Koncertu Deicide předcházely zajímavé události, které z celého dne vytvořily poněkud bizarní kontrast. Ráno jsem totiž v kostele byl přítomen na posledním rozloučení mé silně věřící babičky. Chvílemi jsem se při představě Glena Bentona v taláru, který ze sebe chrlí protikřesťanské pokřiky, až uchechtával. A jakmile jsem dorazil domů, musel jsem se vyléčit evergreenem Scars of the Crucifix.

Na koncert jsem nijak nespěchal, první kapela mě příliš nezajímala, ale Hour Of Penance jsem rozhodně vidět chtěl. Hlavně jsem byl zvědav na nově obsazené posty za bicími a mikrofonem. Do sálu se ale dostávám až po deváté hodině, kdy jsme myslel, že akorát dohrává první kapela. Mizerný zvuk, poslední song, který jsem slyšel, mě zoufale nudil. Až chvíli potom se dovídám, že jsem stihl konec Hour of Penance. Po shlédnutí  jedné skladby si netroufám hodnotit, ale přišlo mi, že po vzoru Fleshgod Apocalypse u HOP nastal úpadek.

Vzhledem k tomu, že jsem celý den nejedl, účast Belphegor jsem poměrně vítal - plánoval jsem si totiž po poslechu pár věcí odskočit vedle na večeři. Klasická blackmetalová image kapely mě sice rozesmála hned na začátku, nicméně začátek opravdu překvapil. Řízný, valivý nathrashlý rytmus mě zaujal natolik, že jsem myslel, že set i dokoukám, protože ani zpěv nebyl úplně ukvičený a prvky deathu a zmíněného thrashe šmakovaly. Bohužel kapela měla poměrně špatný zvuk a v rychlejších rytmech toho moc slyšet nebylo. Jenže s každým dalším zářezem pak Belphegor bavili míň a míň a zhruba po třech věcech odcházím jíst.

Vrátil jsem se akorát před začátkem setu „nepřátel boha“ Deicide. Scéna připravena a za obrovských ovací Glentonova banda nastoupila na pódium. Otevíralo se skladbou Homage for Satan a ihned od začátku mi bylo jasné, že dnes si na své nepřijdu. Po vzoru předchozích kapel totiž Deicide měli naprosto otřesný zvuk. Marně pátrám v paměti, kdy jsem zažil horší. A nejsmutnější bylo, že nejvíc utrpěly bicí. Nebyly totiž slyšet téměř vůbec! Sem tam nějaký činel, jinak nic. Kde je virbl? Kde je kopák? Pro mě jako bubeníka je koncert bez nich naprosto odepsaná záležitost. A lepší to nebylo ani s basou, takže v kakofonii zvuků vynikl snad jen Bentonův výborný zpěv. Během koncertu pak dokonce na chvíli vypadla jedna bedna, takže Deicide byli slyšet, jako by hráli někde dvě patra pod Chmelnicí. Škoda je hlavně toho, že když už náhodou bylo trochu něco slyšet, Deicide to valilo neskutečně. Hlavně v pomalejších pasážích u Conviction, When Satan Rules the World nebo Scars of the Crucifix. A Asheim za bicími opravdu válel. Poznal jsem to spíš sice dle odezírání z toho, kam bouchá, protože zvukově bohužel nebylo slyšet téměř nic. Zkoušel jsem měnit místa, stál jsem i úplně vpředu, kde to tedy bylo o malinký chloupek lepší, ale stále ukrutná bída. Znechutilo mě to pak už natolik, že jsem několikrát odešel i ven na vzduch. Ve Chmelnici totiž bylo nedýchatelno, a to ani nebyla úplně plná. A znechuceni z toho podle mě byli i sami Deicide, protože bez přídavku po krátkém rozloučení opustili pódium. Ani se jim nedivím, i když na druhou stranu hladovým fanouškům byl zvuk asi jedno, protože Deicide sklidili úspěch. Velká škoda! Kapela samozřejmě za zvuk nemůže, ale takto se mohli snažit, jak chtěli, ale koncert bez okolků byl totální průser. Nevím tedy, jestli měli zvukaře vlastního nebo zvučil pověstný chmelnický „country děda“, ale práce se panu zvukaři opravdu nepovedla. A tak aspoň doufám, že budu mít možnost Deicide co nejdříve vidět znovu, abych si spravil chuť.