Eivind Aarset po dvou letech opět vyrazil na turné s novou deskou, opět se zastavil v Praze, na tom samém místě, s tou samou kapelou. A málokdo by se zlobil, kdyby jen zopakoval předchozí vystoupení. Jenže tehdy aktuální Dream Logic a novinka I.E. představují opačné extrémy Aarsetovy tvorby. Nikdo netušil, jak bude kompletní rocková/jazzová kapela přehrávat ambientní experimenty původně tvořené spolu s Janem Bangem, naopak jazzrocku blízké I.E. působí pro tu samou kapelou jako naprosto přirozená forma vyjádření.

Úvodní Rask otevírá i desku a jasně předestírá, o co dnes půjde. Pokud jsem se před dvěma lety rozplýval, že Aarset přidává hře na kytaru třetí rozměr, v němž jde o barvu spíš než o tón nebo rytmus, dnes hraje kytarista poměrně klasicky, do (prořídlých) efektů a dalších modifikátorů zvuku na stolku před sebou sahá minimálně. Jde o radost, hravost, groove a Aarset pro jednou klasicky riffuje a sóluje: jaká změna proti takřka neidentifikovatelným texturám z improvizací na Punktu.

Rask je vyloženě jazzrockový nářez, ovšem tato poloha rozhodně není jedinou, dokonce ani ne dominantní na nové desce. Kapela naopak velice kompetentně pracuje s celkovou dynamikou setu a nebojí se od nářezu přejít do velice tichých meditativních pasáží jako hned ve druhé skladbě. Aarseta tu ještě převyšují vzájemně se perfektně doplňující bubeníci. Klasické kity jsou opět rozšířeny v jednom případě o celou řadu zvonečků, kovových tub a xylofonovitých nástrojů, v druhém mj. o impozantní kovovou spirálu odmotanou z činelu, neidentifikované klávesy a jakýsi východní strunný nástroj. Bubeníci rytmy rozbíjejí jen občas, spíš typicky norsky pracují (díky bohatému výběru nástrojů) s barvou. Především však určují groove, hrají relativně rovně a velice úderně a dokážou vyhnat skladby do divokých gradací. Asi nejvíc vyniká v první části vystoupení třetí skladba, kde Aarset ustoupí do pozadí, nasadí méně tradiční zvuk kytary a nechá právě bubeníky určovat směr.

Veškeré změny se nicméně odehrávají v ohraničeném poli. Jakkoli divně to zní, Aarsetův kvartet je momentálně ohraničen hudebností. Na škále norského jazzu od Supersilent po Jaga Jazzist se Aarsetovci dostali na krok od druhých jmenovaných, čili hrají výborně, ale vlastně obyčejně (místy se dokonce vynoří melodie, kterou by klidně mohli zahrát Hornvethovci). I.E. působí jako deska, na níž si Aarset chtěl oddechnout od experimentů a prostě zajamovat s lidmi, se kterými si hudebně dokonale rozumí. Tradičnější prostředky se totiž pojí také s méně propracovanou strukturou. Tracky působí spíš jako sled melodií než promyšlené skladby se začátkem, vývojem a koncem, jak tomu bylo na Sonic Codex, o dokonalých artefaktech Jaga Jazzist nemluvě.

Dojmy z první části jsou tak poněkud neuspokojivě neucelené. Set i díky perfektnímu zvuku šlape a vypjatější pasáže stále dokážou strhnout, ovšem citelně chybí onen třetí rozměr Aarsetových experimentů, to napjaté očekávání, jaký zvuk kytara příště vyloudí, chybí manipulace se zvukem místo prostého hraní do rytmu. Časem se dokonce lyrika klidnějších poloh začíná díky své nekomplikovanosti zvrhávat do nevkusu a rovné bubnování do nudy. Hrozí hravá, elegantní prázdnota až příliš mnoha „moderních“ jazzů.

Ale pak Aarset podruhé představí kapelu a ohlásí (krásnou) Homage to Greene z Dream Logic. Po ní už následují jen starší věci a Aarset se konečně trhá ze řetězu, konečně více pracuje s pultíkem, konečně překvapuje. Kytara zní místy jako zkřížená s cirkulárkou, jindy se dostavuje povědomý pocit úplného odtržení zvuku z reproduktorů od pohybu prstů na hmatníku. Někdy stačí zvukové stěny, na jejichž základech mohou pracovat bubeníci.

Ani starší Aarsetovy desky nedávají dobrou představu o jeho originalitě. Tady, v závěru koncertu a ve dvou nadšeně vytleskaných přídavcích se kytarista opět přesouvá do vlastní ligy. Při jeho sledování se nedá než žasnout a vychutnávat každý zvuk kytary - mimo jiné proto, že takový už člověk pravděpodobně nikdy neuslyší.