Vypravil jsem se na hodinu do Rakouska. Racionálně samozřejmě šlo o dost nejistý až nesmyslný podnik, ale William Basinski takhle blízko nehraje právě často. Tenhle člověk skládal hudbu do šuplíku už od 80. let, ale vydávat začíná až kolem roku 2000. Do širšího povědomí prorazil po 9/11 s Disintegration Loops – spíš kvůli příběhu než hudbě samotné, což je absurdní, jeho ambient je něco až nelidsky dobrého.

Do vzdálenosti dostupné českému posluchači přitáhl Basinského kremžský Donaufestival, spolu s CTM (Berlín) a Unsoundem (Krakov) pravděpodobně nejzajímavější středoevropský festival. Mít čas a peníze, rád bych tam strávil oba festivalové víkendy – jména Zoviet France, Death Grips, Zs, Jenny Hval, Manorexia a plejáda skvělé elektroniky (podezřele podobná lineupu CTM) táhnou, ale navíc budí důvěru ke dramaturgům a pobízejí ke zhlédnutí i neznámých jmen – ale nakonec mířím na Donaufest jen na zlomek pátečního večera.

Do Kremsu an der Donau to mám 200 kilometrů. Ovšem cesta to byla od začátku příšerná a zpoždění se jen sčítala s nesmyslnou spotřebou benzínu a špatnými odbočeními. Jakoby jakákoli chyba spouštěla ne jeden, ale několik problémů, z nichž každý se tímto způsobem dále rozvíjel. V cíli mám nervy dost nadranc.

Kremž – ano, domov onoho druhu hořčice – je dvacetitisícové městečko smáčknuté mezi Dunaj a kopce s nezanedbatelným podílem nádherných historických staveb. Při hledání náměstí a kostela, kde má hrát Basinski, procházíme fascinujícími uzoučkými gotickými uličkami, obdivujeme staré kostely a výškové zlomy mezi nimi, ale především neskutečný výhled přes střechy historických domů, namačkané tak, že by se po nich dalo přeskákat třeba sto metrů daleko. Na jednom náměstí v jednom (odsvěceném) gotickém kostele proběhne koncert.

Po kratší procházce vcházím v sedm dovnitř. Stavba samotná je skvělá, ovšem její úprava zahrnující dveře jak do supermarketu či nízko posazené lešení na světla nutí k lamentacím nad promarněnými šancemi. Ale stejně: jsem v tmavém gotickém kostele, mezi mou hlavou a stropem je dvacet metrů a za chvilku začne hrát William Basinski. Co může být lepší?

Basinski nenechává lidi čekat. Pár minut po sedmé vklouzne na pódium a bez jakýchkoli ceremonií začne hrát. Základem první skladby je klavírní smyčka, ovšem základní zvuk je zdeformován k naprosté cizosti. V hlavě se okamžitě noří přirovnání k Lemově Solaris. Jejím hlavním tématem je jinakost, nepochopitelnost, nepoznatelnost – oceánu, vln na daleké planetě Solaris zkoumané malým týmem kosmonautů. Jsou různé typy vln, mají různé účinky, ale především: jsou proměnlivé, nevypočitatelné a cizí. Basinski jako by solariské vlny nahrál. Zvuk klavíru lehce připomíná Fenneszovu kytaru: jemný, příjemný, středový zvuk, avšak zároveň přesahující klasický tón směrem k hluku. Kompozičně je Basinského hudba zásadně proteovská. Přicházejí nové a nové vlny se stále stejnou vnější strukturou a neustálými menšími změnami v jejím rámci. Na podobném principu fungují legendární Disintegration Loops. První část je naprosto fascinující především jako uctívání zvuku, později začíná být lehce náročné užívat si zároveň nekonečné opakování – především kvůli tradičnímu, konkrétnímu základu – a neustálé změny. Druhá skladba nepracuje s tak cizím zvukem, Basinski, který má na pultíku laptop na projekci, magické krabičky a záhadné boxy, nyní přistupuje k záhadným boxům, nasazuje do nich klasické magnetofonové pásky a začíná pracovat přímo s nimi: různě je manipuluje, zpomaluje, deformuje. Začátek tvoří poměrně klasická klavírní smyčka připomínající jeho zatím poslední album 92282 podpořené z druhé stopy dronovějšími podklady. Postupně se však přehoupne v naprosto fascinující souhru smyčcové smyčky – znějící jako předehra k nějaké vypjaté scéně, tedy jemná gradace – a klavíru, který však začíná znít naprosto převráceně, vykloubeně, mimo, jako by se obtáčel kolem již tak dost silně působících smyčců, které neustále začínají odznova. Naprosto mistrovský kus opět působí dojem nestability, vrstevnosti, neustálé změny. V té čtvrthodině zněla možná nejkrásnější hudba, kterou jsem kdy slyšel.

Končí se přesně v osm. Po koncertu prchám před němčinou komentujících a v klidu užívám dozvuků koncertu. Zkoušíme ještě ve městě najít jakýsi slavný gotický dům, ale neúspěšně. Z cesty domů si pamatuji především příšerný rakouský zvyk značit na obou stranách silnice, jak je napadne – v případě paralelních jednosměrek opravdu kvalitní. V Čechách kolem Vranova to samozřejmě není lepší.

Úžasný koncert. Do města bych se rád někdy vrátil, stojí za to.
 
Fotky © Usáma