Tak se nám ochladilo, přešel déšť a nastalo ideální festivalové počasí. Chvilku po ohlášeném začátku hraní (ten byl ve čtyři) dorážím do areálu. Festival je tak alternativní, že je označen pouze cedulkou o rozměrech přibližně 20x30cm u vchodu, ale po krátkém zkoumání okolí Jezuitské koleje (… nově jsou všude cedule ukazující ke galerii; pane Rathe?) vcházím na zadní nádvoří… Vynikající prostor, architektura tu není zničena nějakým plastovo-kovovým konstruktem (Smetanova Litomyšl…), pódium se krčí v rohu, ruší jen nutné zlo občerstvení. Palec nahoru za spoustu míst k sezení. Potkávám jednoho známého, což mě těší, protože kolem pódia zatím není vyvíjena žádná aktivita…

V pět vylezli na pódium tři lidé a začalo se (pesimisticky spekuluji, že se začíná později proto, že Nadja nedorazí). Terrible Eagle, kytara + zpěv, klávesy + „kouzelné krabičky“, basa + bicí. Ale takovéhle bicí jsem ještě neviděl. Dva činely, tři bubny, chybí kopák (pro deathmetalisty: není tam žádný kopák). Obsluha vestoje. Začíná se hrát... Zkusím to nejdřív popsat vizuálně: kapela před vás shodí z nebe zeď, nechá vás na ni pět až deset minut koukat, pak ji zbourá a shodí další, to se párkrát opakuje a končí koncert… převeďte si to do zvuku. Naprostý minimalismus. Bubeník opravdu celou dobu písničky jede na virbl (víření paličkami v jednom rytmu), na jeden buben. Kytarista? Když mě naštval tím, že zmáčkl třetí akord, napravil to držením onoho akordu po další dvě minuty (výsledkem je něco mezi Sunn a Krallice…). Zpěv zechovaný skoro do nesrozumitelna. Klávesy, a hlavně beat! Beat byl nejvýraznějším rysem skladby, naprosto nejjednodušší, nejmonotónnější; bohužel, v některých písních použili Terrible Eagle rytmy o poznání složitější. Nebudu si komplikovat život škatulkováním tohoto úkazu; byla to dobrá plavba.

V mezičase zahání mé obavy objevení se obou človíčků z Nadji. Organizátoři ovšem stále prodlevu nevysvětlují. Jdeme se kouknout za zámek na jámu, kterou tam prý za minulé dny kopal nějaký performer – slušná práce, jáma má asi 2,5 metru a opravdu studnovitý charakter.

„Jeden z nejžhavějších objevů ostrovní scény“ Dam Mantle mě až tak nebavil; nicméně se v dubstepu nevyznám, takže jen stručně. První dvě minuty jsem doufal, že půjde o dubstep ozvláštněný hlasovými experimenty s příjemně mrazivou atmosférou. Dál jsem hlavně zvedal obočí, protože mi hudba až moc často „nesedla dohromady“; nesourodé, násilné… Přitom z myspace mě Dam Mantle bavili, ale zpětně viděno jsem nejspíš nebyl naživo připraven na mnohem syrovější vyznění zvukové koláže.

Vypadá to, že kapely si pobyt v Kutné Hoře užívají, baví se mezi sebou. Zajímavé, vzhledem k tomu, že nejsou na tour, ale na jednorázové akci...

A Grave With No Name se označili jako grunge/country/ambient. Samozřejmě jsem si představil něco jako Earth. No. Country hrané na elektrickou kytaru, bohužel skočnějšího typu. Obyčejnost až hrůza, na trojici (nejklasičtější možné nástrojové obsazení) je zajímavé jen grunge/country oblečení… Dvě slušnější melancholické věci nic nezachrání. (Teď jsem se na Last.fm dočetl, že prý je to shoegaze…)

Trochu fouká, je chladno, zkrátka to, co mi asi měsíc chybělo…

Vypadli Memoryhouse, nastupuje Nadja v běžné sestavě a bez projekce. Po menších problémech s nějakým kabelem vyloví Baker odkudsi dva smyčce, jeden předá Leah Buckareff a začínají se nahrávat smyčky. Buckereff ve svých tradičních květovaných šatečkách se tradičně otáčí zády k publiku (jakýsi paparazzi podlezl pódium a fotil ji zpoza něj). První song je podpořen skutečně tunou smyček, po pár minutách končí nahrávání a Aidan začíná „sólovat“ (vypadá to, že je na tom technicky poměrně slušně, mnohem lépe, než jsem si myslel). Řeka zvuku. Pomalu do transu a stejně pomalu zpátky… Melodie, zvuk, smyčky, všechno je perfektní. Nepoznal jsem, co se hraje, hádám, že šlo o něco staršího (profláklou Stays Demons vylučuje absence zpěvu). Je docela zima. „I still tend to shiver in your silver river.“ Spíš river of gold. Ztišení, nadšený potlesk a zase to samé, tentokrát novější, méně vrstvená a jemnější věc… Nadje chybí O))) aparatura, standardní festivalová už basy nezvládá. Nepřemýšlet, neposlouchat, co se hraje, jen to nechat plynout… Nepamatuji si prakticky ani tón, a jestli, tak jen jako obraz – pohled na Bakerovy prsty na kytaře, ale nálada mi zůstala dlouho – melancholie, která chce tmu, ticho a samotu, nejradši pětikilometrovou procházku ke skále a zpátky, jen tak, cestou se zastavit, sednout si… Stav tmy, ticha a samoty se mi podařilo navodit poměrně záhy. Po chvilce poslechu Captain Ahab odcházím, vypadá to jako normální taneční elektronika (popis, který říká cosi o elektropopu se strašně provokativními texty, které zpívají dva polonazí chlápkové, mi chuti k poslechu opravdu nepřidal) a já si nechci kazit náladu.

Dobré počasí, nálada a vynikající hudba se protnuly a stvořily jeden ze zážitků roku…

www.gaskfest.cz