Ze všech tří kapel experimentovali Earth nejméně a nejméně úspěšně. Nebyli špatní, to ne, jen na mě nepůsobili tak suverénně, jak by při svých zkušenostech a reputaci měli. Tenhle večer vyhráli Mount Eerie.
Vždycky mě moc potěší, když v Praze objevím nějaký „kout nereálna“. Dobeška stojí v jednom takovém. Od Vltavy se jde lesem do prudkého kopce a člověk se najednou vynoří ve vyloženě twinpeaksovské čtvrti nádherného klidu a lehce podivné architektury. Třeba to z jiné strany nebo v jiné denní době vypadá jinak, ale i cesta druhým směrem po koncertu byla zajímavá (a po čase začala pro změnu připomínat sestup směrem Mulholland Drive).
Večer otvírala americká písničkářka Ô Paon. Začátek je tak tichý, že asi prvních deset minut stojíme dva metry od zavřených dveří do sálu s tím, že zatím probíhá zkouška zvuku, až pak se nějakou šťastnou náhodou přesouváme dovnitř. Takhle slečna svým způsobem odpověděla na moje nedávné úvahy, jednu o podobnosti zpěvu francouzských CocoRosie a Natural Snow Buildings, druhou (bylo to spíš podivení), která se tázala, proč vlastně nikdo nehraje jen úplně jednoduchou smyčku. Písně se skládají z jednoduché kytarové smyčky s úplně obyčejným zvukem a zpěvu, který taky není moc variabilní a občas se vrství ve smyčkách. První song převládá vědomí, že to není nic objevného, a lehké podráždění divadélkem, kterým dáma provází zpěv (přibližně ukazování, jakže roste strom a jak teče vodopád a tak), a v hlavě se mi rrrodí poznámka, že nejneobvyklejší věcí je zpěvaččino francouzské „r“. Ale pak začala být úplně jednoduchá kombinace naprosto minimalistické kytary a francouzského zpěvu a sympatické slečny na pódiu celkem hypnotická. A když tato poděkovala, že jsme krásně tiché publikum (za což chválím přítomné, plný sál opravdu mlčel, podivuhodný to úkaz), že to sice říká pokaždé, ale že stejně čeká, že do její hudby budou lidi mluvit, roztáhla se mi pusa od ucha až k uchu a k vystoupení jsem přiřadil cedulku „roztomilé“. Kamarád: „Jak málo stačí, aby se člověk zamiloval.“ Ale popravdě nevím, jestli si tuhle hudbu poslechnu doma.
Mount Eerie, respektive Phil Elverum, protože na tomto tour vystupoval sólově, se v mnohém ukázal jako přímý protiklad Ô Paon. Oproti předchozí nesmělosti působí Elverum od prvních momentů neskutečně suverénně (přesto jsem neměl dojem arogance). Například si nepamatuji, kdy jsem naposled viděl na pódiu někoho v takhle (až vyblitě) zeleném tričku. Showman. „Zdravím, jsem Phil Elverum, Mount Eerie je má hudba, díky, že jste přišli… ééé… jak to bylo (odpočítává), za prvé, pozdravit, že druhé, poděkovat, za třetí, představit se, za čtvrté… Mount Eerie.“ A hraje se. Pokud Ô Paon překračovala hranice jednoduchého písničkářství směrem k ještě větší jednoduchosti (paradox: potlačením hudební složky ji zvýraznila), Elverum jede přes naprostou nevypočitatelnost ve všech možných směrech (tzn. naopak přes složitost). Předchozí deska byla black metal, indie folk a ještě pár věcí, třeba variace na jedno téma z Twin Peaks. Teď se začíná indie folkem, a protentokrát zapomeňte na chytlavost nebo předvídatelnost. Pán na pódiu si s kytarou prostě hraje, respektive, doma si vyhrál a pak ty hrátky smysluplně zařadil do skladby (byl to tuším John Cage, kdo se ohradil proti označení „experimentální hudebník“ s tím, že experimentuje doma, zveřejňuje jen výsledky těch pokusů). Naprostá instrumentální suverenita. I lidská. Spousta lidí sedí, takže je Elverum jemně zvedá s tím, že vzadu je spousta lidí, kteří se tam mačkají. Druhá skladba je pro změnu mocně zboosterovaná a mě připomíná Rouilleuxe. Mimochodem, kolik znáte lidí, kteří si věří natolik, že poskládají setlist čistě z písní ze dvou nových alb, která zatím nikdo neslyšel (podotýkám, že ty písně mají většinou ke klasické formě dost daleko)? Tak dál. Po téhle skladbě Elverum, protože „je jediná osoba, která vidí na celý sál“, ještě jednou apeluje na zbývající sedící, aby se posunuli a pustili lidi vzadu do sálu. Pokračujeme přibližně ve stylu druhé skladby, lámající se skladby doprovázené vcelku obyčejným hlasem zpívajícím o vcelku obyčejných věcech. Třeba o kráse přírody, respektive, pořád to máme měsíc, lesy, vodopády, taková kýčovitá idylka, že? Což si ovšem Elverum uvědomuje a přidává různé aktualizace do 21. století, a výsledkem je skvělá směs (sebe)ironie a obdivu ke kráse světa. Celkově vynikající subverze folkového písničkáře. Folkové brnkání přecházející k surovému zkreslení a nářezu jen krok od nějakého drone/noise či black/doom metalu.
PS: Je to zvláštní, ale asi jsem ještě nikde jinde neviděl dvanáctistrunnou elektrickou kytaru.
"Earth makes the O Paon/Mount Eerie tour a little more boring! " Ze shoutboxu Ô Paon na last.fm.
Hihi. Tohle není úplně mimo postřeh. Od Earth jsem popravdě řečeno díky nějakým reakcím z minulých let zas tak moc nečekal – jejich hudba je hodně stavěná na specifickém zvuku a jím tvořené náladě, ve kterou jsem naživo tak úplně nevěřil.
Koncert zatím běží jako hodinky. Earth v klidu nastupují a vysluhují si komentář „banda hipíků, co v 50. letech jeli na LSD“. Byla to spíš léta devadesátá a horší drogy, ale to nevadí. Stejně nepůsobí tak ošlehaně jako Swans. Sestavu tvoří klasicky Adrienne Davies za bicími, nově Lori Goldston na cello a dva pánové, které budu muset popsat zvlášť. Dylan Carlson, kytarista a vůdčí duch Earth, si nechal narůst vpravdě pekelné licousy (až na ramena) a chodí teď ve vestičce a celkově se snaží přiblížit Anglii (vlajka na kytaře, případně nálepka na druhé straně kytary: „Have a faerie nice day!“), což dost zvláštně kontrastuje s jeho americkým přízvukem, orlím nosem a vlasy nakrátko. Basák Karl Blau pro změnu vypadá jako Carlsonova nepovedená kopie: „Ano, vezmu si pořádné kalhoty, ale k tomu vytahané červené triko, ano, nechám si narůst kotlety, ale ještě mi musíte dát tak tři roky, než to bude za něco stát.“
Prakticky okamžitě po začátku je jasné, že tu máme problém. Aparatura prostě nezvládá basy, takže se dvakrát za pět vteřin ozývá protivné chrčení. Navíc poněkud zaniká cello a celkově mi zvuk netvoří tu atmosféru jako na deskách. Podupávání do rytmu začíná být spíš mechanické než nadšené.
Poslední deska Earth je jejich snad nejslabší, ale už když jsem ji poslouchal, měl jsem jisté tušení, proč je právě taková, jaká je. Tím, že prostě nahráli improvizaci, si Earth podstatně zjednodušili prezentaci alba naživo. Takže věci z novinky zní naživo parádně, jinak rozstřelený zvuk sedí a já jsem spokojen. Bohužel, když znovu došlo na starší věci, spokojenost byla pryč. Harvey z Thrones and Dominions zní na mě moc stoner, Tallahassee z Pentastar je trochu utopená a Bees Made Honey ztracená v improvizacích, které ale na nových věcech vyzněly parádně. Přidává se cosi uvedeného jako Angels of Darkness, Demons of Light I, a jde opět o improvizaci, která mi tak úplně nesedla.
Ze všech tří kapel experimentovali Earth nejméně a nejméně úspěšně. V podstatě se omezili na různé ne zcela úspěšné rozechvívání nástrojů a jakási chrastítka u bicích. Nebyli špatní, to ne, jen na mě nepůsobili tak suverénně, jak by při svých zkušenostech a reputaci měli.
Tenhle večer vyhráli Mount Eerie.
Setlist (ale ruku do ohně za něj nedám):
Vložit komentář