Skoro jako každý podzim, ani letos tomu není jinak, je toto roční období koncertně silně nabité. Tentokrát k nám zavítala zastávka především deathmetalového The Decimation of Europe Tour v čele s „obnovenými” Poláky Decapitated, kteří, jakožto ostatní interpreti, propagují nová alba.

I při včasném příchodu do klánovického Psa ale již hrají Kanaďané ARCHSPIRE, kteří tak nějak byli asi i tím hlavním, co mě na akci lákalo. Stíhám asi čtyři/pět skladeb (tuším že Archspire, Ghosts of Silent Tongue, Ancient of Ancients, Rapid Elemental Disolve), které samozřejmě znám již z debutu All Shall Align a zvuk na to, že šlo o první kapelu a to, co Archspire hrají (mix Spawn Of Possession a Origin, tedy nasypanej technickej death metal), naprosto v pohodě. Čumím. Vícestrunným kytarám a jejich mravenčím pracím v rychlých vyhrávkách a arpeggiích bylo rozumět, stopky a záseky celé kapely sehrané a do toho přesné a ultrarychlé frázování Oliho Peterse. A samozřejmě blastující atlet Spencer Prewett. Ale Archspire nehrají jen a pouze rychle, muziku místy provolňují a doplňují i o nějaké ty akustické, oddechovější vsuvky. Vše vyznělo pěkně. Slušné nasazení a příjemné vystupování Kanaďanů napomáhalo dojmu, že jsou „Javoráci“ příjemní chlapíci. Celkově fakt skvělé.

A jen tak mimochodem, Dean (viz obrázek) si v Klánovicích oslavil narozeniny.

Další kapelou, o které jsem ale neměl ani tucha, byli Angláni CYANIDE SERENITY. Kapela se připravuje a já si říkám, tohle bude trošku jiná káva než ostatní kapely. A ten zpěvák… není to náhodou borec z Divine Heresy? A taky jo. Zpětně si tedy stahuji jejich nahrávku, na které CS znějí jako nenáročný a slušně podaný progresivní metalcore, protože živě kapela, ačkoli je na rozjetém turné a měla by být rozehraná, nepůsobila plně sehraně a lehce nemastně, neslaně. Nevím, zda měli nějaké technické problémy, ale i tak je takovýchto kapel víc než dost. A když už ani bubeník nedokáže za svou soupravou zaujmout, člověku se chce sál rovnou opustit. Ničemu pak už nepomohlo, že ani vokál Travise Neala nijak nezaujal a nepřinesl nic, co by kapelu jakkoli vytrhlo z průměru. Ne špatné, ale tak moc průměrné a ničím vyčnívající, že na tuhle kapelu rychle zapomenete.
 
Tak, a teď prostor pro Italy FLESHGOD APOCALYPSE, na jejichž zhodnocení budou zajisté, hlavně pro kontroverzi spojenou s novým albem, mnozí zvědavi. FA totiž debutem Oracles (hráli z něj minimálně dvě skladby) dali fandům death metalu pěst přímo na solar. Chytrý a rychlý death metal s jemnými prvky klasiky dokázal zaujmout dokonce i nejednoho pravověrce. A svým aktuálním vývojem bohužel právě tyto fanoušky nepotěšili. Ti jim nyní nemohou přijít na jméno a plivou na ně plnými doušky. Proč? Kapela se oprostila od svého vyznění, kompletně do hudby zapracovala symfonickou složku (ještě více než Rusáci Scrambled Defuncts; klidně si představte nový, ale deathmetalový Dimmu Borgir) a co si dokonce vůči ortodoxním ještě dovolila? Došla tak daleko, že sáhla i po použití čistého, ale značně upištěného (heavy) vokálu; sám vlastně nevím, co si o tomto kroku mám myslet, ale neodsuzuji, ačkoli nadšen z toho také nejsem. Pro jedny zhýralost nejvyššího kalibru, pro druhé pokus se vymanit, pro další zas třeba snaha ze sebe udělat něco víc. Však aby ne, FA se podařilo dostat pod křídla Nuclear Blast. Ale ke koncertu.

Nemohu na sto procent říci, že Fleshgod, narozdíl od svých předchozích zastávek u nás, stáli za „vyližprdel“, ale sundat je také nemohu. To bych si musel paličky jejich svrchním koncem nacpat do… těla. Pravdou totiž asi bude, že FA na své sebeprezentaci nejspíš i dost pracují. Krom toho, že do sestavy přibrali klávesistu (žádnej senokřupskej a dvouprsťáckej nekňuba, ten člověk hrál jak démon), jejich show i co do prezentace je sehraná. Někdy možná až moc, ale efekt to zas má, ne že ne. Jednotliví členové jak dle jízdního řádu točej vrtule, střídají se u mikrofonů a s použitým očmoud-paintem působí, nechci říci divadelně či cirkusácky, ale napadnou vás s tímto nejrůznější spojení. Na ne(death)metalového fanouška zavítavšího pro zpestření náhodou na takovýto koncert to vypadá působivě. (Tohle jsem si z prstu nevycucal.)

Ale Fleshgod to vážně hrálo skoro po všech stránkách. Dokonce i zvukově, ačkoli samozřejmě byli i tací, kteří nic neslyšeli, se koncert docela solidně vyvedl. Záleží ale na úhlu pohledu. Mají být slyšet ty symfonické části na úkor kytar nebo naopak? Který ze tří vokálů (ovšemže mají jeden hlavní) má tu největší úlohu? Pominu-li jakékoli úvahy, s ohledem na místo v sále bylo slyšet tak nějak vše, kytary řezaly a lezly ven víc, bicí Paoliho vraždily (rychlejšího a přesnějšího bubeníka jsem dlouho neviděl), symfonická část v rámci zdravého zvukařova úsudku taktéž vylézala a vokály, samozřejmě až na to basákovo „mňáááu” a „wuííí”, které živě za uši tahá mnohem více, taktéž v poho. A snažení FA evidentně přináší své růže, protože bylo vidět, na koho lidé nejvíce přišli. Ano, na Italy. Měli nejplnější kotel, a tak i pecky jako The Hypocrisy, The Violation, The Egoism, The Betrayal nebo Thru Our Scars (dík, Reapere ;)) sklidily největší ovace. A i já i přes určitou rozporuplnost FA hodnotím dost nadprůměrně. Mohlo to sice být ještě krapet lepší, ale koncert jsem si užil a sehranost kapely byla fantastická, neřku-li famózní. A dokonce tak, že i novinku Agony jsem si po něm několikrát pustil - účel tedy splněn.

Jedním z taháků večera ale určitě byli i Belgáni ABORTED, kteří zde něco mají již odehráno. Aby ne. Parta v čele se Svenem de Caluwé hraje již nějaký ten pátek (od r. 1995), je na scéně aktivní a má díky slušné diskografii z čeho vybírat a fanouškům co nabídnout. A navíc, ani Aborted se nebojí stát na místě a sem tam i trošku nešikovně „převléknou” kabátek, čili i potenciální sklad pro výběr mají pestrý; určitě se hrálo z The Archaic Abattoir, Engineering the Dead, Goremageddon, Slaughter & Apparatus i nadcházejícího alba Global Flatline (víc po mě ale nechtějte). V základu deathmetalová kapela někde sahá po zběsilostech grindcore, někde po zasekávacích slammech brutal deathu, tu zas pro pestrost chmátne do moderních žánrů nebo po melodii, ale neštítí se ani čiré „tupa”-grindové jednoduchosti, záleží na období (vše je to bizhnis) a sestavě. A takto také znělo jejich vystoupení, které po celou dobu – i během hraní (vzpomínám na moment, kdy Eran Segal strkal konec kytary basákovi mezi půlky) - provázely nejrůznější vtípky v podobě hudebních legrácek, kdy si vzájemně (hlavně Eran Segal s naprosto fantasticky hrajícím bubeníkem Kenem Bedenem – fakt nádhera!) mezi skladbami dávali různé hudební vtípky a hádanky (od Death, Immortal po Michaela Jacksona). A do toho si ještě utahovali z Archspire, kterým věnovali každou skladbu (toto asi nepochopil kolega Karel Vampola z The Aardvark). Nedá se sice říci, že by Aborted udrželi pozornost „náročnějších” posluchačů celou dobu, trošku to splývalo (to ostatně lehce i Fleshgod A.), ale jinak jejich živou a vtipnou show fanoušci brali s nadhledem a dokonce je odměnili menšími circle-pity a jednou wall of death.

Celé „decimování Evropy” ale svým logem, které jako jediné ozdobilo i jim dobře známé klánovické podium, zaštiťovali Poláci DECAPITATED. Nebudu zmiňovat již omletou tragickou událost vně kapely, která málem rozhodla o jejím osudu, buďme rádi, že Decapitated opět hrají. Za a/ u nich bubnuje Kerim Lechner aka Krimh, za b/ mají i přes úkrok na novince, která logicky tvořila páteř jejich koncertu, totiž co nabídnout. Tvorba kytaristy Vogga od předchozího alba Organic Hallucinosis, které určitě řadím do topu (přemýšlivých a progresivně) deathmetalových alb, se více posunula do posluchačsky rovnějších, snad až sekaně trashcorových vod. Někomu by to mohlo připadat jako meshuggování (a ono taky „je“, ale zas úplně jinak, než je člověk zvyklý), nicméně hned v úvodní věci nového alba Carnival is Forever je to Pantera jak vyšitá. Z Organic Hallucinosis zazněly Post(?) Organic a skvělá Day 69 s bubenickým filem v půlce skladby, něco staršího data a z novinky úvodní panterovská The Knife, 404, Pest, také nejlepší věc celého alba Homo Sum a snad i United. Decapitated s novým basákem, kterého ale vlastně představili již letos na Brutalu, hráli uvolněně a s naprostou jistotou. Krom toho se jim podařilo vytvořit naprosto famózní zvuk, kde, když se člověk nekoukal, by měl kolikrát pocit, že hrají kytaristé dva (Vogg si hojně hraje s pedály a přepínáním kanálů) a že Krimh sedí za soupravou á la Mike Portnoy. Opak je ale pravdou, Krimh narozdíl od ostatních měl prakticky jen základ a přesto si s ním vystačil tak, že nejedni okolo sebe hlásali otázky typu „Co je to za hovado?”

Jen velká škoda mírného zpoždění v hracích časech kapel, normálně bych (a nejen já, ale i další asi ze 150 přítomých) na Decapitated, kteří stále znějí dosti originálně a jdou ve svém vývoji vpřed, zůstal určitě až do konce, ale dostávat se z Klánovic v noci domů, je vážně oser.