Pořadatelé Euroblast festivalu se pro jeho úspěch v předchozích ročnících letos rozhodli k ocenění hodnému kroku a jali se jej až pod nos dostat i k fanouškům, kteří by si jinak luxus vyrazit na čtyři dny za stoéčkovou vstupenku do Německa nemohli dovolit. Vybrali se čtyři interpreti a šup s nimi na skoro měsíc do Evropy. Při dnešní popularitě moderních žánrů, které představovaly hnedle ¾ účinkujících, zamrzela mrzká návštěvnost tohoto djentblastujícího křižníku. Dost pod 150 hlav se mi na podobnou akci zdá věru málo, nicméně vzpomenu-li na nedávnou návštěvu Periphery s BtBaM, vlastně se ani nedivím. Akcí je prostě mnoho, financí nepozbývá. A budoucnu moc nenapomáhá ani to, jak akce dopadla zvukově.

První, kdo tu mizérii odnesl, byli Amíci STEALING AXION. Přišel jsem sice již v momentu (heh, jejich debutní cd se jmenuje Moments), kdy hráli již 10 minut, ale zvuk ničemu takovému nenapovídal. Koule. A hodně vyhlazená, nikde žádná záděra na zachycení. Snažím se někam hnout, koukám, poslouchám, jdu dozadu, tam je to ale ještě horší, takže se vracím zpět k podiu, abych alespoň z pódiovky slyšel, co hraje kytara. Když už neslyším, snažím se tedy něco alespoň vidět, ale celé podium sledovat nestíhám, takže při ohlédnutí na jeho druhou stranu zjišťuji, že kytarista hraje sólo. Hm, vracím se pohledem a všímám si, že ten druhý – zjištěno opět opticky – řve. Takže jediné, co jsem z vystoupení progresivních Stealing Axion slyšel, byla kytara přede mnou s občasně vyplynulými zpěvy, do toho bubeníkovi odezírám z rukou. Velká škoda, protože tihle zakulacení chlapci nehrají jen djent, ale jejich muzika využívá i (death)metalových základů, kde nebylo o kopáky nouze. Důkazem toho je Everything or Nothing, která ukončila set. Z něj jsem rozpoznal ještě Mirage of Hope a groovovou 47 Days Later. Nebýt zvuku, mohlo to být vynikající.

Druzí nastoupili MONUMENTS a co myslíte, kde jsem si našel místečko? Za zvuků první skladby – Doxa, tuším – jsem prozkoumal celý sál a nakonec skončil prakticky přímo před podiem, kde jsem tak nějak měl šanci slyšet alespoň to, co se z něj linulo. Zvuk se sice průběhem odehraných 97% Static a Empty Vessels Make the Most Noise zlepšil, ale jít si stoupnout někam, kde by člověk slyšel celou kapelu, stejně nešlo. Volím tedy tuto možnost, i když se pár jedinců snaží před ním dělat kapele nějakou pohybovou kulisu a koukám tak Mattu Roseovi prakticky přímo do huby. A četli/slyšeli jste-li, že svou roli nezvládl, zapomeňte. Už na Gnosis má svůj projev, kde několikrát zní zajímavě frázovaná mluva (živě to znělo až jako „rapnuté“), ale i čistý zpěv byl bez ujíždění naprosto v pořádku. Kapela je v pohybu, tedy především Adam Swan s jeho basou ho procestoval plně a dobrou náladu na tour reflektují členové Vildhjarta (Daniel Ädel v jedné z písní i hostoval), kteří kapele přímo na podiu uštědřují fakáče; veřejně soukromá párty. Z hlediska hudebního nebylo co vytknout, kytaristé dávali i ty nepřísnější věci (Degenerate, Admit Defeat) s lehkostí, a když jste šli až k nim, dokonce jste i slyšeli. Touhle kapelou by se mohly řídit atomové hodiny, takže opět moc fajn, jen škoda toho zvuku. Pokud s tím Chmelnice nic neudělá, bojím se, že tam nikdo nebude chtít koncerty dělat, natož tam na ně chodit.

Pak nadešel čas pro Švédy. VILDHJARTA se v létě objevila na Brutal Assaultu, kde dokázala, i když nějaké výtky bych měl (ztrácející se kontinuita setu a tempo), že tři kytary – což ještě lépe předloni demonstrovali Uneven Structure – na podiu zkrotit lze i v rámci takových pomotanin, jaké předvádějí. Jenže jakoby se najednou otočilo kouzelným prstenem a Vildhjarta vykouzlila zvuk jak z pohádky. Všechny kytary (dvě živé a třetí opět z playbacku) včetně obou zpěvů a základu bicích byly najednou slyšet. Jasně, Vildhjarta v djentu platí za ojedinělost (viz recenze Måsstaden) a hraje trošku něco jiného než Monuments. Jejich muzika má více času, nehraje se tolik not, hraje se dost disharmonicky a spíše se za sebe tóny dle příručky mladého modeláře staví do plynoucích tvarů, takže v Benblåst, Shadow, Eternal Golden Monk i finální All These Feelings bylo možné krásně cítit veškerou neuchopitelnost i zlotřilost (co na to Gorguts?), jíž disponují. Sice na mě roztrhanost jejich hudby měla podobný vliv jako v létě na festu, a může za to lehce nedůrazný David Lindkvist za bicími, ale s odstupem toto vystoupení cením více než to letní, takže s dárečkem v podobě jedné nové skladby konečně spokojenost.

Tak že by to nakonec dopadlo dobře? Bohapustý bláhový omyl! Jak se psalo v tiskovce, JEFF LOOMIS je (může být) studnicí inspirace pro řadu progressive kapel, čemuž během jeho setu koneckonců mohli napovídat i u zvukaře stojící kytaristé Monuments, hlavně Olly Steele tedy, ale celý set mohl tak maximálně uspokojit prasata v hnoji. Zvuk totiž tentokrát překonal snad i hranici úvodních Stealing Axion, takže i valná část – především toho mladšího – osazenstva mizí. Slyšet prakticky vzato byla vlastně jen Jeffova sóla a virbl bicích, takže jestli Loomis nejen na deskách Nevermore prokazuje, že je schopným skladatelem (jasně, musíte mít tyhle „dračí“ kytarové hrdiny tak nějak rádi), tady jeho set po předcházejících kapelách vyzněl až jako onanistický oldschool. Znalý jeho tvorby ze setu sice poznal Shouting Fire at a Funeral, Sibylline Origin, Devil Theory, Jato Unit, kterou si pár lidí spletlo s přidanou Mercurial, nebo na desce Ihsahnovu Surrender, jejíž refrén si v duetu schopně dali basák a doprovodný kytarista (jeho vřešťan v asi třech skladbách slyšet byl až zbytečně), ale že by jinak ve skladbách až na výjimečné úseky byla nějaká podkladová kytara, nějaké riffy, to bohužel. Fanoušky tak snad alespoň potěšilo zahrání dvou nových skladeb - co z nich však měli, to netuším. Nezbývá si na ně než vyčkat na další desce, poznat z nich - až na sóla - nebylo nic.

Fotky © Tomáš Šrejber