Modrá Vopice předposlední květnovou středu přivítala velmi pestrou norsko-švýcarsko-rumunskou sestavu kapel, které zde startovaly svou evropskou štaci. Trio účinkujících tak či onak patří k širšímu okruhu metalové avantgardy, dohromady na turné je to celkem šikovně poskládané tříchodové menu.

Švýcaři BLUTMOND sice existují nějakých dvanáct let, mají tři desky, ale dosud o nich nebylo nějak výrazněji slyšet. Na druhou stranu fakt, že se jich ujali lovci talentů z CODE666, i to, že se konečně vypravili na cesty po Evropě, může napomoci jejich většímu prosazení, potenciál tu je. Tak jako je jejich rodná země kulturním a jazykovým mixem, kde se střetávají různé germánské a románské živly a kde si každý kanton žije svým vlastním životem, tak působí ve výsledku i jejich muzika. Bonboniéra z různých kousků, které k sobě pasují tu více, tu méně, ale finální produkt je celkem chutný. Chvíli upomenou na blackovou avantgardu raných SOLEFALD, onde je něco ze SIGH či Ihsahnových vlivů (v jednodušším a přímočařejším stylu), případně pro změnu trochu lyričtější polohy, ne nepodobné třeba italským sousedům FORGOTTEN TOMB s jejich mixem blacku, gotiky a doomu. Občas to celé má rockovější groove, sem tam lehčí dotek elektroniky nebo jazzíkového názvuku, jako celek to pak stojí pevně zakořeněné v devadesátkovém pojetí metalu i tehdejšího lehkého experimentování. Nenásilně a smysluplně u nich funguje saxík, prostřednictvím kterého si Marc Altorfer předává vyhrávky s kytarami. Dobře do instrumentálního základu sedí lehce hysterické vokály Jonase Merba a Jerryho Cerrettiho...

Od BLUTMOND asi dohromady nikdo nic nečekal, takže mohli jen mile překvapit a to se nakonec i stalo, alespoň pro těch pár lidí, kteří si přišli jejich úvodní vystoupení poslechnout a nezůstali sedět s pivkem venku na předzahrádce (jasně, bylo hezky). Jinak mám ovšem pocit, že přesilovku v hledišti hráli kolegové z ostatních kapel, přinejmenším zpočátku. Set měl délku tak akorát, kapela díky pestrosti své hudby nenudila, působilo to přirozeně a sympaticky.

To VULTURE INDUSTRIES, ač vlastně působí na scéně podobně dlouho, jsou přeci jen větší a zavedenější pojem. Už svým debutem The Dystopia Journals si celkem dokázali získat pozornost a zaujmout, od té doby na sobě intenzivně pracují a každá deska je krok kupředu, jak ukazuje loňská výtečná třetí řadovka The Tower. Vlivů ARCTURUS, zejména z období La Masquerade Infernale, je tam pořád až běda, ale jsou vtipně zakotveny do poněkud hrubozrnnějšího základu, který je navíc občas lehce zašpiněný až bluesovým splínem a jindy třeba zase odlehčený skoro swingující rytmikou nebo pouťovými melodiemi.

VI na sobě od doby, co jsem je viděl před lety v Plzni, zamakali i z hlediska živého hraní, takže od začátku mají kompaktní zvuk jako víno, kytary šlapou jak hodinky a kapela to opravdu valí i válí. Zpěvák Bjørnar Nilsen je pak nejen jejím poznávacím znamením, ale snad jedním z nejextrovertnějších tvorů za mikrofonem, co si vůbec lze představit. Po celou dobu vystoupení dělá neskutečné grimasy, poulí oči, zuřivě gestikuluje, vymýšlí stále nové vylomeniny a poněkud mění koncert ve svou one man show. K teatrálnímu konceptu muziky VULTURE INDUSTRIES se to samozřejmě do značné míry hodí, ale klíč je právě v té míře – všeho moc prostě škodí. Samozřejmě vyloudí pobavený úsměv, když seskočí z pódia, chvíli zpívá zblízka do tváře pár vybraným jedincům, až mu padají bulvy z důlků, aby následně vyzval celé hlediště k utvoření „vláčku“, který husím pochodem vyvede ven z klubu, za stálého doprovodu kapely, a zase přivede nazpět. Stejně tak určitě k pantomimickému ztvárnění příběhů v textech VI patří kejkle s oběšeneckým provazem či silným reflektorem, ale po čase to začíná připomínat urputnou snahu třídního komika, aby za každou cenu pobavil své spolužáky, i když ti už mají dost. Přitom VULTURE INDUSTRIES sami o sobě hrají a zpívají natolik dobře a zajímavě, že všechny ty (v)opičky nakonec spíš vyrušují a zbytečně odvádějí pozornost.

Druhá věc je pak naprosté neodhadnutí délky setu – můžete hrát sebelíp, být skvěle sehraní, mít pestrou a zajímavou tvorbu, ale po 80 či 90 minutách to prostě nejspíš stejně začne trochu ubíjet, nudit a točit se v kruhu. K tomu představa, že přijde ještě jeden headliner a bude chtít opět svou více než hodinku slávy. Zkrátka všeho moc škodí a dobrého pomálu. I té nejexkluzivnější čokolády se dá přejíst, až je člověku nevolno. Kdyby VULTURE INDUSTRIES dokázali zkoncentrovat své ego a ambice do 50 minut, byl by to koncert, na jaký Praha hned tak nezapomene a který by nás prostě smetl, takto byl celkový dojem zbytečně rozmělněn a diváci se opět začali pomalu přesouvat i se svými škopky ven na vzduch.

Jestliže VI názorně předvedli, jak vypadá afektovaná až přepjatá extroverze, DORDEDUH jsou v tomto směru pravým opakem. Energie u nich proudí úplně jinými směry a kanály, jsou hodně nepřístupní, profesorští a koncentrovaní na svůj výkon, jak to známe už z dob, kdy jádro sestavy vystupovalo s NEGURA BUNGET. A opět samozřejmě ta zajímavá směsice prvků, ovlivněná jak multikulturním charakterem Temešváru, ze kterého pocházejí, tak i blízkostí svérázné krajiny jižních Karpat. Od začátku ponoření hluboko do svého nitra, minimální oční kontakt s publikem, jako introdukce hodně do etna zaranžovaná hypnotická Dojana s cimbálem, perkusemi a troubami, postupné nabírání zvukových přítoků jako mohutnící veletok. Ne zvukem či stylem, ale spíš vnitřním napětím, dynamikou a gradací skladeb mi DORDEDUH přišli místy až post-metaloví. Jinak jako by ještě více posílili a dotáhli prvky, které za časů NEGURY spíše začínali rozvíjet a prolínat do blackového základu. Je tam víc všeho – ambientu, doomu, folkloru, soundtrackové imaginace, ale i abstraktních ploch. Chvílemi jako by člověk poslouchal hudební podkres k nějakému pomalému průletu nad liduprázdnými Transylvánskými Alpami, ve kterých se toulá duše těchto muzikantů.

Vrcholem pro mne osobně byla Cumpat s výborně vymyšlenými harmoniemi jednotlivých nástrojů. V každém případě celé vystoupení bylo dle očekávání muzikantsky velice na úrovni, důstojné, precizně odehrané a sugestivní. Elegantními vyhrávkami se blýsknul hostující baskytarista Mihai Moldoveanu a samozřejmě zazářil bubeník Sergio Ponti (mimochodem, celé to odehrál z not), kterého už znalci mohli docenit v EPHEL DUATH či ILLOGICIST; do DORDEDUH vnesl jak určitý prvek techniky, tak i nepředvídatelnosti a řízené divokosti. Škoda tak nakonec jen absence živých kláves, které spolu s mohutným arzenálem samplů jely z playbacku. DORDEDUH na mne v celkovém pocitu působili hodně jako kapela pro muzikanty nebo pro „starší a pokročilé“. Oproti dvěma předcházejícím z nich nejde ona přímočará prvoplánovější energie, naopak mohou chvílemi působit jako černá díra, která ji vysává a zpětně vypouští v jakémsi meziprostoru, odkud si každý musí vzít sám, pokud má chuť a náladu.

Končí se hluboko po půlnoci a je jisté, že dnes si z této nevšední sestavy ne často vídaných kapel (všechny tři vystupovaly v Praze poprvé) snad každý odnesl domů to své.