Bros: Sobota druhého října nám v brněnském Brooklynu pod hlavičkou šestého Defacing festu slibovala polozajímavou podívanou, protože některé avizované kapely vypadaly namrtvo zajímavě a některé ne. Rozdělení bylo jasné, mladí Angličané Trigger The Bloodshed kopali za zajímavé, The Dead Lay Waiting za nezajímavé. Rozcvičku zajišťovala známá česká deathmetalová houpačka Smashed Face, slovenští Madcult a čeští The Descent of the Scarlet Skies. Den po výletu na zastávku Misanthropic Decimation na pražské Heaving Earth, Imperial Foeticide a švédské Brutally Deceased (po jedné písni Alienation eMental jsme radši odjeli) jsme se tedy vydali na další výlet, tentokrát vlakmo, alébrž (ano, to slovo existuje) my se dokážeme ztratit úplně všude. Jak vše dopadlo? Dorazíme se slušným hodinovým předstihem, tudíž jdeme navštívit místní pivní slavnosti a po návratu se (reklama) Superstar Vyrusem řešíme jeho vlastní metalovou relaci a budoucí spolupráci na radior.cz, které vám může být povědomé i díky vysílání Marastu spřízněného pořadu AVA (/reklama). V klubu je opět vzduch jako v nejhorším pajzlu a jen doufáme, že konkurenční akce na Melodce neodradí všechny případné návštěvníky. Inu, studentské Brno o víkendech studentské moc není.
Začínáme s jihomoravskými The Descent Of The Scarlet Skies, což byl klasický předskokánek a nic překvapivého. Mladá metalcorová kapela se silným feelingem např. Darkest Hour, prostě tak jak to teď všude na světě dojíždí a v ČR jede :) Celkem slušná žánrovka, která tak trošku lákala i na to, že zpěvák Blackie působil v Mincing Fury Of the Guttural Clamour And Queer Decay (na Moravě Micinky), což jsem investigativně věděl předem. Především kytary zněly dobře (s občas trošku utopenými bubny), čili externí zvukař do Brooklynu povolaný vede nad klasickým brooklynovským jedna nula. Docela mne zaujal kytarista Shorty, který vypadal z dálky docela šikovně a že by asi zvládl hrát i něco složitějšího. Vůbec celá kapela vypadala jistě v kramflecích a šest pařících skalních fanoušků (rozuměj – ožerou se a fandí všemu) se bavilo, a ostatní celkem taky, první kapela tedy palec nahoru.
Madcult jsem moc neznal a Stanovy poznámky, že to bude znít do

Dillingerů a že to bude super, samozřejmě vzaly za své, protože jako The Dillinger Escape Plan Madcult nezní. Ovšem tady pozor, super to nakonec bylo, což jsem nečekal. Emocionálně natlakovaný mix Converge, francouzské školy profesora Amanda Woodwarda a moderního metalcoru mě velmi mile překvapil. Pouze ve třech, což mi poslední dobou přijde jako velká výhoda; nemít samostatného zpěváka – neotravuje vás v kapele další člověk a divák nemusí sledovat občas zbytečná metalová gesta :) Madcult naservírovali všechny čtyři songy z nového EP 4 Reasons 4 Failure a zhruba dva ze starší desky – koupě obou byla povinnost, zvlášť za tu cenu. Skvělý zvuk pod pódiem a prý špatný v odposleších, škoda že to lidi bavilo z celého večera asi nejméně, pro mě překvapení večera a výborný výkon. Bohužel mám s odstupem pocit, že se na deskách atmosféru moc nepodařilo zachytit, za což může i chladný zvuk a duté, garážové bicí, tudíž zřejmě záležitost naživo. Co asi zamrzí více než lehce chladné publikum, je fakt, že přímo před klubem zaparkovanou dodávku Madcult někdo po koncertě vykradl – absolutně to nechápu, spousta lidí bývá neustále venku, ne? Naštěstí to odneslo pouze rádio a ne instrumenty. Štěstí v neštěstí.
Sud: Muziku typu metalcore/screamo doma neposlouchám, ale stejně jako u chebských Esazlesa jsem byl hodně příjemně překvapenej. Silná atmosféra, super psycho řev, povětšinou nekýčovitý motivy a dobrý bicí, to vše v hávu překvapivě dobrýho zvuku – v tomhle by asi Madcult strčili do kapsy většinu známějších žánrových souputníků. Dobrej zvuk se vysvětlil záhy, při výletu směr monitory jsem zjistil, že v Brooklynu je novej hardware, ale nakonec se ukázalo, že odposlechy i repráky jsou erár patřící externímu zvukaři. Čili „externí zvukař, do Brooklynu povolaný, vede nad klasickým brooklynovským jedna dva nula.“
Bros: Smashed Face mají nového kytaristu a stále nemají novou desku. Byl jsem na Ondru zvědavý a po Samovi, který se rozhodl odejít, je rozhodně kvalitní náhradou a do kapely skvěle zapadá, a to nejen stylem hry – jak ke starým bardům Patrikovi /px/ a Edovi délkou vlasů, tak

třeba k Fredovi deathcorovými kraťasy :) Smashed Face jsem už viděl hodněkrát, ale inkriminovanou sobotu mě překvapilo několik věcí. Tou hlavní je, že nehráli ani jeden starší song – nepočítaje cover Unanswered od Suicide Silence nakonec – tudíž vše z nové, připravované desky. Další věcí je deathmetalovost všech věcí, a jak mě správně navedl Antihumanoid, on to je naživo death metal jak cyp a tentokrát to deathcore nebyl vůbec. Věc zvláštní, ale bylo to tak. A další věc si nechám pro sebe v rámci vyváženého reportu – dvě řeknu, jednu ne. Celkově až na problémy s časem to byl další vydařený set, publikum se na songy vyloženě chytá a jméno Smashed Face očividně roste. Časovými záležitostmi myslím pozdní začátek celého festu kvůli zpožděným zvukařům, kteří asi měli na hodinkách čas aktuální v Oklahomě, tudíž Smažci hráli asi pět věcí, na co do Brooklynu spěchat, co? Nikdo na vás určitě nečeká. Těmi dalšími problémy je nedodělaný rozhovor se zpěvákem a organizátorem Fredem a stále nevydání nové desky. Zvukařům koupím hodinky, Smashed Face kalendář .
Sud: Vše souhlasí a já jen doplním, že s deskou se počítá v horizontu jednoho měsíce, stejně tak je to s rozhovorem, protože v týhle fázi to je už jedno a čeká se na vydání desky. Co se Ondry týče, o jeho účasti jsem věděl už někdy v březnu a od tý doby to ve mně hlodalo, jak se s tím po Samovi popasuje, protože po takovém kytaristovi to nebyl zrovna lehký úkol. Po tomhle koncertě můžu říct, že naprosto perfektně, protože Ondra všechno zvládl zahrát na jedničku a ještě navíc se Smažkám podařil vytvořit nejlepší zvuk, jakej jsem u nich viděl a že jsem je neviděl jednou. A podle ohlasů z jinejch gigů je skvělej zvuk teď u SF standardem. Set byl dílo perfektně sehraný kapely, ale jedna věc se nepovedla úplně - záverečnej cover Suicide Silence, kluci se do toho o notu netrefili a stejně tak Fred byl o takt mimo a je s podivem, jak to může takovou punkovku rozhodit. Skoro bych jim ten cover zakázal, i když je teď podezřívám, že to zahráli naschvál na hovno, aby proti tomu vynikla jejich tvorba :) Jo a ještě bych zakázal to příšerný intro :D Ale každej další koncert u SF pozoruju nějaký zlepšení, jednou je to Lukáš a triggery, podruhý čím dál jistější Patrik, tentokrát Fredův ječák. Každej si může říkat co chce, ale SF rostou a rostou proto, že na sobě makají místo kecání u piva.
Bros: O The Dead Lay Waiting vám toho bohužel moc neřeknu, alébrž jsem už předem věděl, že je to sračka, a u toho naživo i bohužel zůstalo, absolutně tedy nemám ponětí, co hráli, protože jsem se to nikdy ani nesnažil zjistit a songy znát. Kapela (průměrně 160 cm a 45 kg) se sice snažila, jak jí síly stačily a chlapci už nakoukali i pózy a nechali si narůst patky, ale sorry, bylo to strašně kýčovitý, strašně mi vadil jejich projev a všechno kolem. Jejich styl bych nazval smíšeninou My American Heart a Calibanu, ovšem horší, a to je co říct. Moderní metalcore tak, jak si ho představujete v podání Ivety Bartošové. Čisté vokály teplejší než pohádky Zdeňka Trošky, breakdowny jsou kopie z kopie z kopie kopie, a ta sóla – nic dostatečně negativního mě nenapadá. Ať se na to radši vyserou, než bude pozdě a budou slavní. Na obranu organizátora Freda musím říct, že pravděpodobně s touto kapelou neměl na vybranou a byl z nich nešťastný zhruba stejně jako já, no, možná trošku míň… :)
Sud: Do Brna tradičně trendy dorážejí o něco (no dobře, o hodně) později, takže jsme se ani moc nedivili, že DLW měli pod pódiem spoustu karate kids, kteří se jakoby přišli podívat, jakou školní besídku připravili spolužáci z béčka. Chvíli jsem přemejšlel, jestli to je horší než Attack! Attack!, ale pak mě z toho rozbolela hlava. A jelikož jsme nikomu zároveň nechtěli kazit dětský nadšení z deset let starýho ochmatanýho Playboye spolužákova tatíka, šli jsme - jak je naším zvykem - radši probírat nějakej ten bulvár.
Na Trigger The Bloodshed se mi původně moc nechtělo, protože jsem je znal jen z prvních dvou desek, který mě upřímně nebaví, ale Fred se dušoval, že naživo je to hrozná mrda a tlak, tak jsem se nechal přesvědčit. Pak Bros dotáhl novou fošnu Degenerate a já se rázem začal těšit, protože trojka je perfektní blastující technická mlátička! Tohle si bohužel fans na šňůře asi neřekli a čtyřicetihlavá zastávka v Praze nebyla zdaleka nejhorším koncertem. Celá tour byla vlastně průser za průserem, a tak TTB zrušili poslední (tušim) tři koncerty a Brno si nechali jako poslední zastávku. Vydat svoji zdaleka nejlepší desku a setkat se s takovým nezájmem, to je skoro na zabalení kapely, nebo minimálně na nasranou náladu. Angláni byli ale naprosto profesionální,

neúspěch se na nich nijak nepodepsal a slušně zaplněnej Brooklyn totálně zdevastovali. Hlavně šílený výsypy podporovaný dvojitýma vokálama trhaly hlavy z krků, ale o tom víc Bros.
Bros: Trigger The Bloodshed předchází pověst kapely, která je čím dál mladší – když jsem o nich slyšel poprvé, bylo jim 20. Teď prý stále mládnou a v kapele hrají osmnáctiletí kluci: „Znáš Trigger The Bloodshed? Těm borcům je 16 a je to strašná vražda“. To musím rezolutně vyvrátit, protože 18 jim není, tipuju to tak na 14. I takhle mladí ovšem můžete vlastnit kytaru, na rozdíl od střelné zbraně, což by ovšem v případě těchle bláznů bylo možná bezpečnější. Po dvou písních se totiž ustálil zvuk a co TTB předváděli, nebyl koncert, ale naprostá ANIHILACE. Točení řepou, skákání po čem to jde, zkrátka vše na svém místě. Tlak, jak od Nile nebo, představme si, kdyby Hate Eternal měli někdy dobrej zvuk, vypadalo by třeba to takhle. Trošku do Origin nebo Rivers Of Nihil, zdvojený vokál á la Deicide / Hate Eternal. Ale všechno strašně moderní, rozumíme si, támhle slyšíme vliv Meshuggah, ale než se ujistíme, už jsme pryč, protože tady se pomalu hrát nemůže už jen z principu. Většina setlistu se skládala z věcí z nové desky: A Vision Showing Nothing, De-breed, The Soulful Dead, Hollow Prophecy, na závěr záveřečná Until Kingdom Come (VRAŽDA), ze starších třeba známá The Great Depression. Diskuse po první desce o tom, kam se mladí kluci vyvinou, když takhle hrají tak mladí, má konečně své řešení. Mé největší ovace si zaslouží bubeník (ex-Aborted) za ty kopáky a Rob Purnell za hluboký ryk a trýznění kytary. Slyšel jsem ten večer názor, že je přece jedno, kolik je hudebníkům, ale zvlášť v takhle mladém věku (ok, je jim okolo 22 – 23) každá hodina cvičení navíc, každý odehraný koncert, každá další slyšená deska zanechá nějakou stopu a přidá na zkušenostech, které jsou právě na Trigger The Bloodshed strašně viditelné. Jsem strašně rád, že vynikající nová deska Degenerate byla fantasticky předvedena naživo. V Praze na TTB přišlo zhruba asi čtyřicet lidí, brooklynských sto návštěvníků na poslední koncert předčasně ukončného tour asi potěšilo více, a to spolu s tím, že se všichni zúčastnění očividně výborně bavili. Až v lednu přijedou The Boy Will Drown, což je záležitost podobně kvalitní, snad se objeví méně drobných šrámů a kluci nám ukáží, jak se hraje tech death (core) na Fetish.