Kalifornská thrashmetalová legenda EXODUS určitě není kapelou, na kterou chodí lidi povrchní, držící za každou cenu prst na tepu doby a už vůbec ne ti, kteří se o kapelu otřeli jen tak letmo v rámci módní vlny metalového retra. Ti, co přijdou na jejich koncert, zatraceně dobře vědí, o co že na něm kráčí. Jde o jednu z toho hodně mála thrash stálic, která se může pyšnit stále početnou a velmi zarytou „die-hard“ fanouškovskou základnou vyhledávající nekompromisní riffing. A brněnská zastávka v klubu Favál tohle všechno naplno potvrdila.

Ať už šlo o postarší pamětníky, většinou čtyřicátníky, nebo omladinu věkově těsně nad dvacet ohozenou do nášivkami zdobených džísek, na všech byla jasně zřejmá natěšenost a fakt, že pro ně není návštěva této jejich oblíbené kapely jen módním výstřelkem, o čemž posléze svědčila naprosto strhující a vytrvalá řež pod pódiem v průběhu devadesát minut trvajícího setu hlavních hvězd. Pro headbangery to byl zkrátka dokonalý svátek. Ne nadarmo označil udýchaný, ale takřka dojatý, Steve „Zetro“ Souza, který vitálně dirigoval celý koncert, bandu pařičů pod pódiem téměř zaplněného klubu (odhadem bych si tipnul na téměř čtyři stovky návštěvníků) ocenil způsobem hodně obdivným a americkým: „Ouu shit, you’re so fucking old-school rages, men…yeah, so fuck,“ ale teď všechno pěkně popořádku.

Kdo přišel na EXODUS, musel hudbu kapely v jejích hlavních konturách znát takřka dokonale, zde nebylo žádné tak trochu líbí, ale ani si to už moc nepouštím. Ve vzduchu to jiskřilo a atmoška naplno vybuchla ve chvíli, kdy pětice přišla na pódium, aby zahájila maratón strhujícího thrashe. Když jsem v té chvíli zjistil, že členů sice vidím pět, ale schází mi tam Gary Holt, jednalo se vlastně o první a zároveň i poslední zklamání večera.

Chápu, že koncert odehraný bez hlavní persony, tou dobou zaníceně pracující v řadách věhlasnějších SLAYER, mohl leckdo vnímat různým způsobem, a byť si myslím, že typický zvuk Garyho nástroje zde trochu scházel, nemám pocit, že by to mělo vliv na spád a nasazení kapely, natož pak na nadšení fans pod pódiem. Ti mladší se několikrát předvedli ukázkovým mosh-pitem přes polovinu plochy malého sálu (cca 20x10m) jako vystřiženým z dob rozmachu amerického thrashe v tamních klubech druhé poloviny osmdesátých let. Své po vizuální stránce rovněž dělal ideální prostor, tedy klub pro pár stovek lidí s jednou velmi důležitou věcí - vcelku nízko položeným stropem.

Dočasný náhradník za Garyho (jméno mi při jeho představení bohužel uniklo, ale nechám si poradit; pozn. bizzaro: byl to Kragen Lum z Heathen a Prototype, který s kapelou jezdil už v roce 2013) do soukolí velmi dobře zapadl a zatímco Lee Altus obstaral spíše rytmické party a riffy, tak v případě „nováčka“ docházelo k častějším sólo výjezdům. V sestavě samozřejmě nechyběl poslední původní člen, bubeník Tom Hunting, ani spolehlivý baskytarista Jack Gibson, kterému byl zaskakující kytarista vlastně trochu podobný (jen v mladší verzi). Rozparáděný Zetro nad veškerou řeží chrlil slogany s kadencí pouliční sbíječky (zejména báječná old-school morda The Last Act of Defiance doslova drtila jeho čelist), poskakoval sem a tam, durdil se a často gestikuloval do publika, jakoby se chtěl zaníceně podělit o své poznatky nových světových a sociálně-společenských neduhů. Především se mu dařilo udržet všechny koncentrované a v pohybu, stejně jako sebe samého a vlastně mi potvrdil, že pozice jediného správného zpěváka EXODUS je jeho.

Výběr skladeb čítal patnáct položek, z nichž mnohé překračovaly pětiminutovou délku, a táhl se od prvních tří klasických alb (zejména z debutu Bonded by Blood zaznělo položek hned pět - např. titulní song, Metal Command, A Lesson in Violence a ještě dvě další), přes jedenáct let starý, velmi zdařilý comeback Tempo of the Damned (připomenutý např. songy Black List a War is My Shepherd) až po rovněž silnou loňskou desku Blood In, Blood Out (např. titulní song, Salt the Wound a Body Harvest). Z období, kdy v kapele působil Rob Dukes, zazněla dle mého pouze Children of a Worthless God a v ní Souza se svým hlasem předváděl o něco zpěvnější rejstříky než v případě starých klasik. Celkově šlo o nadupaný set, ne však monotónní, ani zvukově přeřvaný. Vše bylo nastaveno tak akorát vhodně do daného prostoru. Za mne je jen škoda té Holtovy absence. Mám pocit, že s ním by koncert působil ještě o trochu nabroušeněji, i když je pravda, že kapelám jako EXODUS, na které chodí hlavně srdcaři a nabroušenci vyznávající pravidla staré školy, vždy dokážou z velké části pomoci rozběsnění fanoušci, o čemž nebylo v průběhu songů jako Toxic Waltz a Pleasures of the Flesh pochyb.

Předkapely samozřejmě nechyběly a předvedly vcelku dobré sety, byť přímo nenadchly. Zatímco tuzemská thrashová omladina, tedy trojice EXORCIZPHOBIA, působila sympatickým dojmem, avšak neměla onen tlak obou hlavních kapel, Francouzi ARCANIA zas působili ve svých skladbách až příliš nepřehledným a chaotickým dojmem - jejich thrash se totiž utápěl v hutném a jakoby uměleckém pojetí. Výsledkem tak bylo, že mnohem méně zavedení Češi se svým stylem - jako když NUCLEAR ASSAULT hrají MOTÖRHEAD - sdělili víc, než nezapamatovatelné songy Francouzů.