Prý jsme zahlceni informacemi. Organizace Creepy Teepee reaguje na tento problém poměrně neotřelým způsobem: informace odstraní a ponechá prázdná data v množství větším než velkém. To mi bylo jedno do doby, než CT ohlásilo účast Holly Herndon, což mě přinutilo zahájit stopování jisté velice základní informace, konkrétně času vystoupení. Nebylo to snadné, ale jako vedlejší efekt se dopátrávám, že CT je pro-LGBT, proti-nazi, pro-vege, proti-racistické atd. atd., což jsem věděl a ani mi to nemusel nikdo říkat. Asi týden před začátkem festivalu bylo možné se v záplavě ohyzdných - ano, záměr, dál - ohyzdných obrázků dopátrat termínu. Dva dny dopředu se objevilo rozdělení kapel na dny - další dva pro mě zajímavé projekty, synťákové retro Stargate Lorenza Senniho a (hipster) experimentální black Wreck and Reference naštěstí hrají ve stejný den jako HH. 10. července kolem páté hodiny odpolední se objevuje na Twitteru (v ČR vysoce frekventovaná sociální síť) fotka s člověkem, fixou, oknem a rozpisem kapel na dnešní den. Z ní je možné vyčíst, že první kapela začíná hrát ve čtyři a po dalších čtyřech kapelách přijdou Wreck and Reference, Holly Herndon a Stargate. Časy zakrývá onen pisatel, je tedy nutná elementární matematika a úvaha za využití empirie. Pět kapel, střídání, zpoždění, devátá by měla stačit, osmá bude bezpečná.
Půl devátá, parkuju na pohodu hned přes silnici od místa konání, v areálu právě doznívá jakási hysterická, lehce retro synťáková elektronika. Jdu k inkriminovanému oknu s programem a mnu si ruce, jelikož budu moci napsat jedno z oblíbených odsouzení za chůze, obsahujících v zásadě jen jméno kapely a odsouzení. Démonický úsměv na tváři tuhne při spatření cifry 19:45, čili Wreck and Reference už dohráli, co víc, útržek vyvolávající vlastně jen negativní reakce zřejmě patřil jim. I když si nedokážu představit, jak by se mohlo z noise blacku vyklubat cosi blízkého těm horším retro tendencím v taneční elektronice. Připouštím možnost halucinace, lehce lituji své pomalosti a zbytek nechávám koňovi.
Současný prostor, bývalý pivovar Lorec, budoucí majetek společnosti Smart Estate (…) má velice příjemnou atmosféru, jde vlastně jen o nepříliš velký dvůr, vydlážděný, obložený pár stoly a stánky. Točí se Kocour, palec nahoru, dále zaujímá „dobrej absint“ bratru za 55, nedal jsem si, ale obhlídka lahví žádnou zářivě zelenou neodhalila, takže to mohla být výborná volba. Typ osazenstva očekávatelný, možná i o poznání konzervativnější než před lety - Creepy je už přece jen klasická akce, dobře dostupná, vcelku levná, v zajímavém prostředí, zkrátka může fungovat i jako skupinový letní zevl. Popravdě působí spíš tak než jako nejprogresivnější festival v Čechách. Backstage přítomná, v nějaké formě, a proč by ne. Pokoutní aktivity podobné Karlově jámě za GASK tentokrát nepřítomny. Creepy působí normálněji, ale velice útulně.
Na pódiu už přešlapuje partner a spolupracovník Holly, Mat Dryhurst, a spolu s technikem meditují nad problémy s projekcí za světla. Druhý technik zatím instaluje projektor na střechu přistavené dodávky. Pomalu se stmívá a nádvoří se zaplňuje. Jakž takž.
Z novinkyHolly Herndon zdaleka nadšený nejsem. Na koncert si naštěstí vybírá nejlepší tracky z obou desek, takže tracklist je opravdu strhující (hraje se Interference, Movement, Home, Breathe, které přechází do rovné, víceméně techno rychty, Fade a ještě jeden neidentifikovaný track). Holly převážně přehrává tracky, improvizace/změn není mnoho, takže nejde o úžas jako v Berlíně, ale spíš spokojené nadšení. Nic proti spokojenému nadšení, jen si pak připadám jako venkovský strejda, kterému konečně zahráli Highway to Hell.
Hojně diskutovanou složkou vystoupení je projekce Mata Dryhursta. Ten převážně sampluje obraz - záběry (asi) z Kutné Hory, z publika -, deformuje ho a přes něj vkládá texty. Komunikace s publikem se tak odehrává elektronicky. Mechaničnost různých vítacích klišé se tak ještě umocňuje, jinak je ale Mat příjemně civilní. Několikrát vybízí lidi, aby mu posílali sms s dotazy, ale ani mé příspěvky nepohnuly nikoho dalšího k účasti. Celková atmosféra je spíš příjemně přátelská než jakkoli radikální. Od projektu, který položil tolik otázek a vzbudil tolik ohlasů, by člověk čekal víc, to však neznamená, že nešlo o skvělý koncert.
Třetím dnešním projektem je Stargate, který hraje na menším pódiu uvnitř. No. Nebudu tvrdit, že je Stargate vkusné retro, spíš je to prostě camp, ale jeho studiové nahrávky jsou každopádně zábavné. Naživo to je bohužel brutální uspávání hadů. Senni asi improvizuje, každopádně jednotlivé skladby působí jako zoufalé hledání dobrého melodického motivu. Ten se, pravda, občas vyskytne, ale potom nenávratně zmizí. „Dobrá skladba“ jest neznámým pojmem. Jakési perverzní nutkání mi nechá odejít, ovšem kvalita pořád nepřichází, byť určité zlepšení tu je. Nakonec odcházím před koncem s tím, že jedna nebo dvě skladby nebyly úplně marné.
Díky Holly Herndon šlo o pěkný výlet, jen se nemůžu zbavit dojmu, že to zajímavější se na Creepy už stalo. Ale třeba vůbec nemám pravdu, přece jen, za jediný večer člověku leccos unikne.
Loňské Creepy Teepee se neslo ve znamení pohodové usedlosti a rozumného počtu lidí, letošek působí vzhledem k průběžnému ohlašování dalších a dalších vyprodaných vln lístků podstatně hektičtěji. Po příjezdu na místo ovšem změny nepůsobí nijak výrazně. Nové místo konání je o tři ulice blíž Praze, jinak jde o velice podobný dvůr, o poznání méně útulný, ale kompaktnější. Prostor se zdá být více zaplněný, snad je víc stánků, nově se objevilo několik stanovišť s politickými hesly – ta ovšem nepůsobí vytíženě, výkřiky o politizaci na A2larmu zní spíš jako zbožné přání.
Reálná ohlídka vlastně proběhla až později, protože nejdřív je nutné vidět Yen Towers. Na letošním Creepy mě dostaly dvě věci, respektive jejich zařazení do jednoho dne: extrémně rozbitý grime amerického producenta Rabita a showcase dánského labelu Posh Isolation, který se pohybuje v noise/industrial/post-punk/-wave vodách. Zveřejnění rozpisu kapel ve chvíli zahájení programu již nepřekvapuje, zařazení projektu z poměrně exponovaného labelu před šestou večerní ano. Naskakuji do rozjetého vlaku, Yen Towers už v sympaticky špinavé bývalé dílně drtí sympaticky špinavý set na pomezí hluku a taneční hudby. Rytmy poměrně rovné a konvenční, zaujímá stavba zvuků - Yen Towers zřejmě tvoří většinu prvků analogově, díky čemuž je výsledný zvuk autenticky – industriálně – syrový, dokonce i rytmy působí organicky. Z této polohy hudebník pomalu přechází směrem klub. To po většinu času funguje, přes nepřívětivou náladu na konci týdne v hektické situaci mě set celkem strhává, pouze závěr je příliš konvenční.
A propos, Creepy. Původně měl v tuto hodinu hrát další zástupce Posh Isolation Croatian Amor a po něm měl následovat jakýsi mně neznámý projekt, namísto toho se však čeká na další Dány Damien Dubrovnik. V mezičase testuji výborný domácí cider a navazuji kontakt s filosoficko-kunsthistorickou crew, která hlídá toiky.
Když se z dálky začne ozývat šum, opět se přesouvám do betonové garáže, kde se z šumu stává wall of noise. Dvojice Dánů drtí naprosto nekompromisní death industrial se vším všudy včetně diktátorského zpěváka divoce napadajícího zefektovaný mikrofon a kovového nástroje produkujícího hluk nárazy o strop. Celek je zdánlivě amorfní, rytmus však drží hlukové pulsy, přes něž vyčnívají melodické synťákové plochy (popravdě tu vidím jisté paralely se symfonickým black metalem). Pokud by se Yen Towers dali přirovnat k Vatican Shadow, Damien Dubrovnik se inspirovali spíš nejznámějším projektem Dominicka Fernowa. Dánové pouští do lidu čistou agresi, která se však neutápí sama v sobě – zdravím Japonsko –, ale strhuje posluchače do prakticky dokonalého destruktivního rituálu. Garáž opouštím oslepený hlukem a s idiotským úsměvem. Festival, jehož oblíbenou propagační barvou zdá se býti světlá modrozelená, k nám dovezl jeden z nejsilnějších noisových setů, jaké jsem kdy viděl.
Na pozadí hraje dramaturgický vtípek jménem Damien Jurado – solidně. Strohý zvuk stojí na dvou akustických kytarách, k nimž se přidávají různé perkusivní nástroje a snad klávesy, poznávacím prvkem je vysoký falzet přibližně podobný Richardu Youngsovi. Daly by se nalézt styčné body s některými neofolky. Zajímavý úkrok do uncool vod amerického písničkářství.
Díky svobodomyslnému přístupu festivalu k informacím definitivně zjišťuji, že hrál Rabit, až druhý den, ovšem značnou část setu doufám, že hrát ještě bude. Rabitovy desky přebírají spolu s Mr. Mitchem nebo Destem Zombyho schopnost vytvořit fascinující, zároveň melancholické a rozlámané znělky. Označovat je za grime znamená chápat tento žánr dost otevřeně. Jeho set se nese ve znamení r’n’b sladkosti říznuté (grimovou) rozbitostí. Jako by Rabit ignoroval veškeré vlastní inovace a vrátil se ke generické šabloně. Tímto „vystoupením“ přetéká má trpělivost s taneční scénou – nezajímají mě katastrofální DJ sety originálních umělců. Nechápu, jak si mohl Objekt dovolit pár měsíců po vydání oceňovaného Flatlands zahrát v Innsbrucku příšerný popík, proč nezahrál Lotic v Neone něco vlastního (nebo minimálně poslouchatelného) a konečně, jaký smysl má DJ set festivalového headlinera. Jako anonymní DJ set „ne úplně příšerné“ (zdravím jistého Pivníka), jako projev člověka hypovaného coby velký objev posledních let – ne.
Následující DJ set Angel-Ho se nese v podobném duchu, jen přibližně o dvě třídy výš. Víc se láme, tracky vědomě pracují s žánrem, celek je mnohem méně podbízivý. Přesto na mě nakonec – set se příliš nevyvíjí – padá deprese a únava, s nimiž prchám z areálu a nechávám si ujít hypotetickou šanci zachytit někdy ve dvě ráno set Croatian Amor. Na druhou stranu toto rozhodnutí eliminuje riziko, že půjde o DJ set.
Letošní Creepy působilo jaksi stísněně, klasický stav hit or miss se tentokrát chýlil ke druhé možnosti a klubových manýr v alternativní scéně už bylo moc. Přes výtky – nepochybně vycházející do značné míry z momentální nálady – stál tento ročník díky mocnému setu Damien Dubrovnik za návštěvu. Na dánský diktát budu vzpomínat ještě dlouho.
Vložit komentář