Myslím, že při pohledu na plakáty avízující pražskou zastávku tohoto vánočního metalového klání muselo nejedno srdce napříč metalovým spektrem – black metalové teploty jaksi vyjímaje – zaplesat. Spolutourující sestava skutečně slibovala nevšední zážitek – ať už pozitivní nebo negativní. Na obojí došlo, ale nepředbíhejme.
Ještě že nějakého mozečka napadlo v den konání v cca poledne rozeslat výhrůžný mail, že akce se koná již od 16:50, což je k počtu zúčastněných celkem pochopitelné, zvlášť při představě, že minimálně některá ze jmen si jistě vyhradí patřičný čas na přípravu stejdže, o hracím setu ani nemluvě.
Ačkoliv vypadli ze setu GRAVEWORM, jak jsem se dověděl na místě /údajně problémy na hranicích, pasy atp. – copak se západní lopaty nemůžou naučit cestovat jako zbytek světa?/, zmíněný mail byl nakonec při pohledu na asi dvousetmetrovou frontu víc než užitečný a časová rezerva se, myslím, hodila. Poměrně členité prostory Abatonu sice vytvářely příjemné prostředí pro konání podobné akce, na druhou stranu totálně znemožňovaly možnost setkání se známými tvářemi. A lidu bylo požehnaně. Nastala podobná situace jako na koncertě Cryptopsy, kdy snad vylezly máničky i z těch nejzaprděnějších hospod a snad i z kanálů. Tentokrát by si ale sociolog pošmákl, protože se přidala i generace tatíků – kdysi zapřísáhlých thrasherů. Netřeba dodávat, co je do Prahy přitáhlo.
Odpal večera obstarávají mnou velmi očekávaní MISERY INDEX, pohrobci kdysi natlakovaných Dying Fetus. Očekávání byla větší o super dojem z jejich první plnohodnotné desky Retaliate, která obsahuje řádně nasypanou porci svěžího GC/HC. Živé podání bylo v pohodě, ale dojem kazil nečitelný zvuk. Spíš se jednalo o kouli. Zvukovka sice vypadala slibně, zvlášť když Sparkie a druhý kytarák vyzkoušeli pořádné tlumené „dž-dž“, ale během vlastního setu se celá produkce – zvláště v sypačkách a hoblovaných riffech – slévala, navíc bicmen nebyl v sypačkách moc přesvědčivý. Co říct k vlastnímu vystoupení? Velmi vysoký standard na začátek. Tuhle muziku fakt můžu, hezky svěží grind, ve středních tempech brousící do úderného HC. Přesně jako kdysi Terrorizer, možná jen s větším důrazem na to HC. Rozhodně je mi MISERY INDEX mnohem bližší než to, co Fetus předvedli na posledních dvou albech. A že jsem je v dobách od počátku až po Killing… měl hodně rád. Jinak nevím, kolikátá tohle byla zastávka, ale MI působili trochu unaveně a flegmaticky, zvláště Jason, kterého zdobí yuppiovský sestřih. U tohohle stylu bych čekal na pódiu totální bordel. Sympaticky působilo Jasonův komentář, že je opět rád v Praze – s MI poprvé a že doufá v mnohá repete.
Po krátké přípravě napochodovali na pódium DEW-SCENTED. Naposledy jsem je viděl před Death na Slávii, jejich tvorbu nesleduju, protože thrash/death DDR-střihu mne nezajímá, ale myslím, že se toho od té doby stejně moc nezměnilo. Zvuk se nicméně podstatně zlepšil, muzikantské výkony byly celkem solidní, byla znát profesionalita a vyhranost, ale tím to pro mě skončilo. Můj dojem navíc ještě srazil zpěvák, který naprosto postrádá výrazný hlas a silový projev. Rytmicky byl sice v poho a některá frázování byla zajímává, ale jeho projev absolutně postrádal jakoukoliv agresivitu či aspoň trochu charizma. Možná by měl více poslouchat své starší kolegy z Assassin, Protector či starých Kreator. Co jsem ale hodně ocenil, byla jeho komunikace s publikem – angličtina na supr úrovni, žádná přehnaná gesta /kam to napsat? – to snad ani nebyl němčour/ a inteligentní vystupování.
V případě NILE jsem očekával vyvrcholení večera, ale to se nějak nedostavilo. Jednak poměr délky zvukovky a přípravy vzhledem k délce setu se nepříjemně blížil číslu 1 a jednak na výsledku to nebylo vůbec znát. Ještě horší zvuk než MISERY INDEX. Jasně, že tohle je dáno stylem hraní, Six Feet Under budou vždy líp nazvučitelní než třeba Cryptopsy, ale stejně to byl průser. Kdo skladby NILE neznal, zřejmě asi nechápal, co se to na tom pódiu dělo. Ale s trochu snahy se tam dalo něco najít. Za bicíma sice seděl Tony Laureano, ale kdo čekal bubenickou exhibici, musel být zklamán, nic takového se nekonalo. Nepřísluší mi to jako nebubeníkovi hodnotit, ale škopky nebylo téměř slyšet, Tony měl celkově problémy s dynamikou v sypačkách a přechodech a o kopákách radši ani nemluvě, o nějakých kobercích radši nemohla být řeč, zvlášť co do přesnosti. NILE jsem sice viděl poprvé a tudíž nemohu srovnávat, ale celkově to nebyl žádný zázrak, obzvláště co se týče náhrady za Chiefa Spierse na postu basy/vokálu. Co z toho, že jeho nástupce působí dostatečně démonicky, když po vokální stránce nepředvedl téměř nic, jeho basa nebyla pro jistotu skoro slyšet a navíc v průměru 3x za skladbu lidi hecoval hláškou „Come on people, make some noise“, což mi přijde u kapely typu NILE poněkud nedůstojné. Začínám se přiklánět k názoru, že dnešní NILE jsou jen nafouknutá bublina. Znát to bylo i při srovnání skladeb např. z Black Seeds… s novějšími – měly minimálně lepší vokální aranže, což se u tří zpěvů tak nějak předpokládá, že půjde o něco vyjímečného.
Rozepisovat se o AMON AMARTH by byla ztráta času. Mohou s klidem soutěžit s podobnými „klenoty“ jako Six Feet Under, Unleashed či Grave o titul největší pičovina této planety, ale možná, že jsem Unleashed urazil, tohle bylo ještě horší. Nikdy bych nevěřil, že i v tak pomalých a utahaných tempech se dá udělat kopákový brambor. A omílání 10x sloka a 50x refrén postavený na těch nejdebilnějších riffech mi přijde přinejmenším zbytečné. A vymyslet názvy skladeb tak, aby každá obsahovala nějakou mutaci slova „war“ předpokládá taky notnou dávku intelektu a invence. Ale za ta silácká gesta by se nemuseli stydět ani Manowar, ovšem AA sklidili téměř největší ohlas večera. Opět se potvrdilo, že jednoduchým masám je třeba servírovat jednoduchou muziku. A už se těším, až mě po tomhle někdo nařkne z arogance a netolerance.
Jo, to DESTRUCTION byla jiná jízda. Sice pódiovka byla trochu k popukání, zvláště okovaného páně Schmierovo pobíhání mezi 3 mikrofony značně evokovalo dřívější vystupování třeba Agathocles, případně Pandemie, chcete-li české srovnání. Čas se rázem vrátil o 15-20 let zpět a bylo vidět, kdo že tam má nejvěrnější fanoušky. Musím se přiznat, že pro starý německý trešík mám slabost a DESTRUCTION nezklamali. Bubeník se sice asi doposud nenaučil hrát na dvojšlapku /to už nebyl ani brambor!/ a kapela stála převážně na výkonu kytaristy, ale jinak to bylo v poho, jen moc dlouhé a ke konci už nezáživné. A Schmierovy proslovy o tom, jak metal není jen hudební styl, ale život, který proudí tepnami, nebo že za vše může posraná televize, případně oslavy toho, jak je super mít pod jednou střechou blekouše, deťáky a trešery budily spíše úsměv, ale u většiny spíš nadšení.
Paradoxně byli DEICIDE nejlepší kapelou večera. Proč říkám paradoxně? Protože minimálně od Serpents…, určitě ale od Insineratehymn tahle kapela nestojí ani za ten prd. Ukřižujte mě, ale pro mě je kult Legion, to se psaly dějiny death metalu. Zřejmě jsou si toho vědomi i bentonovci, protože zazněly hlavně fláky jako They are the Children of the Underworld, Lunatic of God’s Creation, Sacrificial Sucide či Dead But Dreaming. Můj názor potvrzuje debilita songu Bible Basher, obzvláště ve srovnání s výše zmíněnými a u této kapely je podobný sestup vážně škoda. Jinak zvuk docela zabíjel, Benton má stále ještě záviděníhodné hrdlo a Deicide jako celek záviděníhodného bubeníka, který jako snad jediný za ten večer byl absolutně přesný a tím pádem mělo vystoupení patřičný tlak. Aby ne, když tento chlapík – vedle Sandovala – povýšil svého času death metal na žánr s potřebou nadstandardního rytmického výkonu. Až se mi chce říct škoda absence přídavku.
Podtrženo sečteno – dobrý koncert na závěr roku, každý si musel odnést něco pozitivního, dobrá organizace a slušná návštěvnost, snad jen trochu přání nakonec, aby se taková účast neomezovala jen na notoricky známá či dokonce profláknutá jména, když v ČR v průběhu roku koncertují i jiné klenoty.