Kingdom je přehraná tak z dvou třetin, tuším ještě jeden song ze Salvation. Také účel návštěvy koncertu se dostavuje. Pomalu mi totiž dochází, o čem to tady vlastně celé je. Jasně, škarohlídi pasoucí se hráčských výkonech budou cosi mumlat o nudě, ale houbeles, Cult Of Luna je animální pravěká neučesanost, syrovost do morku kostí a maximální intenzita. V kytarových přílivech úplně vidím neandrtálce křepčícího nad zabitým mastodontem. Tahle dávnověce pojatá energie je ale střídaná s úplně intimními momenty; třeba když si kytarista střihne jako intermezzo mezi skladbami sólovou impresionistickou omalovánku nebo když zaslechnu akustickou dekadenci podobnou Nicku Caveovi. Poslední písní vystoupení byla Ghost Trail se stále se zrychlujícím posledním motivem, který jakožto závěr nemohl být zvolen lépe. Co naplat, koncert končí po 75 minutách, jež utekly jako voda.
Tento koncert by mohl prototypem všech koncertů, protože když se do puntíku přesně splní to, co od něj očekáváte, jaký jiný může být verdikt než: NAPROSTO SKVĚLÉ!!! MAXIMÁLNÍ ZÁŽITEK!!!