Ačkoli se podzim zdá být celkově nejlepším ročním obdobím a tím pro mne tedy i nejpříjemnějším - vše ulehá ke spánku, nikdo nikam tolik nespěchá, je celkově poklidněji a méně zmatků, zdá se, že tento rok to bude trošku jinak, protože pořadatelé koncertních dýchánků – tedy nejen (ale hlavně) duo Shindilů - nás momentálně zavalují tolika koncerty, že se to skoro se vším ostatním ani nedá stíhat a člověk již skoro musí vybírat…
Pro návštěvu show floridských ďáblíků Deicide jsem se však dlouho rozhodovat nemusel. Jednak jsem je již nějakou dobu neviděl, druhak mne zajímalo, jak budou

Bohovražedníci znít bez dvojice bratrů Hoffmanových, které aktuálně suplují Jack Owen (ex Kenybl) a Ralph Santolla (ex Death, Iced Earth), a třeťak mne samozřejmě zajímali Visceral Bleeding, na které jsem slyšel jen samé dobrotinky. Čím to, že na Deicide přišlo ‘jen‘ nějakých 250 hlav? Že by už pekelniště s démonickým Bentonem netáhlo? Že by málo zajímavých předkapel? Že by zklamala reklama? Neřekl bych…
Vemu to tentokrát trošku jinak, a to od toho konce, čili začnu samotnými Deicide. Celé show otevřeli titulní věcí z posledního zářezu Scars of Crucifix a hnedle v závěsu bez oddechu Once Upon the Cross. Asheim vypadá, že se potřebuje trochu rozehrát, ale nakonec opět prokazuje, že v zádech rouhačského komanda je stále tím pravým. Sice už malinko chybí ten pořádnej lebkudrtící úder, ale na dehumanizaci křesťanské lůzy to stále stačí. Benton, koncem show pořádně upocenej, hrál totiž jako správnej biker pěkně navlečenej a v kožený vestičce, má zkrácené páčo nad ramena, ale na jeho killling hlasu to nic neubírá. Owen s jeho klasickými minimálními pohyby po hmatníku i podiu se, jak u něj bývá zvykem, tvářil jako když se na podiu objevil náhodou a ještě je mu to navíc úplně jedno :), ale fans vše vynahrazuje Santolla, kterého to evidentně baví a ještě k tomu hraje většinu sól, a navíc povedeně, ale zase tomu trošku chybí ta prasácká ručka páně Erička.
Žádnou novinkou smrtící kultovka neoplývá, a tak se dramaturgicky ubrala hlavně k osvědčeným válům jako When Satan Rules His World, They are Children of the

Underworld, Deicide, Sacrificial Suicide, Dead by the Dawn, Dead but Dreaming proloženými Bastard of Christ, Serpents of the Light, Blame it on God, This is Hell We’re in… Deicide tedy v poho i s přídavkem. Zklámání určitě ne, ale žádné výrazné překvapení se také nekonalo, takže jo, i když se osobně přiznám, že s Hoffmánky bych si to asi užil víc.
Před nimi, dle nadpisu, tre kronor Visceral Bleeding /px3/. Snad nepřeženu, když na jejich adresu uvedu bravurně zvládnutý složitější brutálnější death s mnoha změnami, pestrými bicími, schopným kytarovým tandemem v čepkách a slušným Řáholečníkem za mikrem, který byl věrný cd projevu Denise Rönduma, takže všechny ty rychlé vokály s protahovanými koncovkami zněly fakt dobře. VB prostě zaujali a minimálně se samotným Deicide vyrovnali.
Ve Futuru se toho se zvukem sice až tak moc udělat nedá, ale časem si člověk zvykl, protože to tentokrát nebylo překouřeno až to bolí, a tak z toho nakonec vzešla i ucházející zvuková paleta, ve které se posluchač nakonec dokázal i zorientovat. To samé vlastně ale platí i k samotným headlinerům Deicide.

Paradoxně nejlepším zvukem samozřejmě oplývali nejhorší Wykked Wytch, což se ale dá u jejich produkce očekávat, kteří prostě nijak výrazně inteligentně míchají death, black, snad i gotiku/doom a bůhvíco já vím ještě a vsází asi jen na “ženu“ v popředí. Ta připomíná právě vším bordelem zavalenou uklízečku, která se bez jakékoli snahy o zvelebení svého vzezření dostavila na podium a začala v opojení (čehokoli) řvát (snad i blít) do jakési hudby okolo. Verdikt jednoduchý: palec dolů – neba, neba a neba mě to. Nebo někoho snad jo?
Čarodějnice z WW má alespoň plus, že v mezičase pomohla slečince /px2/, která ten večer přebrala a měla pocit, že toho na sobě má příliš mnoho a navíc suchého…
O nic extra výrazně pozitivněji bych ale hodnotil i kapelu ten večer otvírající, tedy Holanďany Prostitute Disfigurement /px4/. Ne vyloženě špatný, ale nijak výrazně nápaditý a trochu křečovitý asi brutl det, který postrádá výraznou osobnost, natož vlastní

osobitost. Nejzajímavějším artiklem kapely pak asi je basák, ne snad kvůli hráčské ekvilibristice a bezpražcové base, ale kvůli hřívě, jež mu sahá pod samotnou polovinu těla.
I přes vyřčená negativa však nemůžu akci hodnotit zle, protože jsem dobře bavil, celý koncert si užil a od VB a D to byla přesně ta pravá porce metalu. A ten mám rád! :) Nazdar…

by mART_in