Nová deska Eivinda Aarseta Dream Logic je bezesporu výborná, přesto jsem nebyl do poslední chvíle rozhodnut, jestli se na její živé provedení půjdu podívat. Důvod byl jasný: strach z jazzu. Zatímco na Dream Logic s Aarsetem spolupracuje Jan Bang, který podporuje Aarsetovy textury svými vlastními, naživo měl hrát s vcelku tradičním doprovodem dvou bicích, basy a hostující kytary Slováka Dávida Kollára. Děsil jsem se rozbití Aarsetovy kontrolované snové melancholie bezhlavými improvizacemi, zvlášť po letmém zhlédnutí nějakých Kollárových videí.

Do Jazz Docku dorážím na desátou. Klub se snaží dostát svému názvu a co nejvíc se přiblížit loděnici, což se mu díky základům ve Vltavě celkem daří – navenek. Uvnitř to je slušná snobárna, čemuž odpovídá i skladba publika – všichni vypadají normálně až úspěšně a je tu dost lidí ve středním věku. Na celkem malém prostoru postává a posedává asi padesát lidí, z mého pohledu ideální účast. Asi po dvaceti minutách se začíná hrát.

Koncert otvírají skladby z novinky. Zatím se hraje bez Kollára: bubeníci tvoří šumy, baskytarista hraje velice decentně a Aarset tvoří plochy. Řekněme, že normální jazzový kytarista hraje dvojrozměrně, prostě honí noty; Aarset pracuje s barvami. Často hraje víc na pedálech a rozměrném stolku s efekty a laptopem, který má před sebou, než na hmatníku; decentně smyčkuje a vrství a dostává z kytary neuvěřitelné zvuky. Ty navíc doplňují zvonky a malá marimba/xylofon jednoho z bubeníků. To, co se děje, je opravdu snová logika – neobvyklá krása spojená s dokonalou kontrolou.

Zasněné ambientní plochy pomalu získávají strukturu, koncert se zrychluje a hlasitost zvyšuje. Basa vystupuje do popředí, bicí jedou relativně přímočaře, perfektně se doplňují a nabírá to parádní drive. Aarset sám hraje neuvěřitelně – žádné pidlikání, když brnká, tak pomalu, když hraje akordy, tak s maximálním rozmyslem, ovšem když za to vezme, dějí se věci. Snad padesát minut první části koncertu utíká jako nic.

Po pauze se přidává Dávid Kollár. Tato slovenská naděje to má těžké, protože vedle muzikanta Aarsetova formátu a zkušeností vystupuje na povrch každá nedokonalost: Aarsetovy zvukové experimenty jsou dokonale zvládnuté, Kollárovo hraní smyčcem, brnkání nad hmatníkem nebo neustálé měnění zvuku na efektech občas působí zbytečně chtěně. Stejně jako před přestávkou se začíná klidně a tempo graduje. Aarset většinu času zůstává v pozadí, ovšem když vystoupí, okamžitě strhne veškerou pozornost na sebe. Všechna čest, mohl by si dovolit být v popředí celou dobu – každá nota, kterou zahrál, byla dokonalá, ale tady to funguje tak, že kapela nehraje pro něj, ale všichni pro celek. Vlastně jsem si vzpomněl na stranou sedícího Roberta Frippa s kamennou tváří – i hudebně se Aarset chvílemi blížil zvuku THRAK nebo The Power to Believe. Druhá část koncertu opět graduje. Basák v jednu chvíli odkládá nástroj a bere do ruky třetí kytaru, opět s úžasně netradičním zvukem, pak se vrací k base, kapela odstřeluje publikum poslední skladbou a odchází. Po bouřlivém potlesku se vrací zahrát crimsonovskou hitovku Dröbak Saray, podruhé přichází už jen Aarset s Kollárem na pár minut ambientu.

„It’s a very good band,“ řekl Aarset, když zdůvodňoval třetí představování kapely. Je těžké hrát s géniem. Bubeníci Erland Dahlen s Welte Holtem to zvládli perfektně, obzvlášť v kloboučku hrající Dahlen přidával svými zvonky, xylofonem a pilou (super zvuk, když se na ni hraje smyčcem!) hodně zajímavé barvy. Basák Audun Erlien dodával parádní groove, i když jedna nebo dvě chvíle, kdy hrál víc, než musel, by se našly. Nakonec i obávaný Kollár povětšinou zapadl, a to je u takhle dobré hudby velká pochvala. Pár zbytečných pidlikaček a neladů by se našlo, ale dojem z koncertu to rozhodně nesráží.

Vědět, že to bude takhle dobré, cpu tenhle koncert všem lidem kolem sebe. Tenhle večer udělaly uměřenost, cit pro zvuk, zvládnuté experimenty, ale i obrovská dávka energie. Norský jazz je prostě dál. I živě.