Nedlouho po oznámení evropského turné Earth se nám s kamarádem Vencou začala hlavou honit myšlenka, že by stálo za to se na jeden koncert vypravit a mít tak možnost vidět dalšího slavného (i když ne tolik) (ex-?)feťáka, Cobainova bratra ve zbrani Dylana Carlsona a jeho pomocníky. Volba padla na Lipsko a brzo se nám podařilo sehnat třetího člena výpravy Dallase, který sice od Earth znal jenom High Command a o současné relaxačně-rockové tváři (té správně relaxační, čti uvolněné a trochu psychedelické tváři) neměl tušení, ale za to projevoval nejvíce nadšení pro uskutečnění výletu. Dokonce navrhoval, že bychom se do bývalé NDR mohli stylově vypravit jeho trabantem, což nakonec neprošlo hlavně z finančních důvodů.

Do Německa jsme vstoupili přes hraniční přechod Cínovec (těžko říct, jestli Venca tuto cestu zvolil kvůli kratší cestě, touze vidět kus nedávno zašlé historie, či šlapkám v Dubí – pravděpodobně kombinace všeho). Šlapky tam byly, ale žádnou jsme s sebou nevzali. Cínovec byl opuštěný a velká parkoviště pomalu zarůstají trávou. Ein, zwei jsme sjížděli podél staré úzkokolejné vlečky do Německa. V Drážďanech jsme udělali krátkou zastávku a prošli kousek starého (resp. novostarého) města. V jednom podchodu jsme narazili na tři pěkné i pěkně hrající pouliční hudebnice v sestavě cello a dvě (pravděpodobně) violy. Záhy jsme se stali svědky zajímavé scény, kdy se k otevřenému obalu s penězi přimotal dvoumetrový černoch v námořnickém obleku, vzal z něj dvacetieuro, strčil si ho do kapsy a motal se ho pryč. Violistka mu neohroženě okamžitě zastoupila cestu a požadovala peníze zpátky, ostatní Němci ho obestoupili a po krátké debatě a vyhrožování policií zloděj, drbaje si ucho, peníze vrátil.

V Lipsku jsme po chvilce bloudění dorazili do Wolfgang-Heinze Strasse ve čtvti Connewitz. Oblast nám poněkud připomínala pražský Žižkov. Zajímavostí bylo velké množství potulujících se pankáčů a veganských restaurací. My jsme ovšem navštívili Currywurst a předtím ještě Dallas s Vencou testovali kvalitu německého piva, které jim k jejich překvapení celkem naložilo.

UT Connewitz je prostor bývalého kina a má velmi pěknou atmosféru i akustiku. Večer zahájili domácí Kasan. Na kytarách měli přidělaná světla osvětlující hmatník, což spolu s jejich hudbou utvořilo skvělou post-rockovou atmosféru. Instrumentální muzika ve stylu Russian Circles, i když ne tak tvrdá, spíše zasněná. Zvuk byl skvělý a hlediště zaplněné (celkovou návštěvu odhaduju tak na 200 lidí). Skladby byly dlouhé, takže zahráli jen čtyři, to ale na těch cca. 45 minut vystačilo. Příjemné překvapení a dobrý ohlas u publika.

Poté na pódium přišel Joscha Bauer. Drone, projekce a zoufalé výkřiky. Osobně mi to přišlo docela slabé, ale Vencovi se to líbilo a popsal to jako intenzivní prožitek smrti. Dallas prohlásil, že to je tragéd.

Jen co Joscha Bauer poděkoval a prohlásil, že už se nemůže dočkat Earth, přišli tito na pódium. Zkontrolovali aparaturu, Dylan všechny přivítal, představil kapelu – bubenici a basáka - a spustili. Pach marihuany zesílil. První věc Even Hell Has Its Heroes byla z chystané desky Primitive & Deadly. K mému malému zklamání z ní hráli většinu koncertu. Trochu to začalo smrdět průserem, protože se Dylanovi některé vyhrávky ze začátku moc nedařily, vrtěl hlavou a celkově to znělo slabě. To se naštěstí postupně zlepšilo a skladbu dokončili se ctí, ale i na ohlasu publika bylo vidět, že je trochu nervózní. Následovala Old Black a ta už byla zahraná skvěle a my jsme nadšeně aplaudovali. Čekal jsem, že půjdou postupně do historie, ale následovala další věc z nové desky. Ta alespoň vyzněla mnohem lépe a diváci se kývali do jejího pomalého rytmu, který byl vlastně celý koncert pořád ten stejný. Bubenice ho udržovala pomocí máchání naprázdno a její hra trochu připomínala jakési rituální cvičení, které bylo zajímavé pozorovat. Dylan se uvolnil a do kytary bušil a vibroval s ní, aby akordy a tóny pěkně vyzněly.

Následující The Bees Made Honey In The Lion's Skull byla z celého setu asi nejlepší, kapela jí ještě trochu upravila a natahovala jednu pasáž, takže zasnění diváci chtě nechtě otvírali oči a čekali na vytoužený úder, který je poslal zpátky do hypnózy. Pokračovalo se znovu novinkou There is a Serpent Coming, kterou otvíralo tlumené riffování a následně obsahovala klasický earthovský motiv/dvojúder. Poté se vymanila ze svého rámce a dlouho pokračovala hodně (melodicky) neučesaně. Trvala skoro dvacet minut. Celkově to vypadá, že nová deska bude o něco temnější, pokud to tak ovšem nevyznělo jenom na koncertě. Žádné vokály skladby neměly. Uvidíme.

Po doznění už se Dylan loučil, nicméně se samozřejmě vrátili a přidali (jak jinak) opět novou věc Rooks Across the Gate. Nebyla špatná, ale kdyby radši dali Coda Maestoso… Dylan slíbil, že za rok přijedou zas, to by těch starších mohli zahrát víc. Ale i tak to byl i přes počáteční váhání super koncert. Bůh žehnej Earth, protože neznám moc jiných kapel, které bych si mohl doma pouštět celý den, aniž by mě začaly nudit.