Byl vlahý, jarně únorový, večer, den po neslavném dni únorovém, a já si to namířil do Rock Café, abych zjistil, jak to bude hrát Dismember v klubu, když se tak náramně představili na loňském BA #12.
Kvůli problémům s odhlučněním (už zase) se i v novém RC musí končit ve 22:00, takže koncert začínal už v šest. Pravděpodobně i vinou tohoto by přítomné první kapely Worldescape spočítal na prstech jedné ruky. Nebo tam zůstávali spíše ti, kteří čekali, co bude, jelikož vystoupení bylo spíše takovou nepovedenou zkouškou.
Na masivním vzývání dámské části obecenstva postavená prezentace Fall Of Serenity, využívala předevší

novinky, jak jinak, že, a přestože některé věci z ní by mohly zaujmout, nedaly se po převážnout část hrací doby poslouchat. Ať jste stáli kdekoliv, u klece zvukaře nevyjímaje, všude to buď hluboce drtily kopáky nebo se vše kupilo do neidentifikovatelné masy. Den však neměl jenom zvukař, ale i bubeník si vybral svoje. Bramboráři z Vysočiny by odjížděli s plnejma pytlema. (Tragikomicky v této chvíli vyznívají klasifikace kapely jako „Brachial-moderner aber stets melodischer Extrem-Metal Der Spitzenklasse!“)
Zvukové Martyrium pokračovalo zpočátku i u Hatesphere, personálně obrozenými, čerstvě doma zlatě grammyovanými. Tahounem se stal

mladičký (20) Jonathan "Joller" Albrechtsen, který se v melodičtějších pasážích moc neslyšel, takže nakonec zůstával u tradičního řevu. O devět let starší atletickej Peter "Pepe" Lyse Hansen (poslední původní člen), si taky dokázal koncert užívat a vydařeně „alexilaihoval“. Šikovnej zkérovanej basák Mixen Lindberg se se široce rozkročeným postojem stal sice ještě menším, avšak nabyl tak sveřepějšího vzhledu. Ke druhé kytaře byl z Koldborn zlákán Jakob Nyholm a lákání evidentně nebylo dlouhé, jelikož thrashování ho náramně baví. Celé tohle metalové jádrovění podporoval snaživej bubeník Dennis Buhl (styl á la Franky Constanza, včetně čepičky). 7-8-mi skladbový set utekl jako voda a nebýt zvuku, mohl být ještě příjemnější. Zdá se, že tahle kapela má docela dobře našlápnuto. Budu je po očku asi sledovat.
Závěrečnej kalibr si ale samozřejmě připravili Dismember, kteří se s aktuální deskou, jednoduše nazvanou Dismember, navrátili do dob minulých, ovšem s takovou lehkostí a hravostí, že je radost pohledět a neméně poslouchat. Strhující klubová show, si v ničem nezadala právě třeba se zmiňovaným vystoupením na BA. Nedostatek prostoru na pódiu byl dostatečně kvalitně přetaven do masové odezvy ze strany přihlížejících, v předních řadách

od začátku nezdolně metlících, zejména na osvědčené věci (Skin Her Alive, Skinfather, Dreaming in Red, On Frozen Fields). Jeden by se mohl domnívat, že za těch pomalu dvacet let se kapela unaví a bude brát hudbu spíše jako rutinu, avšak jediné, co zavánělo stereotypem, bylo obložení stahováky, hřeby a nábojovými pásy, což je vlastně součástí tradice, která se po Dismember tak nějak automaticky vyžaduje. Patří přece jen mezi spolutvůrce typického švédského chrastivého zvuku a mají tedy na stagnaci v tomto směru jistým způsobem plné právo. S přibývajícími léty jsou stále patrnější i kořeny, ze kterých vycházejí – NWOBHM, potažmo přímo Iron Maiden, chcete-li, jak ostatně doložila nejedna melodická pasáž a sólo z

novinky. A vlastně i pódiová výzdoba, sestávající z plachet právě Iron Maiden či Motörhead, měla jasné poselství pro příchozí – na tomhle jsme vyrůstali, tohle je základem pro naši tvorbu. My jsme Dismember! Hodinové energické vystoupení uteklo jako nic a jelikož přineslo to, co se očekávalo, musela vládnout spokojenost. (Malou zvukovou kaňku raději pominu, zvuk se celý tento večer prostě ne a nedařil, v uších mi takhle nepískalo už hodně dlouho.)
Vlahý, jarně únorový, večer 26. mohl lákat k ledasjaké činnosti. Kdo přišel do RockCafé, mohl odcházet spokojený aspoň s pocitem dobře načatého večera. Obzvláště při představě, že bylo lehce po desáté a vyhlídka na lepší pivo v okolí velmi reálná.

GhAALL-ERKhA by LooMis & mART_in