V letošním roce se mi zatím daří navštěvovat v rámci časových i finančních možností poměrně hodně koncertních akcí. Po prázdném lednu a nikterak nabité druhé polovině loňského roku jsem si začal vše vynahrazovat a během uplynulého měsíce a půl jsem se dostal na pro mě úctyhodných jedenáct koncertů, což lze vyjádřit i jako dva koncerty za týden. K sepsání reportu se však dostávám jen zřídka, ať už jsou důvody jakékoli. První březnový den jsem ale byl svědkem koncertu, který si alespoň krátké zhodnocení zaslouží, i když jsem report v plánu neměl. U první kapely jsem se chtěl vyvarovat výrazové kolizi s chystanou recenzí, u kapely druhé pak s recenzí nedávnou.

V rámci festivalu Žižkovská noc jsem onen pátek dorazil do klubu Final. Zahajující kapelu Ufajr jsem bohužel kvůli nechtěnému prozkoumávání žižkovských zákoutí propásl, avšak následující chlapce jsem si již ujít nenechal. Pražští Tengri mne velmi příjemně překvapili svým loňským stejnojmenným debutem, proto jsem měl již delší dobu v plánu vidět kapelu konečně živě a zkonfrontovat svůj nabytý zážitek s těmi, které jsem měl možnost slyšet od svých přátel. Potemnělý klub byl atmosférický už sám o sobě a kvalitní, avšak hlasitostí mírně přehnané ozvučení slibovalo nevšední zážitek, který tak závisel jen na výkonu kapely. Tvorba Tengri je příjemně smutná, členitá a náladotvorná. Její instrumentálnost ničemu neškodí, naopak mám pocit, že se zpěvem by se vytratilo ono kouzlo přitažlivosti. Vůdčím nástrojem tohoto vystoupení pak byly jednoznačně housle, ačkoliv na tom nesl svou zásluhu i pan zvukař, který tomuto nástroji dle mého soudu dal až moc velký prostor na úkor zbývajících nástrojů. Návštěvnictvem překvapivě zaplněný klub se brzy zaplnil i podmanivě ponurou romantikou, slovy celkem těžko popsatelnou. Desku mám slušně naposlouchánu a v živém projevu kapely jsem tak objevil několik nepřesností, ale tady šlo především o atmosféru, o náladu, o zasnění. A v těchto směrech Tengri předvedli vynikající výkon, opět jsem byl rozněžněn, dojat a uspokojen.

Následovali moji dobří přátelé a sousedé Drom. Jejich poslední album jsem tu obsáhle recenzoval nedávno a i křest zmíněné desky neušel mé pisatelské pozornosti. Mám-li tedy částečně porovnávat s podzimním koncertem v Liberci, tentokrát jsem byl z jejich výkonu mnohem šťastnější. Kluci měli v Tengri vynikající „intro“ a mohli tak lehce navázat na atmosférično, které se v klubu ještě nějakou chvíli během výměny aparátů drželo. Opět musím pochválit heroický výkon Charlieho, který do svého pěveckého projevu dává skutečně vše a je až s podivem, že jeho organismus takovou fyzickou i emocionální zátěž zvládá. Také ostatní členové kapely působili přirozeně a přesvědčivě, jejich sehranost je znát a oproti Tengri se zvýšila i hladina hráčského sebevědomí. Dle reakcí publika nejsem zdaleka jediný, kdo v Drom vidí ohromný potenciál, naopak jsem si díky tomuto koncertu jen upevnil toto přesvědčení a také pýchu, že to jsou „kluci od nás“. Je dobře, že cestují po republice i mimo ni, že je o jejich hudbu zájem a že se neustále zlepšují.

Sice se můj zážitek z Žižkovské noci smrskl na pouhé dva koncerty, ale ty byly tak silné a naplňující, že se v mém osobním žebříčku letošních koncertních vystoupení drží na druhém, respektive třetím místě, hned za doposud nepřekonanými Mindwork. Česká klubová scéna žije a žádný z větších koncertů zahraničních hvězd mě zatím nedokázal uspokojit v takové míře, jako se to daří (nejen) tuzemským kapelám v podzemí. Díky všem, kteří se o tu scénu starají a svým nezanedbatelným dílem ji spoluutváří.