Po delší době jsem se rozhodl podpořit svou účastí koncert brněnské emo/hc scény a vypozorovat co je nového, co starého, co dobrého a co modrého. Co mě velmi příjemně překvapilo, byla výborná účast, a jak potvrdil dobře naložený organizátor Jirza, rozhodně to není ojedinělé. Naopak, léta tvrdé dřiny se úročí v podobě plných sálů… Co mě překvapilo mírně nepříjemně byla neúčast známých. Nepsal bych o tom, kdyby šlo jen o mé pocity (ačkoli ty jsou vlastně skutečný emo, že), zaujalo mě, jak velká je fluktuace lidí v téhle scéně. Asi je to správné, nevím…
Ve znamení rozporuplných pocitů se pro mě osobně nese i vystoupení Balaclavy. Pro tuhle kapelu je hudba na druhém místě. Bezva. Co si budeme namlouvat, jednoduchý hardcore pracuje hlavně s energií a o nějaké krucánky nejde. Takže i když to nebyla velká poslechovka, stejně to bylo z jejich strany jedno z nejlepších vystoupení, co jsem slyšel. O čem bych ale rád ztratil o něco více slov, byly proslovy, které jsou pro Balaclavu velmi charakteristické. Kromě, pro mě naprosto nepochopitelných slov o diskriminaci postižených (za posledních 10 let jestli se něco změnilo tak právě tohle, takže tenhle výpad jsem opravdu nepochopil.), šlo o osobní témata. Hodně depresivní, hodně upřímné. A bohužel ve všem vystihuje i moje pocity – na druhou stranu: Proč? Ne snad, že by ta slova byla klišé, ale v čem je jejich význam? Opět jsem slyšel za sebou slova „nepřišel sem na přednášku, ale na koncert,“ a tentokrát poprvé jsem zapochyboval o tom, jestli na tom něco nebude. Je to opravdu víc než hudba? V čem? I když jsou nepříjemné pocity ze společenské reality motor hardcoru – v čem je pointa takových proslovů? Nevím…
Lighthouse Project shrnu velmi stručně. V tomto stylu pravověrného hardcoru s mnoha a mnoha záseky, změny temp, ale i chaotickou strukturou písniček (což není myšleno jako klad) se vůbec nevyznám. Znělo mi to dost německy, zvuk mi nepřišel zrovna vyvážený, ale na tom nezáleží, lidi kromě mě se bavili dobře a byli vesměs spokojeni.
Nevím, čím to je, ale některé kapely na Yachtu prostě válí. Endstand jsou patrně nejvýraznějším příkladem. Musel jsem se smát, když zpěvák hovořil o tom, že „my nejsme žádná velká kapela, to jenom tady to vždycky tak vypadá.“ Měl pravdu. Publikum bylo nadšené a energický hardcore, který důsledně vychází z rock’n‘rollu, ale zasypává jej nejen tunou brambor na bicích, ale i sóly, valivými riffy lidi skutečně strhnul. Místy až příliš divoký moshpit připomínal rozbouřené vody Jordánu (ne Jadranu!), když zaplavil egyptský moshery… Podle někoho moc divoké, podle mě tak akorát, s možnou výjimkou jednoho pindíka, který asi nemá jinou cestu realizace, ale toho spíš politujeme…

www.myspace.com/endstand
www.fireinsidemusic.com/lighthouseproject
www.balaclava.wz.cz