Spíš než uznání a chválu (které doufám šéf bude rozdávat mocným proudem) jsem ohledně pražského koncertu ED slyšel ozvuky nespokojenosti, připomínek a - nebál bych se říct - mrmlání. Absence baskytaristy, navíc tak výrazného jako je Fabio Fecchio zřejmě vrhla stín až příliš dlouhý. Již v předsálí se na všechno floutek BíKej vyptal přísného Luciana, kterej nevypadal jako pegoš z Pankráce, a podle toho se i mile choval. Dozvěděli jsme se, že basák neodešel, ale byl vyhozen, že se s ním nepočítá a že takhle je muzika mnohem lepší. Silná slova od silového pegoše.
Ale jak vypadá realita koncertujících ED (alespoň mýma očima) nechám ještě chvilku otevřené. ED totiž nehráli ten večer sami. O podporu se starali Harmony Bay a Smashed Face. Třešinkou, či v tomto případě spíš červeným klaunským nosem na dortu rozpláclém ve felošově obličeji byli potom rakouští Seeds Of Sorrow. K posledně jmenovaným se ještě dostaneme, ale bohužel, Freda a spol. stejně jako čím dál chválenější Harmony Gay jsem propásl…
…ty ale samozřejmě v Matičce měst nepropásl „nejchytřejší, nejhezčí a

nejúžasnější“, tedy sám Bizzáro ;), takže to shrneme do klasiky, protože nic nového se v tomto bloku nedozvíte, jelikož HB se za poslední dobu na MJC objevili hnedle 2x. Harmony Bay, prakticky instrumentální duo, které hraje se základy z plejbeku, jenž některým místy díky nadhledu a celkové taškařici připomíná francouzské mistry hudebních recesí Carnival In Coal. HB ale nejsou jen obyčejná instrumentálka, ale instrumentálně hodně namakaná dvojička blízká klidně i Spastic Ink, která předvádí i ty muzicírně nejnáročnější kousky (okem hnidopichovým až na občasné „nedostatky“) s přehledem, a proto si může dovolit celý ten cirkus dávat tímto způsobem.
Bylo by ovšem ostudné nezmínit, že před HB v Prazéé hráli ještě plzenští Dive, kteří to dávali po všech stránkách tak, jak si představuji živou prezentaci ‘živé!’ kapely. Mix muziky někde mezi Deftones a třeba System Of A Down, občas veselejším a občas posmutněle zatemněnějším hardcore(metalem) s notnou dávkou energetiky, chytlavosti, hračiškovství, hudebního pedantství na kapelu samotnou, výborné dynamiky a hledáním inteligentních cest jinam bez nějakých komplikací a zádrhelů. Je mi jasné, že v tomto mají všichni již dlouho jasno, ale já kapelu viděl fakt po dlouhé době a v nejbližsí možné době učiním další live-reparát, jelikož jsme prakticky ze sousedícího báru došli až průběhěm jejich setu, což ihned od prvních tónů mrzelo. A teď zas Vaňous…
Snížené vstupné jsem si nevymodlil s ohledem na "hroznej prodělek" (nevim nevim). Takže s obvazem na lítost za promeškané kapely (obrazně) přispěchal v

kožených rukavicích (doslova) zpěvák Seeds Of Sorrow. Tuhle kapelu jsem viděl snad před deseti lety na tehdy ještě squatové Vaňkovce. A trudno to říct tak naplno, ale za tu dobu se kapela ani o píď nehnula. Death metal s trochou blackového feelingu, který by nudil. Nudil by, nebýt výborného nahecovaného zpěváka, který si získal mou absolutní přízeň šíleným nasazením a hrocením jako by byl v Sazka Aréně a za sebou měl Iron Maiden. Hrozby a skandování jména vlastní kapely, to jako jo. Svou skeč předvedl i kytarista s bubeníkem. Co s paličkou, která v půli písničky odletí? Samozřejmě ji pompézně vrhnout do publika... Ale feloš, kterej jí dostal do hlavy o ni dvakrát nestál, a stejně jako okolostojící ji s rozpaky až štítivě nechal ležet.
Ephel Duath - končí veškerá legrace. Real music for real people, jak jsme slyšeli asi pětkrát z pódia. Ať si o výkonu asertivně/agresivního zpěváka udělá každý obrázek nejlépe sám. Pro mě mimořádně zajímavý celý set ať už to vezmu z jakékoli stránky. Bicí otočené tak, aby mohli diváci koukat doslova pod ruce bubeníka Andrea Rabuiniho oceňuji jako skvělý nápad. Kytara dokázala podle mě perfektně odtáhnout melodiku a sedělo to skvěle i rytmicky, před Eraldem by se měl sklonit leckterý satriánovský satyr. Sám velkej pankráckej pegoš, tedy zpěvák, to možná chvílemi přeháněl. Konečně, co se chybějící baskytary týká, přesně to po mém soudu glosoval šéf – když tam tu basu nehledáš, zjistíš že nechybí. Přišlo mi, že hudba bez ní dostala ještě říznější nádech než z alba a mě osobně bavila o dost víc. Přiznávám to bez mučení, legendární vystoupení na Brutal Assaultu jsem neviděl, takže nemám s čím srovnávat. Maximálně energické a našlapané vystoupení mě ale rozhodně přesvědčilo, abych i vždy příště zavítal na tuhle rozzuřenou smečku.
A když už jsem zmínil předkapely, i já jen něco maliličko k pražským Ephel, které jsem viděl již počtvrté, ale jako instrumentalizující duo doplňované pouze zpívajícím „Mussolinim“ samozřejmě poprvé. Samply v pejči, kapela hraje okoštěně o všechno, co dělalo kapelu kapelou a hrne to jen kajtra a dramy z not. Ano, basička chybí, dělala moc, už jen to koukáníčko bylo pošušňáníčko, ale jak už mě Vaněna vyglosoval, když tam basu a ty věci okolo hledat nebudete, chybět vám nebudou; však kdyby si Pamela nenechala udělat čtyřkový silikony, které následně nechala odstranit, taky by po nich nikdo nikdy nevzdechl, že? ;) Nicméně ED to stejně hraje, a jak! Skladby prezentované jen v tom nejabsolutnejším základu zní úplně jako nové, i úplná novinka zazněla, ale orientace v nich je tím tak složitá, že reminiscence na předchozí alba (Painter’s… .:. Pain…) tak vycházejí jen z několika tónů či paternů. Na závěr si e-Felácí vysloužili přídavek, před kterým si Luciano zahrál i na klasického sedmičkovského stropního Spajdyho.
Jako ochutnávka a navnazení před novým albem tedy super, jako hudební zážitek taktéž. Nerad bych se ale pouštěl do srovnávání, protože každý z těch čtyř koncertů byl úplně jiný – hudebně i sestavou kapely. Každý ale byl určitě výjimečný a skvělý. Další, co pro ně krom dvou v sestavě ještě spojující je, že hudba žádné hranice ani bariéry nemá, dá se vždy dělat něco jinak, dá se utvářet a nikomu nebrání to zkoušet po svém. Ephel Duath tím dokládají přímou odpověď na otázku: „Proč se držet nebo dokonce bát zažitých konvencí a postupů?“

GhAALL-ERKhA by mART_in