Hrát před domácím publikem příliš často není pro jakoukoli kapelu ideálním postupem. Vystoupení se nesmí stát stereotypem či samozřejmostí, ale naopak vyhlíženým svátkem, výjimečnou událostí. Ani Drom svými libereckými koncerty zbytečně neplýtvají, ač mají prsty v nemalém množství akcí, které se v domovském klubu Azyl konají. Tuzemské turné Esazlesa je však samo o sobě natolik významným, že se o účasti Drom nemuselo dlouho spekulovat. Nesmírně silný line-up totiž ukázal českou scénu v tom nejlepším světle.

Pro onen páteční večer si DROM připravili několik příjemných změn. Tou první viditelnou byl Jiříkův nový jarní sestřih, avšak mnohem zásadnější novinkou byla přichystaná projekce. Pro mnohé kapely oblíbený doplněk obohacuje vystoupení o další vizuální prvek, ale rovněž skýtá i mnohá úskalí, která mohou kvůli necitlivě zvolené náplni onen koncert nepříjemně narušit. Drom se však drží osvědčeného DIY a svou projekci, která sestávala z několika videí, natočili vlastnoručně jen týden před samotným koncertem. Náplň jednotlivých videí může pro leckoho působit stroze a nezajímavě, ale při určitém stupni empatie i ty ve větru se třepotající listy na větvi stromu působí spolu s produkovanou hudbou jako vhodný doplněk, neruší, nevtírají se, nevyžadují zbytečně moc pozornosti. Proč také patlat složité vizualizace, když svět kolem nás nabízí tolik skryté krásy, tolik možností zklidnění duše. Sám jsem k tomuto uspokojenému závěru došel až po několika dnech vyhodnocování, jelikož zahrnutí projekce není zanedbatelným krokem. V případě Drom se ona skromnost vyplatila, ač uznávám, že ne každý může tuto změnu vnímat stejně kladně.
Další vítanou změnou byl po dlouhé době pozměněný setlist. Hectop si svého soukromničení užil dosyta a přichází tak čas na novou tvorbu. Z ní zazněla jedna skladba, která se krom pro kapelu dnes již typických rysů vyznačovala především bravurní a velice nápaditou hrou na bicí, která okamžitě upoutala mou pozornost. Z toho jednoho poslechu jsem pochytil i určitý posun v kompozici, kdy kluci zúročili nabyté zkušenosti, a nová skladba tak své intenzivní pasáže nabízí v citlivě zvolený čas, čímž přidává na efektivitě, ale současně si zachovává svou uvěřitelnost.

Nedávno zrušený koncert Maserati měl pro mě být nejlepším hudebním zážitkem letošního jara. Samotný post-rock moc nesleduji a občas mám mírné nutkání o tomto subžánru zapochybovat, ale jak mi moravští SAFETY FIRST názorně předvedli, dělám chybu. Pokud se nemýlím, jednalo se o mou první živou zkušenost s touto kapelou a zároveň musím přiznat, že jsem si ji před samotným koncertem ani neposlechl, bral jsem ji jen jako doplněk už tak narvaného line-upu. O to větší překvapení jsem zažil. Příjemná souhra dvou cvrlikajících kytar oslavila očekávaný příchod jara, chlapci se krásně doplňovali a jejich instrumentální hrátky podbarvené hřejivě čitelnou baskytarovou linkou přetvořily můj zkoumavý výraz v nenucený úsměv. Bicí bych možná během setu upřednostnil trochu sofistikovanější, ale po několikerém domácím poslechu tvorby Safety First jsem od tohoto upustil. K té jejich jemné a v každém směru nekonfliktní hudbě určitá dávka jednoduchosti sedí a není na škodu občas zvolnit a relaxovat. Pozvat Safety First byl vynikající tah. Pokud jsem je díky své neznalosti před koncertem považoval za nejslabší článek večera, byl jsem jednoduše hlupák. A budu jím rád i v jiných případech, pokud následné překvapení bude takto příjemné.

Moje vůbec první koncertní setkání s ESAZLESA. Pokud jsem u nové tvorby Drom mluvil o postupném dospívání, co se týče kompozice, Esa tuto dovednost ovládají mistrovsky. Ví přesně, kdy má skladba vygradovat, aby s sebou strhla všechny v sále, dokáží promyšleně rozvíjet nálady a tvořit pocity. Vždy v ten nejvhodnější čas. Především zručná kombinace poklidných pasáží s těmi energií nabitými dodávala jejich setu až těžko uvěřitelnou atmosféru. Místy tíživou, znepokojující a naléhavou, vždy však kompletně pohlcující. Nešlo vzdorovat.
Oproti nahrávkám ze studia se Esům v živém podání daří ještě více tlačit, intenzita vystoupení dosahuje až za představitelné hranice. Psychicky náročné, až vyčerpávající vystoupení ve mně zanechalo něco slovy těžko popsatelného, leč nezapomenutelného. Až s odstupem času si uvědomuji, jak se kapele dařilo se mnou po emoční stránce manipulovat, vtáhnout mne do děje a kontrolovat mé smysly.
Slovy Charlieho Sheena „win-win“, tedy prospěšné pro obě zúčastněné strany. Esazlesa, ačkoli to již nemají zapotřebí, ukázali, proč jejich jméno má na scéně i mimo ni tak velkou váhu. Proč přitahuje tolik pozornosti, proč sbírá úspěchy. Jsem neskutečně rád, že moje premiérová zkušenost s nimi proběhla právě v Azylu, tedy v klubu, ke kterému jsem si již vybudoval nějaký vztah.

Ani poslední kapela večera neměla v plánu nějaké povrchnosti. Plzeňské ██████ jsem prvně viděl poměrně nedávno v Chapeau a chválou jsem rozhodně nešetřil. Jejich letošní demo už mám poctivě naposloucháno, a tak jsem na první půlku setu jen zavřel oči a nechal Bezejmenné dokončit ono emocionální dráždění, které předešlé tři kapely na mé duši úspěšně prováděly. Především ty ultrapomalé momenty měly neskutečnou vnitřní sílu. Bicí neúnavně a poctivě zadupávaly zbytky nadějí na pozitivní budoucnost, načernalé kytarové melodie díky silným riffům pomáhaly utvářet neprostupné dusno a celý set trval přesně tak dlouho, jak bylo k destrukci člověka potřeba. Nebýt však kvalitně posilněn kvalitním pivem, už dávno bych padl duševním vyčerpáním. Na jeden večer bylo toho ždímání tak akorát. A nechal bych se vyždímat zas.

Všechny čtyři kapely předvedly strhující výkon, kvalitou i nasazením nevídaně vyrovnaný. Nebylo slabšího místa, jedním slovem bezchybné. Avšak nejsou to jen kapely, co tvoří vynikající hudební zážitek. V prvé řadě lidi. Odhaduji návštěvu kolem stovky, což je na Azyl úctyhodné číslo a odpovídala tomu i atmosféra v narvaném klubu. Dělá mi nesmírnou radost, že čtyři české (!!) kapely přivítá narvaný klub vděčných fanoušků, z nichž se někteří nebáli překonat i stokilometrovou vzdálenost. Druhá a neméně zásadní věc je pak zvuk, který se tentokrát opravdu vydařil a mistr Wilda zaslouží velkou pochvalu. A nakonec musím pochválit také organizaci celé akce, nezaznamenal jsem sebemenší problém.

Česká scéna je silná, je kvalitní a je perspektivní. Nepotřeboval jsem vidět zahraniční hvězdu, abych zažil ten nejintenzivnější a nejlepší koncert za poslední minimálně půlrok (Mindwork prominou, bylo to o fous). Česká scéna především nepotřebuje desítky talentových soutěží. Potřebuje však lidi, co k tomu budou přistupovat srdcem, nezávisle na tom, zda stojí na pódiu, pod ním, u vstupu či za zvukařským pultem. Není to jen o hudbě, je to i o společných idejích, myšlenkách a cílech. Páteční koncert příkladně ukázal, jakou sílu ta naše scéna má, když se o ni s upřímnou láskou pečuje.