Když jsem na závěr loňského reportu psal „la revedere“, nebyla to jen fráze. Vrátit jsem se skutečně chtěl. Letošní sestava Temného Bombastického Večera možná vypadala (o trošku) méně atraktivně než ta loňská, i tak se v ní pár zajímavých jmen našlo a hlavně tu bylo jedno pro mě naprosto zásadní. Esoteric! Navíc tenhle festival je hlavně o neopakovatelně pohodové, až komorní atmosféře, příjemném prostředí a byl jen jednou (byť významnou) zastávkou naší výpravy na Balkán. Není co řešit, účast jasná, jedeme!

Loňská trans-marast-sylvánská výprava se až na tři mušketýry rozpadla a doplnila o tři novice. Letos s přítelkyní naplňujeme původní loňský záměr, vzít to co nejdál stopem, zbytek volí vlak. Vyrážíme ráno, na Opatově nás do deseti minut nabírá mladý pár jedoucí až do Bratislavy - paráda, říkáme si. „Blava“ je ale pro stopaře zakleté místo, sekáme se tu asi na 2 hodiny, po kterých raději po poradě s domorodci volíme přesun MHD na Čunovo jezero a odtud je to jen kousek pěšky na maďarské hranice. Od nich už to zase docela jede, dostáváme se ale jen do Györu, kde se začíná až podezřele brzy smrákat a pršet. Nocovat se nám tu nechce, tak raději investujeme do vlaku, který nás asi v 5 ráno vyvrhává v rumunském Aradu. Následuje pochod přes temné a klidné město na benzínku na jeho kraji. Za rozbřesku nás do auta bere jakýsi Ital, se kterým sice dáváme dohromady stěží 10 slov různými jazyky, ale to nevadí, stejně po probdělé noci spíš klimbám. I osobním autem to skrze horské průsmyky po rumunské silnici do 150 km vzdálené Devy trvá skoro 3 hodiny a to je provoz celkem plynulý a Ital nejede zrovna pomalu. V Devě nás do rozhrkané Dacie brzy nabírá domorodec Klaudius, jenž trochu vládne jazykem anglickým a německým a mj. překvapuje slušnou znalostí česko-slovenské historie 20. Století, a tak cesta do Alba Iulie, kam dorážíme kolem poledne, probíhá už o něco družněji a veseleji. Ve městě vše při starém-dobrém, máme asi 6 hodin času, než se otevřou brány festivalu, je docela vedro, čili se jdeme natáhnout a zevlit do parkově upravených částí uvnitř pevnosti. Nalézáme ideální stinné místo, odkud se ale po chvíli přesouváme, abychom unikli sekačkám a křovinořezům zahradnického komanda. I letos zde souběžně se festivalem probíhal kynologický sraz, přes který i několikrát procházíme.

Areál festivalu (resp. kemp) doznal od minule menšího kapacitního rozšíření (byť se počet návštěvníků nijak výrazně nezvedl). Kromě dvou venkovních přibyla i jedna vnitřní sprcha, další houpací síť a poměrně rozložitá dětská prolézačka se skluzavkou. Točenou Silvu nahradil Ciuc, což se ukázalo jako dobrá volba – jo, dalo se to celkem dobře pít. Nabídka jídla mi zase loni šmakovala nějak víc, ale i něco dobrého k snědku se tu najít stále dalo.

První vítací-zahajovací večer se konala vernisáž nějaké výstavy a na dvoře kamenné hospody se promítal film s geologicky-mystickou tématikou, oboje jistě zajímavé, nicméně jsme se věnovali spíše relaxu a popíjení. Pak byly tradičně vypuštěny lampióny a zapálena vatra a kolem půlnoci v záři ohně vystoupil dvoučlenný projekt/performance A PASSENGER AND THE CHOIR OF 13 GHOSTS. Šlo o takový instrumentální, ambientně laděný mix post-rock/folku ke konci s trochou lo-fi black metalu. Jeden týpek hrál na kytaru, pod níž jel ambientní podmaz z laptopu. Druhý, oblečený jako obchodní cestující z první poloviny 20. století stál beze slova u ohně a pomalu do něj upouštěl listy papíru s příběhem, ze kterého jsem seitanžel moc nepochytil, protože stál tak, že jen asi málokdo na listy dobře viděl. Hudebně takový průměr, nicméně k půlnočnímu popíjení u táboráku v pevnosti uprostřed Sedmihradska celkem fajn kulisa. Část výpravy se ještě věnovala družení se s Rumuny (skamarádit se s securiťáky hned první večer festivalu není vůbec špatné :)), já celkem brzy odpadl.

Druhý den jdeme mj. prozkoumat ještě námi neprozkoumané zbytky pevnosti. Letos konečně nalézám pozůstatky římského tábora (pozn. operovala zde XIII. legie Gemina z Vindobony/Vídně, stejně jako u nás na jižní Moravě) resp. části jeho hradeb (jedna z nich vlastně tvoří opěrnou zeď i několika novověkých budov), jedné z polo-rekonstruovaných bran a hrotitého příkopu. Také je tu celkem fajn out-doorové archeologicky-architektonické muzeum a rekonstruované popraviště selské vzpoury v 18. století (pozn. k téhle události se váže i onen obelisk u jedné z bran pevnosti). Pak ještě nahlížíme do pravoslavné katedrály, kterou jsme loni nějak nestihli a po scéně jak z Hitchcockových Ptáků se vracíme do areálu festivalu, kde po chvíli začíná první dnešní kapela.

Srbští ANA NEVER. Chvíli po začátku se slušně rozpršelo, takže většinu jejich setu posloucháme z barových stoliček hospody hned vedle podia, kam je to celkem dobře slyšet. Srbové hrají instrumentální post-rock, občas připomínající ty lepší chvíle starších Mono, jsou ale ještě o poznání méně sladcí, patetičtí a více melancholičtí a chladní, což mi vyhovuje, a i když jim věnuji pozornost jen tak napůl, ohodnotil bych jako „docela dobré“, rozhodně mě to ničím neuráželo.

To následující ZERO z Francie mi nepřišli dobří vůbec ničím, mělo prý jít o „melancholic grunge“, mně to přišlo jako tuctový rock-pop, Neige z Alcest za bicími hraje ten nejtupější bum-čvacht a trnovou korunu tomu nasazuje naprosto tragický, falešně-teplý zpěv, který nás dokonce vyhání co nejdál z areálu. Prostě fakt nula, nula, děs běs.

Tenhle večer měl zůstat instrumentální. Nějak se zasekáváme ve městě a přicházíme i o začátek Germánů ELECTRIC MOON, na které jsem byl docela zvědav a už z dálky to po Nulách znělo jako ten správný psychedelický balzám na (d)uši. EM ve tříčlenné sestavě (kytara, basa, bicí) předvedli velice solidní psychedelický rock v té nejlepší sedmdesátkové tradici, měli dost dobrý zvuk, nápady, šťávu i tu správnou dávku haluznosti. Škoda, že ten trip skončil zrovna, když jsem se dostal na tu správnou vlnu. Snad je nevidím naposledy.

Pokud jsem byl na EM zvědav, tak na ALUK TODOLO už jsem se (nejen já) vyloženě těšil. Letošní klubový koncert v K4 byl výborný, takže očekávání byla nemalá. Podium zcela temné, na zadním plátně svítí pouze „ten jejich symbol“. Za vazbení kytary se rozsvicí i žárovka zavěšená uprostřed podia, která s kytarou (myslím) funguje na principu dynama nebo tak něčeho (?). Na úvod zvolili dvě spíše pomalejší, hodně noiseově-krautrockové skladby, tu první si ještě docela užívám, byť různě popocházím a hledám místo, kde by byl zvuk vyvážený. Vepředu byla slyšet hlavně celkem přebuzená kytara a činely, dál od podia zase zbytek bicích a basa. To zvukově „vyvážené místo“ nalézám až ke konci druhé skladby, která mě ale už moc nebaví, myslím, že to bylo něco z prostřední části posledního Occult Rock, kde mi některé skladby přijdou až zbytečně natahované a prostě nudnější. Opravdu si užívám až následující, surf rockem načichlou, nápaditou a energickou VII, na ní se i dobře tančí, dostávám se do toho, bavím se a… konec. Ano, Aluk Todolo zahráli pouze 3 skladby a skončili. Nebýt VII mluvil bych o zklamání. Takhle jen celkem v pohodě koncert, který měl být delší a lepší jak zvukově tak i setlistem. Vlastně podobná situace jako loni s Oranssi Pazuzu, kteří mě ale bavili víc.

Lehce rozmrzelou náladu mi spravili až následující DALE COOPER QUARTER & THE DICTAPHONES. Nebýt jich, hodnotil bych první den na DBE spíše jako slabý. Agent Cooper mě ale celkem rychle bere na exkurzi do světa odehrávajícího se v pozdě nočních hodinách někde v lesích a v těch nejzapadlejších koutech Twin Peaks, někde na hranici surreálna. Většina jejich setu byla ještě o kus minimalističtější a ambientně-noiseovější než set Mount Fuji loni. Projekce absentovala, takže jsem se soustředil jen a jen na hudbu, většinou s přivřenýma očima a hezky si v tom „zaplaval“. Jejich pojetí dark jazzu si bere kousek od Bohrenů, na něž upomínají hlavně chvíle, kdy zazní skvělý saxofon v podání „prostorově výrazného pána“. Oproti nim je to ale (ještě) méně písničkově-chytlavé, více k těm ambientnějším a abstraktním chvílím Mount Fuji, více experimentálního obskurna, méně barového lounge. Velký podíl tu má elektronika a efekty, se kterými na stolku operuje další pán v baretu a dvojice kytaristů, tvořící převážně ambientní mlhu a další ruchy. Jeden z nich hrál chvíli na kytaru i pilníkem. Občasná basa a řídká rytmika byly samplované. Nejspíš zaznělo i něco z nové desky, která právě vychází, já poznal dvě skladby z debutu, u jedné už zpětně název nevydoluji, ta druhá byla Une Cellier s hypnotickou dvoutónovou basovou linkou a minimalistickou rytmikou. Tuhle skladbu vlastně z alba ani tolik rád nemám, naživo mě ale kupodivu bavila mimořádně. Hodně příjemný set, který mi spravil náladu a jeden z vrcholů festivalu. Zítra ráno máme v plánu výlet, takže se celkem rychle odebírám do stanu a usínám.