Před časem se Lord K Philipson (Project Hate MCMXCIX ad.) ve své recenziposledních Nightwish vcelku kladně vyjádřil k bombastické orchestraci Dimmu. Prohlásil, že DB jsou fajn, neboť mají na své straně Satana, zatímco Nightwish jen Harryho Pottera. Den před Dimmu „odhalovala svá tajemství“ (…popis v programu) na tom samém místě „zimní královna“ Tarja. Našli se lidé, kteří šli na obě akce?

Přicházím: před vchodem se mísí dva davy: černý (místy černo-bílý) a slušný, valící se na Designblok (díky, Ns) a občas omylem i na Dimmu. Scházím do zaplněné haly, už se hraje, což je menší zázrak; začalo se přesně podle plánu. Sahg mají v sestavě kytaristu a basáka Audrey Horne; basák si říká také King Ov Hell (Ov Hell, ex-Gorgoroth, God Seed), působí lehce indiánsky a disponuje takřka manowarsky dlouhou basou. Jejich stoner rock má ke svým vzorům daleko, nicméně z desky zněl vcelku příjemně; naživo je bohužel vidět inspirace v heavy metalu. Lze jen litovat, že Sahg nezahráli pomalejší věci. Jedna lehce psychedelická v prostředku zněla výborně, pár mocných riffů potěšilo, rychlejší mě místy iritovaly - to díky zmíněnému hevíku ve zpěvu i kytarách, u kterých mi navíc chybělo zajímavé nazvučení z desky. Nicméně před DB se hodili a sklidili slušný úspěch. Na hecování jinak – s výjimkou důrazného bubeníka – nepříliš akční kapely zpočátku dost statický dav odpovídal nadšeně. Půlhodinový set rychle uběhl a byl i celkem rychle zapomenut.

Po nějakých dvaceti minutách nastupují (pod temný hrad připravených bicích a kláves pro hlavní hvězdy večera) za zvuku intra AxiomaEnslaved: dva medvědi-zakladatelé (Ivan Bjoernson s kytarou a Grutle Kjellson s dlouhou basou), bubeník, zpívající klávesák a kytarový hrdina Ice Dale - ten jen v kožených kalhotách, bradavky na vypracované vikingské hrudi v pozoru. Vždycky to byli sympaťáci. Nepřekvapivě se otvírá skladbou Ethica Odini. Pocit, že něco nesedí, se mění v jistotu: kytary takřka nejsou slyšet, navíc (zvláštní to věc) jsou pekelně vytažené činely, takže nepříjemně rozkouskovávají proud zvuku, zpěvy docela zanikají. Okolní dav nicméně netrpí mými problémy a rozjíždí postupně se rozrůstající kotel. Přímo úměrně jeho růstu se zlepšuje zvuk a já se, díky neustálé snaze nedostat se do kotle a zůstat na místě, dostávám do koncertní nálady. Překvapivě jsou to dvě blackovější věci (druhá věnovaná Master’s Hammer), u kterých se ztrácejí rozpaky, následuje fenomenální Isa (jediná dnešní skladba z podle mě vrcholné trojice alb EnslavedMonumension-Below the Lights-Isa). Přece jen došlo na mou účast v kotli. Enslaved si koncert celkem užívají, hecují dav, který nadšeně odpovídá. Ovšem poněkud hloupé je, že největší jásot vyvolala poznámka o pivu; přestože slyšet Nora lámat „na zdraví“ rozhodně potěší. Doplatili Vikingové na tour s Dimmu? Nemyslím si. Ztratili jen část volnosti, ale mají jistotu plných klubů/hal, navíc celá sobotní organizace působila dosti profesionálně.

Setlist:
1. Axioma
2. Ethica Odini
3. Raidho
4. Fusion of Sense and Earth
5. Allfáðr Oðinn
6. Isa
7. The Beacon
8. Ground

 
Během pauzy před Dimmu Borgir jsem si vydechl a přesunul se do zadních řad. Headliner začíná rovněž přesně podle plánu. Za zvuku epického intra vstupují démoničtí sibiřští Mongolové na pódium, které už je z poloviny zaplněné obrovskými bicími na obrovském podstavci, částečně stylovými klávesami na velkém podstavci a nepopsatelnými odznaky moci, zla a magie; tedy například harrypotterovkskými blesky na bicích. Ne, zcela vážně: image Dimmu Borgir jsem měl vždycky radši než image tuctů černobílých blacků, apokalypsa je fajn. A Spellbound otvírající show zní taky příjemně apokalypticky. Od začátku ne ideální, ale čitelný zvuk, vytažené kopáky a basy, jimž chybí jen málo k vysklení všech oken na Vltavské. I Dimmu ví, že „maximum volume yields maximum results“ [Sunn O)))]. Dav je samozřejmě v extázi, Shagrath hecuje, Galder dělá ksichty, které v součtu s kostýmem působí až dödheimsgardovsky bizarně (vlastně proč ne, možná vzpomínal na časy Satanic Art), Silenoz nedělá nic, ale mám pocit, že vlasy na jeho hlavě nejsou jeho. Po The Chosen Legacy (v níž Daray nepřekvapivě lehce nestíhá onen Hellhammerův ultrarychlý kopák; nejznámější, přestože na The Sham Mirrors nebo Ordo Ad Chao předvádí neskonale inteligentnější výkony… smutné) následuje blok skladeb z novinky. Vypíchl bych hit Gateways a nehorázně zábavnou symfoniku v Dimmu Borgir.

V nějaké skladbě zachycuji fascinující, neskutečně úchylný vysoký hlas. Shagrath mezi songy hlásí, kdyby si toho někdo náhodou nevšiml, že jde o rock'n'roll, fakt jednoduchou hudbu a tak podobně. Občas, když přestane palba kopáků, máme možnost zaslechnout bigbít (který mě na rozdíl od toho letošního kalessinského nevytáčí, asi proto, že není teplý a že DB jsem nikdy neměl tak rád jako KOK). Po odehrání povinných novinek následují staré hity: můj kdysi milovaný Vredesbyrd potěšil i dnes. Po něm se hoši z Dimmu odcházejí převléknout, Shagrath se neváhá objevit s rozevlátou rozepnutou košilí.

Během různých pauz způsobených nudou nebo potřebou tiššího prostředí konečně objevuji merchandise. Enslaved prodávají trička za 500, Dimmu za 600, vtipné. Na nic dalšího se ani nekoukám. Nakonec ten asi hodinu a čtvrt dlouhý set utíká celkem rychle, epická soundtracková symfonika, kterou v soundtracích zpravidla nesnáším, mě na krátkou dobu dokáže zabavit, ale ve chvílích nudy… ehm.

Setlist:
1. Xibir (intro)
2. Spellbound
3. The Chosen Legacy
4. Indoctrination
5. Dimmu Borgir
6. Gateways
7. The Chess with the Abyss
8. Born Treacherous
9. A Jewel Traced Through Coal
10. The Blazing Monoliths of Defiance
11. Vredesbyrd

12. The Serpentine Offering
13. Puritania
14. Progenies of the Great Apocalypse
15. The Mourning Palace

 
Příjemný večer, který ale zapadne v letošní konkurenci skvělých koncertů, navíc k výraznějšímu zážitku chybí nějaký bližší kontakt s kapelami (odvrácená strana profesionality). Enslaved by se nad sebou měli zamyslet a sestavit opravdu kvalitní setlist.